Když jsem jela několikrát z Prahy k Baltu, projížděla jsem Lubušským vojvodstvím bez většího zájmu. Byla to prostě jen krajina za oknem auta na cestě k tehdy atraktivnějšímu cíli. A myslím, že spousta lidí to má podobně – název i pravá podstata regionu nám Čechům zatím uniká, a to je škoda. Teprve při téhle cestě mi došlo, že Lubušsko má překvapivě blízko k vínu – skoro tak samozřejmě, jako si u nás s vínem spojujeme jižní Moravu. A když jsem začala z hlavních tahů odbočovat, přidaly se k tomu cyklostezky, místa pod hlavičkou UNESCO, monumentální socha Krista i historická místa, kvůli nimž stálo za to zůstat déle.
Do Polska za vínem? Přesně tak jsem se zatvářila i já, když jsem o Lubušsku ve spojení s vínem slyšela poprvé. V hlavě mi naskočily spíš pierogi, Baltské moře a historická města, rozhodně ne vinice, sklepy a šumivé víno s tradicí sahající hluboko do 19. století. Ale západ Polska umí v tomhle směru dokonale překvapit. A čím déle jsem Lubušskem projížděla, tím víc jsem si říkala, že tenhle kraj většina Čechů neprávem jen mine po cestě někam dál. Přitom z Prahy nebo ze severních Čech jste tu autem za pár hodin. Lubušsko je nejzelenějším regionem Polska: téměř polovinu jeho území pokrývají lesy a mezi nimi se schovávají jezera, řeky i svahy s lehkou písčito-hlinitou půdou, která vínu zjevně svědčí. Překvapilo mě, že podle ústní tradice se první vinice v Lubušsku objevily už kolem roku 1150 a první písemná zmínka o zdejším vinařství pochází z roku 1314.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Ještě víc mě ale zaujala tradice šumivého vína. V roce 1826 tady Carl Samuel Häusler, Friedrich August Grempler a Friedrich Gottlob Förster založili vinařskou společnost, která se později pod názvem Grempler & Co. stala jedním z významných producentů sektu v tehdejším Prusku. Její vína získávala medaile v Paříži, Londýně i Vídni a vyvážela se po celé Evropě. Pokud máte rádi „bublinky“ a hned vás v souvislosti s nimi napadne Francie, možná je na čase přidat k té představě i Polsko.
Zelená Hora jako synonymum vína
A kde jinde jsem mohla začít prodloužený víkend než ve vinařském srdci regionu, Zelené Hoře (Zielona Góra), kde je vinařská tradice součástí identity města. V Zelené Hoře jsem měla pocit, že se víno připomíná na každém kroku. Jednou z prvních zastávek pro mě byla expozice Muzeum vína v Polsku, která je součástí Muzea Lubušského regionu v Zelené Hoře (Muzeum Ziemi Lubuskiej w Zielonej Górze). Ulice tu zkrášlují malí bronzoví Bakchusíci (polsky Bachusiki), sošky inspirované Bakchem, římským bohem vína a nespoutaného veselí. Jestli jste si oblíbili bronzové trpaslíky ve Vratislavi, králíky v Hnězdně nebo kozlíky v Lublinu, nadchne vás i Zelená Hora. V místním infocentru jsem si vzala mapku s polohou téměř 80 Bakchusíků a vydala se po jejich stopách (ale můžete se i jen tak potulovat po centru města a mít oči na šťopkách). Jeden Bakchusík sedí u knihovny, jiný hlídá restauraci, další zase fotí turisty u infocentra. Město díky nim působí hravě a trochu poťouchle, přesně tak, jak se k vinařskému městu hodí. Když už jsem zmínila místní infocentrum – najdete v něm přehled všech vinařských událostí ve městě. A že jich není málo. Kdybych se sem měla vracet, plánovala bych cestu podle vinařského kalendáře: v květnu se otevírají sklepy a vinice, v červnu pokračují Dny otevřených vinných sklepů a v září město ovládne klasické Vinobraní. Během slavností bývá věž místní radnice ozdobená vinařskými věnci, takže hned víte, jestli jste přijeli ve správnou dobu.
Po prohlídce Starého města jsem vystoupala k jedné z největších městských atrakcí – Zelenohorskému palmovému skleníku (Palmiarnia Zielonogórska). Cesta vedla parkem kolem ukázkové vinice, která slouží jako připomínka vinařské tradice města. Do posledního patra skleníku se dá vyjet výtahem a prohlédnout si z něj Zelenou Horu pěkně z výšky. Ale nejlepší je procházka mezi listy obrovských palem a dalších asi 150 druhů exotických rostlin z tropických a subtropických oblastí. A protože se mi prostředí mezi palmami, ibišky a kaktusy moc líbilo, neodolala jsem a najedla se přímo mezi nimi v restauraci v přízemí.
Ze Zelené Hory jsem popojela jen kousek jižně, do skanzenu s názvem Etnografické muzeum v Zelené Hoře – Ochli. Kdybych měla víc času, klidně bych tu strávila půl dne. Nejrůznější historická stavení tu totiž najdete na třinácti hektarech plochy! (Když přijedete v pondělí, budete mít vstup zdarma, ale bez možnosti navštívit interiéry budov.) Pár skanzenů jsem už v Polsku viděla, ale tenhle mě zaujal hned několika věcmi. Třeba nenápadná výstava o tom, jak zdejší region získal multikulturní charakter. Původně totiž spadal pod pruské Německo. Po válce byla ale většina německého obyvatelstva odsunutá a do Lubušska se začali stěhovat obyvatelé z východních částí Polska, které po válce připadly Sovětskému svazu. Najednou mi také začalo dávat větší smysl, proč u počátků slavné zelenohorské výroby sektu stála německá jména jako Grempler. Mezi starými chalupami moji pozornost upoutaly i opravdu velké holubníky na vysokých kůlech, nebo třeba netradičně tmavý malovaný interiér jednoho ze selských stavení. Zaujal mě i vysoký vinařský domek s ukázkou historických vinařských propriet a malou vinicí hned vedle. Vinařské domky bývaly v Lubušsku umístěné přímo na vinicích, vinaři z nich mohli obhlížet vinice, a také v nich skladovat vybavení potřebné pro práci na vinicích.
Zase to víno. A tak po muzeu, Bakchusících a vinařských domcích nastal čas zajet konečně na skutečnou vinici. K návštěvě jsem si vybrala vinici Winnica Julia poblíž Zelené Hory. Mají tu totiž kromě ukázkové vinice a prodejny vína s možností degustace také Park miniatur historických vinařských staveb, včetně vinařského domku, který už jsem znala ze skanzenu. Právě tam jsem se dozvěděla, že vinařskému domku se v okolí Zelené Hory říkalo nabot, podle postavy biblického Nabota, který raději položil život, než aby prodal svou zděděnou vinici králi Achabovi. V místní vinařské tradici se nabot stal symbolem pevného pouta mezi vinařem a jeho vinohradem. A jeho motiv najdete i na etiketách některých vín ze zdejší vinice.
O kus dál na sever jsem spojila víno s vodou. Ne, nebojte se, neředila jsem tento božský nápoj vodou, ale zajela jsem do Cigacic. Tady se totiž nachází říční přístav, kde jsem víno spojila s plavbou po Odře a řece Obrzyca s výhledem na místní vinice.
Polské Rio de Janeiro na cestě k Baltu
A z Cigacic už byl jen kousek do Świebodzinu. Zdejší atrakce byla donedávna největší svého druhu na světě a stále láká davy poutníků, podobně jako mnohem známější Kristus v Riu de Janeiru. Monumentální socha Ježíše v Świebodzinu byla vidět už zdálky přímo ze silnice S3 vedoucí k Baltu, takže ji nešlo minout. Po krátkém sjezdu jsem zaparkovala na parkovišti a vystoupala krátký kopeček až k patě sochy. Ta měří úctyhodných 33 metrů a spolu s korunou a umělým pahorkem dosahuje 52,5 metru. Od roku 2024 už sice není největší na světě, ale i tak stojí za návštěvu. Už v době svého vzniku vzbudila rozruch – část lidí v ní viděla působivý symbol víry, jiní monumentální kýč. Tak či tak, impozantní socha Krista se stala symbolem regionu i poutním místem.
Romantika mezi dvěma jezery
Poté stačilo popojet zhruba půl hodiny severozápadním směrem a Lubušsko mi ukázalo úplně jinou, romantickou tvář. Łagów v reálu působí skoro jako kulisa romantického filmu. Poláci tomuto rekreačnímu městečku zasazenému mezi lesy a dvěma protáhlými ledovcovými jezery říkají Perla Lubušského regionu. Hlavní atrakcí je Zámek johanitů (Zamek Joannitów) s výjimečnou polohou mezi jezery Łagowskie a Trześniowskie, známým také jako Ciecz; dnes funguje jako hotel, restaurace a turistická atrakce. Za výstup rozhodně stojí zámecká věž, odkud je výhled na Łagów, obě jezera a okolní lesy. K zámku patří také romantický zámecký park u jezera a amfiteátr, kde se koná Lubuskie Lato Filmowe, označované za nejstarší polský filmový festival. Celkově mi tohle místo trochu připomínalo Orlík nad Vltavou a okolí. Místo, kam se jezdí na víkend k vodě, na kolo, na loďku nebo jen tak zpomalit. Můžete tu zůstat v autokempu, půjčit si paddleboard, objet okolí jezer po značených cyklotrasách nebo se projít po břehu jezera. A když se vám nechce dělat vůbec nic, stačí historické centrum s bránami, káva pod zámkem a večerní procházka kolem jezera.
Na kole do krajiny jako z jiné planety
Poslední den pobytu v Lubušsku jsem přejela do jeho jihozápadní části a skleničku vyměnila za kolo. Právě tady mi Lubušsko sedlo asi nejvíc: krajina se dá poznávat aktivně, ale bez sportovního utrpení. V Łęknici se dají půjčit klasická kola i elektrokola a během pár minut jste na značených trasách Geoparku Mužakovský vrásový oblouk (Łuk Mużakowa), který nabízí víc než 150 kilometrů pěších a cyklistických tras a patří do sítě UNESCO Global Geoparks. Podobu dal krajině v dávných dobách skandinávský ledovec, který tu kdysi zdeformoval vrstvy písku, štěrku, jílu a lignitu do podkovovité morénové stěny dlouhé kolem čtyřiceti kilometrů. Nerostné bohatství přilákalo podnikatele a krajinu začala přetvářet těžba hnědého uhlí a keramických jílů. Když skončila, zanechala po sobě desítky zatopených poklesových pánví a jezírek. Výsledek je zvláštní, krásný a místy skoro neskutečný.
Nejsilněji jsem to vnímala na stezce Bývalým dolem Babina (Dawna Kopalnia Babina). Okruh je dlouhý necelých šest kilometrů, takže se dá projít pěšky i projet na kole. Voda v jezerech má barvu podle pH, obsahu železa a dalších minerálů. Jedno je tyrkysové, další smaragdové, jiné rezavě červené nebo téměř černé. Z některých vodních ploch trčí odumřelé kmeny stromů jako zlámané sirky a místa působí jako z fantaskního filmu. Součástí stezky je vyhlídková věž u jezera Afrika.
Krajinářský sen excentrického knížete
Od Babiny to byl jen kousek do Mužakovského parku (Park Mużakowski). Po syrové krajině Babiny působil Mužakovský park jako úplně jiný svět – jemnější, zelenější a promyšlený do posledního výhledu. Mužakovský park vytvořil kníže Hermann von Pückler-Muskau, excentrik, cestovatel a milovník krajinářské architektury. Nechtěl zahradu v klasickém smyslu, ale krajinu, která bude působit přirozeně, i když je promyšlená do posledního výhledu. Během třiceti let tu na jeho popud vznikly louky, aleje, jezírka, mosty, vyhlídky a cesty vedené tak, aby se návštěvník cítil jako v romantickém obraze. Dílo tak unikátní, že se dostalo na seznam památek UNESCO. I tady jsem zůstala věrná kolu, i když park by si stejně dobře zasloužil pomalou pěší procházku. Vzala jsem si s sebou doklady a mohla tak bez problémů přejíždět přes mosty z polské do německé části a naopak. Parkem protéká Lužická Nisa, po níž vede státní hranice mezi Německem a Polskem, ale obě země spravují park společně a návštěva je o to jednodušší. Na německé straně mě hodně zaujal fotogenický červený Nový zámek, na polské zase krásná vyhlídka na něj od památníku Pücklerstein.
A prodloužený víkend v Lubušsku byl plný zážitků. Domů jsem odjížděla s několika lahvemi vína, lehce unavenýma nohama z kola a pocitem, že jsem našla kus Polska, který stojí za další prozkoumání.
A nakonec přidávám tip pro milovníky vojenské historie
Vojenské objekty při svých cestách moc nevyhledávám, ale v Lubušsku jsem udělala dvě výjimky. Severně od Zelené Hory jsem navštívila Opevněnou oblast Międzyrzecz, jeden z největších podzemních fortifikačních komplexů nacistického Německa. Procházka podzemním tunelem dlouhým 600 metrů v hloubce 35 metrů mi jen tak z hlavy nevymizí. U Zaháně zase připomíná Muzeum Stalag Luft III slavný Velký útěk spojeneckých letců. Muzeum mě zaujalo natolik, že jsem se hned po návratu podívala na film Velký útěk, který zdejší události zachytil (mimochodem, film je vynikající a doporučuju ke zhlédnutí). Obě místa jsou natolik zajímavá, že by si zasloužila samostatný článek, a tady je zmiňuju jen okrajově a na dokreslení toho, jak rozmanité zážitky Lubušské vojvodství nabízí.
Článek byl zpracován ve spolupráci s Polskou turistickou organizací.
