Pěšky Patagonií aneb kde není cesta, tam je vůle

Tak trochu jinak parafrázované “Kde je vůle, tam je i cesta.” V Patagonii někdy není ani takový problém, že jdeme na těžko do strmých kopců, ale spíš to, že není žádná cesta, po které bychom šly. Nám českým turistům s dokonalým značením i těch nejmenších cestiček napříč celou republikou se na to těžko zvyká. Prostě je v mapě zaznačeno, že se má jít od ohybu řeky směrem na jih do kopce a všechno tam je – meandr řeky i ten kopec – jen chybí byť i jen náznak cesty. Všude bambus, nebo keře, nebo písek, ale cestu si najdi sám. Takže za den neujdeme dvacet kilometrů, některé dny jsme měly problém ujít i jen deset kilometrů.

Sejít z jedné sopky a vylézt na druhou samozřejmě znamená sestoupit až do údolí a bujnou vegetací se proplétat zase vzhůru. Ale i ty nenechavé a bodavé bambusy se docela lépe snášejí, když víte, kudy vede cesta. Potkaly jsme tu místní osadníky žijící v malých dřevěných staveních, kteří se živí chovem krav a prasat a také tím, co si sami vypěstují. Vysekají si mýtinu, obeženou ji plotem a… a zatarasí tak cestu, po které jdeme.

“Hola! Hola, buenos tardes!?” Přiběhli psi a prasata. O něco naléhavěji jsme tedy zavolaly “Hola!” spíš tónem, jakým se volá o pomoc. V dřevěnici se ukázal pán v kovbojském klobouku. Zavolal na psy a ti hned přestali dorážet. Pak zavolal na nás a my nerozuměly. To, že moc neumím španělsky vůbec nevadilo, protože zde se asi stejně mluví nějakou špaChilštinou.

Bez jediného úsměvu přišel pán k plotu a tentokrát jsme pochopily obě – “Co tu chcete?” Nasadila jsem co nejmilejší
výraz a řekla, že jdeme na sopku, přišly jsme po cestě a jestli tudy (ukázala jsem přes plot směrem k němu) pokračuje cesta dál. “Ano.”, byla jediná odpověď. Vyhrabala jsem z paměti slovíčko “můžeme” a zeptala se, zda můžeme projít. Kývnutí hlavou, a pak už si šel pro boty a hůl a otevřel nám bránu. Naše konverzace se odehrávala na velmi omezené úrovni mých několika slovíček. Vypadalo to asi takto: “Bydlíš tady a máš tu rodinu? Kolik máš psů? Máš taky koně?” Naštěstí si nás pánovi psi oblíbili a pořád se k nám lísali, pak se začal trochu usmívat i pán.

Vedl nás svým pozemkem už hodnou chvíli, pak z cesty odbočil směrem k řece. Podle mapy úplně špatný směr, ale na otázku, jestli je to pořád cesta k sopce, ujistil nás vždy “si, si”. Cesta, kterou bychom nikdy nenašly. Na mapě bílé místo. Ale konečně správný směr. S důvěrou jsme se tedy rozloučily s pánem i jeho psy a vydaly se cestou bez mapy. Jaký to paradox – většinou jsme měly na mapě cestu a v realitě nic, teď jsme šly po skutečné cestě, která ale není v mapě. Chile je prostě své.

Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Mít cestu ale ještě není výhra, může vám ji totiž zatarasit kráva. Ano, víme, že jsou to docela mírumilovná zvířata s
krásnýma očima a tak vůbec, ale ty krávy jsou tady velké jako… jako kráva. Zdejší prostředí jim zjevně svědčí a jsou to kolosy, které není příjemné míjet. “To je jen kráva, to můžeme jít dál. Aha, proč se nehýbe? No tak, krávo, hni
se…” Kráva zabučela a rychle zmizela v bambusovém pralese, který ze zdejší cestičky dělal spíš tunel. A pak jsem ho uviděla. Díval se přímo na mě a mezi nohama neměl vemeno. Stál tam býk velikosti středního slona, minimálně. Funěl a my taky. Vzpomněla jsem si na španělskou koridu a zamrazilo mě. Býk se natočil tak, že nebylo ani náhodou možné ho obejít, rohy i oči upřené na nás.

“Oukej, tohodle už se bojím.” Hodně nemotorně jsme se zanořily do bambusového pralesa a klestily si cestu obloukem od býka. “Už jsme za ním? Už jsme ho přešly?””Asi jo!”, řekla jsem a vzápětí se vynořila přesně před býkem. “Zpátky!” Proplétaly jsme se dobrovolně pichlavým chroštím, až jsme se dostaly do dostatečné vzdálenosti od býka. “Tak jo, teď pomalu zpět na cestu a hurá dále.” Alča šla za mnou a cítila to asi dřív než slyšela. Hluboké zabučení a pak dusot kopyt, co se zrychloval. Býk se vydal za námi a přidával do kroku! Nebudu psát, že jsme byly statečné, nebyly jsme. Zrychlily jsme taky a pak se vyškrábaly na kopeček, shodily krosny a sápaly se na
tenounké bambusové stonky.

Křečovitě jsme se držely bambusu. Krve by se v nás nedořezal. Býk asi metr od nás zabočil do pralesa s takovou rychlostí a bez zaváhání, že naše trasa houštím (kam se přece ten kolos nemůže vejít) nám přišla ubohá. Vydýchaly jsme to, nasadily batohy a stoupaly další výškové metry na sopku.