HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Valletta: tipy na návštěvu hlavního města Malty

Valletta: tipy na návštěvu hlavního města Malty

Rozlohou patří Valletta k nejmenším hlavním městům Evropy. Během dovolené sem návštěvníci zamíří jednou, maximálně dvakrát, projdou si uličky, poobědvají, nakoupí suvenýry a pak hurá za dalším objevováním. Malta, perla Středomoří, láká především na koupání, potápění nebo gastronomii, která zrcadlí rozmanitou historii ostrovů. Valletta? Pěkná, odvětí, ale málokdy ji označí za hlavní zážitek. S hlavním městem Malty to není láska na první pohled. Ani já jsem jí na poprvé nepropadla. Láska k Vallettě se rodila pozvolna, prohlubovala se s každou návštěvou (a že jich za posledních osm let bylo), aby nakonec vzniklo pouto, které by svého času neohrozila ani ta nejlépe vyzbrojená křížová výprava maltských rytířů.

Do Valletty se lze snadno dostat jednou z mnoha autobusových linek nebo přívozem z městečka na opačné straně zálivu, ze Sliemy. Já častěji volím autobus, a tak i tentokrát vystupuji na centrálním autobusovém terminálu, u nejbližšího stánku se posilním tradičním maltským „pastizzi“ s ricottou, a pak už se vydávám na hlavní třídu, Republic Street. Začíná hned za branou, a vede až na druhý konec města, k pevnosti St. Elmo. Hovoříme však o hlavním městě Malty a na Maltě je vše o něco menší, než jinde. Republic Street tak měří pouze něco kolem jednoho kilometru, to jí však na důležitosti nic neubírá. Nachází se zde soudní budova, muzea, Palác Velmistrů, řada obchodů i vládních budov. Je klíčovou tepnou města a společně s paralelní Merchant Street nejrušnější ulicí ve Vallettě.

Oázou města jsou zahrady

Oázou města jsou zahrady, kterých je tu hned několik. Po levé straně při vstupu do města se nachází Hasting Gardens. Klidné místo, kam moc turistů nezavítá, nabízí pohled na záliv a ostrov Manoel Island. Větším lákadlem jsou zahrady Upper Barrakka Gardens na druhé straně od Republic Street. Především v pravé poledne a poté ve čtyři hodiny odpoledne tu bývá o něco více lidí, neb to je čas, kdy se tu každý den střílí z kanonu. Pravidelná střelba v časech minulých oznamovala obyčejnému lidu čas i významné události. V pravé poledne s jasnou oblohou nad hlavou je mi tepleji víc, než je příjemné, ale nutno uznat, že ceremonie je pěkná. Poslední kontrola, chvíle ticha a pak rána… překvapivě jako z děla.

Dav se pomalu rozchází a já opět překročím Republic Street a vydám se na druhou stranu města. Schválně, jestli si pamatuji, která ulice vede k ikonické budově Valletty – Bazilice Panny Marie Karmelské. Ano, to je ona stavba s velkolepou kopulí, díky které je panorama Valletty tak půvabné. Zatímco z protějšího břehu stavbu nelze přehlédnout, v úzkých uličkách může být nalezení baziliky oříškem. Kopule je ukrytá mezi domy, a tudíž hledání baziliky s upřeným pohledem nahoru příliš nefunguje. Městská zástavba z pískovce způsobuje, že takový kostel je poměrně snadné přehlédnout, neboť volně navazuje na dům vedle. Bazilika byla dostavěna v druhé polovině 16. století, během druhé světové války ovšem utrpěla velké škody a musela projít rekonstrukcí. Uvnitř mě vždy ohromí monumentálnost stavby a výška, kam kopule dosahuje, a ne jinak je tomu dnes.

Kousek od baziliky se nachází další církevní stavba (ostatně kostelů je Maltě údajně stejně jako dnů v roce), katedrála sv. Pavla. V plánu mám v dopoledních hodinách ještě návštěvu třetího kostela – Kostela ztroskotání sv. Pavla. Sv. Pavel je jedním z nejdůležitějších patronů Malty a ztroskotání jeho lodi u maltských břehů, které je popsáno i v Bibli, je pro maltské obyvatelstvo de facto začátkem křesťanství na ostrovech. Kostel, opět nenápadně situovaný v ulici St. Pavla, je významný i proto, že jsou v něm umístěny údajné relikvie Sv. Pavla v podobě malé kosti z jeho pravého zápěstí. Kostel je aktuálně otevřen pro veřejnost pouze v dopoledních hodinách.

Casa Rocca Piccola jako skvělý úkryt před sluncem

Po vydatném obědě se vydám odpolední siestu strávit do stínu. Chválím sama sebe, že jsem měla tak báječný nápad prozkoumat útroby domu Casa Rocca Piccola v čase, kdy slunce pálí jako o závod. V domě i na malé zahrádce uvnitř je příjemně, a navíc tu objevím nového kamaráda. Kiko, stojí na ceduli u barevného papouška. Kiko si však zjevně také dopřává odpolední klid a noví návštěvníci ho nechávají chladným. Casa Rocca Piccola se pyšní přízviskem „živé muzeum“. Vila postavená v 16. století byla od nepaměti domovem maltské šlechty a aktuální majitelé domu, rodina markýze de Piro, tu skutečně dosud občas obědvá a v horním poschodí má místnosti upravené pro život v 21. století. V prvním patře domu, kudy vede trasa s průvodcem, jsou však k vidění novodobé fotografie z oslav, svateb či portréty členů rodiny. Jako zázrakem vila během druhé světové války neutrpěla žádné škody, jak vypráví s respektem průvodkyně Erica. Ke konci prohlídky nás zavede do rozsáhlých sklepních prostor, které sloužily jako úkryt při náletech.

Pohled na přístav a města naproti Vallettě. Upper Barrakka Gardens.

Život místních v uličkách

Po návštěvě vily a odpolední zmrzlině nastává čas na poflakování po uličkách Valletty. To je ostatně moje neoblíbenější činnost a zde se vzala moje láska k městu. Vallettu, stejně jako většinu hlavních světových měst, provází jeden charakteristický rys: Návštěvníci se kumulují kolem hlavních ulic. Čím hlouběji do útrob města pronikám, tím víc se vzdaluji ruchu, a zároveň jsem blíž běžnému životu místních. Prádlo pověšené mezi domy se pohupuje v tempu větru, občas ticho protne zvuk motoru projíždějícího auta, tu a tam narazím na dalšího průzkumníka, studuji zaprášené vývěsní štíty, které kdyby mohly vyprávět, tak by mi můj útlý deník dřímající v batůžku nestačil.

Chvíle bezcílného bloumání střídám s vysedáváním na nízkých schodech, tolik typických pro Vallettu. „Perfektní pro rytíře v plné zbroji, kteří se tu proháněli na koních. Pro stolky před kavárnami a bary v 21. století ideální o něco méně,“ podotkl předešlého dne Alberto, majitel baru v ulici St. John St., a jednoduchý stolek podepřel zbrusu novou dřevěnou zarážkou. „Lepší to nebude,“ zhodnotil o pár sekund později a zmizel v útrobách svého podniku, aby mi záhy přinesl velkou sklenici vychlazeného místního piva Cisk. Ostatně, návštěvu Alberta mám na seznamu i dnes. Nejdříve však křížem krážem potemnělými uličkami zamířím na mé další oblíbené místo, hradby v ulici St. Barbara Bastion. Hradby se nachází na dohled od dalších zahrad, Lower Barrakka Gardens. Vylezu nahoru, usednu do tureckého sedu a kochám se. Přede mnou se rozprostírá Grand Harbour, hlavní přístav a výhled na tři města na protějším břehu. Nalevo se přístav otevírá do širokého moře, tam začínají i končí všechny plavby. Slunce zbarvuje pískovcové opevnění protějších měst do zlatova, a v kontrastu s neuvěřitelně modrou hladinou moře je to nádherný pohled. Dovedu si tu představit sedět celé věky.

Moje nejoblíbenější část průzkumu Valletty: bezcílné procházení uliček.

Nejtišší hlavní město světa

Čas je však neúprosný a minuty mizí v hlubinách Středozemního moře. Odpoledne se volně láme v podvečer a Vallettu pomalu opouští ti, kteří ve městě jen pracují. Město se až na hlavní ulice s restauracemi vyprazdňuje a mě to připomíná mé první návštěvy, kdy jsem se označila Vallettu za jedno z nejtišších hlavních měst světa. Město duchů, téměř by se dalo říct a já si pomyslela, jaké je to zvláštní místo. Pusto, prázdno, zaprášené ulice, jedna stejná jako druhá. S každou návštěvou, s každým otevřením fair-trade krámku, kde jsem v rámci stáže pracovala, jsem měla možnost poznat město zase o trochu víc. A jak jsme se tak navzájem pomalu oťukávaly, o to hlubší a pevnější pouto se zrodilo.

Naučila jsem se nonšalantně postávat před výlohou jako každý jiný prodejce, nenuceně se zapovídávala s kolemjdoucími a přesvědčivě udělovala rady bloudícím turistům. To bylo před osmi lety. Jak mě informuje Alberto, obchůdek v ulici Sv. Pavla už nějaký pátek nefunguje a je na prodej. Možná naposledy, kdy tu povědomou ceduli vidím. Nostalgie? Trochu. Ostatně oprýskané fasády, maltské balkónky, zrezavělé vývěsní štíty a vybledlé názvy obchodů k nostalgii v tomto městě přímo svádí. A přece je to krásné. Což mi připomíná slova Alaina de Bottona: „Matoucí následek toho, že se zadíváme na ideál, je, že se můžeme cítit smutní. Čím je něco krásnější, tím smutnější pocity riskujemeNáš smutek nebude spalující, ale spíš něco jako směs melancholie a radosti: radosti nad dokonalostí, kterou před sebou máme, a melancholie nad vědomím, jak zřídka máme to požehnání potkat něco takového.“ Drahý Alain to vystihl naprosto trefně. Krása města mě dojímá, ale zároveň se tu cítím spokojená, cítím se tu jako doma. Už teď v duchu přemýšlím, kdy se do města vydám znovu. Valletta je trochu jako nebezpečná popínavá rostlina, není těžké se dostat do jejích spárů, těžké je se z nich vymotat. Jak vás město chytne, už se nepustí.

Valletta byla založena v roce 1566 a dosud je údajně považována za jedno z nejlépe opevněných měst na světě.  Pojmenována je po velmistrovi řádu Sv. Jana, Jeanu de Valletta, ale hlavní zásluhu na její propracované podobě má italský architekt Francesco Laparelli a jeho maltský kolega Girolamo Cassar. „Valletta je ryzím překvapením. Unikátní a mystická,…“ napsal v roce 1893 Maturin M. Ballou ve svých vzpomínkách na Maltu. Skutečně, Valletta využila veškerý potenciál kompletně nově budovaného města, ale zároveň si ponechala dokonalý punc určité magičnosti. Na svou dobu se město mohlo pochlubit ojedinělým systémem pravoúhlých ulic, který obyvatelům zajišťoval dostatek čerstvého vzduchu vanoucího od moře, stejně jako propracovanou kanalizací.  „Poslyš,“ řekne mi Alberto o pár minut později, když si přisedne k mému stolku a zapálí cigaretu, „nevěřím v Boha, ani v Covid, nevěřím v nic. Ale když v noci zavírám bar a vracím se k autu uličkami tady kolem, tak to cítím. Něco tu je, něco tajemného. Spirit of Valletta.“ A tak to je, a já jsem ráda, že to má Alberto úplně stejně. Ba co víc, navíc jako místní!

V článku byly použity úryvky z těchto knih:

  • Alain de Botton. Architektura štěstí. Tajné umění zařídit si život. Kniha Zlín, 2010.
  • Maturin M. Ballou. The Story of Malta. The Riverside Press, Cambridge, 1893.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí