Pět dní v marocké poušti

Většina lidí si představuje pouště jako nekonečná moře písku, nad kterými žhne slunce. Největší pouštní oblasti jsou však hlinité, štěrkové, kamenité, nebo dokonce ledové, jako například střed Antarktidy. Podél mělkých řečišť, jen občas se zaplňujících vodou (vádí), jsou štěrkové zvětraliny. V extrémně suchých sopečných krajinách se prostírají rostlinstvem chudá lávová pole a svahy sopečného popela. V bezodtokových sníženinách, jež jsou pro suché oblasti typické, se ve vysychající vodě zvyšuje obsah solí a tvoří se solná jezera a slané bažiny. Oblasti s nádhernými a fotogenickými putujícími písečnými přesypy čili dunami (ergy) zaujímají jen malou část pouští.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

marocký čaj

Zobrazit

marocké duny

Zobrazit

marocké duny

Zobrazit

marocké duny

M’Hamid – poslední obec před pouští

Cestou do pouště vyzvedáváme Khalífu, nomádského náčelníka, který povede naši karavanu. S Khalífou na palubě jedeme kolem hájů datlových palem do Zagory, cílem naší cesty je ovšem M’Hamid, kde končí silnice. Od pohledu je to sympatičtější místo než Ouarzazate, působí totiž mnohem živěji. Vzpomínám na Ladovy obrázky a vyprávění o životě na vesnici. Kdyby na jeho kresbičkách změnili kostýmy a stavby, vznikla by podobně lidová atmosféra jako tady.

Nejširší nabídka průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických a dalších) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hned jak vystoupíme v M’Hamidu, čeká na nás u krámku na návsi Ibrahim, který provozuje stánek s oblečením a hlavně se šátky. Bez toho se totiž člověk v poušti obejde jen velice špatně. A po nákupu už vzhůru do Khalífova kempu! Z vesnice ven vede prašná, ale nesmírně malebná cesta. Kolem dokola ji obrůstají datlové palmy. Jsou jich celé háje. Kdysi dřív byla tahle část pouště úrodnou savanou a ještě před 80 lety se tu podle slov Khalífy běžně hospodařilo. Do Khalífova tábora přicházíme až se setměním. Není to tu velké, pár malých hliněných domečků, jeden větší centrální, několik menších na ubytování, k tomu bokem taky záchod a „koupelna“. V umývárně teče voda ohřátá sluníčkem, ovšem po sprše ani památky, nezbývá než se polévat z kyblíku.

Noc je romantická. I když jsou k dispozici ložnice v hliněných domcích, bereme si deky a spacáky a snad všichni si jdeme ustlat někam na dunu. Sametově černá obloha je plná zářících hvězd. Tolik hvězd spatří člověk jenom ve velehorách a tam se většinou velmi rychle před mrazem schovává do stanu. Zde v poušti se jenom položí na záda do pomalu chladnoucího písku a pohodlně pozoruje to vesmírné divadlo. Najít se dají desítky souhvězdí a je jednoduché přenést se do doby, kdy dostaly jména – Kassiopea, Pegas, Cefeus, Hérakles… je to více než 3000 let, kdy žili tito bájní řečtí hrdinové.

Nakládáme na velbloudy

Ráno se vstává před východem slunce. Vzduch je velmi chladný a nebe plné hvězd začíná teprve blednout. Je třeba se chvatně nasnídat a naložit věci na velbloudy. Kdo je věčný romantik, nemá moc práce – pouze sroluje spacák a koberec, na kterém ležel pod hvězdnou bání. Na jídlo jsou chlebové placky připravované v rozžhaveném písku, olivy, sýr, na pití konvice čaje. Zatraceně malá konvice čaje. Nejvíce práce je třeba věnovat pečlivému upevnění nákladu na velbloudy, protože během jednotvárné kolébavé chůze může dojít ke sklouznutí či uvolnění břemene. Nejsme obchodní karavana, a tak nesou velbloudi pouze naši výstroj, zásoby vody a potraviny a nějaké dřevo, abychom si vždy večer a v noci mohli dopřát kouzlo ohýnku.

Každý z nás vede jednoho velblouda na provaze a šlapeme úmorným pískem celý den, kromě dlouhé siesty přes poledne. Khalífa mě láká: „Pojď, někdo tu na tebe čeká. Už několik set milionů let!“ A má pravdu. Cestou potkáváme místo, kde poušť odhalila kámen plný zkamenělých orthocerasů z nějakého prehistorického moře. Myslím, že v našich končinách by byl podobný objev neuvěřitelnou senzací. Tady se z něj může radovat akorát Khalífa a my. A za pár týdnů nebo měsíců možná bude po všem. Kámen i s návštěvníky ze středního ordoviku může pohybem písku kdykoliv zase zmizet. Pak pokračujeme kolem hrobu Marabouta, tedy znalce Koránu a nejspíš taky učitele a lokálního duchovního vůdce. Místa posledního odpočinku těchto svatých mužů mají v Maroku specifickou podobu nízké hranaté hrobky, obvykle s kopulí, a dost často fungují také jako jakési svaté poutní místo.

Konečně zastavujeme a před spaním sedíme s Robim a Khalífou na přesypu nad naším táborem a prohlížíme si náš příští cíl. Tím je Lví duna, dost vysoký a dominující pouštní útvar. Je několik teorií, proč dostal své jméno. Podle jedné z nich se tak jmenuje proto, že duna umí zařvat jako lev. Opravdu. Za určitých povětrnostních podmínek se písek zvláštně zhutní, a když na něj pak někdo šlápne a uvolní napětí, vydá strašný zvuk, něco mezi řvaním šelmy a startem tryskáče. Jev je to prý ale velmi vzácný, Khalífa se do počítání nepustil, ale Robi to prý zažil jen jednou v životě.

Lví duna

Čeká nás další ráno pod blednoucími hvězdami a další pochod pouští. Zastavujeme u stovky let vypleněného, pobořeného ksaru. Ráda bych věděla, co se tu před dávnými lety dělo. Kromě úlomků, střepů a dalších artefaktů, které by jistě nadchly každého badatele, nás Khalífa upozorňuje i na něco mnohem děsivějšího: drobná bílá drť povalující se mezi kamením není žádná speciální odrůda minerálu, je to drť z lidských kostí! Ze země ční několik lidských koster. Vlivem pouštní eroze jsou podélně rozpůlené včetně lebek.

Kostry necháváme pokojně odpočívat v poušti a pokračujeme dál. Odpoledne na nás čeká Lví duna – proslulý, kolem 100 metrů vysoký přesyp. V arabštině se jmenuje Sahar – to znamená jednak „lví řeč“ a také „oheň“. Ta duna zdálky fakt vypadá, jako by hořela, má ostře červenooranžovou barvu.

Dokud nezačneme lézt nahoru, má duna i krásně vyfoukané hrany, jako když střelí. Než se do výstupu pustíme, stojí za to se na pár okamžiků zastavit a rozhlédnout. Je pozdní odpoledne, blíží se západ slunce. Od obzoru k obzoru není vidět nic jiného než písečné duny a porosty tamaryšku. Po přesypech začínají s klesajícím sluncem tančit stíny, keříky se lehce chvějí v mírném větříku. A to ticho! Tady na okamžik opravdu podlehnete dojmu, že jste na světě docela sami.

Scházíme dolů na večeři v táboře, a zatímco zbytek mých souputníků si u ohně líčí dojmy z dnešního dne (díky zvláštní pouštní akustice je ale skoro není slyšet), já nasávám všemi smysly hutnou pouštní tmu a ticho a pociťuji chlad, který pomalu od písku začíná stoupat. Někde kousek vedle mě se o samotě polohlasem modlí Khalífa. Chvíli poslouchám a pak se modlím taky. Tak tady pod hvězdami rozjímáme, každý sám, každý po svém, a přece spolu. Potom se mi konečně podaří usnout.

O velbloudích pohádkových očích

Vracíme se zpátky do Khalífova kempu v M’Hamidu. Stejně jako jiné dny, od samého rána praží slunce, dnes ale mnohem víc pofukuje vítr. Komu jako ochrana před horkem nestačí šátek, uchyluje se do stínu velblouda. Zatímco první den našeho putování se těm zvířatům většina z nás spíš vyhýbala, postupně jsme se sžili a teď naše jednohrbé kamarády využíváme kromě nošení zásob, vody a dalších věcí také jako živé slunečníky.

Mimochodem, velbloudi by v mých zápiscích zasluhovali pozornosti mnohem víc. Tak jako pobyt na Sahaře evokuje přistání na neznámé planetě, velbloudi by se od minuty mohli stát jejími obyvateli. Na jedné straně jsou to nesmírně inteligentní tvorové, kteří – na rozdíl třeba od koní – nepotřebují pro pastvu ohradu ani provaz na přivázání. Prostě se jdou v noci nebo během polední pauzy projít a popást po okolí a sami se v pořádku zase vrací. Na straně druhé jsou vybaveni bezhlavým apetitem, který jim velí zblajznout úplně cokoliv bez ohledu na následky. Když beduíni najdou a utlučou v okolí tábora jedovatého hada, je nezbytné ho hned spálit v ohništi. Velbloudi by si na něm jinak rádi pochutnali, a to by je mohlo stát život!

Dromedáři jsou nesmírně půvabná zvířata, mají pohádkové oči s dlouhými řasami, a když se po ránu rozespale válíte ve spacáku a velbloud vás svými sametovými nozdrami polechtá za krkem, dá se to nazvat vrcholem roztomilosti. Ta ovšem beze zbytku končí, když zvíře svoji krásnou pusinku otevře. Nejenže umí vydat zvuk, ze kterého se nám lidem ježí všechny chlupy. Taky se mu z ní občas line zápach srovnatelný s vůní fekálního vozu.

Poslední noc na dunách

O polední pauze se ještě víc zvedá vítr a ve vzduchu tak rázem víří spousta písku. Myslím, že na zdejší poměry to není žádné drama, do písečné bouře to má daleko, příjemné to ale není, písek máme ve vlasech, pod oblečením i v očích. Naše obličeje i světlejší části oděvu rychle dostávají nádech do okrova. Než vyrazíme na odpolední úsek cesty, prudce se navíc změní viditelnost. Všechno je najednou v mléčném písečném oparu. Je to trochu jako listopadová pražská mlha, ovšem pořádně dusná a teplá. S podvečerem začínáme budovat tábořiště. Protože pořád hodně fouká, po chvilce rozmýšlení ho přesouváme dál od kuchyňského stanu na pevnou plochu z uschlého bláta. Rozkládáme koberce, zouváme se, sedáme si.

Po večeři vedoucí karavany osobně připravuji čaj. Připravit čaj je pravý obřad – první nálev se vylije, druhým nálevem vypláchnou skleničky a až napotřetí je to ono. Příprava půl deci čaje pro každého trvala hodinu. Nejde však ani tak o samotný čaj. Při přípravě krásně plyne čas – je ho přímo hmatatelně slyšet, jak se přesýpá – stejně jako zrnka jemného písku hnaného větrem přes okraj duny. Naši nomádští přátelé se chopí barelů coby bubnů a začnou zpívat. Na Tuareg band to zdaleka nemá, ale aspoň poznáme rytmy a melodie z kultury Hassaní. Na rozdíl od Berberů z hor jsou tyhle pouštní zpěvy táhlejší – odrážejí nekonečný prostor pouště. V noci si steleme na vrcholcích dun.

Dneska už nejdeme moc daleko. Kolem poledne jsme v M’Hamidu. Už dlouho před vesnicí se zase objevují palmárie, jako jsme viděli cestou k Chalífovi první den, ovšem o tyhle už se nikdo nestará, a tak neplodí a umírají. Jak vysvětluje Khalífa, datlové palmy mají mít „vlasy na slunci a nohy ve vodě“. Ostatně zavlažovací kanál, kam se sezónně pouští voda, tady mají. Z centrální strouhy vede tucet odboček k jednotlivým polím, která teď vypadají jako obyčejné plochy suchého bahna. Robi je tu ale v dubnu vídává se svěží zelenou pšenicí. Khalífa k tomu trochu roztrpčeně dodává, že tak jednoduše, jak by se mohlo zdát, to tu s vodou bohužel nefunguje. Úřady často neplní dohody a do potrubí nepouští slibované objemy vody, což místním dost zásadně komplikuje život. Zemědělství spočívá přece jen hlavně v plánování. A jak spočítat, kolik toho můžete pěstovat, když vůbec není jisté, na co bude stačit závlaha?

Starý M’Hamid a zpět v Khalífově táboře

Ještě než dorazíme ke Khalífovi do kempu a na oběd, čeká nás návštěva starého M’Hamidu, tedy původního hliněného ksaru. Procházíme zase hliněnými nedlážděnými ulicemi, kolem běhají a povykují děti, domy jsou prašné a leckde se drolí stěny, je jasné, že tohle bydlení nebude na dlouho. I tak jsou tu nádherná fotogenická zákoutí, trochu jako příbytky z dětských her na pískovišti. Díky Khalífovým známostem se dostaneme také do staré, napůl zbořené mešity, kterou se místní v poslední době snaží zachránit. Přestože má díru ve střeše, zřejmě stále funguje, je v ní dokonce i rituální lázeň. Před odchodem na oběd se nám podaří nakouknout i do soukromého domu, Khalífovi přátelé nás pozvali na čaj. Dům se mi moc líbí, ale současně jsem na rozpacích. Hliněné zdi, podlahy, všude prach, místními možnostmi osvětlení neosvětlitelné interiéry… atmosféru to má. Ovšem žít v tom svou denní realitu?!

Se soumrakem rozkládáme v Khalífově kempu koberce, ubrusy i nádobí, a když svítí svícny i první hvězdy na obloze, velí Khalífa přinést jídlo. Dopřáváme si kuskus s kuřetem a zeleninou, k tomu čaj, po jídle ovoce. Vedeme řeči, nacpáváme si břicha, hvězdy nad námi přibývají.