Podzim na aljašské Měděné řece

Podzim na aljašské Měděné řece

Během září Cordované pomalu nahazují zimní režim a malé aljašské městečko, které dýchalo celé léto v divokém rytmu proudů slavné Měděné řeky, má konečně trochu času samo na sebe a může si užívat melancholické podzimní přírody.

Rybáři chytají stále méně a méně, a pokud pracujete, jako velká většina místních, ve „fish bussinessu“, může to pro vás být dobrá i špatná zpráva. Dobrá, když už máte práce a ryb plné zuby, špatná, když letní výdělek neodpovídá představám a nyní s jistotou víte, že už to nedoženete.

Aljašský klenot

Ne že bych měl ryb plné zuby, ale na světě existují i příjemnější aktivity než práce, zvláště pokud jste ve městě, které se pyšní přízviskem „skrytý aljašský klenot“. Nevím, co tím místní přesně myslí, protože Cordova své půvaby nijak neskrývá. Pokud jste ale sportovním rybářem, je Cordova spíše skrytý ráj na zemi. Já rybářem nejsem, což je jistě politováníhodné, vzhledem k benefitům, které prý rybolovem získáváte.(Jan Werich tvrdil, že na základě jistého arabského přísloví si rybařením prodlužujete život. To už stojí za zvážení.)

Když mi ale jeden z mých přátel, který rybářem je, a který zde docela úspěšně obrací lovu neznalé pohany na pravou rybářskou víru, navrhl, abych s ním šel na ryby, neváhal jsem. Na rozdíl od ostatních jsem si však do auta nevzal prut, nýbrž fotoaparát s olbřímím objektivem. Více než pacifický stříbrný losos mne zajímal aljašský hnědý medvěd.

Deltu Měděné řeky, kam jsme obvykle jezdívali na ryby, by si básnická duše mohla pojmenovat romanticky jako zemi medvědů a orlů. Nepřišli jsme nikdy na chuť americkému stylu rybaření. Zaparkovat na kraji silnice a poté chytat neustále na dohled od auta, by unudilo k smrti i kůl v plotě. Pokud si chcete zemi medvědů a orlů opravdu zažít a dostat hluboko pod kůži, musíte nechat silnici silnicí, auto autem, a vydat se nazdařbůh po proudu až do úplné přírody. Nevím, co by slavný spisovatel a rybář Ota Pavel řekl na davy rybářů právě kolem silnice, pokud by si ale prošel nějakou tu míli bahnem, pískem a řekou až tam, kde už nejsou žádné lidské stopy, jen tisíce medvědích šlápot, určitě by o tom něco hezkého napsal.

Copper River Salmon

Hlavně by si však určitě chtěl chytit nějakého z proslulých lososů z Měděné řeky. Pokud si zkusíte na internetu vyhledat copper river salmon, zjistíte, že tato ryba je už téměř legendou a mýtem. A místní vám s pýchou potvrdí, že nejlepší losos na světě pochází jedině z Měděné řeky. Prý je to díky její velké délce a neobyčejně silným proudům. Pouze skuteční siláci a krasavci dokážou zvládnout takhle náročný tah. Lokální patrioti dalších velkých aljašských a kanadských řek s jedovatým úsměškem tvrdí, že místním lososům dodávají jejich jedinečnou kvalitu a chuť hlavně marketingové síly. „Je to celé nesmysl. Není to jediná velká řeka na Aljašce. Třeba Yukon, ten je šestkrát delší,“ řeknou vám, a na tom, co říkají, určitě něco je. Někteří znalci tvrdí, že právě Yukon je tou skutečnou řekou s velkým Ř a nejlepší losos sídlí tam. Aljašané v tomto připomínají české pivaře a jejich spory o to, kde vaří nejlepší pivo.

Ve skutečnosti je losos z Měděné řeky opravdu výjimečnou rybou, a při troše cviku poznáte rozdíl oproti „obyčejným“ lososům hmatem i okem. To ale neznamená, že na Aljašce nenajdete jiné výjimečné lososy, kteří by se měděňákům nevyrovnali. Ale měděňáci mají oproti ostatním jednu velkou výhodu – když každé léto začíná tah lososů, jsou na svou cestu připraveni první. A jako první můžou být uloveni a dopraveni k zákazníkům.

Tohle všechno v osmdesátých letech probíhalo hlavou jednoho chytrého místního rybáře. Jon Rowley se musel dlouho dívat, jak ti nejlepší z místních lososů, velcí královští a zářiví červení, končí v konzervách jako ti nejobyčejnější a pochopil to, co ostatním unikalo: že dobré zboží se neprodává samo. Díky Jonovu obchodnímu duchu dnes každý rok v květnu šéfkuchaři v Seattlu netrpělivě čekají na lososy, kteří přilétají letadlem jen několik hodin potom, co byli chyceni a bleskově zpracováni a zaledováni, a zákazníci neváhají platit několikanásobek ceny běžného lososa. Když byl americký trh zahlcen lososy z farem a zájem o prvotřídní ryby začal upadat, Jon přišel s dalším trikem. Uspořádal závod o to, kdo dodá do Seattlu vůbec první ryby, a nevadilo, že první rok soupeřil jen sám se sebou. Bláznivá soutěž, kdy rybáři někdy používají i helikoptéry, aby co nejrychleji transportovali své čerstvé úlovky do rybáren, byla chutným soustem pro redaktory televizí i novin a o pozornost pro měděňáky bylo nadlouho opět postaráno.

Pohádky o nejlepších lososech na světě však nejsou tím, co člověka obvykle napadá, když kráčí ponurou, a přesto až takovým zvláštním, děsivým způsobem krásnou krajinou říční delty. Možná to dělá to místní klima, v Cordově je touto dobou zamračeno opravdu často, téměř pořád, a pokud zrovna nepadají provazce deště, které vichr rozmetá všemi směry, můžete mluvit o hezkém počasí. V močálech a houštinách delty by vás příliš nepřekvapil ani pravěký ještěr.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čekání na medvěda

Konečně jsme dorazili na to správné místo. Na mnoha mělčích místech vidíme stříbrné lososy, kteří jako torpéda jedou proti proudu, z korun starých mrtvých stromů nás pozorují bělohlaví orli a medvědích stop je tolik, že musí snad být viditelné i z vesmíru podobně jako velká čínská zeď. Rybáři nahodili a já vytáhl fotoaparát. Rybaření i fotografování přírody jsou vlastně jen dvě různé stránky naší lovecké duše.

Dlouho se nedělo nic. Tak už to u lovů všeho druhu bývá, dlouho se neděje vůbec nic, a pak přijde bouře. „Ty  vole… dejte mi někdo cigaretu.“ Jaroslav, rybářský misionář, vypadá trochu rozrušeně. „Normálně chytám, a pět metrů ode mě medvěd, stál na zadních a díval se na mě. Velkej grizzly..Pak šel pryč.“ Tohle se nám na deltě stávalo často. Zaujatí lovem, nevidě, neslyše, obří medvědí společnost nás často překvapovala velice zblízka. Jenže když medvěd překvapí vás, alespoň takový ten správný z divočiny, je jen zvědavý a není se třeba obávat. Když překvapíte jeho, cítí se ohrožen a mohl by se bránit.  Můžete klidně za domácí úkol tisíckrát opsat větu „medvěd na lidi neútočí.“ Pokud však stojíte medvědovi tváří v tvář, je vám jasné, že kdyby náhodou změnil názor na to, co by hodní medvědi měli dělat, dostane vás snadněji nežli balený řízek v supermarketu.

Následovat medvěda, když už se rozhodl, že jej více nezajímáte a odchází do hlubin divočiny, jistě není ani rozumné ani doporučeníhodné. Je to však neobyčejně lákavé, to dědictví po předcích je často silnější než zdravý rozum. Pakliže tedy netrpíte fobií z divokých zvířat, která je taky silnější než zdravý rozum, nebo přemírou zdravého rozumu samotného, podlehnete lovecké vášni a vydáte se za medvědem. Jen snímek, nic víc…

Vášni jsem podlehl a za medvědem se vydal, ale v nepřehledných houštinách, kam před chvílí zmizel, nemám příliš šanci na dobrý snímek. Jenom bych mohl překvapit medvěda příliš zblízka, jdu tedy sice obezřetně, ale rozhodně ne nenápadně. Husté křoví naštěstí brzo skončilo, krajina se opět trošku otevřela a neomezený vládce říčních rovin jakoby už na mne čekal. Rozhodně prve neodešel ze strachu. Stojí na zadních ve vysoké trávě a dívá se přímo na mne. Na mrtvém smrkovém pahýlu vedle sedí krkavec, a třetím hercem na scéně jsou nazlátlé barvy aljašského babího léta. Jen světlo se rozhodlo hrát proti mně, ale člověk nemůže chtít všechno. Získat v takových chvílích co nejlepší snímek je vždycky trochu boj, jestli teda nefotíte už svého dvoustetdvacátého medvěda, pak jste nepochybně rutinér a samou nudou můžete dumat třeba nad dopady teorie relativity na život gorily nížinné.

Jenže takový mazák já nejsem, vůbec ne, a král říčních rovin mi to moc neulehčuje. Chvíli na zadních obhlíží své panství, aby pak zmizel v trávě a náhle se objevil úplně jinde. Pak už se neobjevuje, rybáři se vrací k rybám a já čekám. Doufám, že se zase objeví.

Jenže se už neobjevil, a kdyby nepřišla tma, zima a déšť, čekal bych tam v opojení divočinou dodnes a nemohl o tom nikdy napsat. Tma, zima a déšť ale přišly a připomněly přízemní prostotu bytí a křehkost lidského těla, co se potřebuje najíst a zahřát.  Když se mi podařilo vrátit zpátky na silnici a stopnout auto, nevinný deštík se pomalu měnil v pravou aljašskou sprchu.  Rybáři byli prozíravější než já, už dávno v teple porcovali dnešní úlovek na filety a sháněli dříví na gril, protože neznám nikoho, kdo by kvůli práci v rybárně ztratil svůj apetit na ryby a ostatně, rozhodně a v neposlední řadě, grilovaný losos z měděné řeky je pokrmem vskutku královským.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí