Toulky Aljaškou

Toulky Aljaškou

Nasednout do kanoe a vydat se do aljašské divočiny je snem mnohých dobrodruhů. Společnost těmto osamělým vodákům dělají jen medvědi a vzpomínky na příběhy Jacka Londona.

Aljaška – pro kterého z nás by zvuk tohoto slova neměl tajemnou příchuť nekonečných dálek a dobrodružství! Tato severozápadní výspa severoamerického kontinentu, proslavená obdobím zlaté horečky, se rozprostírá na ploše velké přibližně jako celá Evropa. Území geografické Aljašky si mezi sebe rozdělila Kanada (teritorium Yukon) a Spojené státy (stát Aljaška). Na celé obrovské rozloze aljašského poloostrova žije pár desítek tisíc lidí, z nichž většinu tvoří obyvatelé těch několika málo měst, která se na Aljašce uchytila. Zbytek populace žije v těsném sepětí s divočinou, roztroušen po celém tom obrovském lánu panenské přírody na samém prahu civilizace bílého muže, v neustálém boji o přežití.

Dlouhé zimy s extrémně nízkými teplotami si pravidelně vybírají krutou daň a od dob Eskymo Welzla se v tomto směru Aljaška ani trochu nezměnila. Vždycky mě lákal ten tajuplný kraj, důvěrně známý z knížek Jacka Londona. Již od časů, kdy jsem se toulal nádhernými krajinami klukovské fantazie, jsem byl přesvědčen, že jednou na vlastní oči spatřím ty vzdálené země opředené pavučinou klukovských snů, spustím svoji kanoi na velebný tok Yukonu a nechám se odnést stovky osamělých kilometrů napříč divočinou do Mekky všech tuláckých srdcí – Dawson City.

S křídly nad Aljaškou

Až konečně po mnoha letech pozoruji jednoho jarního dne z okénka obřího dopravního letadla mohutná ledová pohoří Grónska, občas se vynořující z mlhy deset tisíc metrů pode mnou. Potom přichází Severozápadní teritoria s obrovským a zamrzlým Medvědím jezerem. Tundru postupně střídají nekonečné lesy a rozlehlé prérie. Za Calgary se přehupujeme přes masivy Skalistých hor a nakonec se objevuje jedno z nejkrásněji položených měst naší planety – Vancouver. Odtud ještě skok – necelé tři hodinky letu nad rozeklanými hřbety zasněžených lesnatých kopců bez jediné stopy civilizace.

Při pohledu na drsnou tvář bezbřehé divočiny vás maně napadne, do jaké míry by byl dostatek objektivních zeměpisných informací ovlivnil v minulém století průběh zlaté horečky v této oblasti. A už se mezi svahy lemujícími levý břeh řeky Yukon vynořuje Whitehorse, hlavní město kanadské části Aljašky a nejlidnatější město teritoria Yukon. Rozprostírá se na západním břehu stejnojmenné řeky, v subarktickém pásmu na 61. stupni severní zeměpisné šířky. Hlavním městem se stalo v roce 1953 a od té doby slouží jako dopravní a zásobovací centrum pro celé teritorium Yukon a část Severozápadních teritorií. Základy místního mezinárodního letiště vybudovali již v roce 1920 vojáci pro letouny 4. US Army.

Každý se musí nahlásit

Další dopravní tepnou, jež definitivně odzvonila zlatým časům železnice a drasticky omezila provoz říčních parníků, se stala legendární Alaska Highway, kterou armáda v obavě před japonskou invazí vybudovala v roce 1942. Slavná éra říčních lodí skončila kolem roku 1955 a poslední jízda proslulého parníku Keno se konala v roce 1960. O dva roky později byl Keno prohlášen za národní historickou památku. Dnes odpočívá v suchém doku na břehu Yukonu ve Whitehorse. Zde se nachází i velitelství obecně oblíbené Royal Canadian Mounted Police, která bdí nad pořádkem v regionu již od roku 1894 a požívá úcty, o jaké se většině jiných policejních sborů ve světě ani nesní.

Po příjezdu do města je RCMP mojí první zastávkou. Každý, kdo odchází na delší čas do divočiny, je povinen vyplnit dotazník, na němž kromě jména a adresy trvalého bydliště vypíše předpokládanou trasu a délku pobytu v buši. Také tam uvede kontaktní adresu svých blízkých, kam by policie v případě maléru mohla podat zprávu. Ukončení cesty jste opět povinen nahlásit na nejbližší policejní stanici, jinak by vás po nějaké době hledaly hlídky ve vrtulníku nebo na rychlých člunech.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Opuštěný vodák

V rozhrkaném džípu drncáme už přes hodinu do divočiny. Na střeše uvázaná kanoe deblovka, vzadu na zemi bágl a hromádka proviantu nakoupeného ve Whitehorse, protože do Kanady a USA se potraviny nesmí dovážet. Konečně se buš trochu rozestupuje, džíp naposledy astmaticky zachrchlá a zastavuje na břehu řeky Teslin. Sundaváme kanoi, šofér vykládá moje zavazadla a ”So long!”. Džíp zase zabručí a odčvachtá i s mým průvodcem.

Zůstávám sám. Hbitě svoji brčálově zelenou kanoi křtím na Rosničku, spouštím ji na vodu a nakládám bagáž. K soutoku s Yukonem to máme nějakých 184 km, k prvnímu obydlenému místu (když nepočítám indiánskou vesnici Little Salmon, kde se bledá tvář nemusí vždycky dočkat vlídného přijetí) celkem 360 km. Nikdy jsem nebyl žádný velký vodák, tak to alespoň teď napravím!

Slunce se pomalu schyluje k západu. Je počátek června, což tady na Yukonu znamená časné jaro. Ledy odešly teprve nedávno, vrcholky okolních kopců ještě pokrývá sněhová čepice. Pádluji zvolna v téměř stojaté vodě za silného protivětru. V jedenáct večer usuzuji, že jsem si užil už dost a přistávám v malé kryté zátoce. Za chvíli čadí ohníček a stojí stan, bez kterého by mě zdejší všudypřítomní komáři brzy sežrali za živa. Večerní klid ruší jen hlasy divokých dětí lesů. V noci mě vyburcuje nespokojené mručení a praskot trhaných ztrouchnivělých pařezů. Zapískal jsem na píšťalku, aby byl klid. Byl.

Noční návštěvník

Medvěd, neboť on byl oním rušitelem mého zaslouženého odpočinku, je na Aljašce tématem vděčným a věčným, zvíře opěvované i zatracované, všudypřítomné, inteligentní, drzé a žravé. Přece jen jsou ale aljašští medvědi většinou zdrženlivější než jejich turisty zpovykaní a hýčkaní kamarádi z národních parků Skalistých hor. V národním parku Banff jsem svého času narazil na medvěda, který byl tak ochočený, že neukradl snad jen rozpálená kamna – ale to jenom proto, že jednou vyplenil nějakému domorodci chatrč a ve svém řádění pokračoval, dokud si o kamínka pořádně nepřipálil zadnici. Zděšeně proskočil zavřeným oknem a rozhořčeně zmizel navždy. Zanedlouho byl ovšem viděn, jak nerušeně likviduje zásoby potravin nebohým turistům, kteří ho naštvaně pozorovali z auta.

Ale i na Aljašce dokážou míšové provádět pěkné lumpárny a běda, když jim budete chtít zabavit zpátky alespoň část svého majetku, který jaksi automaticky pokládají za svoje právoplatné vlastnictví. V tom jsou zatraceně podobní některým lidem. Pokud by si nějaký otrlý jedinec chtěl při této příležitosti osvěžit zážitky z dětství, kdy v ZOO házel huňáčům potravu, nebo si přispěchá za medvědí rodinkou pohladit to nádherně roztomilé medvídě, předpokládá to předchozí uzavření životní pojistky u nějakého zvlášť dobrého pojišťovacího ústavu.

Míša umí uhánět stejně rychle jako dostihová kobyla, a pokud před ním prásknete do bot, velmi blahodárně to ovlivní jeho sportovního ducha. Pravdou je, že neexistuje jednoznačný návod na chování při setkání s medvědem. Každý z nich je totiž vyhraněným individualistou.

Na Aljašce žijí desetitisíce huňáčů v divočině, do které se každoročně vydávají tisíce turistů i domorodců, a další desítky rodin v této divočině celoročně žijí. Přitom napadení člověka medvědem je víceméně vzácnost, o níž se pak hovoří celá léta, a ve většině případů vyplývá z porušení základních zásad pobytu v divočině. Nebezpečí hrozící ze strany medvědů, jakkoli nesmí být podceňováno, je řadou autorů záměrně a účelově zveličováno. Takový losí býk se také dovede projevit jako pěkný holomek, ovšem moc se o tom nepíše: není tak atraktivní.

Medvěd a můj proviant

Probouzím se do nádherného jitra. Zátoka, která přes noc stačila zamrznout, se leskne v paprscích slunce. Všude kolem se třpytí jinovatka. Jsou jí obaleny větve stromů i drobné lístky sporých rostlinek. Pohádkový svět dávno zasutého dětství z obrázků Jiřího Trnky. Zmrzlá rosa se blýská na stanu. Je úplně všude s výjimkou velikých stop, vzdáleně připomínajících otisky lidského chodidla, ovšem chodidla opatřeného masivními zahnutými drápy.

Opodál se válejí čerstvě rozervané ztrouchnivělé pařezy, z nichž si šelma vybírala svoji skromnou snídani. Moje zásoby, pečlivě zavěšené na laně ve výšce asi šesti metrů nad zemí, jsou zaplaťpámbu nedotčeny. Jenom stopy prozrazují, jak pod nimi míša poskakoval na zadních. Musel to být pohled pro bohy. Ještě se tomu v duchu pochechtávám u snídaně, ale zakrátko už příď Rosničky tříští ledový škraloup zátoky a prodírá se k hlavnímu řečišti.

Proud je volný a lhostejně plyne kolem vysokých převislých břehů nasypaných ze sopečného popela, které se zvolna probouzejí z dlouhého zimního spánku. Během pár dní uteče předjaří i jaro, protože přechodná roční období (jaro a podzim) jsou v těchto zeměpisných šířkách hrozně krátká. Propukne bouřlivé severské léto se vším, co k němu patří – teplo, půlnoční slunce pableskující na štítech ledovcových pohoří, putování po zlatonosných claimech i dávno opuštěných srubových osadách, svěží rána i lenivá horká odpoledne strávená na pláních za severním polárním kruhem. Čeká mě ještě spousta nádherných zážitků a nových přátel. Brodím se potokem přecpaným lososy a je mi fajn.

Aljaškou v mikrobusu

O několik let později se znovu vracím do krajů, které mně tolik učarovaly. S partou kamarádů vyjíždíme z Anchorage a v najatém mikrobusu podnikáme okružní jízdu po celém aljašském poloostrově. Navštěvujeme překrásný park Denali, kde si vybíráme nádherné opuštěné oblasti stranou od invazního náporu turistů a obdivujeme nejvyšší horu Severní Ameriky. V chráněné krajinné oblasti Kluane pozorujeme bílé kamzíky a vzácné horské ovce, podnikáme pěší výlety a rybaříme. Zakrátko máme tolik ryb, že když Dan chytil šestikilového pstruha, vracíme ho zpět vodě.

Barvité městečko Skagway na nás dýchne svojí bouřlivou historií. Škrábeme se přes pověstmi opředený Chilkoot a s bezdechým údivem sledujeme nádherné přírodní scenérie Bílého kaňonu, kterým projíždí náš minibus. Peřeje Pěti Prstů mi připomenou několik horkých chvilek, které jsem tu před několika lety zažil, a Dawson City nás přivítá svými zlatými poli a nezaměnitelným koloritem z dob zlaté horečky.

Navštěvujeme indiánskou misii Moose Hide a nad hrobem našeho krajana Eskymo Welzla si připomínáme osudy jednoho z našich největších dobrodruhů. Při výpravě za severní polární kruh jsem si poprvé řekl, že tuto nádhernou zemi by mělo poznat co nejvíce našich obdivovatelů přírody a dobrodružství. Neváhejte a poznejte i vy tyto kraje nabité drsnou krásou.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí