HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Watertonské toulky za medvědy a krásnými výhledy z Mt.Lineham

Watertonské toulky za medvědy a krásnými výhledy z Mt.Lineham

Drsná příroda kanadských hor vybízí tuláky k putování. Nacházíte místa, která mají podle indiánského popisu velmi blízko k branám nebeským. A možná potkáte i medvědy.

Watertonský národní park je ještě přikryt tmou a dokonale si té černo černé peřiny užívá. V autě zaparkovaném na břehu bystřiny u přístřešku s litinovými kamny se něco hýbe… asi tak by mohl začít další z příběhů našeho poznávání kanadských hor.

„Sakra to je zima,“ říkám si, když vylézám ze spacáku a hodinky jen potvrzují, co si myslím (+2°C). Na sklech vidím první letošní podpisy dědy Mráze (no co, širá Rus není zas tak daleko, mohl zabloudit) a ven z těch tropických „dvou“ se mi vůbec nechce. Nakonec se překonávám a jdu k říčce pro vodu na ranní čaj. Startuju motor a za chvilku už je dobře. Teplý čaj taky udělá své a procitnuvší obloha na východě dodává objevitelských sil.

Zlom národních parků

Přesně v moment, kdy den pokořil noc, vyrážíme k místům, která mají dle indiánského popisu velmi blízko k branám nebeským. „Nechť je krása nade mnou. Nechť je krása pode mnou. Nechť je krása za mnou. Nechť je krása přede mnou.“ Asi tak nějak by se daly popsat lidské pocity ve chvílích, kdy člověk stojí na Lineham Ridge, 2650m n.m., téměř přesně na hranicích mezi Britskou Kolumbii, Albertou a Montanou. Přesně na místě, kde se Waterton poroučí a Glacier N.P. říká „Vítejte“.

Nejdřív lesem, přes kameny a kořeny, pak okolo klečí ke skalám. Těšíme se na horské louky a  první výhledy na horské štíty. Jo, jo tyhle části kanadských expedic už známe. Nezevšedněly nám, právě naopak, zdá se mi, že se na ně těším čím dál tím víc. „Hele houba, bude smaženice. Vezmeme ji cestou zpátky.“ Jakmile je někde tráva, je pokryta jinovatkou. Jestli někde les ustoupí planinám, které mají na svědomí časté laviny, hned se přižene ledový „severák„. Jenže my máme našlápnuto a ještě k tomu do kopce a tudíž je nám teplo a hej. Pěšinu koloruje malý potok, který mění barvu podle toho, jak rozespalé paprsky slunce proniknou korunami stromů. „A támhle byl vodopád. Škoda, že tady nejsme na jaře, to by byla fotka.“

Předchází nás první trempík. Chlapík okolo padesáti. Stará škola, to se hned pozná. Zálesnickej batůžek na dvou kožených řemenech. Zmijovky ponožky a boty z dob, kdy Goratex ještě nebyl ani v mozcích géniů. Jde jen v košili! Je okolo 0°C a on jde jen v košili! No jo, stará škola. „Tak si to užijte a ještě se uvidíme nahoře.“ Tohle není turista s označením „mastňák, bůčkar, hamburgrožrout s kamerou“, to je horal, jak má být.

Touha po divočině

Asi po hodince a půl přicházíme na první rozlehlou louku. Stěna, která se před námi tyčí, je neuvěřitelná a nepopsatelná zároveň. Obklopuje doslova celé údolí. Jezdím očima po hrozivé kamenné hrázi a hledám cestu dál. „Nemožné. Odsud se dostat je nemožné.“ Ale cesta vede přes louku dál a pak se ztrácí v pidi porostu zakrslých klečí. Následujeme tedy stezku a užíváme si prvních hřejivých paprsků. Sem na louku mohou. Sem je hory pustí.

Že jsem to zapomněl zmínit? Aha, tentokrát jdeme bez rolniček, doufáme totiž v medvěda. Kde jinde bychom ho už měli potkat, když ne tady ve Watertonu. Našlapuju tiše po špičkách, zmrzlá tráva se mi otírá o nohavice a oči mi zase tikají jak pominuté. Že by!!! „Nahoře na srázu. Jeden, dva, tři. Aha, to jsou kamzíci“ poznamenávám trochu zklamaně zatímco přicházíme k rozcestí. Dalo by se řict: „jedna cesta do pekel, druhá do kamenných pekel“. Trhák, tedy dva. Jeden směrem k jezerům, druhý na Lineham Ridge. Chůzi střídá pololezení, kdy postupně přecházíme na všechny čtyři. Po krátkém horolezeckém výstupu se ocitáme na nekonečném traverzu. „Takže tohle je ten fór, tudy vede cesta na Lineham.“

Setkání s medvědem

Nechávám se unést horskou scenérii a trochu Terezce poodcházím. Kochám se přírodou, když najednou dole na medows, přesně v místech, kde jsme byli před 10-15 minutami. Co to? Ostřím jak ostříž a nevěřím svým očím. Dva černé chlupaté chomáčky si to z lesa namíří rovnou k potoku. Vždyť to jsou medvíďata!!! Utíkám zpátky k Terezce a šeptem řvu „MEDVĚD, MEDVĚD, MEDVĚD“.

To už z lesa krokem veleváženého starosty vychází medvědice. Co teď? Koukat, utíkat, fotit? Ježiš fotit, rychle foťák. Jenže ruce se klepou, oči ostří na jediné místo a zip na brašně od zrcadlovky je snad zašitý. Medvíďata jsou v trapu a stará medvědice jen zkušeně zavětří, koukne doleva, doprava a vrací se zpět do lesa. Ještě asi nebyl ten správný čas na „grizlijovskou snídani v trávě“. Milión medvědů v ZOO a stovka na aljašské skládce. Tohle byl zážitek, který by nevyvážila ani truhla s pokladem. Takže jsou tady, tady kolem nás a zjevně se jim daří.

Euforii rychle střídá lehčí panika. Kam šli? Nepůjdou naším směrem? Dostat se byť náhodou mezi medvíďata a medvědici, to se rovnou můžeme zavěsit na háky v kafilérce. Ještě že kamzíci, okolo kterých procházíme, rychle mění naše panické myšlenky. Neutíkají, jen tak na nás koukají, jako by nám chtěli co nejvíce vyjádřit svoji lhostejnost k naší přítomnosti. Mají pravdu, oni jsou tady doma, my jsme tu cizí. A tak „dobré ráno pane Kamzíku, uctivost a služebníček, nenechte se rušit. Co takhle fotečka?“

Nezapomenutelné okamžiky

Z traverzu se postupně stává klikatý had, po jehož kamenném a štěrkem pokrytém hřbetě vede cesta k nebesům. Blíží se ridge, tedy hřeben. Nevědomky přidáváme do kroku a vůbec nám nevadí, že sklon svahu postupně nabývá na hororových číslech. „Nahoře je sníh. Ty jo nahoře je sníh“ volám na Terezku a už skoro utíkám. Poslední dva, tři kroky a…

Stojím jak přikovaný a čekám, kdy ke mě přijde svatý Petr. Buď jsem skutečně u nebeských bran nebo stojím na vrcholku celého světa. Jiné vysvětlení není. Přede mnou jsou ledem a sněhem pokryté špičáky národního parku Glacier, na západě kilometr hluboké údolí, na jehož dně jsou dva pohozené smaragdy v podobě jezer. Jižním směrem se táhnou nekonečné prérie, které neukončí ani na stovky kilometrů vzdálený stát Saskatchewan a na východě pak Waterton. Milióny let úděsné lopoty paní Eroze a zub času si musel několikrát vyměnit protézu. Ledovce vytvářely údolí a navršovaly hradby kamení, aby se následně roztály v zapomnění.

Připadalo mi to jako pět minut, ale uběhla skoro celá hodina, než jsme se rozhodli vrátit se zpátky do civilizace. Cestou zpět se ještě zastavujeme na několika výhledech a místech, které jsou minimálně nezapomenutelné, před očima se mi promitá pohled z Mt.Lineham. Ať už naše kroky na jednu z mnoha stovek hor v Kanadě naplánoval osud, nebo kdokoli jiný, zasluhuje si společně s kanadskou přírodou minimálně metál.

Zažijte KanaduChcete strávit až rok v Kanadě cestováním, prací a případně studiem? Je vám 18 – 35 let a jste občanemČeské republiky? Chcete se zdokonalit v angličtině nebo francouzštině a získat pracovní zkušenosti, které vás zvýhodní na trhu práce a obohatí na celý život? Chcete poznat kanadskou kulturu a společnost? Přihlaste se do kanadského vládního programu Zažijte Kanadu! Na stránkách www.canada.cz najdete další informace o podmínkách účasti, účastnickém poplatku a době vyřízení, formuláře přihlášky, odpovědi na často kladené otázky a průvodce životem v Kanadě. Na stránce www.facebook.com/ZazijteKanadu se můžete spojit s českými účastníky programu a získat od nich cenné osobní zkušenosti s pobytem v Kanadě.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí