Výtečný kajmaní guláš, jen majoránka chyběla

V peruánském městě Iquitos jsem si u místního tour operátora zařídil výlet do džungle. Za 40 dolarů druhý den vyrážím s průvodci Pacem a Wilderem Malafayou, který pochází právě z  oblasti, kam míříme.

Z Iquitos vede jediná 100 km dlouhá silnice do Naucy. Asi deset km před Naucou vystupujeme z autobusu a jdeme dvě hodiny pěšky v pěkném horku přes kopečky až do vesnice San Joaquin de Omaqua na břehu Amazonky. Proti jejímu proudu na malé loďce plujeme až do pralesního campamenta.

V amazonském campamentu

Agentura tam má postavené tři domy na pilotech, ve kterých se dá spát, je tam i kuchyně. Je to docela hodně velké, ale jen jídelna je zasíťovaná, jinak to celé nemá stěny. Jen podlaha na kůlech a nad tím střecha z listí. Jelikož bylo období dešťů, sahala voda vysoko, a tak jsme až přímo ke schodům přirazili s loďkou, vybalili a hned pluli na obhlídku.

Wilder všechno výborně vysvětloval a hned našel v koruně stromu lenochoda, za chvíli jeden druh opic, pak další, viděli jsme tukany a kolibříka a spoustu dalších ptáků. Wilder mluví sice jen španělsky, což mi sice nečiní potíže, ale většinu zvířat zná i anglicky a to se hodí.

Jednoho velkého dravého ptáka s bílou hlavou, co jsme jich několik viděli, jsme měli oštěpem uloveného v kuchyni. Ulovil ho Manuel, co spolu s opičkou Omarem hlídá campamento. Černou opičku Omara koupil majitel agentury Juan Carlos na trhu jen proto, aby mu dal svobodu, ale když ho pustili, neutekl do lesa a zůstal u nich. Nemusí nikde shánět nic k jídlu, stačí rozhrabat kuchyň a je tam v bezpečí, ale kluci si myslí, že až vyroste, stejně uteče.

V hejnu malarických komárů

Těšil jsem se na lov kajmana a tak jsme vypluli za tmy na malé kánoi jen s pádly, baterkami a obří lahví repelentu, který stejně moc nepomáhal. Je tu neuvěřitelné množství komárů a sotva člověk vyleze z jídelny, vrhnou se na něj obrovská mračna a je to zrovna ten druh, co přenáší malárii. Údajně tu ale malárie téměř vůbec není na rozdíl od Rio Napo, kde je sice komárů mnohem, mnohem méně, ale zato malárie se tam vyskytuje více.

Co mě nejvíce iritovalo, a doteď to nechápu, je, že Wildera, Manuela ani Paca komáři téměř vůbec neštípali. Wilda mi to vysvětloval tím, že jsou jeho kamarádi. No všichni asi taky ne.

Skvělé bylo, že byla vysoká voda, a tak jsme nemuseli nikam chodit pěšky a rovnou jsme pluli mimo koryto řeky, která je vylitá hluboko do džungle. Úžasné dobrodružství plout ve tmě na kánoi mezi kořeny a křovím, každou chvíli nějaká tarantule velká jako dlaň, zvuky džungle,ve vodě piraně a kajmani.

Na lovu kajmanů

Mířili jsme baterkami do křoví a hledali svítící oči kajmanů. Wilda na špičce s několikametrovým oštěpem zakončeným trojzubcem se zpětnými háčky a baterkou v puse, já vzadu s pádlem. Takhle jsme asi hodinu neúspěšně rejdovali močálem v mračnech agresivních moskytů.

Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, švih, kajman má oštěp v boku, Wilda ho drží za krkem, jednu ruku trochu kousnutou, ale krev jen tak piraně nepřiláká, aby sežraly člověka, jak je ve filmech, a už ho tahá do loďky! Má sice jen slabý metr, ale je to úspěch.

Ihned pokračujeme a po další půlhodince už tahá dalšího, o notný kousek delšího, který to koupil za oko. Taky ho přivazujeme za zadní nohy k sedátku loďky a pokračujeme. Ale už máme dost komárů, tedy alespoň já, a tak obracíme, protože masa na guláš máme dost.

To byl totiž můj prvotní požadavek, lovit kajmany a pak je vařit a grilovat.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Lovíme piraně

Po snídani druhý den opět nasedáme do kánoe a plujeme lovit piraně. Vzali jsme si radši tři pruty, kus ptáka a několik malých rybek jako návnadu. Zkoušíme nahazovat kousek za domkem, ale nejde to a jen Wilda chytá nějaké dvě rybky, které nazývá sardinas.

Připlouvá Manuel a povídá, že jeden rybář chytil velkého kajmana, ať se jdeme podívat. Pořádný macek, má tak dva metry, beru ho do rukou a fotím se s ním a na poslední chvíli mi docvakne, že bych ho mohl koupit. A tak se ptám na cenu.

Rybář chtěl dvacku a já mu nabídl patnáct solů, což je asi sto až sto deset korun a okamžitě to bral. Perfektní kup, několik kilo čistého masa. Jelikož teď už jsme měli masa dost, oba jsme menší živé, jen trochu probodnuté kajmany pustili na svobodu. Na oběd bylo ještě brzo, tak jsme jeli zpět na rybačku.

Změnili jsme místo, pádlovali jsme docela dlouho na místo, kde prý jsou piraně určitě. Mačetou jsme nasekali rybky a nahodili a skoro ihned Wilda tahá první piraňu, za chvíli další a další. Mají tak deset patnáct centimetrů a jsou téměř z půlky červené a mají pořádně ostré zuby. Já pořád nemůžu nic vytáhnout, ale nakonec se podaří a jednu tahám do loďky a opatrně jí vytahuji háček. Když už asi vím, jak na to, jde to lépe a nakonec jich ulovím asi pět. Celkem jich máme tak dvacet, na pěknou svačinu, a už rychle upalujeme zpět vařit kajmana.

Kajmaní hody

Požádal jsem Paca, aby mi ho vykuchal a stáhl, že už si ho vykostím. Spousta masa, hlavně na ocasu jsou čtyři krásné panenky a tak hned jednu griluju na pepři se solí a kluci grilují všechny nohy i s kůží a za chvíli už ochutnáváme fantastické bílé kajmaní maso. Já už zadělávám na jíšku na polévku z kostí a ve druhém hrnci na kajmaní guláš.

Nenechal jsem se zaskočit a všechny ingredience, které jsem myslel, že by mohly chybět, jsem si nakoupil ve městě v obchodě a vzal s sebou. Nějakou hodinku jsem si s tím pohrál a mezitím jako předkrm griloval piraně, které jsou sice dobré, ale v očekávaní guláše jsem snědl jen dvě ze strachu, že mi zaskočí kostička, jak jsem slintal.

No podařilo se! Polévku jsem zahustil zeleným banánem, aby kluci měli radost, protože oni bez toho snad nic nejedí, trochu vajíčka, nudlí, fazolí, cibule a česneku a hrnec výborné polévky byl na světě. Mlaskali jsme, že jsme vyplašili opice v okruhu několika kilometrů. Wilda si dal tři misky!

Ovšem hlavní hřeb teprve přicházel, gulášek se povedl a chyběl jen knedlík a trochu majoránky. Vypadalo to, že ještě nikoho takhle mávat vařečkami neviděli. Samozřejmě, že jsem vařil z vody z řeky. Nakrmil jsem i tři rybáře, co je přilákala vůně. Ty dva obrovské hrnce se vším tím masem jsme téměř snědli a zbylo mi jen talíř polévky na večeři a jedna porce gulášku na snídani na druhý den.

Poslední noc plná havěti

Večer jsme odpočívali v jídelně a Wilda venku zahlédl hada a už s oštěpem visel na kůlu a nabodl ho a pak ho chytil za hlavou přes hadr. Podle klíče, co v campamentu mají, jsme ho určili jako smrtelně jedovatého „tříbarevného bažinného korálovce“ – z anglického překladu. Vytáhl ho a pustil ho mezi nás v jídelně. To už na mě bylo trochu moc, ale když ho podržel, trochu jsem se ho i dotknul. Pak jsme ho pustili živého do řeky a já se do ní šel chvíli potom koupat. Netrvalo dlouho a chytil škrtiče boa, kterou jsme si kvůli krysám nechali v baráku. Možná že nás zbaví i té obrovské tarantule v podkroví…

Lovci se vracejí do civilizace

Tři dny pro mě byly až až a už jsem neměl zájem o další štípance, a tak jsme to nasadili na zpáteční cestu. Ještě jsme se byli podívat na obří vodní rostliny Victoria Rehina a po cestě zpět jsme se stavili vystopovat sladkovodní delfíny. Měli jsme opět štěstí, nejen že jsme viděli spoustu delfínů šedých, ale spatřili jsme i dva vzácné delfíny růžové, a to dokonce blíže než všechny ostatní.

Při plavbě zpět mi sluníčko pěkně spálilo ruce, trochu jsme se zapotili při cestě zpět k silnici a už jsme byli ve městě. Wilda si vysloužil pořádné spropitné a večer jsem ho pozval na pivo. Dlouho nadšeně sledoval v televizi u mě na hotelu National Geografic Channel, až u toho usnul a spal u mě až do rána.