HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Přes Kurashiki a Okayamu na Shodo-shimu

Přes Kurashiki a Okayamu na Shodo-shimu

Hočimina jsme ráno dole načapali, jak v tmavým a dost podezřelým kuchyňským koutku, na neuvěřitelně zaplácaným dvojvařiči právě dokončuje obligátní nudle. Rychle je do sebe nasrkal a začal s přípravou vylepení A2-plakátu na skleněnou stěnu hostelu. Celé se to dalo udělat poměrně jednoduše, totiž nalepit plakát na stěnu vnitřní, jakž takž teplou, ale on se rozhodl jít cestou venkovní. První pokus nedopadnul, Hočimin bosou nohou v trepkách po pár sekundách vpadnul s „uáááá“ dovnitř a třel si o sebe ruce. Ukázalo se, že vnější sklo je samá špína a samolepka na něm nedrží, takže si vzal z kuchyně hadr a sklo nejdřív umyl. Pak už to šlo.

Specialita Okonomiyaki

Pomalu jsme končili se snídaní, nechtělo se nám moc ven do zimy a při mističce čaje jsme sledovali kus nějakýho stupidního talk-show v televizi. Hočimin právě dopral várku prádla v pračce, rozvěsil ho na sušák, chvilku držel sušák v ruce a přemýšlel a pak řekl „sorry“ a zavěsil sušák s vypranejma jégrovkama přímo před televizi.

Čekal nás dost velkej přesun: tři hodiny lokálním vlakem do Kurashiků, tady prohlídka města, půlhodina pokračování vlakem do Okayamy, odtud snad hodinu městským busem na konečnou k trajektu, trajektem pak hodinu a půl na ostrov Shodo-shima a zde pak busem k hostelu. No, dobrejch 250 km.

Pokud jde o teploty, pohybovali jsme se z extrému do extrému; před hostelem byla zima, ale slunečno, ve vlaku tradičně přetopeno (šel jsem do trika s krátkým rukávem), v Kurashikách zataženo a zima, no a v Okayamě se začalo stmívat, čili konečná pokud jde o (relativní) teplo.

V Kurashikách se dá zažít něco, co jsme zatím jinde nenašli, totiž atmosféra menšího ospalého města s pěkným historickým centrem. To se nachází podél kanálu zatáčejícího do „L“ a lemovaného vrbama. Sem tam nějaký ten roztomilý most, podél staré domy (většinou kombinace bílo-černá, dříve sklady rýže z širokého okolí), pod vrbama postávají prodejci suvenýrů a v kanálu plavou barevní kapři. Idyla. Zajímavá je také existence textilní továrny z roku 1889 (už mimo kanál), nyní přestavěné na hotel. Každopádně co praští v Kurashikách do očí hned po vystoupení z vlaku, není historický kanál (k tomu je potřeba dojít), ale zmenšenina dánského zábavního parku Tivoli.

Na jídlo jsme zašli do atypické jídelny; píšu zašli, na místě je napsat spíš vpadli s velkým rachotem, já si push a pull snad nezapamatuju. Nicméně curry bylo výborný a hrály tady potichu šansony, příjemná změna. Pak rychlej nákup pár věcí k jídlu na jindy, protože bylo jasný, že dneska někam dojedem (teda pokud vůbec) pozdě v noci a z krámu šupem na vlak do Okayamy.

V Okayamě jsem věděl asi tolik, že je potřeba dojet nějakým busem na New Okayama port, odkud jezdí tak dvakrát do hodiny trajekt na ostrov. Nádražním labyrintem jsme sice došli nakonec k informacím, jenže pouze o spojích JR, navíc se dvěma anglicky nemluvícíma chlapíkama. Nicméně pochopili oč jde a jeden z nich pak kostrbatě napsal na papír „BAS 8“, což bylo fakt odjezdový stání, ale bez jedinýho písmene latinkou. Ke všemu ne všechny busy odsud jezdily do přístavu, ovšem dobře to dopadlo, za hodinu jsme seděli v hale trajektu a měli lístky na loď. Měl jsem strašnou chuť na pivo, ale dala se tady koupit jen limonáda, sušená chobotnice a nějaký cetky.

Na trajektu nás jelo jen pár, bodejť by ne, den před Silvestrem. Loď byla velká a po bližším ohledání jsem zjistil, že celá první terasa je vlastně herna. Brzy po vyplutí jsme usnuli a probudili se chvíli před přistáním. Všechny pasažéry pohltila auta známých, která už na ně čekala v přístavu a já byl zvědavej, co s náma bude dál. Nicméně ukázalo se, že tady stojí autobus, jehož řidič nám snad rozuměl. Pokejval nepatrně hlavou a my se usadili do sedadel. Pak jsme dost dlouho jeli a nad řidičem se měnila tarifní pásma a prachy tam naskakovaly rychle jak na taxametru nějakýho taxíku.

Ale najednou tu byla zastávka Olive Youth Hostel a teď už jen aby to klaplo i tady, byli jsme oba utahaný. Za recepcí stála asi padesátiletá Japonka, trochu hovořící anglicky. Zezačátku jsme byli asi zbytečně ostražití, ale zase všechno klaplo: krásnej a čistej pokoj jen pro sebe (na druhej den taky), společenská místnost s kamínkama, čajem a hromadou komiksů a her a dál v baráku pak společný lázně. Z paní recepční se postupně vyklubala ohromně pozitivní bytost, neustále se usmívající, se vším poradila.

Musím zmínit společnou lázeň (teda společnou v rámci jednoho pohlaví); umývárna, pak předsíň s uskladněnejma stoličkama a kyblíčkama a pak už vlastní lázeň: místnost šest x šest metrů, čtyři sprchy, před kterejma si člověk sedne na umělohmotnou stoličku, pouští si na sebe sprchu, tře se malým masírovacím ručníkem, který čas od času přemáchne v kyblíčku. Pak už nic nebrání tomu vlízt do kouřící vany pro takových pět lidí a tady si užít. (Teď mě napadá, že v Olive Youth Hostelu jsem poprvé zažil přezouvání se na záchod, o kterým jsem sice četl v jednom cestopisu, doposud nás však míjelo.)

A ještě úvaha nad dnešními spoji: všechno krásně napojovalo, i když jsem časy z webu moc nezjišťoval. Možná je ta úvaha úsměvná, ale nějak jsem se apriori svěřil jejich systému. Říkal jsem si, že takhle civilizovanej národ se smyslem pro přesnost přece nemůže mít nenavazující spoje a proto jsem jim apriori důvěřoval. Byl jsem úplně klidnej a ono to fakt nakonec krásně vyšlo.

Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: