HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Soutěska Dádes

Soutěska Dádes

Soutěska Dádes je úplně jiná než Todra. Jedná se o relativně široké údolí, teče tady říčka, na jejíchž březích jsou sady, převážně jablečné. Po cestě se nachází řada báječných výhledů. 

Do Tinerhiru jsme přijeli grand taxíkem (17 D místo) z Tinejdadu, kam jsme přijeli minibusem z Erfúdu (35 D místo – to je hodně, ale byli jsme rádi, že vůbec jedeme). Cesta minibusem byla dlouhá a únavná, ale na druhou stranu jsme jeli s místními a jeden uměl anglicky, tak nám vyprávěl o okolí a o sobě. V Tinerhiru jsme si dali kuřecí tadžín (30 D), ale nebyl nic moc, příště budem jíst u pouličního grilu.

Cesta z Tinerhiru do soutěsky Todra taxíkem (místo 7 D) se ukázala jako chybná, bylo by lepší jít těch 15 km pěšky skrz rozsáhlé palmeraie a užít si okolní krajinu. V soutěsce nás překvapila tekoucí voda, která se však záhy ztratila. Rozhodli jsme se totiž projít soutěsku Todra pěšky.

Z deníku:

„… stavíme stan. Kolem šestý pozorujeme pastevce se stádem koz na protilehlém, dost brutálním svahu, který místy přechází v takřka kolmé stěny. … Komunikujeme halekáním, hustá ozvěna, a zima … Všimli jsme si, že se kolem stanu nachází opravdu hodně bobků, takže čekáme, že přes noc budeme mít společnost. … Nakonec ale bivakujeme sami. …“

Ráno pokračujeme směrem na Tamtatúš.

„Cestou nám zastavila rodinka Kanaďanů, ptali se, kam jdeme … sockli jsme láhev vody … byli celkem fajn, ale měli malý auto …“

„… k večeru dorážíme k auberge, kde skutečně potkáváme bratra Asaína z Tamtatúšu. Taky fajn týpek, naučili jsme se pár slov v berberštině …“

Z deníku:

Brzy ráno vyrážíme dál. Během dopoledne potkáváme pastevce se stádem koz a ovcí u studny, kde doplňujeme vodu. Další zdroj vody je až v Msemriru, tak to bude asi veselý. Potkáváme auberge pastevců, děti hodně sockují, jsou asi zvyklé, že od projíždějících turistů sem tam něco vyžebrají.

Během odpoledne zastavujeme jeden katkat, jsou to Švýcaři. Prosíme je o vodu, a když nám jí dávají, ptáme se, jestli by nás kousek nesvezli. Jedeme s nima asi 20 minut do kopce, který by měl být nejvyšším bodem našeho treku, totiž 2800 m n. m. Nahoře jim děkujeme, oni si nás fotí jako atrakci a v přátelském duchu se loučíme, přestože nám nabízejí, že nás svezou ještě dál. Ptali se nás, jestli máme nějakou mapu a jak se orientujeme. My na to, že máme buzolu a že jdeme na západ. Ve skutečnosti se na trase, kterou jsme zvolili, nedá ztratit, člověk jde pořád na západ, cesta je dobře patrná, ale místy se ztrácí. Sestupujeme asi 250 výškových metrů a bivakujeme v opuštěném auberge u skalní stěny.

Z deníku:

„… z ničeho nic se tady objevil malej klučina a nabízel buráky a sardinky, tak jsme nakupili … klučina to někam dotáhne, na rozdíl od všech ostatních prodává jídlo, namísto zkamenělin, kterejch se člověk moc nenají a tudíž je nekoupí …“

Další den procházíme malými městečky, které lemují téměř celé údolí. Bivakujeme poblíž rozpadající se opuštěné kasby, kterou jsme prolezli. V době své slávi to museli být husté stavby.

„ … ráno nás budí kolem procházející vesničani s lopatama a krumpáčema … asi jdou do práce na poli … my odpočíváme po vydatné snídani a pozorujeme je …“

Odpoledne dorážíme do Boumalne. Je to městečko dost podobné Tinerhiru. V průvodci Lonely Planet z roku 2003 je chybná mapka města. Ráno se chystáme pokračovat do Varzazátu, ale nic nejede, tak jedeme až večer grand taxíkem za 35 D.

Varzazát je podobné město jako Errachidia, totiž město postavené Francouzi za protektorátu jako správní město oblasti. V současnosti je prezentováno jako výchozí bod pro výpravy do soutěsek na východě. Je zde draho a nic k vidění, snad jen kasba pod patronátem UNESCO za městem.

Nedaleko Varzazátu se nachází asi nejznámější marocká kasba Ait-Benhaddou, kde se natáčela celá řada filmů. Vyrazili jsme tam další den ráno. Čekal jsem trochu víc, ale i tak to byl hezký výlet. Kdybychom měli čas, určitě bychom si dali trek přes Ait‑Benhaddou do Telouetu a pak směrem na silnici do Marakéše.

Cesta do Marakéše se klikatí po úbočí hor, až v jednom místě vystoupá do svého nejvyššího bodu, totiž do průsmyku Tizi-n-Tichka, který se nachází ve výše 2260 m. n. m. Náš autobus byl úplně prázdný, jen my dva, řidič a prodavač lístků. Když jsme sjížděli z hor, přihodila se nám nejhorší věc celé výpravy, totiž autonehoda. Vinou našeho řidiče jsme nabourali do osobního auta v protisměru. Když jsme vylezli z autobusu ven, zjistili jsme, že v osobáku bylo pět lidí. Oni by je z toho auta ani nevytáhli, kdybychom jim to neřekli. A to nemluvím o první pomoci, o které nemají nejmenší tušení a kterou jsme jim poskytli. Na obvaz koukali jak na věc z jiného světa. V autě byly tři ženy, jedna mrtvá na místě, dítě, kterému se nic nestalo, a řidič v bezvědomí, ze kterého se posléze probral a vyvázl jen s pohmožděným krkem a potrhaným obličejem. Nebylo to příjemné. Navíc jsme v protisměru často potkávali nákladní auta, kdybychom se srazili s ním, tak bychom možná skončili v rokli, kde nebylo dno ani vidět. Raději nedomýšlet.

Výstup na nejvyšší horu severní Afriky, totiž Djebel Toubkal, jsme museli z časových důvodů oželet. Navíc si myslím, že jsme si tento výlet bohatě vynahradili přechodem ze soutěsky Todra do soutěsky Dádes.

Převzato z www.cesty.svetjinak.net

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí