Oblast zvaná Magallanes je jižním cípem chilské Patagonie, ale bývá nazývána i jejím srdcem. V drsné krajině tu potkáte nejen tučňáky.
Klima je v Magallanes stejně drsné jako v Ohňové zemi a má i obdobnou historii – původní domorodí obyvatelé byli ze svých území vytlačeni rychle se rozrůstajícími stády ovcí a posléze vymřeli na zavlečené choroby. Chov ovcí se tu rovnal těžbě zlata a mnoho lidí na něm zbohatlo.
Krajina je dosti různorodá, pastviny se střídají s lesy a oblé kopečky přecházejí v hory připomínající Karpaty. Největším městem Magallanes je rychle se rozrůstající Punta Arenas ležící na západním břehu Magallanova průlivu. V roce 1843, kdy tato oblast připadla Chile, tu byla založena trestanecká kolonie a po šesti letech pak město.
Nás do tohoto nejjižnějšího velkoměsta světa přiváží autobus chilské společnosti Pacheco z argentinského Rio Grande, a tak si na hranicích musíme posunout hodinky o hodinu zpět. Aspoň se bude zase dřív stmívat. Tady na jihu je teď, ve vrcholném létě, tma jen pár hodin.
Město je plné barevné lupiny a žlutě kvetoucích keřů, takže vypadá vesele, ale stromy ohnuté po směru větru napovídají, že tu život nebude asi žádná legrace. Nabídka ubytování je tady, stejně jako v Ushuaie, široká, ale Chile na nás od začátku působí, oproti Argentině, chudším dojmem a ani semafory na ulicích, kterým jsme již odvykli, na tom nic nemění. Také je tu znatelně dráž, ale služby i ubytovny jsou horší. V některých hostalech je však možnost stanování na zahradě a jelikož je vrchol sezony a pokoje jsou téměř pořád plné (převážně Izraelské omladiny), hodně cestovatelů toho využívá. My také.
Místní cestovky nabízí širokou paletu cílů a atrakcí. Od výletů za tučňáky nebo do přírodních rezervací až po návštěvu některé z estancií, kde se dá i ubytovat nebo si zaplatit třeba několikadenní projížďku na koních. Já se těším na ty tučňáky, kterých jsem si zatím moc neužila, a tak si platím exkurzi na Seno Otway která, i se vstupem do parku, vychází na asi 400 Kč. Atraktivnější by byl výlet na ostrov Magdalena, kde prý je k vidění až 60 tisíc tučňáků magellánských, ale ten je o dost dražší a my dvakrát obracíme každou korunu – tedy vlastně peso.
Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Na Seno Otway je tučňáků jen pár tisíc, ale i tak to stojí za to. Jsou všude kolem stezky a vůbec se nebojí. Klidně hnízdí i těsně u chodníčků. Je tu však docela zima a strašně fičí ledový vítr, což jsme všichni podcenili, a tak nám přichází vhod malé občerstvení s čajem a pisco, které nám připravili průvodci cestovky v chatce u vstupu. Tam se nám dostává i výkladu o životě tučňáků, a to i v angličtině. Cestou zpět se nám ještě daří vyfotit patagonské pštrosy choike, kteří před námi vyjímečně nikam neprchají, takže se vracím úplně nadšená.
Ráno je pěkná zima a studeně to fouká, takže se stan nebalí moc dobře. Musíme na autobus. Lístek dál jsme si totiž koupili raději s předstihem, protože jinak člověk nemá jistotu, že odjede. Autobusy se tu rychle plní.
Do asi 250 km vzdáleného Puerto Natales dojíždíme po 4,5 hodinách. Daří se nám ubytovat v příjemném hostelu, který nám doporučili V Punta Arenas, a pak si jdem projít město. Je malé, klidné a barevné. Za posledních 1000 CLP se jdu podívat do místního Městského muzea, které sice není nijak velké ale, především kvůli pěkné expozici o původním obyvatelstvu stojí za návštěvu.
Největší atrakci Magallanes si však musíme nechat ujít. NP Torres del Paine je jistě nádherný, ale nám chybí čas a peníze, a tak alespoň budeme mít důvod se sem ještě někdy vrátit. I když ten důvod – vrátit se do Jižní Ameriky – je vlastně spíš srdeční…
