HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Rozervaný ráj, jenž býval celistvým peklem. Vítejte v Medellínu

Rozervaný ráj, jenž býval celistvým peklem. Vítejte v Medellínu

O Kolumbii už nějakou dobu neplatí, že by se tam kvůli kriminalitě cestovatel měl bát podívat. Naopak, kdo ji navštívil, mluví o ní jako o perle Jižní Ameriky. Jaký je tedy Medelín, druhé největší město této země?

„Krása nudí, mně více zaujme škaredost“, prohlásil před lety jeden britský válečný reportér. Když jsem četl jeho výrok jako malý kluk v knížce o slavných fotografech, tak jsem se té větě podivil. Působila na mne iracionálně a smutně. Vše jsem pochopil až o pětadvacet let později, když jsem se dostal do Medellínu. Velkoměsta, které jakoby vypadlo z románů „ americké drsné školy“.

Druhé největší město Kolumbie vás brzy po příjezdu doslova popadne za flígr a bude vámi mohutně třást. Jsou města, která prohlásíte za krásná, uklizená, divoká, nevzhledná, nudná, bezpečná či strašidelná. Jedním slovem lze vystihnout to, co vás na daném místě nejvíce zaujme. Třeba na Praze mne zaujala jeho kouzelnost. Praha okouzlující.

Na kostarické metropoli San José pro změnu jeho veselost. San José veselé. Jedním slovem se vám město vryje do paměti. Stačí si vzpomenout na jediné přídavné jméno a hned vám na mysl vyskočí daný svět určený historií, lidmi a podnebím. Ne tak Medellín. Ten nelze charakterizovat tímto minimalistickým způsobem. Při vší snaze se jen unavíte a marně budete hledat to jedinečné slovo vystihující vše medelínské.

Druhé největší město Kolumbie se zhruba třemi miliony obyvatel je rozervané jako srdce proutníka, ošklivé jak měsíc staré noviny se zapomenutou uzenou makrelou a přitom roztomilé jako opilé štěně bernardýna co našlo soudek rumu. Medellín. Jakýsi středobod magického realismu. Jeho vůně grilovaných kuřat z drůbežích jídelen „pollerií“ se mísí s pachem benzinu milionů aut a statisíce skutříků. Jeho přirozenost se prolíná s dotěrností budoucnosti, která se tvrdě hlásí o slovo. Léta bylo toto osobité velkoměsto terorizováno narkokartelem obávaného Pabla Escobara (1949-1993).

Zhruba patnáct let vlna „narco“ násilí přervala snahu o pokrok. Čas se zastvil na necelé dvě dekády v dešti kulek. Nebylo snad dne, aby ve městě neřádily brutální skupinky členů drogové mafie. Když byl nakonec kartel rozprášen na konci třiadevadesátého roku, začala se epocha katarze. Samozřejmě, že éra psychopatického řádění zločince Escobara vtiskla městu otisk ne nepodobný cejchu, jež kovboj vypálí na stehno své kobyle, ale neúnavná pracovitost a hluboká pokora obyvatel dokázaly onen vypálený cejch zahojit.

Dnes se můžete projít i po takových čtvrtích jako je Manrique či Araunjuez, aniž by vám hrozilo, že vám někdo jen tak z plezíru ustřelí hlavu. Přepadení sice jsou na denním pořádku, avšak doby šílených masakrů už jsou naštěstí jen historií, bytˇ traumatizující. Násilných úmrtí ubylo o neuvěřitelných devadesát procent. Výsledek katarze. Z celistvého pekla se stalo rozervané nebe.

Kolumbijci Medellín milují. Nejen, že tu rychle a snadno seženete práci, ale na rozdíl od Bogoty či Cali má Medellín již dvacet let metro.

Cihly a zase cihly

Jestliže latinoamerická města jako Quito, Granada či Cuenca vás zaujmou skvostnou koloniální architekturou, tak Medellín vám dá, co se toho týče, neúprosnou facku. Cihly, cihly a zase cihly. Až s takřka obsesivní poruchou místní stavitelé jakoby neznali jiný materiál. Cihlové kostely, cihlové kaple, cihlové vily, cihlové univerzity, cihlové divadla. Miliardy dotěrných krychliček z pálené hlíny jako by vás chtěly ukamenovat.

Na druhou stranu se najdou budovy, které vám vyrazí dech. Jako například kostel Sv. Ignáce, který pamatuje ještě doby španělské nadvlády, či impozantní Palác kultury Rafaela Uribeho z dvacátých let od nápaditého neotřelého belgického architekta Augustína Goovaertse.

Jako z plátna surrealisty

Na Kolumbii mně vždy fascinovaly a fascinují výjevy ne nepodobné ze surrealistických obrazů. Medellín. Divočejší čvrť Palermo na severu velkoměsta. Uprostřed frekventované třídy plné krámků a bufetů s grilovanými kuřátky, plné cihlových domečků, v nichž lidé sní o štěstí, se prochází kráva s teletem a pase se na odpadcích… Jen kousek od ní projíždějí stovky a stovky aut a kamionů. Nikde žádná louka, nikde žádný les, jen tisíce a tisíce na sobě nalepených staveb. Hustá městská aglomerace.

Autor Matěj Ptaszek procestoval Kolumbii křížem krážem. Dostal se i do míst, kam se běžní turisté nepodívají, například do vesnice Ochali, kde ještě nedávno řádily divoké guerrilové skupiny. Dnes tam najdete pohostinné lidi a hezkou přírodu. Přečtěte si článek Kolumbie jako z dobrodružného filmu.

Nikde žádný pasáček, který by krávu s teletem poháněl hůlkou z bambusu. Nikdo se o ně nestará. Kráva spásá igelitové sáčky, v nichž si ještě včera hověly hamburgery, papírové krabičky, které ještě před nedávnem byly postýlkami pro hot-dogy a kosti z grilovaných kuřat. Vypadá jako nadšené děcko omylem zamčené v cukrářském krámu, jako pouliční pes co se zázrakem dostal skrze zamčené dveře do řeznictví.

Místní kolportér novin si mě prohlíží od hlavy k patě: „To se ti libí?“, „Ne, ale fascinuje mne to,“ já na to. Kolportér se směje a s řehotem odchází, zatímco kráva si jej s úlevou prohlíží. Už si myslela, že ji přišli vyhnat a jí tak chutná. Palermo, divoký svět a vedro o pětatřiceti stupních Celsia. Vítejte v Medellínu. V místě kde Surrealismus se stává realitou.

Metro aneb symbol velkoměsta

„Když si chcete kýchnout, použijte kapesník na zakrytí úst. Pokud jej při sobě nemáte, tak raději nekýchejte. Metro, cultura de la vida!“ Chlápek sedící ve vagonu vlakové soupravy naproti mně, se evidentně stydí a rudne. Padesátnice vedle něj instinktivně vytahuje balíček papírových kapesníků a nervózně si s nimi pohrává. Toto a jiná podobná hlášení slýchá milion cestujících každý den v medellínské nadzemce. Všichni se jim už smějí. „Copak jsme malé děti? Do háje!“ Rozčiluje se čilý osmdesátník a hůlkou udeří do podlahy vagonu. Hlouček školaček se vedle něj rozchichotá a dívky začnou roztomile schválně kýchat na všechny strany.

Medelín je na své metro (od roku 1995) nesmírně pyšný a tak se snaží své občany vychovávat doslova na každém rohu. Není stanice, v níž by nesloužili čerství policejní rekruti. Veselí mladíčci v zelených uniformách mají za povinnost pomáhat starším a handicapovaným a dohlížet na bezpečnost. Rok musí takto sloužit, než se z nich stanou řadoví členové Policie Nacional s právem nosit zbraň. „ÁÁÁngel, ÁÁÁÁngel….“ line se stanicí Poblado snad nejslavnější píseň Rolling Stones. Hity jako právě tento či Hotel California od Eagles zpestřují cestujícím čekání na další vlak. Samotná jízda ve výšce patnácti metrů nad městem je pak zvláštním zážitkem. Páteřní trasa z Niquíe do La Estrelly trvá necelou hodinku. Zhruba padesát minut má člověk pocit, že je na létajícím koberci a celé drsně vypadající velkoměsto vidí z ptačí perspektivy.

Město rozporů

Hejno krys se prohání jen kousek od zaparkovaného Rolls Royce. Na dva tucty vypasených „ratas“ o úctyhodných rozměrech třiceti centimetrů doslova obtancují kolem pneumatik zaparkovaného hezouna a míří si to rovnou do místní říčky, jedné z ramen městské stoky. Jedna z chlupatých potvůrek si mne prohlíží chytrým zrakem, pouhé dva metry ode mne zapanáčkuje, měsíční svit ji pročísne lehce kožíšek, načež následuje ostatní kámošky do tmy. Mladičká, sotva patnáctiletá kněžka lásky si pohledem jak od vypráskaného účetního mafie měří starého prachatého papriku a doslova jej rentgenuje a jen kousek od ní jde jeptiška s upřeným pohledem na chodník.

Medelín, město rozporů, na jednu stranu zde bydlí nejbohatší z nejúspěšnějších byznysmenů, na druhou stranu jen kilometr od nich bydlí v odpadových kanálech tuláci, jež se koupou ve vodě, z které by se nenapil ani ten nejžíznivější „perro callejero“ (pouliční pes). Na jednu stranu je zde luxusní čtvrť Poblado. Představte si legendární Stodolní ulici, ale desetkrát delší, obklopující dva parky narvané stovkami klubů. Hollywoodští herci, podnikatelé z Kalifornie i místní zlatá mládež se zde chodí bavit a utrácet.

Na druhou stranu zhruba tři kilometry vzdušnou čarou se nachází Park Berrio, kde stovky pouličních prodavačů bojují o existenci a nezřídka i o holý život. Pouhých pár minut jízdy nadzemkou a ocitnete se z ráje luxusu v drsné městské džungli, v níž se denně válčí o živobytí. A proto mám Medelín tak rád. Medelín je nebe i očistec, výkladní skříň i zadní počůraný dvorek. Medelín je neuvěřitelným vhledem do života se vším co k němu patří: úspěch i prohra, sláva i zapomenutí, krása i ošklivost. Proto mám Medelín tak rád.

Autor Matěj Ptaszek (narozen roku 1979 v Ostravě) je český bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky (ocenění Hohner Newcomer 2009), vystudovaný fotograf a spisovatel žijící od ledna 2015 v Jižní Americe (Střídavě Ekvádor a Kolumbie). Za hudbu ke snímku Občanský průkaz byl nominován na Cenu české filmové kritiky. Natočil pět oficiálních CD a napsal dvě knihy: oceňovanou učebnici na bluesovou foukací harmoniku i oblíbený atypický cestopis „ Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi “ o životě v Jižní Americe. Nyní pracuje na další knize o Jihoamerickém kontinentu. Jeho současným vydavatelem je nakladatelství Galén. Matěj Ptaszek plynně hovoří španělsky.

Zkušenosti čtenářů

Patricia Herrera

Ahoj, ziju 4 roky v Santiagu de Chile. Pristi mesic letim do Medellinu a tak jsem chtela vedet co navstivit. No a nasla jsem tento clanek. Mohl by mi nekdo poradit?
Muj mail je nehtypatty@gmail.com
Moc dekuji a saludos.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí