V maramurešských kopcích

Cesta do Rumunska

Při plánování cesty do pohoří Rodna a Maramureš jsme se rozhodli raději pro cestovatelsky pohodlnější a jistější vlak. Bohužel jsme nestihli ranní vlak z Prahy, a tak se naše vcelku jistá a pohodlná jízda vlakem se stávala dobrodužnou a bezesnou po nočním přestupu v Budapešti. V dalším spoji se totiž náš „eurotiket“ znelíbil maďarským průvodčím, protože náš spoj překračoval maďarsko-rumunské hranice trochu vedle (jen o 100 km), než bylo psáno na jízdence pro ranní spoj. Po půlhodinovém dohadování lámavou angličtinou o pokutě 20 € na osobu jsme odvážně zatáhli závěsy, přetočili hodinky na východoevropský čas a doufali, že se probudíme v rumunském Aradu… O předčasný budíček ve 3h ráno se postarali „naši staří maďarští známí“, kdy těsně před hranicemi vtrhli do našeho kupé s nápadem 20 € úplatku, na který naše tříčlenná výprava s myšlenkou nočního bivakování v horách raději přistoupila. K usínání nám moc nepomohla věta na rozloučenou „nevíme, co bude chtít rumunský průvodčí“, kterého jsme na cestě do Aradu naštěstí nestačili potkat.

Pohoří Maramureš nabízí spoustu vodáckých příležitostí. Rozlehlost území a různá orientace pohoří protahuje jarní tání a poskytuje pestré vodácké vyžití po dlouhé období dubna a května.

Doprava v Rumunsku

Vzhledem k tomu, že jsme se neplánovaně ocitli o 200 km jinde (ve městě Arad), než jsme při našem nadšeném plánování zamýšleli (město Beclean pe Somes), svezli jsme se následujícím spojem až do města Salva, čímž jsme se vlakem dostali ještě blíže k horám. Při přestupu v Aradu jsme si po nočním dobrodružství raději zbaběle koupili i rezervaci, které bývají pro nám neznámé druhy rumunských vlaků povinné, leč je v Čechách neseženete.

Protože je veřejná doprava v Rumunsku stále v plenkách, rozhodli jsme se dojet k horám stopem. Po 30 minutách snažení, kdy kolem nás prosvištěl i koňský povoz, se nám povedlo zastavit si mikrobus, kterým jsme se svezli do Dealu Stefanitei, odkud jsme se pokračovali na hřeben Rodny.

Pohoří Rodna

Pohoří Rodna je považováno za nejvyšší v oblasti Východních rumunských Karpat s dominantními vrcholy Pietrosul Rodei (2305m) a Ineu (2280m). K přechodu hor je přitom nejlepší držet se jako klíště červeně značené hřebenovky. Za nejlepší místo pro výstup na hřeben ve směru Z->V se pak uvádí sedlo Pasul Setref. Během prvních 1-2 dnů trasa prochází pastvinami, na nichž se nemůžete minout s bačou a se stádem ovcí. Jak jsme se sami několikrát přesvědčili, dříve než samotný bača se k Vám přiřítí smečka štěkajících 5-10 ratlíků, kteří se naštěstí dají odehnat kameny. Máte-li navíc po ruce nějaký ten klacek či trekingovou hůlku, jste za vodou – psi si na vás jen tak netroufnou.

Budete-li v rumunských horách navíc poprvé, Vaše první noci budou ze strachu z medvědů dozajista bezesné. Třeba moji parťáci hulákali ze snů o medvědech ještě čtvrtou noc.

Po výstupu na hřeben Vám první vysokohorské výhledy nabídne vrchol Batrana (1720 m), v nedalekém sedle Tarnita Batranei pak můžete nabrat vodu přímo z pramene. Místo je také za předpokladu určitého sestupu z hřebene vhodné ke stanování. Hřebenová cesta dále pokračuje do okolí jezera Rebra, kde najdete dokonce vyznačené místo k bivakování, či lze zde odbočit na modře značenou trasu vedoucí na nejvyšší vrchol pohoří Pietrosul Rodnei (2305 m).

Nedaleko křižovatky modré a červené trasy s ukazatelem vede cesta vhodná i pro povoz. Nenechte se při mlze, nebo špatném počasí zlákat touto sestupnou cestou k městu jako „někteří“ (není vyznačená v mapě), zbytečně se před nástupem na vrchol totiž vyčerpáte J Než se dostanete na tu nejvyšší horu, čekají Vás ještě skalnaté vrcholy Rebra a Buhaescu Mare. Víte, jak vypadá nejčernější vtip dne? Vyškrábete se na vrchol Pietrosul Rodnei a v tom Vám docvaká foťák, baterky přitom nejsou nikde jinde než v batohu 500 m pod kopcem.

Bivakování u jezer

Cestou zpět z Pietrosulu Rodnei, kde se před Vámi při jasném počasí objeví město Borsa a pohoří Maramureš, se můžete osvěžit v kaskádovité soustavě jezer Taurile Buhaescului. Při procházce k jezerům nezapomeňte, že jsou obklopena skálami a strmými svahy ze všech stran. Během mé předposlední výpravy nás v těchto romantických místech zastihla sněhová vánice, a tak jsme ve stanu strávili místo jedné romantické plánované noci celkem tři neplánované doufajíce, že se jezera nerozvodní až do stanové předsíňky. Nakonec se záplavy nekonaly, zato stanové tropiko už nikdy nikdo neviděl.

Před pokračováním k vrcholu Negoiasa Mare (2041 m) si nezapomeňte doplnit PETky, jelikož následuje delší úsek hřebenové cesty bez vody. Budou-li docházet zásoby vody rychleji než pomažou Vaše nohy, můžete za cenu ztráty výšky sestoupit do okolních údolí, kde určitě narazíte na nějaký ten pramen. Jezero, vhodné místo k bivakování a pramen jsou za vrcholem Galatului (2048 m). Poté hřebenovka pokračuje na ostřejší vrchol Gargalau (2159 m), který Vás odmění krásným výhledem na pohoří Maramureš, při kterém lze při dobré viditelnosti zahlédnout podivné bílé kopulky v dálce. Naše tipy hvězdárna vs. radar rozsoudil až pašerácký bača v Maramureši, o kterém se zmiňuji níže. Následuje pohodová cesta ke kamenitému vrcholu Vf. Ineu (2280 m), z něhož se lze vydat do sedla Rotunda, či přes opuštěné pohoří Suhardu do města Varta Dornei.

My jsme toho ale neměli dost (třeba jídla bylo po 6 dnech strávených v kopcích fakt poskromnu), a tak jsme pokračovali do pohoří Maramureš. Po sestupu Rodny se nám povedl další zajímavý kousek, a sice jsme sešli v místech mimo mapu. Na řadu přišel stop, tentokrát jsme sice nezastavili autobus, zato jsme zablokovali celou silnici. Kolem projíždějící totiž začali hromadně zastavovat a následně se z hlavního tahu stal debatní plácek, kde se Rumuni snažili marně na několika mapách současně najít, kde to vlastně stojíme. Nakonec jsme naskákali k jednomu z nich, a rázem se tak ocitli v turistickém středisku Borsa Complex. Tam jsme zapadli do jedné z hotelových restaurací a svůj několikahodinový pobyt v civilizaci jsme zakončili vykoupením chleba v místní sámošce.

Pohoří Maramureš

Pohoří Maramureš je oproti Rodně nižší (nejvyšší vrchol Farcau 1958 m), zato rozlehlejší,  opuštěnější a divočejší. Nachází se totiž při hranicích s Ukrajinou, kde do konce devadesátých let existovalo nepřístupné příhraniční pásmo. Pro přechod pohoří je ideální postupovat po vrcholcích podél údolí Vasel, kde jezdí dřevorubecký vláček. Oproti Rodně najdete v tomto pohoří větší množství dřeva, a tak není problém po večerech sušit se u ohně. V Maramureši jsou díky dřívější přítomnosti pohraničníků dobře zachovalé cesty, zato neexistuje podrobná turistická mapa pro toto pohoří.

Jak už naznačuje předchozí věta o mapě, při našem toulání Maramurešem jsme několikrát úspěšně zabloudili. Nejoriginálnější „ztracení se“ se nám přitom podařilo v hustých lesích, kdy jsme skoro přehlédli i ukrajinsko-rumunskou hranici. Nebýt cigaretových krabiček s azbukou, asi bychom s veselou náladou pokračovali do dalšího (ukrajinského) lesa. Hranice je v těchto místech neudržovaná, semtam (cca po 300 m) narazíte na modrožlutý ukrajinský patník. Zcela zoufalí jsme si tedy přímo na hraniční čáře udělali svačinku. V hlavě mi v tu dobu proběhla jen myšlenka: „Kdyby se tu objevil nějaký pohraničník, třeba bychom se i dozvěděli, kde jsme.“

Kokain a ukrajinské radary

Najít tu správnou cestu nám pomohla až podezřelá osádka terénního auta, kteří se začali vyptávat na kokain a podobné chemikálie. Od této doby si naši „kámoši“ získali přezdívku „Pašeráci“, přičemž do podivných obchodů byl pravděpodobně zapleten i jeden z místních bačů. Na druhou stranu nám tento bača pomohl ukončit vleklou debatu o bílých kopulkách, které jsme poprvé zahlédli v Rodně a teď jsme od nich byli jen přes jedno údolí! Šlo nakonec o ukrajinské radary na detekci balistických střel.

Po rozloučení se s bačou „Pašerákem“ se na nás pověsil jeden z jeho psů (ten největší bernardýn) a šel s námi, i přes opakované odhánění, asi dva dny do údolí. Když nám místní dřevorubci nabídli odvoz směrem k městu, zajásali jsme, že jsme se psa po 15 km od salaše konečně zbavili. Po vystoupení z dřevorubeckého auta jsme chvíli pokračovali opět po svých, načež kolem nás projelo další fáro a svezlo nás. Víte, kdo s námi jel na korbě dalších 10 km tentokrát? No přeci náš bernardýn.

Ačkoliv jsem byl v oblasti podruhé, rád bych příští rok zkombinoval návštěvu Maramureše s kopci na Ukrajině. Nechcete se někdo přidat? Spolucestovatelé, ozvěte se!

export_hs_gallery

PRAKTICKÉ INFORMACE Cesta do pohoří Rodna a zpět 1)    Vlak: jízdenka Praha ->Beclean pe Somes, dále vlakem/stopem do Dealu Stefanitei 2)    Autobus: Praha -> Michalovce, Michalovce -> Užhorod, Užhorod -> Solotvina (hraniční přechod Ukrajina/Rumunsko), Vlak: Sighetu Marmatiei -> Dealu Stefanitei (rychlejší varianta) Nejlepší období pro návštěvu: srpen, září Rumunská měna: 1 RON (lei) = 5,8 Kč (měnit nejlépe v Budapešti na nádraží Keleti-pu, v Praze jsou nevýhodné kurzy) Mapy: Rodna (Muntii Rodei – Dimap, 1:50 000), Maramureš – Maramures County – Tourist Map Průvodce: Michal Bulička: Rumunské Karpaty (2002) Obchody: Ceny jsou stejné jako v ČR, zásobování je dobré. Přesto je vhodné vybavit se na trek hlavně v ČR, sehnat například v oblasti Maramureše „nerozpadající se“ chleba, je docela umění.

Zájezdy do Rumunska pořádá cestovka pro mladé lidi Mundo.