HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Papuánci, kteří rozumí řeči ptáků

Papuánci, kteří rozumí řeči ptáků

Pisin znamená v papuánské řeči pták. A protože sama jejich řeč se jmenuje Tok Pisin, dá se s trochou nadsázky říct, že domorodí Papuánci rozumí řeči ptáků. A Papua Nová Guinea je skutečně ptačím rájem a cílem mnoha ornitologů.

Bahno a pijavice

Pomalu se prodírám hustým podrostem džungle a hledám stěží viditelnou pěšinku, po které stoupáme už několik hodin. Naším cílem je vesnice Gomdon ležící na druhé straně vysokého a příkrého horského hřebene. Cestu nám zpestřuje kluzké bahno a všudypřítomné pijavice. Dva kroky vpřed, krok zpátky. Zatáhlo se. Počasí je teď na přelomu období dešťů a sucha velmi nejisté. Katka se ztratila v šeru za mnou, náš domorodý průvodce Timmy naopak zmizel kdesi vpředu. „Všechno jen ne déšť!“ modlím se v duchu. Přívalový liják by rozmočil cestu a ta by byla už úplně neschůdná.

Ze šera přede mnou se náhle jako duch vynoří Timmy. Skoro jsem se ho lekl. S nic neříkajícím úsměvem se blíží ke mně. Trochu mě zamrazí při vzpomínce, že včera večer u ohně se nám s ostychem přiznal, že ještě jeho babička jedla lidské maso. Už je ode mě na dosah ruky. Usměje se a s krátkým švihem sekne mačetou proti mé noze. Zkrvavená mačeta se zasekne do stromu. Necítím bolest. Podívám se dolů. Z nohy mi teče slabý čůrek krve. Timmy se zazubí: „Raba sneik.“ Oznámí mi lakonicky. Usměju se. Nechce mě zabít. Raba sneik, doslova gumový had, znamená v Tok Pisin pijavice. Timmy mi právě velmi ochotně odstranil z těla další, dobře nasátou pijavku.

Tohle byla jen ochutnávka. Jedna z mnoho příhod, které jsem zažil, když jsem měl tu možnost připojit se ke Katce Tvardíkové, studentce ornitologie z Jihočeské univerzity, která momentálně tráví první rok svého postgraduálu studiem ekologie insektivorních ptáků na Papui Nové Guineji.

Cesta do Finisterre mountains

Finistere mountains, Papua Nová Guinea

„Na můj transekt se mnou jít nemůžeš,“ řekla mi Katka zhruba týden před výše zmíněnou příhodou. Seděli jsme právě na terase základny v Nagadě na severním pobřeží Papuy – Nové Guiney. Základnu zřídil a vede světově uznávaný český entomolog profesor Novotný. „Je to moc nebezpečné. Nejsi člen našeho týmu, naše autorita ti nezajišťuje bezpečí, a některé oblasti, jako třeba Bundi jsou dost divoké…“ Nevzpouzel jsem se, věděl jsem, že má pravdu. Něco už si tady zažila. (O průběhu jejích předchozích expedic můžete číst zde a zde) „Jedu ale do Finisterre mountains za Brucem Beehlerem. Dělá tam podobnou práci jako já. Potřebuji si s ním ujasnit některé podrobnosti ohledně metodiky, abychom mohli lépe spolupracovat. Tam bys se mnou mohl.“ „Takže ujednáno,“ kývnu.

Na cestu do Lae, hlavního města provincie Morobe a vstupní brány do Finisterre mountains, jsme vyrazili pár dní nato.  Cesta PMV (public motor vehicle) – místní obdobou maršrutky – trvala celý den. Z krásného údolí Madangu jsme se přes džunglí porostlé kopce v okolí Ohu přehoupli do údolí Ramu, kterým jsme pak jeli celý zbytek dne. Údolí Ramu je klasická ukázka toho, co intenzivní zemědělství udělá s tropickým deštným lesem. Je celé odlesněné. Na každém využitelném kousku půdy jsou plantáže s cukrovou třtinou nebo olejnou palmou. Nevyužitelná zem leží ladem, spálená požáry, které místní zakládají často a zřejmě jen tak pro zábavu. I kdyby přestali, bude trvat léta, než se sem les vrátí.

V Lae jsme se ubytovali v Lutheran guest house. Když jsme se chtěli projít, ochranka nám to razantně zakázala. „Po setmění ven rozhodně nemůžete. Je to moc nebezpečné!“ Asi měli pravdu. Papuánská města jsou s bezpečností skutečně na štíru.

Konečně hory

Do hor jsme měli odlétat druhý den ráno kolem sedmé. Dr. Beehler nás vyzvedl už něco po čtvrté. „Tell me Bruce, only Bruce, please,“ odpověděl mi na můj nesmělý pozdrav. Dr. Beehler (tedy vlastně Bruce) je, co se papuánských ptáků týká, skutečná světová kapacita. Je autorem několika knih, bezpočtu odborných článků, a ač o tom nerad mluví (protože tvrdí, že úředničina je hrozná nuda), zastává i důležitou funkci v organizaci Conservation International. Na Papuu jezdí už čtyřicet let a má tady za sebou víc práce než kdokoliv jiný.

Hodili jsme tedy s Katkou svoje věci do Bruceova auta a vyrazili na letiště. Tam nás čekala lekce v čekání. Pokud se na Papui – Nové Guineji něco člověk dokonale naučí, pak je to právě čekat. Čeká se na všechno a dlouho. Alespoň jsme měli čas dokonale zvážit všechny naše věci. Na letiště v odlehlých horských oblastech Papuy – Nové Guiney létají malá letadla, která neunesou moc veliký náklad. Proto je nutné před startem přesně vědět, kolik kilo se poveze. Jednak je to důležité kvůli ceně letu – platí se za kilo nákladu; a jednak kvůli bezpečnosti – přetížení letadla by mohlo skončit až jeho zřícením, což se občas skutečně stává. Náklad jsme zvážili jednou, a protože naše letadlo stále ještě nebylo připravené, zvážili jsme ho podruhé. Pak jsme zvážili sebe a pak ještě, abychom se nenudili, sebe i náklad dohromady. Nakonec, po pěti hodinách čekání, naše letadlo skutečně odstartovalo.

Jak jsme pomalu opouštěli údolí Ramu a jak se začínaly kolem nás zvedat hory, zlepšovala se i moje nálada. Horské hřebeny Finisterre mountains jsou porostlé hustým nedotčeným tropickým deštným lesem. Zvedají se až do výšek přes 4000 metrů nad mořem. Časté a vydatné deště napájejí malé horské říčky, které zdolávají horská úbočí v bezpočtu malých či větších vodopádů, aby se dole v údolích spojily do krásných dravých řek. Prales je tady jen občas přerušen malou vesničkou obklopenou zahrádkami, na kterých domorodci pěstují kávu, banány, taro, kakau a další mně neznámé plodiny. Klima je díky vysoké nadmořské výšce mírné. Teplota připomíná vlahé léto v Čechách. Na malárii je tady už moc chladno. Kdybych měl popsat svoji představu ráje, popsal bych krajinu ve Finisterre.

Nosiči, Papua Nová Guinea

Porada s místními

Přistání na airstripu, malém letišti, v Sapmanze bylo hladké a bez problémů. Vyložili jsme z letadla všechen proviant a svěřili jej nosičům, kteří na nás už čekali a vydali se pěšky na tří hodinovou cestu do Bruceovy základny ve vesnici Gomdon. Sluníčko svítilo, foukal vlahý větřík, a tak cesta utekla rychle.

V Gomdonu Bruce začal domlouvat další průběh cesty. Na rokování se sešli všichni muži z vesnice. Napřed promluvil Timmy, náš budoucí průvodce a syn místního náčelníka. Mluvil o tom, co Bruceova přítomnost a jeho práce pro lidi z Gomdonu přinese. Řekl, že Bruce zaměstná mnoho lidí. Zdůraznil, že Bruce už v minulosti vykonal pro celou vesnici mnoho dobrého. (Bruce skutečně pomohl sehnat peníze pro místní školu a zajistil smlouvu o odkoupení kávy vypěstované v Gomdonu americkou fair-tradeovu společností. Takových věcí si místní váží skoro víc než peněz, které jim přímo platí za jejich práci.) Pak dlouho mluvil jeden z dalších náčelníků o tom, že nejdříve s Bruceovou prací a vůbec přítomností vědců v jejich horách nesouhlasil. Teď ale změnil názor a souhlasí, protože vidí, že je to dobré pro všechny lidi v Gomdonu. K utvrzení souhlasu položil Timmymu svoji ruku na rameno. Jako svědci se k němu přidali i všichni přítomní muži. Chvíli tak mlčky stáli a pak se tiše rozešli. Už nebylo třeba dalších slov, vše bylo dojednáno.

Druhý den byla neděle. Misionáři vštípili křesťanskou víru do duší domorodců skutečně pevně, a protože sedmý den Bůh odpočíval, odpočívají i místní, a protože bez nosičů a průvodců jsme se nemohli pohnout, museli jsme odpočívat i my.  Katka a Bruce si ale odpočinek vyložili po svém. Vstali ráno, ještě před svítáním, a vypravili se po blízkém okolí vesnice pozorovat místní ptáky. Nemohl jsem si nechat ujít první příležitost pozorovat ornitology při práci a tak jsem se vydal s nimi. Oči na stopkách, uši nastražené tak, aby zachytili i to nejslabší pípnutí, a dalekohled po ruce. Tak jsme se tiše proplétali mezi zahrádkami na okraji lesa. Zpěv ptáků jsme rušili jen občas, když si Katka a Bruce pomocí několika anglických nebo latinských slov tiše vyjasňovali, jakého ptáka a odkud slyší.

Tábor číslo deset

Po několika hodinách nás Bruce opustil. Musel se vrátit do vesnice dořešit podrobnosti další cesty. A protože ranní chorál ptáků už ustal, vyšplhali jsme s Katkou alespoň na jeden z okolních kopců a strávili větší část dne nicneděláním a pozorováním okolní krajiny. Druhý den jsme vyrazili na cestu časně. Čekalo nás přes osm hodin pochodu do kopce a Bruce trval na tom, abychom před tím, než slunce začne opravdu pálit, urazili co nejdelší kus cesty. Nechali jsme tedy starost o rozdělení nákladu mezi nosiče Timmymu a vyrazili na cestu. Asi po čtyřech hodinách cesty nás dohnali první nosiči. I když nesli náklad daleko těžší než my, pohybovali se do příkrého kopce po kluzké bahnité stezce rychle a s jistotou. Zkusil jsem s nimi držet krok, ale po několika minutách jsem odpadl. Moje ego utrpělo další šrám.

Po osmi hodinách chůze jsme dorazili do Bruceova tábora číslo 10. Ten, stejně jako jiné tábory v džungli, tvoří dřevěná kostra, která se na ochranu před deštěm přetáhne igelitem. Většina nosičů, včetně několika malých kluků, na nás už čekala. Prý nás čekali ještě později. Sotva jsme natáhli plachtu, spustil se silný liják. Nosiči se ale i tak vydali na cestu zpět. Zůstali jsme s Brucem až na tři asistenty sami.

Příprava transektu

V úterý jsme začali pracovat na přípravě transektu. My, kteří jsme neměli dovoleno pracovat s mačetou, jsme alespoň pomocí GPSek zmapovali terén, vyznačili body, na kterých se budou pozorovat ptáci a označili si cestu mezi nimi. Značili jsme ji červenými plastovými páskami, skoro jako Jeníček a Mařenka v pohádce o perníkové chaloupce. A značili jsme ji pěkně nahusto, jinak bychom se mohli ztratit… Timmy a ostatní asistenti ji pak prosekali a vyčistili tak, abychom se po ní mohli pohybovat tiše a zbytečně nerušili ptáky, které jsme chtěli pozorovat. Protože příprava takové pěšiny v délce jednoho kilometru (na tak dlouhém transektu plánoval Bruce pracovat) trvala asistentům dva dny, rozhodli jsme se ještě ten den odpoledne vyrazit do tábora číslo osm, kde právě měli dva Bruceovi studenti, Ben a Alexis, začít pracovat na odchytech ptáků do sítí (ornitologové nazývají tuto metodu mist netting). Průvodce a nosiče v jedné osobě nám dělal opět Timmy. Cesta nebyla dlouhá na kilometry, ale o to těžší na převýšení a terén. Do večera jsme ji ale bez problémů zvládli a se soumrakem jsme se dostali do tábora osm, kde Ben, Alexis a jejich asistenti právě dokončovali přípravu sítí.

Tábor č. 10, Papua Nová GuineaTábor č. 10, Papua Nová Guinea

Odebírání krve, Papua Nová GuineaOdebírání krve, Papua Nová Guinea

Osvobozování ptáka ze sítě, Papua Nová GuineaOsvobozování ptáka ze sítě, Papua Nová Guinea

Ben a Alexis nás přivítali s nadšením. Byli v džungli už přes dva měsíce a tak se hned začali vyptávat na to, co se děje ve světě. Zpráva o výbuchu na Deepwather Horizont a následné katastrofě v podobě úniku ropy do Mexického zálivu je šokovala. Velmi je naopak potěšily sušenky, které jsme jim přinesli a které byli jejich první sladkostí po dlouhé dietě na rýži, lančmítu a vařených banánech.

Druhý den jsme vstávali ještě za tmy. Přesně ve tři čtvrtě na šest jsme se vydali rozbalit sítě, aby se s úsvitem, tedy od šesti, mohlo začít chytat. Alexis nám řekla, že denně chytí přes dvě stě ptáků. A skutečně. Už první kontrola sítí přinesla skoro dvacet úlovků. Zjistil jsem, že vymotat ptáka ze sítě není žádná sranda. Jakékoliv zranění, které byste mu způsobili, znamená s velkou pravděpodobností jeho smrt, což nikdo nechce. Pták ale neví, že mu nechcete ublížit, a tak bojuje doslova o život; a i ptáček velikosti drozda dokáže člověka nepěkně podrápat a poklovat. Navíc nesmíte poškodit síť, která je příšerně drahá… Zkušený ornitolog ale ptáčka vymotá bez jakékoliv škody za pár vteřin.

Zatímco asistenti nosili ze sítí stále nové a nové ptáky, Ben, Alexis, Katka a Bruce se vrhli na odbornou práci. Každý chycený jedinec se musí určit do druhu, musí se stanovit pohlaví a přibližný věk, odebere se vzorek krve, přesně se změří několik částí těla jako třeba délka zobáku, zánártí, křídla atd. Nakonec se pták zváží a před vypuštěním se mu ještě ustřihne pár peříček na ocase, aby ho v případě, že se chytí znovu, bylo poznat. Celá procedura trvá zhruba pět minut. Pomáhali jsme skoro celé dopoledne, pak ale Bruce zavelel k návratu. Čekal nás náročný pochod s převýšením přes dvanáct set metrů, který jsme museli stihnout před čtvrtou hodinou, kdy mohl začít déšť. Cestu jsme znali a tak jsme věděli, co nás čeká a že se není na co těšit. Do tábora jsme ale dorazili včas.

Ve čtvrtek se opět vstávalo do tmy. Tentokrát nás nečekalo rozbalování sítí, ale cesta na začátek Bruceova transektu na pozorování ptáků a jejich sčítání metodou point count. Protože v deštném lese není moc ptáků vidět, musejí se sčítat pomocí sluchu a protože ptáci nejvíc zpívají ráno, začíná se pracovat přesně s úsvitem, tedy v šest hodin a sčítá se až do desíti, kdy takzvaný ranní chór končí. Sčítat ptáky pomocí této metody vyžaduje znát bezchybně charakteristický zpěv každého druhu a navíc dobrou prostorovou orientaci a odhad. Bruce s Katkou tedy na každém vyznačeném stanovišti zaznamenávali všechny viditelné nebo slyšitelné jedince každého druhu, kteří nebyli dál než padesát metrů. Já jsem jen tiše stál, snažil se nevydat ani hlásek a němě žasl nad jejich znalostmi.

Před polednem ranní ptačí zpěv zeslábl. Najedli jsme se. Rozloučili se s Brucem, který bude ve své práci pokračovat ještě déle než měsíc. Poděkovali jsme mu za možnost navštívit jej a spolu s Timmym jsme se vydali na cestu zpět do Gomdonu, kam jsme dorazili večer. Přenocovali jsme v domě Timmyho otce a ráno s úsvitem vyrazili na poslední celodenní pochod krásnou krajinou Finisterre mountains na airstrip v Yawanu, kde nás mělo v sobotu ráno vyzvednout letadlo.

Základna pro pro mist netting, Papua Nová Guinea

Jirka Černý studuje molekulární biologii a virologii na Přírodovědecké fakultě JU v Českých Budějovicích. Ačkoliv jeho zamilovaným ročním obdobím je zima a mezi jeho nejoblíbenější cestovatelské cíle patří severské země, občas se dopustí i nějakého toho „úletu“ směrem k rovníku.

Zkušenosti čtenářů

Daniel Gerší

Běžte doprdele

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí