TransasiaExpress: Za tři dny z Ankary do Teheránu vlakem

TransasiaExpress: Za tři dny z Ankary do Teheránu vlakem

Je před šestou hodinou ranní a Ankara se pomalu probouzí do dalšího slunečného dne. Po bulváru Cumhuriyet se k budově starého nádraží postaveného ve stylu Art Deco trousí první cestující. Někteří se zásobují na cestu v občerstvovacím okénku, jiní trpělivě čekají ve stylovém nádražním bufetu a usrkávají ranní čaj.

Dlouhá historie tohoto nádraží se snoubí s moderními rychlovlaky třetího tisíciletí, které odbavují elegantní stevardky na prvním nástupišti. Ankara je železniční křižovatkou celého Turecka.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Čistě vymydlený Transasijský expres právě přijíždí k perónu. Vlak je sestaven z moderních klimatizovaných lehátkových vozů. Kupé jsou uspořádána vždy po čtyřech, nechybí zásuvka na 220V, poloprůsvitná roletka proti slunci a neodmyslitelný půlměsíc natištěný na okenním skle. WC s umývárnou jsou na obou koncích každého vozu. Na jedné straně se nachází klasické turecké toalety na druhé potom evropské mísy.

Pronikavý hvizd signalizuje odjezd vlaku. Souprava se dává do pohybu a snaží se proplést ven z města. Nejprve velice pomalu míjí univerzitu, zrychluje v hustě zastavěné okrajové části Ankary a za městem už uhání plnou rychlostí dál na východ.

Ideálním místem, kde se potkat s ostatními spolucestujícícmi a prohodit pár slov, je jídelní vůz. Toto však platí jen pro pasažéry z Evropy a Turecka. Pro Íránce je pojízdná restaurace příliš drahá, proto jsou většinou vybavení jídlem na celou cestu ještě z nádraží. Do vlaku se soukají ověšeni taškami plnými jídla, o které se pak s naprostou samozřejmostí dělí s ostatními spolucestujícími v kupé.

S vlakem na trajekt

Vlak projel Malatyí a slunce pomalu stoupá nad obzor. Supící dieselová lokomotiva se proplétá mezi skalními masivy kolem nádrže Karakaya ve východní Anatolii. Je čas snídaně. Íránci mají zásoby od svých rodin nebo přátel a s radostí se dělí o jídlo i se mnou. Dostávám skvělé chlebové placky s máslem a navrch teplý čaj z termosky. Jazyková bariéra bohužel nakonec omezí rozhovor na pouhé představení a „mersi“ za chutnou snídani.

Většina Íránců nehovoří žádným ze západoevropských a koneckonců ani východoevropských jazyků. A pokud některý z nich přeci jen mluví anglicky, působí během jízdy jako překladatel pro ostatní cestující, kteří mají chuť pobavit se s cizinci ze západu. Na palubě panuje úžasná atmosféra. I starší a konzervativnější cestující se pomalu osmělují a nabízí ostatním k ochutnání vlastní zásoby pistácií.

„Muş “, hlásí průvodčí následující stanici. Nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Jen pár zvědavců se jde protáhnout na nástupiště. Zbývá posledních asi sto kilometrů k Vanskému jezeru. V Tatvanu, ležícím na západním břehu jezera musí všichni cestující přestoupit na loď směřující do Vanu.

Přepravování vlakem bývá už samo o sobě na cestách zážitkem. Podívejte se i na FOTOREPORTÁŽ: 24 hodin s indickými dráhami.

Cestování s výhledy

Transasijský expres zpomaluje a opatrně projíždí oblouky mezi skálami, na kterých již stovky let stojí honosné prastaré arménské kostely. Tatvan se blíží. Íránci se již netrpělivě přetlačují u výstupních dvěří. Mačkání se ve frontách patří snad mezi jejich národní sporty.

Tatvan. Někteří cestující vyskakují ještě za jízdy. Jsou však promptně zahnáni policisty. Vlak dorazil do stanice Tatvan Gar, kdo chce pokračovat do Íránu, musí vystoupit až v Tatvan Iskele. Zklamaní Íránci se tedy škrábou zpět do schůdků. Ani ne za pět minut se celá souprava rozpohybuje v opačném směru k nákladnímu přístavu. Cestou je z kupé úžasný výhled na vrcholky Jihovýchodního Tauru a nekonečné Vanské jezero.

V přístavu již čeká velký starý trajekt připravený na čtyřhodinovou plavbu po jezeře. Cestující jsou téměř naloděni, zbývá jen najet zavazadlový vůz do útrob lodi a může se vyplout. Loď mívá obvykle zpoždění a nezřídkakdy se stává, že přípojný vlak z Vanu prostě odjede. Kapitán naplno roztáčí motory, lodní dělníci odvazují loď a naskakují. Velký kolos se pomalu dává do pohybu. Někteří z cestujících se usazují uvnitř v kabině a dopíjejí poslední alkohol, jiní posedávají venku a nasávají vůni grilovaných ryb, která se táhne z nižší paluby.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Íránská Islámská Republika

Během plavby panuje uvolněná a přátelská atmosféra. Z baru se line pohodová perská hudba, na kterou se k tanci přidávají další a další cestující. Společně tančí mladí se staršími i Evropané s Íránci. Úžasná podívaná. Po čtyřech hodinách plavby jsou vidět v dálce první světla vanského přístavu. A za další hodinu loď přiráží k molu. Vlak však na nádraží nestojí. Nakonec se dozvídáme, že naštěstí ještě nepřijel a má několik hodin zpoždění. Neradostná zpráva, ale stále lepší než kdyby byl už pryč.

Kvílení brzd oznamuje příjezd íránské části Transasijského expresu. Z vlaku se soukají unavení cestující, kteří hned běží zabrat ta nejlepší místa na lodi. Vystupuje i posádka, jejímž úkolem je nyní kontrola víz a pasů všech cestujících před cestou zpět do Íránu. Nejostřejší lokty vyhrávají. Blíží se půlnoc a každý se chce ubytovat co nejdřív i s ohledem na to, že za 2 hodiny následuje turecká hraniční kontrola.

Na hranici do Kapikoy vlak dojíždí se zpožděním. Celé osazenstvo se rozespale trousí na celnici. Není vidět na krok, ve stanici svítí jen pár lamp. Průvodci z bezpečnostních důvodů uzamykají vlak. První z cestujících jsou odbavováni velice důkladně, čím je však fronta kratší, tím laxněji a rychleji kontrola probíhá. Sláva, po více než hodině mohou všichni zpět do svých kupé. Vlak se dá pomalu do pohybu a vjíždí na území Íránské Islámské Republiky.

Už se blížíme cíli

Probouzíme se do slunečného dne. Velice vstřícným gestem je posunutí pasové kontroly až na ráno. Všichni tak mohou dospat probdělý čas na turecké straně. Celá souprava tiše stojí v úzkém průsmyku obklopená vysokými skálami, v pozadí je možné zahlédnout vysoké strážní věže a na nástupišti začínají pobíhat íránští vojáci. Jdeme si tedy pochutnat na připravené snídani, která je v ceně jízdenky.

Nečekejte však nějakou opulentní hostinu v jídelním voze. Každý cestující vyfasoval tenké chlebové placky zabalené v igelitu, džem, vodu a čaj. Všichni se shodují, že jídlo chutná jako papír, ale hlad je silnější. Kontrola byla sice zdlouhavá, ale proběhla bez komplikací. Souprava se tak může vydat na poslední část celé cesty.

Třídenní putování je u konce

Za oknem ubíhá vyprahlá kamenitá polopoušť íránského Ázerbajdžánu a do Teheránu zbývá ještě mnoho hodin jízdy. V dálce je stále ještě možné zahlédnout i zbytky solného jezera Urmia, které rychlým tempem vysychá podobně jako Mrtvé moře. Ve vlaku je mrtvo, většina cestujících dospává probdělou noc. Žije to jen v jídelním voze, kde se hlasitě baví železničáři. Teplé jídlo je však pouhým snem. Kdo si neobjednal předchozí večer po nástupu do vlaku, má smůlu. Obsluha nabízí pouze čaj.

Vyčerpávající třídenní putování se blíží pomalu ke konci. Lokomotiva si naposledy odfoukla po zastavení na centrálním teheránském nádraží a znavený dav cestujících se sune do haly. Je čas rozloučit se s novými známými a vydat se do temné teheránské noci hledat ubytování.

Zkušenosti čtenářů

Petr

Hezký, ale to datum mi nějak nesedí ( 2.1.2016?)

Eliška

Dobrý večer, kdyjste to jel? Prý teď ten vlak nejede. Díky

Petr
Eliška:

Dobrý den, já jsem jel začátkem června. Máte pravdu, vlak momentálně nejezdí údajně z bezpečnostních důvodů. A obnovení provozu je v nedohlednu. Cestu po zemi však stále podniknout lze. Z Ankary jezdí do Tatvanu 2x týdně Van Gölü Expres. Odtud se dá na druhou stranu jezera přejet lodí nebo dolmušem. Z Vanu na íránskou hranici Kapikoy/Razi a dále do Tabrizu jezdí minibusy. Alternativou je cesta přes jižní cíp íránského Kurdistánu do Urmie nebo severní cestou přes Dogubeyazit kolem hory Ararat. Z Tabrizu potom jezdí 2x denně vlaky do Teheránu (nebo je možné využít autbus, které jezdí každou hodinu).

Radka

Přesně takto jsem to jela v prosinci 2012, v celém vlaku jsme byli jen 3 Evropani (Němec, Fin a já), skvělý zážitek a navíc lístek velmi levný, mohu jen doporučit. Jen bych nesouhlasila, že Íránci neumějí jazyky – naopak mám pocit, že z těch mladých a univerzitně vzdělaných umí anglicky snad všichni. Asi ale nejezdí do zahraničí vlakem. Já měla štěstí, v kupé jsem měla mladou zaměstnankyni íránského ministerstva, která mluvila skvěle, a tak jsme povídaly celou cestu.

Petr

Zdravím, s tou angličtinou jsem nemyslel všechny Íránce. Na mysli jsem měl hlavně spolucestující ve vlaku. To jste měla štěstí, v „mém“ vlaku moc lidí anglicky/německy nemluvilo.

Jan

Taky jsem tuto trasu projel začátkem roku 2013 když jsem studoval na filmové a televizní fakultě v Eskisehiru v Turecku. Dali jsme se dohromady s Rumunskou dokumentární režisérkou a natáčeli o lidech ve vlaku dokumentární film (ona trasu projela několikrát pak ještě sama). Úplně nás fascinovalo jak se všichni cestující během té cesty seznámí, baví a vytvoří se tam takové malé komunity. Íránci mají opravdu fascinující pohostinnost a jsou hodně společenští, takže je to něco úplně jiného než jiné dálkové vlaky. Pro mě osobně je to stále jeden z nezapomenutelných tripů, který mi ukázal úžasnou povahu těch lidí a Tureckou krajinu z trochu jiného úhlu.
Je pravda, že vlak na této trase teď nejede. Trasa byla zavřena v srpnu 2015 kvůli dvoum útokům na hranicích. Není jasné kdy se znovu otevře.
Tady je odkaz na zmíněný krátký dokumentární film: https://vimeo.com/113149475 Heslo: ihavetoseethis

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí