Thetit

Auta jsme nechali stát v zatáčce zhruba v půlce cesty mezi vesnicemi Bogë a Okol na začátku prudkého stoupání serpentinami do sedla, do kterého by v leckterých jiných horách vedla jen pěšinka pro ovce a turisty nebo by pod ním vedl tunel. A tady vede v podstatě sjízdná silnice, plazí se po svahu nahoru mezi výhledy tak krásnými, že člověk málem zapomíná, kde vlastně je.

Na to upozorní až nijak zvlášť skromný pomníček nějakého chlapíka, který asi v jedné ze zatáček až tak úplně nezvládnul řízení. Když jsme pak kolem toho pomníčku o pár dnů později jeli v albánském mercedesu s albánským řidičem albánskou rychlostí, trošku mě zamrazilo. Víc jsem nestihla, musela jsem se držet sedadla, na nějaké rozhlížení nebyl čas.

Národní park Thetit

Thetit je jméno národního parku v horách Prokletije. Neuvědomuju si úplně, jestli jsme někde potkali něco jako ceduli Pozor, národní park, nestanovat, netrhat kytky a nešlapat po šnecích. Prostě jsme šli po cestě, pardon, po silnici, napřed pořádně do kopce, pak chvíli po rovině a pak zase pořádně z kopce.

Krajina kolem se příliš nezměnila, pořád to byly hory, žádné kopečky ale pořádné hory, sem tam zapomenutý kus sněhu (tak to už jsme asi v 1500 metrech, podle toho, co říkal ten motorkář na hranicích), studánka u silnice a opuštěný kamenný dům. Stromy, které jakoby se rozmýšlely, kterým směrem růst, mají kmeny otočené napřed po svahu dolů a až pak tím správným směrem, takže přímo vybízejí k usednutí. Občas se země čouhá kus skály, občas je to třeba zrovna uprostřed silnice.

Zeleno, modrošedo, bílošedo, ticho. Nad hlavami se nám honily mraky odpolední bouřky, která je tu zřejmě místním koloritem. Vypadala hrozivě, nakonec se ale vybouřila v nějakém jiném údolí a na nás spadlo jen pár kapek.

„Jů, tady je to pěkný! Tady by se spalo…“

„Však už tady někdo spí…“

Krásný kus louky to byl. Tráva jak na golfovém hřišti, kolem pokroucené borovice, ale toho hrobu jsem si fakt nevšimla.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přímo nahoru na Jezercës

Mířili jsme do vesnice Theth, odkud má vést cesta na Jezercës – nejvyšší horu tohoto pohoří a druhou nejvyšší v Albánii. Někteří Albánci ji prý (říká se…) považují za nejvyšší, protože Golem Korab je na hranicích s Makedonií a to se nepočítá. Tedy, na Jezercës… věděli jsme, že existuje trek okolo. Nejznámější (nebo snad jediný známý) trek přes sedlo a kolem Jezercës na druhou stranu do vesnice Valbonë. Cestovní kanceláře inzerují trek s výhledy na nejvyšší horu pohoří. My jsme se ale rozhodli vylézt nahoru. Proč chodit kolem horké kaše, natož kolem hory.

Z Bogë to mělo být nějakých 12 kilometrů, podle našich odhadů jsme auta nechali někde v polovině, takže nás čekalo šest kilometrů. Musím se přiznat, takových šest kilometrů jsem ještě nešla. Nádherné výhledy, to jo, to udržovalo morálku nad hladinou, občas fotografická zastávka, s postupem času jich ale ubývalo, protože přece nevyplácám celý film hned první den. Bylo to nějaký dlouhý. Navíc vědomí, že všechny ty metry, které jsme nastoupali, teď zase ztratíme, abychom je zítra mohli nastoupat znovu.

Kde je ta hora, na niž lezeme?

Chtěli jsme tam do večera být, tak jsme se s tím moc nemazlili. A za celou dobu neprojelo po silnici jediné auto naším směrem. Zpátky jo. Dvě. I když jsem to nepřiznala, nohy ke konci už docela bolely. Začátek vesnice byl docela vysvobození. A to jsme si vůbec neuvědomili, že tahle vesnice není Teth, ale Okol. (Asi. Nikdo nám to nepotvrdil, vyčetli jsme to z automapy. Takže jsme klidně mohli být úplně někde jinde.)

Ale na jménu až tak moc nezáleží, byli jsme tam, kde jsme chtěli být, abychom zítra mohli vyrazit na Jezercë. To se pak ukázalo jako menší problém, protože jsme nevěděli, který kopec to je. Spokojili jsme se s domorodou informací, že když kus popojdeme tímhle údolím, tak ji uvidíme, a zakempovali jsme vlastně uprostřed vesnice. Nejbližší stavení bylo asi sto metrů, to byl bunkr, pak dlouho nic a k nejbližšímu domu jsme ráno šli asi čtvrt hodiny. Do usínání nám hučel potok.