HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

POZITIVNÍ STRÁNKY KOLONIZACE

POZITIVNÍ STRÁNKY KOLONIZACE

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav „Vítejte v Keni, jakou jste měli cestu?“ Zdraví nás s úsměvem tichým klidným hlasem vysoký pohraničář. „Buďte, prosím, tak laskaví a následujte mě do mé kanceláře. Tenhle formulář bych potřeboval vyplnit…. Mockrát děkuji a šťastnou cestu.“ Nevěřím svým uším ani očím. Přejezd z Etiopie do Keni mi působí  kulturní šok. Nikdo tu na nás neciví, nelepí se, neklepe nám na rameno, nepokřikuje ani nežebrá. Nikdo nenabízí svoje průvodcovské a jiné „pomocnické“ služby. Všechny ty maličkosti rušící naše  soukromí, které nám v Etiopii s rostoucí intenzitou poslední dobou tak vadily, ale které jsme považovali za nedílnou součást cestovatelova života, zůstaly, jako mávnutím kouzelného proutku, za etiopskou hranicí.  Takže ne, že by se ze mě na naší africké cestě stal cholerik, to jen Etiopané mají o etiketě  vlastní představu.

Jiný kraj, jiný mrav

Jeden Portugalec s titulem z Oxfordu, který se před lety přiženil do Etiopie, charakterizoval domorodce jako šovinistické rasisty.  Viděno očima Evropanky, napadají mne při pohledu přes rameno zpět do Etiopie po dvouměsíčním soužití termíny jako hrubí, neochotní, lhostejní a neuctiví.  Jiný kraj, jiný mrav. Etiopie nikdy nebyla, v pravém slova smyslu, kolonizovaná.  Nikdy tu nebyli žádní bílí sáhibové, kteří by místním vštěpovali zásady slušného chování a společenského styku a tak si hrdí Amharové dodnes tvrdošíjně udržují svojí kulturu a zvyky ve všech směrech života.

Balzám na pocuchané nervy

Nikdy jsem nepřikládala žádnou velkou váhu různým osobním a intimním zónám kolem člověka, ale po dvou a půl měsících v Etiopii, kdy, jakmile jsme opustili hotelový pokoj, se nás neustále někdo dotýkal, aby na sebe upozornil,  nebo se kolem nás shlukovaly skupinky zvědavců, kteří na nás z dvaceti centimetrů civěli, cítím neuvěřitelnou úlevu, když cizí lidé, se kterými se bavím, ode mne udržují odstup minimálně metr a půl a mluví potichu.
Co si budeme povídat. Není to jen jazyková bariéra která po přejezdu do Keni odpadla. Je to celý pohled na svět a na nás, který se změnil. Konečně se necítím jako bílá vrána mezi černými. Nejsem ten faranč, který musí všem dát almužnu, tužky a bonbony a zaplatit desetinásobnou cenu i za to, že mi někdo proti mé vůli ukázal, kde prodávají čaj, ač jsem v té čajovně již dvakrát byla, ale cestovatel, se kterým se lidé dávají do řeči, aby zjistili něco o zemi, odkud pochází, poptali se, jak se mu u nich líbí a popřáli šťastnou cestu… Kolonizace má i své pozitivní stránky.


BEZPEČNOSTNÍ SITUACE V SEVERNÍ KENI

Do dálkového autobusu Nairobi-Lodwar přistupuje na půli cesty muž v modrém nátělníku. V ruce má hůl a dřevěnou stoličku a na obou ramenech  čerstvé vystouplé ornamentální jizévky. Běží mi mráz po zádech. Vím, co tahle ozdoba znamená. Tenhle muž nedávno zabil nepřátelského bojovníka. Nebo jich bylo možná víc? Jizévky na ramenech mají tohoto muže ochránit před pomstou zabitých. Stojí nade mnou několikanásobný vrah? Nikoliv. Zajisté jde o velmi váženého válečníka. V této oblasti, myslím Severní Keňu, se totiž vyznávají zcela jiné hodnoty a zákony než v té Keni, jakou znají turisté z rezervace Maasai Mara nebo Mombasy. Severní Keňa má s „civilizovanou“ Keňou společný jen název. Jinak by tohle území, zaujímající více než polovinu Keňské republiky, mohlo klidně náležet a zajisté by i více slušelo sousednímu Somálsku nebo Súdánu. Tyhle tisíce čtverečních kilometrů nekonečných horkých křovinatých plání nepatří nikomu. Prý je kontrolují skupiny banditů skládající se z bývalých somálských, súdánských a ugandských vojáků, jihoetiopských rebelů a příslušníků místních pasteveckých kmenů. Pořádní bandité potřebují k výkonu svého řemesla zbraně. O ty tady není nouze. V hojných počtech a celkem levně se sem pašují z okolních, nepokoji zmítaných zemí.

Domorodci – nejlepší indikátor bezpečnosti

Ač se údajně v poslední době bezpečnostní situace v Severní Keni díky opatřením nové vlády značně zlepšila, nikdy tu nebylo a  ani není zcela bezpečně.  Bezpečnost místních cest je věc podléhající častým změnám. Nejlepší je sledovat, jak situaci hodnotí domorodci. Pokud po dané trase nejezdí žádná vozidla, jako se stalo nám, když jsme se známou etiopsko-keňskou „dálnicí“ Moyale – Marsabit – Isiolo hodlali vrátit zpět do Keni, zřejmě bandité před pár dny poslali do vzduchu nějaké vozidlo. Domorodci neradi přiznávají, že nemají situaci tak úplně pod kontrolou a podobné věci nazývají „nehoda“, nebo tvrdí, že silnice je nesjízdná kvůli nepříznivému počasí. Celník na hranici nám potvrdil, že minulý týden někdo zaútočil a auto na této trase, ale hned nás ubezpečil, že to bylo v noci a terčem byla  jedna konkrétní osoba sedící ve voze. Ať už to je pravda nebo ne, naprostá většina vozidel změnila trasu a jezdí teď do Nairobi podél somálských hranic přes Wajjir a Garissu, tedy územím, u kterého náš průvodce v roce svého napsání uvádí pouze stručnou poznámku, že každý, kdo sem jen strčí nos, je sebevrahem.

Ostřelovači na každém autě

Jiný případ je, pokud se vozidla pohybují po dané trase v konvoji. Potom je situace považována za stabilně nestabilní. Doprava v koloně je zoufale pomalá, ale sad bezpečná. Pohybují-li se vozidla samostatně a  korbě sedí statný voják s novým samopalem, mohlo by se na cestě náhodě něco přihodit, ale jinak je v kraji celkem bezpečno. Když náklaďák popováží každých dvacet kilometrů staré vysloužilé „pistolníky“ s ještě staršími samopaly, jedoucí z návštěvy od bratra, je vzduch úplně čistý.  Ještě se může stát, že se vozidlo úzkostlivě drží vyjetých kolejí nehledě na jejich sjízdnost. to znamená, že za pár kilometrů uvidíme vedle cesty ohořelou kostru náklaďáku, který už nemohl, snad kvůli hlubokému bahnu, pokračovat v kolejích, a jeho kolo našlo možná jedinou, možná jednu z mnoha min, zakopaných v okolních pláních.

Tak je Keňa bezpečná nebo ne?

Sto jich projelo a jeden ne. Tak to platí všude na světe, nejen v Severní Keni. A zásadně nesouhlasím s varováním ministerstva zahraničí a české ambasády v Keni, která se neobtěžovala odpovědět nám na žádný ze dvou e-mailů s prosbami o informace o bezpečnostní situaci v zemi, že Keňa je nebezpečný stát nevhodný pro cestování. Toto tvrzení snad omezeně platí pro organizované zájezdy zdržující se ve velkých dražších hotelích, ale pro nezávislé cestovatele rozhodně ne. Bandity  na severu turisté nezajímají a „teroristé“ na muslimském pobřeží mnohem raději zaútočí na nějaký Holiday Inn hotel než na levnou jednopatrovou ubytovnu kdesi v zastrčené uličce, kde přespávají vandráci jako my. Největším nebezpečím tedy zůstávají pro cestovatele násilnící a kapsáři v ulicích Nairobi a Mombasy a jiných větších měst. Ale ti jsou ve stejně hojném počtu (ne-li hojnějším) třeba i v Johannesburgu nebo Kampale. Tedy i v JARu, který je „u nás v Evropě“ považován za bezpečný pro české turisty a v Ugandě, kterou nám česká ambasáda v Nairobi výslovně doporučila místo návštěvy Keni a Tanzánie, ač týden předtím povraždili rebelové v horách na ugandské hranici šest vesničanů…

Sečteno a podtrženo, ono je to s tou bezpečností takové hodně relativní. Takže když člověk dá na radu místních a řídí se zdravým rozumem, může bezpečně cestovat i v oblasti,  kterou  my, „všemu rozumějící  běloši“ hodnotíme jako nepředstavitelně nebezpečnou a naopak…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí