HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Vykopáváme památník českým legionářům

Vykopáváme památník českým legionářům

Pan Netopil byl členem českého legionářského spolku, který už mnohokrát oblast Bajkalu navštívil, a měl tam řadu přátel aktivních v mezinárodním legionářském hnutí. Jedním z jeho cílů bylo vykopat a obnovit památník původně vztyčený v 20. letech  minulého století na počest českým legionářům, jehož zbytky během své předchozí návštěvy objevil. My jsme se chystali, že mu s tím pomůžeme.

U Zimního paláce, Petrohrad

Výlet do Ruska, k jezeru Bajkal, jsem podnikl se svými kamarády Katkou Markošovou a Markem Kosem od 13. srpna do 10. září 2006. Prvních devět dní jsme cestovali ještě s panem Netopilem a s jeho přáteli Millerovými – panem Millerem, jeho manželkou a synem.

13. srpna (neděle)

Ráno jsem vstal v 6.20., dobalil si a v 7.24 jsem metrem a autobusem odcestoval na letiště. Tam jsem se v pořádku sešel s Katkou, Markem, panem Netopilem a Millerovými. Odbavili jsme se a v 10 hodil jsme odlétali do Petrohradu, kam jsme dorazili ve 2 hodiny místního času (časový posun + 2 hodiny oproti Praze).

V Petrohradu jme jako nic prošli pasovou kontrolou, vyzvedli si zavazadla a před letištěm na nás čekal kamarád pana Netopila, s kterým jsme maršrutkou (sběrný taxík podobný mikrobusu) odjeli do jeho bytu v centru Petrohradu. Tam jsme si nechali baťohy a asi kolem čtvrté jsme vyrazili na prohlídku města. Celkem brzy jsme se s Katkou a Markem trhli od pana Netopila a Millerových, kteří šli do Ruského muzea, a chodili jsme po Petrohradu sami. Nejdříve jsme se projeli lodí po Petrohradských kanálech, což nám dalo celkový obrázek o městě. Pak jsme udělali okruh a ještě si zblízka prohlédli Kazaňský chrám, chrám Spasitele v krvi, Zimní palác a nábřeží Něvy. Petrohrad působí jako západoevropské město, nápadně mi připomínal Stockholm. Fasády jsou opravené a nablýskané, ale když člověk zajde do dvora (v jednom takovém dvoře bydlel přítel pana Netopila), vypadá všechno dost zchátrale. Prošli jsme se po nábřeží, chvilku tu poseděli a dali si pivo, a pak jsme se kolem monumentálního chrámu Svatého Izáka vrátili do bytu přítele pana Netopila. To bylo asi 11 hodin večer. Chvilku jsme poseděli a vydali se na letiště Pulkovo 2. Jeli jsme nejdříve metrem, a pak jsme si za 200 rublů (1 rubl = 0,9 Kč) stopli neznačeného taxíka, protože oficiální taxíci byly neúměrně drahé. Udělalo se to prostě tak, že se napřáhla ruka do silnice, a okamžitě někdo zastavil s nabídkou odvozu kamkoliv po městě. Na letišti nastal trochu zmatek, protože náš let do Irkutsku pokračoval až do Jekatěrinburku a byl pod tímto městem i uváděn. To se však díky panu Netopilovi brzy podařilo objasnit. V klidu jsme tedy mohli čekat a čekat, až jsme ve čtyři ráno nastoupili do letadla a vydali se na další část naší cesty.

14. srpna (pondělí).

Cesta letadlem byla s jedním mezipřistáním v Novosibirsku. Potom jsme pokračovali do Irkutsku, kam jsme dorazili v půl čtvrté odpoledne místního času (časový posun + 5 hodin oproti Petrohradu a + 7 hodin oproti Praze). Na letišti nás čekal místní historik Krasovský, přítel pana Netopila. Když jsme si na chatrném výdejníku zavazadel vzali baťohy (vůbec celé letiště bylo dost chatrné a letištní plocha celá zaflikovaná), nasměroval nás na autobus, kterým jsme odjeli k bytu pana Novikova, dalšího přítele pana Netopila a bývalého člena irkutské státní dumy. Cesta trvala asi hodinu, bylo dost horko a dobře jsme viděli, jak je Irkutsk zchátralý, rozkopaný a celý zaprášený. Do Novikovova bytu, který se nacházel na rozpadajícím se sídlišti, jsme dorazili kolem půl šesté. Dostali jsme čaj, přednášku o českých legionářích, a pak jsme se dohadovali, co dál. Nakonec se usneslo, že Katka, Marek a já budeme bydlet v bytě u Novikovova syna Pavla, který byl nedaleko, Millerovi u Novikova a pan Netopil odjede do Angarska, města vzdáleného asi hodinu vlakem, bydlet ke své známé Marině. Odešli jsme se s Katkou a Markem ubytovat k Pavlovi, který ve svém bytě žil s manželkou a malou dcerkou, pak jsme se vrátili k Novikovovi a pan Netopil odjel za Marinou. Ještě jsme se chvilku dohadovali s Millerovými co dál a shodli jsme se, že pomůžeme panu Netopilovi vykopat památník, pak procestujeme okolí Irkutsku a přesuneme se na sever Bajkalu. Potom jsme se s Katkou a Markem vrátili k Pavlovi, vykoupali se a kolem půl desáté šli spát.

15. srpna (úterý).

Ráno jsme vstali v půl osmé. Byla modrá obloha a svítilo sluníčko – počasí jako dělané na kraťasy. Nasnídali jsme se a šli do bytu pana Novikova, kde jsme se znovu hromadně dohadovali, co dělat v následujících dnech. Pak jsme se s Novikovem sebrali a odjeli autobusem do města obhlédnout kostel a nádraží, kde bojovali čeští legionáři. Odtud jsme se vydali maršrutkou na okraj města, kde na zahrádce rozpadajícího se dřevěného baráčku pan Netopil objevil minulou zimu pozůstatky ruského pomníku českým legionářům. Ten jsme se pokoušeli vykopat, ale pozůstatky památníku byly tak velké, že jsme to nezvládli, navíc ruští legionářští činovníci zapomněli dodat nářadí. Televizních štábů ovšem pozvali mnogo, tak nás neustále někdo točil a všichni dělali interview s panem Netopilem. Nakonec jsme zbytky památníku opět zaházeli, aby se v zimě ještě více neponičil v důsledku mrazu, a odjeli maršrutou nazpátek do centra. To jsme si prochodili a koupili si na sobotu lístky na okružní jízdu po železnici kolem Bajkalu, tzv. Krugobajkalku (850 rublů). Potom jsme navštívili banku, vyměnili peníze a odjeli do přístavu raket u Irkutské přehrady. Rakety jsou speciální lodě, které brázdí Bajkal rychlostí až 60 km v hodině. Koupili jsme si na příští úterý lístky do Nižněangarsku (1780 rublů), který se nachází na severní špičce Bajkalu. Potom se Marek s Katkou vydali pěšky přes přehradní hráz „domů“ k Novikovovi. Já jel s ostatními do centra, kde šli Millerovi s panem Netopilem do kavárny a já se pokoušel najít internet, abych odeslal zprávu domů. Internet jsme nenašel, tak jsem požádal pana Netopila jestli mohu použít jeho mobil a odeslal domů alespoň SMS. Ještě jsme chvilku poseděli v kavárně, a pak zašli na nábřeží Angary, řeky, která protéká Irkutskem a na které je postavená Irkutská přehrada. Obhlédli jsme tu jeden hezký místní kostel a odjeli autobusem k Novikovovi. Dorazili jsme k němu až po deváté a od Katky a Marka jsme se hned dověděli, že už o nás v místní televizi bylo několik reportáží, jak kopeme památník a že to bylo prezentována téměř jako akt česko-ruského sbratření. Poté následovala poněkud ostřejší výměna názorů, co budeme dělat v následujících dnech. Nakonec jsme se dohodli, že až do pátku zakempujeme na ostrově Olchon, který se nachází v Bajkalu asi 200 kilometrů severně od Irkutsku. Když se to takhle dohodlo, přesunuli jsme se k Pavlovi, přebalili si baťohy (na Olchon nemusíme brát všechny věci), navečeřeli se a kolem jedenácté zalehli do postele.

16. srpna (středa).

V noci jsem kvůli jet lagu spal jenom hodinu, takže když nám ráno v tři čtvrtě na šest zazvonil budík, byl jsem dost přešlý. Rychle jsme si zabalili, nasnídali se a za deset minut sedm už byli na stanici autobusu, a to včetně Millerovým, které jsme potkali cestou. Novikov nás tu posadil na autobus (5 rublů) a kousek jel s námi. Přitom nám předal instrukce, kam až dojet a jak dojít na autobusové nádraží, kde chytneme odvoz na Olchon. Podle instrukcí jsme autobusové nádraží bez problémů našli. Tam se k nám přidal pan Netopil a vyjednali jsme maršrutou na ostrov Olchon za 370 rublů na osobu. Maršrutka odjížděla v půl deváté a za slabé čtyři hodiny jsme z vrcholu kopce poprvé uviděli Bajkal. Bylo opět velmi hezké počasí, což umocnilo celkový dojem. Voda v Bajkalu byla neuvěřitelně modrá, okolní hory divoce rozervané, porostlé tajgou. Aspoň na první pohled nikde nebylo ani živáčka, zkrátka paráda. Sjeli jsme dolů, trajektem přejeli na ostrov Olchon a pokračovali do vnitrozemí ostrova. Během cesty nám řidič maršrutky nabídl kemp, který spoluvlastnil. Zajeli jsme tam a hned jsme se dohodli. Kemp se nacházel nad zátokou Bajkalu a byl z něho moc hezký výhled na jezero a hory na protější pevnině. Jeden stan na noc přišel na 80 rublů a byli jsme tu jediní turisté. Nechali jsme si v kempu věci a řidič nás zavezl do hlavního městečka ostrova Chužir, poblíž kterého je nejfotografovanější místo Bajkalu, Šamanská skála. Vylezli jsme na Šamanskou skálu i na skály v okolí a opět to bylo moc působivé, s krásným výhledem a azurově modrý Bajkal. V půl šesté nás řidič odvezl zpátky do kempu. Postavili jsme stany a upekli na ohníčku ryby, které Marek koupil při příjezdu na ostrov. Já ryby nerad, tak jsem si opekl salám. Spát jsme šli kolem půl jedenácté.

17. srpna (čtvrtek).

Ráno jsme vstali v deset znovu do krásného dne. Poprvé jsem se skvěle vyspal (jet lag už je překonaný). Pan Netopil zašel do blízké vesnice pro čerstvé mléko a nasnídali jsme se. Pak jsme s Katkou a Markem vyrazili na výlet do centra ostrova, zatímco Millerovi s panem Netopilem se pronajatým autem vydali na výlet na sever ostrova. V blízké vesnici jsme měli štěstí a chytli jsme dřevorubce, kteří jeli na dříví. Vyjeli jsme  s nimi na hřeben, který se táhne centrem ostrova ve výšce cca 500 metrů a vjeli do lesa (okraj ostrova přiléhající k pevnině je odlesněný v důsledku pastvy). Rusové pak zastavili a nabídli nám vodku a chleba se sýrem. Pak jsme ještě kousek popojeli a vystoupili u jezera v lese. Tady bylo docela dost lidí na pikniku. Vůbec mě nepřekvapilo, že se výletníci stahují zrovna sem. Kolem jezera bylo bezlesí s loukami, které se modraly stovkami hořců. Okolní kopce však byly zalesněné a vypadali velmi divoce a rozervaně. Navíc bylo stále krásné počasí, obloha jako šmolka. Vydali jsme se dál a došli až na jižní stranu ostrova. Tam jsme se na chvilku stavili u ruského páru, který tu byl na výletě. Dali jsme si s nimi uku, kterou uvařili na ohníčku, a pak nás vzali autem hezký kus cesty k našemu kempu. Vystoupili jsme z auta v místě, kde byl hezký výhled na naší stranu ostrova a došli do vesnice, z které jsme ráno vyráželi. Cestou nás chytla rychlá bouřka, ale mělo jsme pláštěnky, takže pohoda. Ve vesnici nám paní otevřela obchod, tak jsme si koupili pivo Dalnoje Vostočnoje (1,5 l za 50 rublů), které jsme pak vypili na břehu jezera. Pak jsme si uvařili k večeři polívku z pytlíku a ještě chvilku koukali na jezero. Kolem desáté večer, chvilku potom, co z výletu přijeli Millerovi s panem Netopilem, jsme šli spát.

Bajkalskoje II

18. srpna (pátek).

Ráno jsme vstali v devět, zašli s Katkou pro mléko do vesnice (1,5 litru za 30 rublů) a nasnídali se. Potom jsme sbalili stany a šli se ještě projít po pobřeží a koukali na Bajkal. Kolem jedné jsme se vrátili, něco pojedli a čekali na odvoz do Irkutsku, který byl objednaný u majitele kempu na dvě hodiny. Nakonec měl ale zpoždění a odjížděli jsme až kolem čtvrté. Do Irkutsku jsme dorazili před devátou hodinou. Nejdříve jsme zastavili u supermarketu a nakoupili, a pak nás řidič vysadil u hlavního nádraží. Tady jsme si chtěli koupit lístek na sobotní noční vlak do Ulan Ude, kam jsme chtěli odcestovat, až se večer vrátíme z Krugobajkalky. Když jsme ale zjistili, že vlak jede až ve čtyři ráno a vraceli bychom se další den ve dvě v noci, rozhodli jsme se (Katka, Marek a já), že si před cestou na sever Bajkalu raději uděláme dva odpočinkové dny v Irkutsku. Vrátili jsme se tedy „domů“ k Pavlovi a kolem půlnoci zalehli do postele.

19. srpna (sobota).

Ráno jsme vstali v šest, nasnídali se a v sedm měli s Millerovými sraz na autobusové zastávce. Odtud jsme se dopravili na hlavní vlakové nádraží. Tam jsme po chvilce hledání našli nástupiště, odkud vyjížděla Krugobajkalka: bajkalský vyhlídkový vlak, na který jsme si v úterý koupili lístky. Vlak vyjel v 8.15 a odvezl nás nejdříve skrz lesnatý a poměrně hornatý Pribajkalský národní park do Sludjanky, odkud jsme pokračovali po staré carské železnici po břehu Bajkalu. Carská železnice je nyní opravována a slouží už jenom pro turistické účely. Vlak jel pomalu a dělal zastávky u zajímavých míst a tunelů, kterých je na stokilometrové trase několik desítek. Jedna zastávka byla o něco delší, tam jsme si u stánků koupili pirožky k obědu. Bylo to celkově moc zajímavé, výhledy na Bajkal a okolní hory moc pěkné, ale krapet zdlouhavé a také turistů bylo ve vlaku několik desítek, takže na každé zastávce bylo na můj vkus až moc zalidněno. Ze začátku bylo nádherně slunečno, ke konci se však zatáhlo a přišla bouřka. To už bylo kolem osmé a přijížděli jsme do Port Bajkalu. Tady železnice končila (původně pokračovala dál podél Angary do Irkutsku, ale když byla postavená Irkutská přehrady, hladina Bajkalu se zvedla a železnici zaplavila). Přejeli jsme trajektem Irkutskou přehradu do Sludjanky a pokračovali autobusem do Irkutsku. V autobusu bylo docela veselo a zazpívali jsme si tu se skupinou Rusů, kteří ovládali většinu písniček, které jsme se učili na hodinách ruštiny. Do Irkutsku jsme dorazili v deset, vystoupili v centru a maršrutou v pořádku dojeli „domů“ k Pavlovi. Spát jsme šli kolem půl dvanácté.

20. srpna (neděle).

Ráno jsme vstali v půl jedenácté, nasnídali se a vyprali. Kolem půl jedné jsme vyrazili do města. Nejdříve jsme popojeli autobusem na blízký trh a prošli si ho. Prodávali tu všehochuť od poměrně luxusního zboží po staré nářadí a knihy. Potom jsme přešli přes most do centra Irkutsku a prošli se tu po nábřeží. Navštívili jsme i ostrov uprostřed Angary, kde byl lunapark a kde jsme se povozili na několika dost divoce vyhlížejících atrakcích. Potom jsme se přes předměstí Irkutsku, kde byly samé dost zchátrale vyhlížející dřevěnice, vrátili do centra. Tady jsme nakoupili v supermarketu a maršrutkou se vrátili domů. Tam jsme uvařili, pojedli a popovídali si s Pavlem, co si myslí o nedávné historii Ruska. Pavel přednášel historii na Irkutské univerzitě, takže k tomu měl co říct; bylo však jenom pochopitelné, že se Ruska dost zastával, a to i co se týče jeho role v komunistické éře. Kolem dvanácté jsme šli spát.

21. srpna (pondělí).

Ráno jsme vstali v deset, nasnídali se a my dva s Katkou vyrazili na výlet, zatímco Marek zůstal doma. Udělali jsme okruh kolem místa, kde jsme bydleli. Nejdříve jsme prošli botanickou zahradu, a pak lesem vyšplhali na blízký vrch, kde jsme navštívili muzeum Irkutsku. Tady jsme se prostřednictvím několika modelů seznámili s historickým vývojem města. Pokračovali jsme na další vrch, odkud byl výhled na řeku Irkut, jak se vlévá do Angary. Pak jsme prošli umouněnou a zaprášenou tovární čtvrtí a přes další kopec došli na tržiště, které jsme navštívili den před tím. Odtud to bylo coby kamenem dohodil na hlavní vlakové nádraží. Na nádraží jsme se snažili vyzjistit jízdní řády vlaků na severu Bajkalu, ale paní v informacích nebyly moc sdílné a odešli jsme s nepořízenou. Zašli jsme se tedy ještě projít po nábřeží u Angary, a pak odjeli maršrutkou domů. Před domem jsme potkali Marka, který se byl také na chvilku projít. Doma jsme se najedli, sbalili si a zašli ke starému Novikovovi. Ten nás požádal, abychom se cestou nazpátek ze severu Bajkalu stavěli v městě Tajšet, a s pomocí jeho bývalého studenta se pokusili vypátrat v místních lesích hrob generála Wojčechovského. Ten byl za první republiky ministrem obrany Československa a po válce zemřel v Rusku při stavbě BAMu (Bajkalsko-amurská magistrála). Slíbili jsme, že uděláme, co bude v našich silách. V deset jsme se vrátili k Pavlovi, dobalili, umyli se a kolem jedenácté šli spát.

Zkušenosti čtenářů

jan

Nemáte nějakou zkušenost z cestování kolem Samary,Buzuluku či Bugulmy ? Chystám se tam ! odjezd za 14 dnů. Díky. Honza

Jiří

Cestuji rád, hodně a daleko. Občas potkám jiné cestovatele, pro které je informovanost zbytečnou přítěží na cestě (někdy jde opravdu o extrém – únorovou severní Indií sice bez spacáku a jakékoliv znalosti angličtiny (o hindštině samozřejmě ani nemluvě), zato však s orientací podle staré mapy celoindické železniční sítě). Vždy mě to udiví, ale takových cestovatelů je stále více. Asi je to součást dobrodružství. Autorovi tohoto článku pro informaci:

Sergej Vojcechovský, plným jménem Sergej Nikolajevič Vojcechovský (?????? ?????????? ????????????), byl důstojník ruské carské armády, který byl v srpnu 1917 převeden k čsl. legiím. Na konci roku 1918 z legií odešel a s bělogvardějci bojoval proti bolševikům. Po vítězství bolševiků z Ruska uprchl do Československa, kde získal občanství a stal se generálem československé armády. Po vyhlášení mobilizace v roce 1938 se stal velitelem 1. armády, určené k obraně Čech. Po okupaci zbytku Československa v roce 1939 byl přeložen do výslužby. Podílel se na vytváření české odbojové organizace Obrana národa. Za okupace žil v Praze pod německým dohledem. V květnu 1945 byl odvlečen sovětskými bezpečnostními orgány do SSSR, kde byl odsouzen k desetiletému věznění. Přes protesty generálního štábu a přes to, že Sergej Vojcechovský byl čsl. občan, čsl. vláda nepodnikla žádné kroky na jeho záchranu. Zemřel v roce 1951 v táboře Ozerlag na Sibiři.

Jaroslav
Jiří:

Pane Jiří jste vůl!

MartinT.
Jaroslav:

Pan Jiří rozhodně není vůl a na svůj názor má právo. Pane Jaroslave, oslovení v češtině oddělujeme čárkou. Například takto: „Pane Jaroslave, neurážejte bezdůvodně, nevypadáte pak příliš chytře!“

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí