Tádžikistán je nejoblíbenější zemí bývalého Sajůzu.

Orientální bazar: vůně koření a mouchy v masně

Je slunečné dopoledne a my vystupujeme před bazarem v oblastním středisku Pendžikentu, 40 km od hranic s Uzbekistánem. Všude je velké množství lidí, kteří se sem vydali na nákup. Bazar je rozdělen na několik částí podle sortimentu a vše se prodává ve velkém. Pytle s těstovinami či moukou, neloupané mandle, spousta druhů koření. Zelenina a ovoce na jaké si vzpomenete. To všechno úhledně poskládáno do hromádek a krabiček, aby oko zákazníka nezůstalo nezaujato. Kolorit tomuto místu dodává ale i „open-air“ masna s řezníkem, jenž plácačkou odhání desítky much.

Svérázná doprava patří k tádžickému koloritu

Při pohledu na polorozpadlý žlutý autobus si říkáte, že tahle skořápka snad ani nemůže do 30 kilometrů vzdálené horské vesnice dojet. Do již tak přeplněného „žlutého draka“ navíc nabírají Tádžici ještě pytle s moukou a melouny, a cesta tak slibuje opravdu zajímavé zážitky. Hlavní silnice se navíc brzy mění na prašnou cestu a autobus klikatými serpentinami supí skrz vyprahlou krajinu do hor. Po prudkém tání sněhu v nejvyšších partiích hor se tudy nedávno prohnala velká povodňová vlna a tak cesta místy vůbec neexistuje. Náš autobus na hrbolaté cestě-necestě divoce poskakuje a několikrát staví pro doplnění vody v chladiči, ale věřte nebo ne, na místo dorazil bez problémů.

My jsme sice nevyrazili do sedmitisícového Pamíru, tomu však mohou Fanské hory svou krásou směle konkurovat. Jejich nejvyšší vrchol Chimtarga navíc není rozhodně žádným trpaslíkem – dosahuje úctyhodných 5489 metrů – avšak běžný turista se pohybuje většinou v údolích ve dvou až třech tisících nad mořem. Vrcholy nejvyšších hor jsou rozryty ledovci, jež po sobě v údolích pod sebou zanechaly nesčetné množství jezer. Jejich barvy kolísají od blankytně modré přes sytě tyrkysovou až ke smaragdově zelené a v kontrastu s okolím vše vypadá až kýčovitě nádherně. V nižších partiích hor najdete také stoleté zeravové háje. U těch Vás určitě uchvátí jejich zkroucené kmeny, jež se vinou snad všemi možnými směry. Člověk si tu připadá jak trpaslík mezi obrovskými bonsajemi…

Tádžická pohostinnost nás vítá

Tádžiky lze charakterizovat jednou větou – jak málo mají, tím více by se rozdali. Tradičním způsobem pohoštění kolemjdoucích je v horách nabídka výborného čaje nebo misky jogurtu a k tomu domácí nekvašený chléb. Často před vás na rozložené deky položí i nejrůznější ořechy, neloupané mandle, bonbóny či meloun. To všechno v zemi, kterou občanská válka v 90. letech dostala ještě do větší chudoby, než byla ta stávající. Přesto vás Tádžici přivítají ve svém domě s úsměvem na rtech a vy budete mít pocit, že jim vůbec nic nechybí…

Vítek Kuklík studuje geografii. S partou kamarádů, kteří si říkají „Gumáci“ rád cestuje po Čechách a Balkánu. Cesta do Uzbekistánu a Tádžikistánu byla jejich první „velkou akcí“, ale v plánu jsou další.

Autoři fotografií: Michal Setnička a Pavel Jakubův.