Zaalyjský Alatau

Zaalyjský Alatau

Slavomír Horák Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli – Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré – silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor – liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.

Nazítří dává našim ještě ne stále přizpůsobeným tělům nástup do prvního sedla zabrat. V sedle vaříme chvilku čaj a potkáváme první turisty – dvojice z Almaty. Jinak tady “provoz” není – Rychlebské hory jsou proti tomu přeplněná rekreační oblast. Večer necházíme ideální místo na tábořiště u malé loučky, ještě, že jsme jej našli, protože propuká pravidelný liják. V noci se probouzím nějakým šramotem okolo stanu a slyším z vedlejšího stanu hlasy. Na můj zvědavý dotaz je mi odpovězeno : “Jsme zapadáni sněhem.”. Až nyní registrují, že se něco velmi polehoučku snáší na stan. Držíme půlhodinové služby na odklizení sněhu, ale naštěstí bílá peřina brzy přestává sypat. Přesto se ráno probouzíme s 10 cm nadílkou okolo stanu. Inu, Ťan-Šan nám chce poskytnout ty nejlepší turistické zážitky.

Další etapa je krátká. Již odpoledne po sestupu do širokého údolí Čong-Kemin docházíme do závěru doliny k jezeru Džasyl-Köl. Nakonec třetí den je vždy kritický, a tak je lehčí etapa vhodnější. Ráno také vyrážíme na další přechod sedla, které by mělo být spojeno s přechodem přes ledovec. Ranní slunce překryly mraky a začalo nejprve pršet a poté sněžit. Procházíme spodní částí ledovce až do amfiteátru, jehož “hlediště” tvoří hory, které však pro vrstvu mraků nevidíme. Občas se navíc ozve rachot, kterým práskají laviny. Když se nám ztrácí i cesta a zapadáme do sněhu stále více, je lepší přiznat porážku. Zvláště, když o několik kilometrů níže je další sedlo. Nechat se porazit horami není velká ostuda a “lepší drobné ústupky, než velké komplikace”, jak praví klasik.

Ještě další téměř dva dny si tedy můžeme vychutnávat koberce horských luk s hučící Čong-Kemin a okolní horskou scenérií. Potkáváme i skupinu lidí z Almaty, kteří se nás úspěšně pokusili dohonit, protože potřebují informace o dalším postupu. Jdou poté hodinu za námi, ale zatímco my na sklonku dne chystáme s příchodem večerního deště tábor, oni na déšť nehledí a chtějí být v sedle – říkají, že tam se staví silnice a v sedle se mohou ohřát. Bohužel je to pravda – sami jsme již o několik kilometrů níže potkali stavaře. Máme obavu, že jsme přišli akorát však, abychom si naposledy vychutnali panenskost tohoto kraje.

Následující den můžeme vychutnat práci těžké techniky při nástupu do sedla. Představa, že bychom se měli škrábat někde večer po kluzké suti, místy se sněhem jako naši noví známí z Almaty v nás vyvolává spíše pocit jistého hazardu. Ale od pohostinného kuchaře v sedle se příští den dovídáme, že sem dorazili v pořádku, i když trochu provlhlí, a ráno pokračovali dolů k jezeru. To hodláme udělat také, ale přece jen máme již jen půl dne a cesta to přece jen není krátká. Nakonec uléháme při “východu z hor” s výhledem na jezero. Ani se nám nechce stavět stany.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí