Výstup na střechu Bolívie

Výstup na střechu Bolívie

Nevado Sajama (6.542m) je nejvyšším vrcholem Bolívie. Cestou potkáte nejen zvědavé lamy či alpaky, ale také ledové kajícníky. Roční expedici po Jižní Americe podpořil Expediční fond.

Nevado Sajama je se svou výškou 6 542 m n.m. nejvyšší vrchol Bolívie. Nachází se na jihozápadu této země v blízkosti hraničního přechodu Tambo Quemado s Chile a chilského národního parku Lauca. Stejnojmenný národní park Sajamo má rozlohu 100 230 ha a byl založen v roce 1939 jako první národní park v Bolívii. Zajímostí tu jsou také laguny, gejzíry, termální prameny a lamy s alpakami. V rámci naší expedice „Viento blanco“ bylo důležité pokusit se hlavně o zdolání tohoto vrcholu.

Jak se levně přiblížit k hoře

Variant, jak se k vulkánu dostat, je mnoho. Tu nejpohodlnější s cestovní kanceláří za cenu kolem 600 USD na osobu, kdy člověka nahoru vytáhne průvodce, jsme zavrhli okamžitě. Tato částka byla náš měsíční rozpočet a výstup vlastními silami je mnohem sportovně cennější. Zvolili jsme tedy dopravu do vesničky Sajamo pod vulkánem místními prostředky.

Nejprve jsme se svezli autobusem do města Patacamaya (za 15 boliviánů), které leží na spojnici La Paz – Oruro. Odtud jezdí každý den minibus mezi 12.-13. hodinou do Sajamy (za 20 boliviánů). Přesný čas odjezdu závisí na tom, kdy je auto zaplněno a kdy je řidič po obědě. Cesta s místními byla dle našeho očekávání veselá. Našťouchalo se jich do malého autíčka dobře přes dvacet včetně několika pytlů všeho možného a pár kbelíků. Jen místa pro naše dlouhé nohy se už jaksi nedostávalo. Při zpáteční cestě naštěstí řidič odmítl svézt několik živých čuníků.

Lamy s vulkány Parinacota a Pomerape

Chudé Chamonix pod Nevado Sajama

Po půl páté jsme konečně dorazili do vesnice Sajamo ve výšce 4 200 metrů. Ta se rozkládá pod úpatím samotného vrcholu. Skládá se asi z padesáti chudých baráčků. Lidičky tu v drsném prostředí přežívají jak se jen dá. Najde se tu proto i pár jednoduchých restaurací pro turisty a několik možností ubytování.

Po příjezdu jsme se museli zaregistrovat u strážců parku, kteří fungují jako informační kancelář. Zaplatili jsme 30 boliviánů na osobu jako vstup a hned jsme si zařídili na následující den na desátou hodinu mulu na odnos lezeckých věcí do base campu. Také nás tu hned odchytla paní s celkem pěkným ubytováním. K večeři jsme si u ní poté velmi pochutnali na domácím masu z alpaky s rýží.

Za oslíky do base campu

Následující den ve třičtvrtě na deset postával u našeho ubytování pán od mul a strážce parku. Bylo potřeba ještě vyplnit nesmyslné formuláře pro samotný výstup, na papíry si v Bolívii potrpí. Věděli jsme jako vždycky, že se musíme spolehnout jen sami na sebe, protože v horách by nás nikdo hned nehledal. Zatímco Martina básnila nad nesmyslnými kolonkami, pomohl Fanda pánovi naložit na mulu naše dva batohy a nové skelety (po omrzlinách na Aconcague jsme se maximálně připravili na mráz). A mohli jsme vyrazit na tříhodinovou cestu do base campu (4 800 m n.m.).

Oslíkům a pánovi v sandálkách se utíkalo dobře, nám s přibývající výškou už hůře a za chvíli jsme neviděli ani prach za jejich kopýtky. Pořád to bylo ale lepší než nést obrovský cca 20-25 kilový batoh na zádech. A 60 boliviánů za jednu cestu pánovi pomohlo v živobytí a my kvůli tomu nezchudli.

Base camp (4 800 m n.m.) se nachází na konci údolí pod západní stěnou hory. Jsou tu ohrádky pro stany a pramen pitné vody. Cestou jsme potkali francouzskou dvojici, kteří se vraceli unaveni s průvodcem a nosiči z výškového tábora. Trochu nás strašili, jaká byla nahoře zima. To byli poslední lidé za další tři dny.

stan v základním táboře

Sutí a ledem do výškového tábora

Následující den nás čekalo 900 výškových metrů do výškového tábora (5 700 m n.m.). Starší pohorky a další přebytečné věci, hlavně zásoby jídla, zůstaly v pytli nad base campem. Dále jsme si to už dupali v nových skeletech, což nebylo v suti úplně pohodlné. Boty byly moc tvrdé, nevyšlápnuté a suť pod nohami velmi klouzala. Vydrápali jsme se v ní za tři namáhavé hodiny teprve do výšky 5 280 m n.m. na začátek severozápadního hřebene, po kterém se jde pořád stále nahoru až na samotný vrchol. Cestička se vinula dále velmi strmě a to bylo pro nás další dvouhodinové trápení v suti. Velká skalní stěna, nad kterou je několik upravených plácků pro stan, se dá obejít buď zleva po suti nebo zprava po sněhovém firmu. Zvolili jsme pravou variantu, nazuli jsme mačky a vzali do ruky miláčky cepíny. Po prudkém výšvihu zakončeném ledovým svahem o sklonu 40 stupňů, okořeněném těžkými batohy, jsme se ocitli již za tmy a velké zimy totálně unaveni ve výškovém táboře ve výšce 5 700 m n.m. Bylo zde několik plácků schovaných za hřebenem a krytých před nejprudším větrem.

Mnoho nekonečných falešných vrcholů

Pro výstup jsme se rozhodli nevstávat moc brzo a zbytečně tak za tmy nemrznout. Přeci jenom naše omrzliny z Aconcaguy nebyly ještě zcela v pořádku. S počasím jsme si tu žádné starosti dělat nemuseli. Na konci května tu je na Altiplanu jeden slunečný den za druhým. Jen studený vítr nás trochu zlobil.

Vyrazili jsme tedy za svítání o půl sedmé.  Rychle jsme vystoupali po posledním suťovém hřebínku nad táborem, poté jsme přelezli přes obávané pole nízkých kajícníků, což jsou vyfoukané ledové útvary do špičatých tvarů. Následovala zajímavější pasáž ve firnovém svahu o sklonu 55°, ve které jsme si procvičili techniku lezení ve zmrzlém sněhu bez jištění. Dovedla nás do malého sedla ve výšce 6 000 m n.m., vhodného místa ke svačině v deset hodin a k vyhřátí na sluníčku.

v poli kajícníků, 5.850m

Následoval krátký, ale exponovaný skalnatý hřebínek, který se nám velmi líbil a po jehož překonání jsme se dostali na závěrečný sněhový svah v dolní části s kajícníky, v horní části již jenom s firnem na ledovci téměř bez trhlin. Sklon svahu byl ovšem stále 40° a vzdálenost k vrcholu jsme ukusovali jen podle výškoměru a GPSky. Pouhým okem byl samotný placatý vrchol totiž stále v nedohlednu, i když jsme překonávali s vypětím sil falešné vrcholy, za kterými se ovšem vždy vynořilo další stoupání.  Přeci jenom jsme museli ještě vyfunět 500 výškových metrů nad hranicí 6 000 m n.m. Sněhová pláň se nám zdála nekonečná.

Později jsme se vzájemně shodli, že jsme každý uvažovali o ukončení výstupu, ale ani jeden to neřekl nahlas a čekal, že to řekne ten druhý. Toto vzájemné „nedorozumění“ vedlo k tomu, že jsme přeci jenom v půl páté dosáhli vrcholu rychlostí deset kroků, odpočinek atd. Vrchol je nezajímavý, žádný kráter a je tak placatý, že se tu odehrál i fotbalový zápas. Výhledy nás také nijak neoslnily, a tak jsme po několika fotografiích rychle v rámci možností upalovali dolů.

Západ slunce nás zastihl v poli kajícníků nad hranicí 6 000 m n.m. Dále jsme se orientovali s čelovkou po paměti a podle GPSky. Skalnatý hřebínek i firnový svah jsme již slézali nebezpečně již za tmy. Poslední nepříjemný úsek s bortícími se kajícníky byl již jen velkým trápením a konečně jsme dorazili ke stanu. Únava nás zmáhala, ale potřeba pít a horká polévka nás donutily rozhučet vařič. Až po půlnoci jsme šli spát po velmi náročném dni.

Zpět mezi lidi

Ráno nás vytáhlo po mrazivé noci ze spacáků sluníčko a příjemné teplo. Zabalit všechny věci a stan nám zabralo nějaký čas a scházet jsme proto začali až o půl jedenácté. Sestup jsme zvolili více vpravo okolo skály než při výstupu. Sešli jsme však proto z cesty a museli jsme přetraverzovat ujíždějící suť zpět na hřeben, a pak dolů do base campu. Pán s oslíky nás již tu očekával, zatím si tu prospával v závětří. Naložili jsme proto rychle batohy na mulu a vydali se dolů do vesnice. Tentokrát jsme jejich tempu stačili. Ve čtyři jsme již byli ve vesnici. Večeře, s masem z alpaky, od paní chutnala po instantních polévkách skvěle a my zalehli k zaslouženému odpočinku.

Horká koupel za odměnu

Poslední den jsme se vydali do šest kilometrů vzdálených termálních lázní, což byl přírodní bazének s 35°C teplou vodou. Užívali jsme si koupele a výhledů na vulkány Sajamo, Parinacotu a Pomerape více než dvě hodiny. Vůbec se nám z teplé vody nechtělo. Bylo to příjemné rozloučení s NP Sajamo. Krása rozlehlého vulkánu, jeho okolí a příjemní lidé, to vše nám přirostlo k srdci a zůstaly krásné vzpomínky.

Důležité informace k výstupu

Nejlepší období pro výstup je od května do září, kdy je období sucha. K hoře se dá bez problémů dostat individuálně, viz. text. Je nutná předchozí aklimatizace minimálně ve výšce 5 500 m n.m. Hora dokáže být pořádně mrazivá, proto doporučujeme systém oblečení jako pro zimní Alpy. Důležité jsou zejména teplé palčáky a zateplené horolezecké boty, s možností použít rychloupínací mačky, ideálně skelety. Z vybavení postačuje lepší cepín, mačky, kompas, výškoměr, GPSka, popis cesty, lehký batoh pro vrcholový den, termoska, lyžařské brýle. Pokud použijete individuální dopravu, vyjdou vás celkové náklady na výstup na méně než 1 000 Kč, včetně jídla, ubytování a odnosu věcí do base campu. Nevado Sajama budí zdálky respekt, ale při dobré aklimatizaci není s výstupem žádný problém.

Paní domácí v obchodě

Expedici „Viento blanco“ podpořil Expediční fond Hedvábné stezky. Dále bychom rádi poděkovali za podporu zejména těmto společnostem: Sambarsportu za materiální podporu,  Student Agency a.s. za levné letenky, CK Alpy spol s r.o. za horolezecké pojištení a mnohým dalším. Průběh expedice „Viento blanco“ můžete průběžně sledovat na internetové stránce www.cestydonebe.com/vientoblanco.

Zkušenosti čtenářů

jeff

mnohem lepší je vycapat na sousední Parinacotu, neplatíš žádný povolení je tam hezkej kráter a výhledy na sajamu, nevím proč všichni otravujou se skeletama, tohle je ťáponoháčskej výlet a skelety jsou k chůzi naprosto nevhodné, pak mám taky lehčí batoh a nemusím najímat muly jako by šlo o nějakej bigwall

Feďa
jeff:

Uživatel „jeff“ ještě nikdy nenapsal pozitivní komentář. Nebo teda já si na něj nepamatuju. Docela bych byl rád, kdyby napsal někdy on článek na HS, abysme se mohli dozvědět o jeho zážitcích a způsobech cestování. Myslím, že i nesouhlasné komentáře by se dali psát citlivěji…

hohoho
Feďa:

Ty taky hledas na vsem negativitu. Hledej v tom konstruktivni kritiku.

tiburon
hohoho:

Mně spíš leze na nervy tohle „neplatíš žádný povolení“. Těch 30 boliviánů je takovej pakatel, že i kdyby to tomu rangerovi skončilo za nehty, držkovat kvůli tomu bude, resp. neodpustí si na to téma svoji doušku, fakt snad jen našinec.

Mmch, nehrál tam nahoře nedávno Morales fotbal?:-)

Fanda
jeff:

Ahoj,
kazdy ma jiny uhel pohledu a dalo by se rici, ze sestitisicovka jako sestitisicovka, ale porad je Sajamo nejvyssi hora Bolivie. Souhlasim, ze Parinacota je moc hezka, ale je to jedna z mnoha sestitisicovek v Chile a po Ojosu del Salado jsme jiz nic vyssiho v Chile lezt nemohli. :o) Jinak ve skeletech se opravdu spatne jde po suti a normalni ceste, ale ve vysokych polohach ocenis tepelny komfort a i kdyz ti muze byt chladno, jsou to dve vrstvy, at uz to jsou plastove, ci kozene skelety. Mas v nich mensi sanci omrznout nez v klasickych pohorach, at jsou jakkoli izolovane. A ver, ze po mrazu na Aconcague, kdy jsme skelety nemeli, jsme je tentokrat hodne ocenili. Omrzliny se leci docela dlouho! Co se tyce obtiznosti, tak z vetsiny to je chodak, ale take ne vsude.
Diky za komentar. Zdravim z peruanskeho Huarazu.

Pepa
Fanda:

jen malá poznámka – ten kopec se nejmenuje SAJAMO, ale SAJAMA, ne? (alespoň jste jediní, kdo mu říká SajamO)

Vojta
Pepa:

Vzdyt je vsude v clanku uvedeno Sajama… nebo nekde nejaky preklep, ktery jsem prehlid?

Pepa
Vojta:

no stačí dát CTRL+F a napsat Sajamo… uvidíš, že na této stránce je to hned 5x…

Vojta
Pepa:

Ok, jednou jsem to prehlid a v ostatnich pripadech se to jmeno netyka sopky, ale NP nebo vesnice (spanelsky neumim, v bolivii jsem nebyl, tak nevim jak se to ve skutecnosti jmenuje).

ivo petr
jeff:

Ahoj Fando,
zdravím do Huarazu (byl jsem tam v květnu a tak trochu tiše závídím). Nevím, proč tady nějakému dementovi vysvětluješ proč a jak. Ten stejně na takové vysvětlení zvysoka kašle, bo je to asi mistr světa. To je přece věcí každého, jak výstup na vrchol pojme. Kopec může být pro jednoho mastňácký choďák, pro druhého vyvrcholením jeho života. Je to zcela v jeho réžii (volba bot, oblečení, taktika atd.). A konstruktivní kritika? Proboha – a v čem konstruktivní?

jeff

Ale no tak pánové já nikoho nekritizoval pouze vyjádřil svůj názor a nemůžu za to, že většina článků na HS je nic moc a hlavně nemám rád, když se píše o něče co je známé,profláklé a tisíckrát vylezené, no a až budu tak dobrej lezec a cestovatel,kterej bude mít za sebou něco skutečně užasnýho tak o tom napíšu na HS/pokud mě to ovšem redakce nezcenzuruje/.

David Gladiš
jeff:

Jeffe, když napíšeš lepší článek než jsou ty, co máme k dispozici, rádi Ti ho otiskneme. Může být i kontroverzní, ať si vyzkoušíš, co ještě zkousnou naše cenzorská pera 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí