HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Písečná bouře u stolové hory

Písečná bouře u stolové hory

Oslavujeme další noc, kdy nikdo nepřišel otravovat 🙂 Než se stačíme rozkoukat, uvařit snídani a sbalit věci, je zase těsně před polednem 🙁 Rozhodujeme se, co dál. Jestli hned vyrazit nebo počkat přes polední žár. Protože máme ještě týden času a do přístavu vzdušnou čarou 200km, rozhodujeme se zůstat. Honza jde fotit ještěrky a já, odtahujíc stan do stínu, léčit spavou nemoc 🙂 Z lesíka vyjíždíme ve tři hodiny.

Stolová hora Table de Jogurta

20.den – 11.května, 115km

353

Naštěstí se za chvíli objevuje vesnice Ain El Amara, takže můžeme dokoupit zásoby, hlavně vodu. Okamžitě se opět stáváme středem zájmu, tentokrát i policie. Zase ta obehraná písnička – jména, odkud a kam jedeme, atd. Přestože cesta má vést přímo na sever podél Alžíru, náhle končí na křižovatce s hlavní silnicí do alžírské Tebessy 🙁 Zkoušíme to směrem k hranici.

Bohužel potkáváme dalšího mladého blba v autě. Za každou cenu nás MUSÍ předjet. Přestože jedeme 90 a oni běžně 60, rozdýchává své polorozpadlé vozidlo k životnímu výkonu. Že se nevejdeme vedle sebe na asfalt ho vůbec nezajímá. Bere to půlkou auta po štěrku. Takže nás kropí prachem a motorky dostávají pár zásahů od šutráků 🙁 Opojen z pokoření nepřítele po pár metrech skoro zastavuje a s dovolením nás nechává předjet. Prý v arabských zemích platí oko za oko, takže toho promptně využívám. Ve stejné rychlosti jako ten vůl teď šine – cca 40km/h najíždím před něj do štěrku, podřazuji, odlehčuji zadní kolo a dávám plnej. Zadek hrabe jak zběsilý, takže přes oblak prachu a kamení ani nemůžu sledovat jeho reakci 🙂 Možná jsem vyrobil dalšího protizápadního teroristu.

Po pár kilácích nemile zjišťujeme, že kromě jedné malé přejeté odbočky žádná další už není. Vracíme se tedy na ní. Jedeme zhruba správným směrem. Míjíme pár vesnic, když se rozbitá asfaltka mění v hliněnou cestičku mezi lány obilí. Vše lemují zalesněné kopce. Náhle mezi obilím vyčuhují pravidelné kvádry – další ruiny antického města, takže probíhá další prohlídka. Pokračujeme dál po hliněné cestě, až se dostáváme na dohled železnice. Podjíždíme ji tunelem u vojenské posádky obehnané třemi řadami ostnatého drátu. Odtud již pokračujeme po asfaltu k městu Haidra.

Sjíždíme ze zalesněného kopce, když se pod námi na jeho úpatí objevuje celé zachovalé antické město. Ochrana památek je zde na „vysoké“ úrovni. To v praxi znamená, že třeba pár metrů před vstupem do hlavního chrámu symetricky lemovaného zachovalými arkádami se postaví nevkusný ocelový plot s podezdívkou z historických kvádrů. Takže fotit není co, pokud vás nezajímá zeleně natřené železo 🙁

Část města je obehnaná tak desetimetrovými hradbami z pozdější doby. Nedaří se nám najít vchod. Ke všemu přijíždí Národní garda. Ptají se co a jak a že nás doprovodí na hlavní silnici. Zastavujeme se ještě u triumfální brány, která je bohužel také dost nešetrně obehnaná hradbou kamene. Doufáme, že náš doprovod odjede, ale oni vytrvale sedí v autě a čekají. Vzdáváme tedy cestu po pastvině k jedné krásné stavbě a odjíždíme s vojskem v zádech do Kalaat Khasba. Fungl nový asfalt kontrastující se zastaralou benzínkou tu sice mají, ale benzín ne 🙁 Chceme se podívat na stolovou horu Table de Jogurta, musíme tedy dál po vedlejší cestě do Kalaat Es Senam.

Projíždíme zvlněnou krajinou plnou obilí, když nás z nudy vyvádí tak desetimetrový krvavý pruh, vytvořený přejetou a následně na prvočinitele rozloženou ovcí. Už je pozdě večer, chceme najít místo na přespání. Na jednom z rozcestí uhýbáme do kopců. Žádná cesta tam nevede, takže musíme prasácky přes lán s obilím. Zastavujeme na úpatí prudkého kopce s až na vrchol vyholeným několikametrovým pruhem. Upravujeme místo pro stan mezi nízkými stromy, když v tom se ozývá hluboké vrčení. Pravda, kousek od nás je velká nora. Teď se zdá, že i obydlená 🙁 Pro jistotu vytváříme hradbu z větví, vyrábíme kopí a vymýšlíme obrannou taktiku na noc 🙂 Kromě štěkotu psů a lišek nic nebezpečného neslyšíme – až na začínající déšť 🙁

Písečná bouře

21.den – 12.května, 63km

Nebýt občasného deště, byl by v noci klid. Zatímco Honza zdolává kopec, vařím snídani a pak snad půl hodiny pálím odpadky. Nějak se nám příčí tu všechno pohazovat na zem, jak to dělají místní 🙁 Taky mi zlobí baterka či dobíjení iPaqu, snad dostane rozum! Opět nikam nespěcháme. Horu máme na dohled, je zataženo bez sluníčka. Sušíme navlhlé spacáky a bavíme se o blbinách. Někdy kolem třetí konečně startujeme. To už je celá hora v takovém oparu, že jí ani nevidíme.

Přijíždíme do vesničky Kalaar Es Senam, kde odbočujeme podle šipky Senam. K hoře vede asfaltka, ze které asi 2km za vesnicí sjíždíme. U zbytků stavby připomínajících křižácký hrad se asfalt mění v šutrákovou cestu a dál stoupá. Objíždíme horu ve směru hodin. Sklon stezky i velikost šutrů radikálně narůstají, skoro se zdráháme pokračovat. Nakonec přece jen přijíždíme až na konečnou, tedy plácek připomínající parkoviště. Odtud již vede 150 schodů až na vrchol, vlastně rozlehlou placku. Jdeme se podívat na zbytky staveb připomínající spíš celé město. Je tu i druhé město, a to pod zemí!

Tak třicet centimetrů pod povrchem je vyhloubena celá spleť tunelů, místností a spojovacích chodeb. Z místností jsou vzhůru proraženy otvory, zřejmě na odvod kouře. Přemýšlíme kdo a kdy tu žil. Zřejmě už od starověku. Co se týče současného života, tak ten tady doslova (kromě lidských obydlí) kvete. Chodíme po koberci z různobarevných kvetoucích kytiček, máku, planého obilí a trávy. Pasou se tu ovce, kozy a kupodivu i stádo koní. Vracíme se k motorkám právě ve chvíli, když nahoru po schodech míří další stádo koz a ovcí.

Loučíme se s místním člobrdou a volíme cestu která nemíří zpátky, ale dál objíždí horu. Je totiž ve značně lepším stavu. Zastavujeme u jednoho z velikánských bloků kamene, který se odlomil z hory. Má průměr tak tři čtyři metry. Všude kolem se jich tu válí kvanta. Jenže tenhle má regulérní dveře, okno a uvnitř je vytesána místnost. Takové africké 1+kk bez příslušenství 🙂 Dál objíždíme horu. Po 5km se dostáváme do vesničky, odkud míří nám již známá asfaltka zpátky do Kalaar Es Senam.

V Senamu kupujeme vodu, sušenky a dortíky. Rybičky, ale hlavně ani benzín nemají. Jet dál se mi zdá riskantní, takže místo obligátního bezolovnatého Sans Plomb beru ten nejhorší, značený jako Essence. Snad to motor zkousne. Pokračujeme dál na sever. Na křižovatce s hlavní silnicí 18 nás opět kontrolují. Ale po oznámení že jedeme direction Tunis nás pouštějí dál. My, ovšem ani ne po kilometru, opouštíme nahlášený direction a podél hranice míříme vzhůru na sever. Jedeme podél nějakých opuštěných dolů. Jsme v oblasti, kde má nezvykle většina stavení sedlovou střechu a červené tašky. Jak u Jogurty, tak i tady.

Krajina je dál mírně zvlněná plná polí s obilím. Náhle však část klesá do nížiny, ve které teče řeka. Přestože bychome mohli jet ještě dál, chceme se vykoupat. Nacházíme cestu přes pole a část řeky do zátočiny plné stromů. Honza se jde umýt a já zatím večeřím. Pak si to přehazujeme. Než se stačím připravit, čekají na mě na druhé straně řeky dvě svině jako svině a snad šest prcků. Vepřová panenka by byla fajn, ale tady mají převahu. Naštěstí se stahují do polí, stejně jako šedá liška v dáli. Jdu do vody, přemýšlejíc o přítomnosti krokodýlů. Hotovo.

Jsem vykoupán a nic mi nebylo ukousnuto. Vracím se do tábora, kde stavíme stan. Všímáme si čím dál tím častějšího blýskání. Vítr bohužel žene mraky naším směrem. Kvůli dobrému pocitu raději sundáváme pavouky mezi motorkami a stanem, aby po nich nesjel blesk 🙂 Obloha září, zvedá se vítr a začíná kapat. Chvilku se kocháme, abychom potom rychle zalezli do stanu a klepali se strachy. Vítr ho v nárazech skoro klátí k zemi, bubnuje do něj průtrž mračen, ale zatím drží. Svěrače také 🙂 Je světlo jak ve dne. Po půl hodině vše ustává. Vylézáme ven a kontrolujeme škody. Kromě rozházeného vypraného prádla nic. No uvidíme. Zdá se nám, že se bouřka točí a možná se i vrátí 🙁 Přišla!


Přehrada u Beni M Tir

22.den – 13.května, 102km
23.den – 14.května, 113km

V noci se bouřka ještě několikrát vrátila, takže jsme toho moc nenaspali. Ke všemu přinesla spoustu písku ze Sahary. Motorky i stan jsou jak po boji 🙁 Musíme několikrát k řece pro vodu, než to všechno opláchneme 🙁 Opět nikam nespěcháme, tentokrát dokonce vyrábíme slunečník z tropika od stanu. Po obědě se ještě chceme jít vykoupat. Nevíme co se stalo, ale řeka za několik hodin stoupla snad o půl metru a je strašně zakalená. Z cachtání ve třicetistupňovém žáru tedy nic nebude, musíme pryč.

Najíždíme na asfaltku a strašnou motanicí přes Sidi Rabah se dostáváme až do města Sakiet Youssef. Na dohled od celnice kupujeme jídlo a v krámku s harampádím (auto+mopedo potřeby společně s železářstvím) konečně získávám hadičku k mazadlu řetězu. Doma jsem tam dal asi nějakou zpuchřelou, neustále praská 🙁 Pokračujeme dál na sever těsně podél hranice. Míjíme opevněná stanoviště a hraniční kameny. Krajina se už úplně změnila, nebýt jehličnatých stromů s kulatou korunou, klidně bych to přirovnal k jarní Šumavě.

Všude tráva, vyprahlou písčitou zem vystřídala úrodná černozem. Přestože se pohybujeme skoro kilometr vysoko, všude kolem jsou pole s právě dozrávajícím obilím. Jak by ne, i přes neustálý opar svítí sluníčko a je malinko pod 30st. Ten opar nás provází již několik dní. Sice trochu tlumí vedro a sluneční svit, ale blbě se v něm fotí vzdálenější věci 🙁 Dnes chceme dojet až k přehradě u Barague Mellegue. Úzká asfaltka plná stržených brodů nás provází už 25km od Youssefu a skoro vůbec nesouhlasí s mapou. Přesto se dostáváme až do Touirefu.

Tady odbočujeme směrem k přehradě, která by měla být asi pět kilometrů daleko. Projíždíme lesem po hliněných cestách. Dostáváme se až na několik zarostlých ostrohů, ze kterých je vidět hladina. Na jednom z nich vidíme cestu, která by nás při troše štěstí mohla zavést co nejblíže k vodě. Omylem navštěvujeme dvorek jedné usedlosti, ale dědula nám ochotně ukazuje kudy dál. Objíždíme tedy jeho políčko a po vyježděné cestě míříme dál k přehradě.

Sjíždíme stále níž až vidíme vodu asi tak kilometr daleko. Uhýbáme na jednu odbočku, která nás přivádí na další z ostohů nad zátokou. Tady však náhle končí, k vodě zbývá tak 300m. Ale z pořádného kopce hustě porostlého stromy. Vidíme už i hráz, takže dál nemá cenu jezdit. Vybíráme místo pro stan hurá na zásoby jídla. V Youssefu jsme sehnali snad poslední bagetu, takže jsem vzal za vděk dvěma čerstvě dopečenými plackami. Teď jsou stále ještě teplé a s tuňákem nemají chybu. Už jen pěkně vychlazené pívečko 🙁

Probouzíme se do zamračeného rána 🙁 Zatímco jde Honza na průzkum, mě čeká shodit nádrž a konečně vyměnit tu zatracenou hadičku z olejové nádobky 🙁 Akorát končím, když se Honza vrací. Byl až dole u vody a navzdory 15 stupňům pana Celsia tam vlezl! Polední vedro se nekoná, takže balíme tak nějak na dvanáctou. Vracíme se z odbočky zpátky na lesní cestu a jedeme dál k přehradě. Asi po pěti kilometrech přijíždíme přímo pod obrovskou železobetonovou hráz se třemi ocelovými klapkami výpustí.

Přemýšlíme jak se dostaneme na druhou stranu. Zkoušíme tedy sjet k říčce co pokračuje z přehrady. Přebrodit nejde. Přibíhají k nám dva kluci po takové servisní lávce, která vyčuhuje asi tak metr z betonového masívu hráze. Od výtokové propasti hluboké tak patnáct metrů nás dělí slaboučké zábradlíčko. Nezbývá nám než pevně věřit, že nás ta betonová šlupka udrží i s naloženou motorku, sumárum hodně přes 300kilo. Podařilo se, jsme na druhé straně. Projíždíme kolem různých hejblátek, čerpadel, rozvodných skříní a trafaček. Sice na nás huláká nějaký hrázný, to už ale mizíme v dáli.

Pár metrů za přehradou stojí hotýlek, kde jsme minule přespali. Vůbec nic se tu nezměnilo. Najíždíme na asfalt a jedeme na Sidi Merzoug a Jendoubu. Tady kupujeme jídlo a po dlouhé době i ovoce – banány, pomeranče a kilo datlí. Nahlížíme i do masny. Mají tu krůtí prsa, něco z kuřete a pár vnitřností. Rozhodujeme se, zda koupit kuřecí nohy a večer si je upéct. Nakonec to vzdáváme. Nevíme kde budeme spát a nemůžeme to dlouho vozit 🙁 Pokračujeme dál na sever do zalesněných kopců s korkovými duby.

Míjíme vykopávky Bulla Regia a ve Ferianě odbočujeme do lesů. Krajina se dramaticky zvedá do příkrých kopců. Dostáváme se až do Beni M Tir, kde je další přehrada. Projíždíme kolem hráze. Voda tu je strašně kalná a plná plovoucího korku. Pokračujeme dál po úzké asfaltce. Stoupáme do kopců nad přehradou a míjíme množství baráčků. Najednou asfalt i obydlí končí a začíná klasická lesní cesta. Jedeme po ní tak patnáct kilometrů hlubokým lesem, který občas ustoupí v travnaté paseky. Stromy tu jsou smíšené. Je tu ten korek, ale i klasické jehličnaté stromy.

Vyjíždíme až nad les na holé, travou porostlé hřebeny kopců. Připadáme si jako v Rumunsku. Krásné pohledy dolů do údolí, všudypřítomní pasáci a hlavně klid. Žádní ekofašisti ani myslivci, nikdo neprudí! Z hřebenů sjíždíme zpátky do lesů a tak po hodině jízdy narážíme na novou asfaltku. Je to spojnice mezi Baltou a Ain Draham.

Rozhodujeme se pro směr na Draham, ale stejně z ní po pár kilometrech znovu mizíme v lese. Už je dost hodin a musíme si něco najít na přespání. Jedeme úzkou pěšinou s několika odbočkami. Většina z nich však končí na silně svažitých políčcích plných jakési rostliny, připomínající obrovskou cibuli. Konečně nás jedna odbočka přivádí až na rovnou planinu, kde místnáci shromažďují natrhanou korkovou kůru. Jsme poserové, takže vytváříme okolo stanu opevnění z větví a motorek. Jeden nikdy neví, jaká fauna zde přežívá 🙁

Domorodá čeština uprostřed Tunisu

24.den – 15.května, 113km
25.den – 16.května, 116km

Kromě několika čuníků a ranních místních čumilů nic nepřišlo. Honza něco kuchtí k snídani a pak jde do lesa lovit záběry divoké zvěře. Kromě obligátních ještěrek však nic nového nepřináší 🙁 Startujeme opět pozdě, tentokrát před třetí. Z planiny pokračujeme dál do lesa. Cesta z počátku vypadá slušně, avšak po několika křižovatkách ztrácí dech. Stává se z ní pěšinka ani ne na šířku řídítek, takže se prodíráme hustým křovím a poskakujeme po rozházených šutrácích. Na snad desítkách odboček se snažíme držet směr, ale většinou neúspěšně. Po několika kilácích tohle bloudění v zarostlé džungli alá Vietnam vzdáváme a vracíme se zpátky na planinu. Odtud se dostáváme již včera vyjetou cestou na asfalt. Je půl šesté! Pokračujeme tedy dál k civilizaci. Silnice vede hustě porostlým údolím s říčkou. Přestože vypadá nově, každou chvíli míjíme zával ze svahu nad ní nebo je naopak část asfaltu stržená do údolí. Potkáváme pár nešťastnic, co táhnou na zádech snad kubík dřeva a slámy. Tady je žena furt brána ze trochu chytřejší mulu 🙁 Po třiceti kilometrech se konečně dostáváme k serpentinám, ze kterých je pěkný pohled dolů na vesnici Ain Sebba a letiště pro město Tabarka. Zajíždíme k pumpě, kde nás překvapují lámanou češtinou. Část rodiny prý žije v Praze. Fotíme tu i křesťanský hřbitov, zřejmě válečný. Najíždíme na hlavní tah Tabarka – Bizerette a směřujeme do městečka Nefsa. Cestou dojíždíme pár závodníků, co se snaží držet krok, ale po předjetí vždy odpadnou. V Nefse dokupujeme zásoby jídla. Mají tu i vajíčka za 2Kč/ks. Jdeme do experimentu a osm jich kupujeme. Z prázdného plata a roztrhaných trenclí vyrábíme nárazu vzdorné balení. Je pozdě, chceme proto rychle najít místo na spaní. Doteď jsme jeli zalesněným údolím. Za Nefsou odbočujeme na první šotolinu. Zastavuje nás tu chlápek ve starším Patrolu a vážně ho chce vyměnit za motorku. S úsměvem, který nás ale za vesnicí rychle přechází, pokračujeme dál. Otvírá se tu totiž údolí plné polí, zato absolutně bez lesů. Ukrýt se není kde, všude někdo je 🙁 Cesta vede podél říčky, teprve po deseti kilometrech stoupá vzhůru k hřebenům. Vyjíždíme až nahoru. Slunce pomalu zachází a my furt nemáme kde spát 🙁 Koukám na mapu do PDA-čka a hele, přímo před námi tak 15km mám uložený waypoint dnešní noci. Rozhodujeme se tedy využít již zkulturněného místa na té korkové planině. Chvilku se tedy vymotáváme po hřebenech vedoucích šotolinách, až se znenadání dostáváme na asfaltku. Po ní to už je jen 5km, než přijíždíme k ze včera známé křižovatce. Sjíždíme tedy několik zatáček, zhasínáme světla a noříme se zpátky do křoví. Ty dva kiláky bez světel do prudkého kopce plného šutráků jsou docela o ústa, ale naštěstí se to podařilo bez pádu. I když párkrát už pěkně přihořívalo. Stavíme tedy stan, vajíčka necháváme na zítra a jdeme spát.

V noci to kolem zase pěkně chrochtalo a vrčelo, ale žádný útok nebyl zaznamenán 🙂 Dnes nás k snídani čekají ta vajíčka. Z tuňákové konzervy bereme olej, šup do něj cibulku, vejce a na konci přidat toho tuňáka. Vaříme raději o trochu déle, nevíme co v tom může být za bakterie 🙁 Po snídani přicházejí pastevci se stádem koz. Děláme mrtvé brouky, žádná družba nebude. Relativně brzy vyjíždíme. Tentokrát vybíráme jinou cestu a máme štěstí. Do čtvrt hodiny jsme dole na asfaltu.

Vybíráme cestu kterou jsme včera večer přijeli, tedy po hřebenech kopců zpátky do Nefza. Asfaltka je samá díra, stržené krajnice a rozsypaný štěrk. Chuť nám zato nám vynahrazuje spousta serpentin a báječných výhledů do zatravněných údolí. Konečně po dvaceti kilometrech přijíždíme do Nefzy. V krámku kupujeme jídlo. Obsluhuje nás moc pěkná, tak sedmnáctiletá slečna. Vedle sedící matka však dává bedlivý pozor, aby se dcerka věnovala jen obchodu. Jde to dokonce až tak daleko, že když stojím před krámkem a čekám na Honzu, vychází ven omrknout, proč ještě nejsme pryč 🙂

Z Nefzy jedeme tak pět kilometrů po hlavním tahu, kde vidím za zatáčkou ceduli k moři na Cap Negro. Směřuje k takové hliněné stezce mezi políčky. Chvilku váhám, zda odbočit nebo ne. Oči mi sjedou na zrcátko, kde vidím vytřeštěného Honzu, jak brzdí co to jde. Naštěstí mě tak o metr minul 🙂 Odbočujeme tedy do polí a jedeme tak 5km. Pak se cesta napojuje na kvalitnější šotolinu. Po dalších 10km nás čeká rozcestí. Dáváme se doleva na ten Negro mys. To už se ale pole změnila v husté lesy plné keříků a šotolinu vystřídaly šutráky. Vědět, že po téhle hrůze pojedeme dalších deset kilometrů, raději bychom to otočili. Konečně se dostáváme přes vrchol kopce, kde je umístěn maják.

Jsme tak 2km od moře, ale ve výšce 400m! Po serpentinách plných šutráků sjíždíme až na pobřeží. To se podobá třeba chorvatskému, tedy strmé skály hustě porostlé keři. Jet jinudy než po cestě nelze. Ta nás přivádí až na ostroh s několika baráky. Jeden z nich má státní vlajku a vysokou anténu. Ostatní jsou spíš luxusnější rodinné domky. Jedu se po trávníku podívat až k vodě a bohužel neslyším Honzu, že mizí pryč. Když jsem po minutce zpátky, už tu není. Domnívám se, že jel prozkoumat nějakou z odboček. Vydávám se k jednomu z baráčků.

Na malé pláži před ním se sluní dvě ženy pozdního věku. Nejet sem, o nic bych nepřišel 🙁 Když se vracím těch pár metrů na rozcestí, už tu čekají dva vojáci. Chtějí pas a vyzvídají, copak tu pohledávám. Jaksi nemůžou pochopit, proč dva cizinci jedou přes dvacet kilometrů po tom tankodromu na místo, kde pro ně nic není. Dozvídám se od nich, že můj kolega již odjel a co tam tedy ještě pohledávám. Slibuji že okamžitě zmizím, což se také děje. Po chvíli konečně potkávám Honzu, akorát se pro mě vrací.

Jedeme tu šutrákovou hrůzu zpátky. Po pár kilometrech ovšem rezignujeme a zastavujeme na jídlo. Nějak jsme se zakecali, už je půl šesté. Rychle tedy balíme. Na rozcestí, kde jsme se dávali doleva a kde se šotolina měnila v kamení, tentokrát pokračujeme přímo. Chceme dojet opět k moři, a to u vesničky Sidi Mechng. I tady šotolina po chvíli končí, ale naštěstí dál pokračuje hliněná stezka mezi dalšími políčky. Po půl hodině se napojujeme na rozbitou asfaltku, která nás konečně přivádí opět k moři do Sidi Mechng. Sice nás v serpentinách těsně před vesnici málem sešrotoval prázdný školní autobus, ale naštěstí tu mají podél cest široké únikové zóny 🙂

V Mechngu fotíme zbytky antické stavby umístěné přímo u moře. Přichází další policista, ptá se kam jedeme a ochotně ukazuje cestu. Asfaltka nás však přivádí do přístavu, kde končí. Dál pokračuje hlinito-písčitá cesta, která lemuje moře. Slunce je jen těsně nad vodou a krásně osvětluje celé pobřeží. Takhle jedeme tak půl hodiny, když se cesta náhle zvedá a končí na asfaltce 66 vedoucí ze Sejenane na mys Serrat. Už je hodně pozdě a potřebujeme najít místo na spaní. Z mysu tedy míříme do kopců ve vnitrozemí. Asfaltka vede podél zatravněných pastvin plných krav. Místy jsou vidět remízky stromů a kupodivu nikde žádné stavení.

Přejíždíme rozviklaný můstek nad menší říčkou, když nás napadá lepší varianta. A to zůstat v nějakém z remízků hned u téhle vody. Vracíme se tedy přes most na druhou stranu a dáváme se po pastvině podél vody. Nacházíme několik moc pěkných písečných plácků, až se mi v jednom z nich daří zapadnout :/ Vybíráme flek na stan, budujeme antikravské zátarasy a jdeme spát. Aby nebylo vše moc jednoduché, odchází jediná nabíječka na tužkovky, co s sebou máme 🙁 Zbývá nám už jen pár dní, takže to snad už bez nabíjení vydržíme. Jdeme spát za megakoncertu žab.

Autor: Vilemx

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí