Oficiálně se jmenuje Mentok a je to takový šestitisícový pupínek na tváři Ladaku. Nám se ale víc líbí jméno Mentoš, kterým ho překřtila Evča, když se na něj drápala. Nemůžeme si takovou srandu nechat ujít a tak se pokusíme aspoň kousek z Mentoša taky zdolat.
Mezi nomády
Ráno vstáváme brzy. Musíme, pokud chceme dneska někam dojít. Dáváme rychlou snídani v chladném větříku a zaklínáme sluníčko, aby už konečně překonalo okolní kopečky a trochu nás rozehřálo. Spánek byl nerušený a tvrdý. Čekala jsem, jestli nezažijeme takovou noc jako v Sangle, ale nic se nekonalo. Spala jsem jak špalek. Žádné bolesti hlavy ani jiné příznaky výškové nemoci nás nenavštívili, takže s definitivní platností vyrážíme na Mentoka. Radka zůstává v základním táboře coby hlídač stanu. Prý se později půjde projít k jezeru.
Asi po hodině dorazíme k nomádskému tábořišti, kde je mostek přes potok. Nic moc stabilního, ale aspoň si nemusíme máchat boty broděním. Procházíme skrz nomádské osídlení a sbíhají se k nám děti. Je celkem jasné, co budou chtít. Uvidíme, jak moc budou dětičky otravné. Na druhou stranu máme jistotu, že nás nenapadnou psi. Pár jich slyšíme, ale tím, že se jim nemotáme do teritoria, nechávají nás na pokoji.
Děti naštěstí nežebrají peníze. Spíš čokolády nebo propisky. Ukazujeme jim, že nic z toho nemáme. Chtějí tedy aspoň fotku. To jim Tomáš velmi rád splní. Jak tak na ně koukáme, nechtěli bychom podporovat žebrání o propisky, které jim jsou k ničemu, když neumí psát. Ale pro příště vezmeme něco z místních zdrojů. Napadly nás dětské botky nebo ponožky. Několik dětí je totiž bosých a na to je přeci jen dost chladno. Navíc narozdíl od peněz by jim toto dospělí snad nesebrali. Snad ještě bude příležitost.
Funěním vpřed
Ani mapa ani prozkoumání terénu neslibují na svazích Mentoku žádnou stezku. Kdo by tam mimo bláznivých turistů také chodil, že? Navíc se mi zdá, že k vrcholu Mentoku se musí chodit určitě z druhé strany. Z této je jeho několik vrcholů pokryto velkým sněhovým polem a vrcholky se zvedají celkem jako prudké štíty. Z druhé strany vypadaly z autobusu ty vrcholky víc zakulaceně. My naštěstí ale na vrcholy ambice nemáme. Nám bude bohatě stačit nějaký pěkný rozhled a výška 5000 m. To je naše dnešní meta.
No kdo by také žádal více, když už pod kopcem funíme jak lokomotivy. Odhadujeme nejlepší cestu nahoru a začínáme stoupat. Kopec se tváří jak nějaký maličký bochánek, ale rychle nás vyvádí z omylu. Za chvíli se totiž díváme na nomádskou vesničku shora a nemůžeme popadnout dech. Je to slušný stoupáček. Děláme pauzy na pití, focení a hlavně vydýchání. Vždycky to zapíchneme na nějakém rovnějším místě a kocháme se. Někdy napřeskáčku, někdy se i shodneme. Nejvíc se ale shodneme na tom, že nadmořská výška způsobuje za všeho nejvíc únavu. Nemáme žádné problémy s bolestmi hlavy či zvracením. Ale unavení jsme oba hrozně a stabilně mám pocit, že kdybych si lehla, tak ve vteřině usnu a prospím celý den i noc. A Tomáš má prý stejný pocit. Vůbec se nedivím, že při opravdových výstupech je to hlavně o vůli. Tělo totiž vydrží neuvěřitelné výkony, ale donutit ho k nim je horší.
Myš přátelská – nový druh
My naštěstí nejsme dobyvatelé vrcholů a tak si stoupáme pomalu a jak chceme. Kam dojdeme, tam dojdeme. Při jedné vydýchávací zastávce se spřátelíme s myší divokou. Pobíhá čiperně okolo a nosí si nějaká stébla na hnízdo. Nechceme ji vyplašit, ale po chvilce zjišťujeme, že jí je to fuk. Snad nikdy neviděla člověka nebo nás prostě nepovažuje ani za vetřelce ani za predátory. Vůbec se naší přítomností nenechá rušit a Tomáš ji dokonce musí odehnat, protože jinak by mu vlezla až do boty. Prostě místo myši divoké je toto myš přátelská.
Na jednom sedýlku nás čeká další překvapení v podobě zvířat. Několik hodin si totiž stoupáme krajinkou s pocitem potulných mnichů, dobyvatelů či ztracenců. Prostě široko daleko ani duše. Člověk je tak nějak povznesený nad tím přízemním životem v údolí. Necháváme na sebe naplno působit jen sílu a atmosféru krajiny a okolní přírody. A najednou stádo ovcí i s pasákem. Šplhají po těch šílených svazích, o kterých jsme si mysleli, že sem lidská noha nevkročila. A produkují bobky do těch křišťálově čistých potůčků, o kterých jsme si mysleli, že obsahují jen nejčistší vodu z ledovce. Tyhle hory jsou prostě plné překvapení.
Jako čtvernožci
V poledne už máme to stoupání pořádně v nohách. A jedny sušenky to nenarovnají. Na jídlo nemáme moc pomyšlení, ale energie pomalu ubývá. Na kameni s krásným výhledem dáváme delší regenerační pauzu. Tomáš fotí a já jen sbírám síly. Dáváme si časový i vzdálenostní limit. Tady totiž přesně platí, že člověk musí včas zarazit. Vždycky se totiž vysápeme na nějaké to sedlo, kde zjistíme, že za tím je ještě další stoupání a další sedlo. No a takhle to jde donekonečna až na vrchol. A pokud se včas nezarazíme, skončí to nočním sestupem. A to by vážně bylo o hubu. Takže se stáčíme víc doleva, směrem ke Korzongu. Kousek postoupíme po vrstevnici, ale pak nás čeká další stoupání. Ještěže nám Eva poradila s těmi trekovými hůlkami. Takhle jsme alespoň trochu čtvernožci a lépe vyrovnáváme balanc. Hlavně když se nám do cesty postaví nějaké to koryto potůčku, které je plné balvanů a které se musí jednoduše přeskákat.
Právě u jednoho takovéhoto potůčku nám odpoledne definitivně dochází síly. Naštěstí, když už člověk nemůže, tak ještě třetina sil mu zbývá. Alespoň tak nějak zní poučka. Takže dáváme chvíli odpočinku a zkoušíme jednu tubu instantní energie. Nevím co zabírá lépe, ale rozhodně nám to pomůže zkoncentrovat síly na poslední výstup. Na dohled je už totiž sedlo, které jsme si určili jako cíl.
Vrchol uprostřed kopce
Nejlepší pocit je asi tak krok před vrcholem. Nebo možná přímo na něm. To se člověku na tváři usadí takový přiblblý, šťastný výraz, který se hned tak nesmaže. Pro nás se vrcholem stalo asi předposlední sedýlko ve výšce 5400 m. Stejně je neskutečně nádherné jen tak si sedět na placatém kameni a vědět, že už dneska nemusím nikam šplhat. Umím si živě představit pocity dobyvatelů Everestu, kteří stojí na vrcholku a vědí, že není kam výš stoupat. Nádhera. Kocháme se krajinou a mraky, které plují po jezeře i po okolních pustých kopcích. A vůbec se mi už nechce hnout. Ani dolů. Ale sluníčko neúprosně klesá a my se musíme pohnout. Zbývá jen udělat několik vrcholových fotek a postavit mužika. Začínám tahat šutry a budovat co nejstabilnější kamennou pyramidu. Docela mu závidím. Bude si tu jen tak sedět a rozhlížet se po kraji, dokud ho živly nezboří. Z batůžku vytahuji ještě dvě nezbytné propriety – modlitební šálu a pramínek vlasů. Obojí se tu bude třepotat a do větru vysílat modlitby.
Endorfiny, puzzle a zeměplazci na závěr
Na sestup se musí vědecky. Je skoro stejně náročný jako výstup, hrozí nebezpečí pádu a člověk už není na vrcholu sil. My na to jdeme taky vědecky – valíme to přímo dolů. Jaképak štráchy. Chvílemi si nejsem jistá, jestli řídím svůj sestup nebo jestli ten šílený sestup řídí mě. Nemá to daleko ke koulení sudů. Sice se držím zpříma, ale taky to chvílemi nemůžu zastavit.
Dlouho se ale takhle sestupovat nedá. Euforie z nádhery vrcholu pomaličku vyprchává. Když nám konečně přestane v uších hučet adrenalin a endorfiny, nastupuje rozum a zvolňujeme. Terén se navíc také trochu zhoršuje a valit to bez rozmyslu mezi kameny by nebylo zrovna nejlepší. Mohlo by to skončit valením společně s kameny. To je sice velmi rychlá forma sestupu, ale netuším, kdo by to naše puzzle dole pod svahem skládal.
Takže jedna noha, druhá noha, zakopnutí, „sakra“, jedna noha, druhá noha….atd. No a tak nějak tímto tempem několik hodin. Je vážně zajímavé, jak zdejší svahy vypadají jednolitě a přitom je to pokrývka větších či menších kamenů, které se drolí a staví do cesty. A také větších či menších trsů kudlibabek, které chytají nohy, kdykoliv k tomu dostanou příležitost. A mezi nimi jsou náznaky pěšinek, či spíš kozích stezek, do kterých se marně snažíme naskládat pohorky. Moc dlouho se tohle vydržet nedá. Navíc koncentrace kamenů se stále zvyšuje a za chvíli už nerozeznáme zda jdeme po svahu, korytem potoka nebo po suťovišti. A je celkem jedno, kdo jde první a snaží se najít nejlepší cestu. Tady totiž žádná cesta není.
Jednolitou šeď protíná větší potok nebo malá říčka, olemovaná sytě zelenými břehy. Vytéká zpod sněhových polí Mentoše a s hlasitým burácením si razí co nejpřímější cestu dolů. Zelené břehy jsou okousané od ovcí a koz a nám skýtají alespoň chvilkovou úlevu od neustálého přeskakování kamenů. Vydáváme se tedy dolů podél vody a alespoň máme jistotu, že žízní neumřeme.To nám spíš hrozí pořádné vykoupání. Břehy potoka totiž také nejsou koncipovány zrovna jako cesta a tak občas končí ve vodě. Jsou jen dvě možnosti, buď se na chvíli odklonit a úsek přeskákat okolním suťovištěm nebo brodit. No vzhledem k teplotě vody volíme spíše první možnost.
Shora na nás sestup působil jako pohodička – za chvilku jsme dole. Vždyť nomádská vesnice je na dohled. Jenže hory škodolibě zkreslují vzdálenosti. Sice je všude vidět, protože tu není žádná vegetace, která by vadila ve výhledu, ale pro pěšáka je to pořádná porce kroků. Škoda, že jsme se nenarodili jako orel. Jeden se nám právě vysmívá ze vzduchu. Než stihneme pořádně vytáhnout foťák, lehce zakrouží a zmizí za vrcholem, který je pro zeměplazce skoro nedostupný.
Ale nic netrvá věčně. I tenhle potok musí skončit v údolí, stejně jako my. Sice nám po celém dnu začínají pěkně brnkat nožičky, ale stojíme zase na jakžtakž rovné placce a zbývá už jen doběhnout do Korzongu. Zpáteční cestu opravdu skoro doběhneme. Jednak se slunce rychle přibližuje okolním kopcům, s úmyslem se za nimi schovat. A jednak nám šlapání po rovince v této výšce přijde jako hračka. Tělo se konečně nastavilo na kopce přes 5000 m a tak placka ve čtyřech tisících už na něj působí jak Polabská nížina.