HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Opět na kanoi v Surinamu

Opět na kanoi v Surinamu

Málokde se ještě dá zažít opravdové dobrodružství, potkat jaguára či kajmana v jejich přirozeném prostředí. Pokud však přistanete uprostřed pralesa v Surinamu a vydáte se na řeku, možná se vaše sny splní.

Před třičtvrtě rokem jsem HedvábnéStezce našel článek o dvoutýdenní cestě pralesem na nafukovací kánoi Gumotex. Po několikerém přečtení článku jsem věděl, že se tam taky musím podívat. Nelituji.

Letiště uprostřed pralesa

S malým letadýlkem Cessna Caravan dosedáme na letištní plochu Kayseru. Je to kousek vysekaného pralesa s travnatou plochou. Stovky kilometrů daleko je jen prales, pravděpodobně nejzachovalejší na celém světě. Vystupujeme z letadla. Přijíždí k nám pár černochů na traktůrku a ochotně pomáhají s vykládáním našich zavazadel na vlečku. Jakmile je všechno vyloženo, pilot se s námi rozloučí, nasedá do letadla a odlétá. Tímto je přerušen náš poslední styk s civilizací. Nejbližší město je od nás vzdálené téměř 200 kilometrů. Už nemůžeme couvnout. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat v cestě po řece.

O letiště se stará několik Surinamců – černochů. Nejsou to ale původní lidé pralesa. V této části pralesa nikdy lidé nežili. Jsou to státní zaměstnanci, kteří tráví zhruba tři čtvrtě roku tady v pralese. Občas zaletí domů, když je volno v letadle. Turisti sem lítají zhruba jedenkrát až dvakrát do měsíce. Jsou to až na výjimky rybáři, kteří se v místní říčce snaží ulovit zajímavé ryby. Rybu uloví, vyfotí a pak zase pustí do vody. Rozhodli jsme se, že na tomhle místě přespíme a na vodu vyrazíme až ráno. Řeka, která protéká Kayserem, se jmenuje Zuid. Soutok s řekou Lucie, která byla hlavním cílem naší expedice, je od nás vzdálený zhruba tři dny jízdy na lodi.

Tihle pavouci měli někdy i 15 cm, SurinamTihle pavouci měli někdy i 15 cm, Surinam

První ulovená pyraňa, SurinamPrvní ulovená piraňa, Surinam

Západ nad Kayserem, SurinamZápad nad Kayserem, Surinam

Rohlíky nebo rum?

Před odletem jsme si říkali, co přivézt jako dárek do Kayseru. Nechtěl jsem podporovat alkoholismus, a tak jsem nakoupil pečivo. Myslel jsem, že třeba čerstvé pečivo udělá radost lidem, kteří jsou tak daleko od civilizace. Představoval jsem si lidi, kteří se občas přiživí v pralese, něco uloví, něco nasbírají. Místo toho jsme zde potkali pětici černochů, kteří se asi celé dny nudí (ale očividně jim to vyhovuje), sedí pod stromem a občas si odskočí do ledničky pro vychlazenou Fantu. O elektriku se jim postarají solární panely na střeše.

Takže místní rohlíky (kterým tam říkají chleba) jsem si nakonec nechal u sebe. Večer za námi jeden z nich přišel a ptal se, jestli nemáme nějaký alkohol. Tak jsem nakonec polevil ze svého přesvědčení a dal jim levný rum, který jsem koupil ve Francouzské Guayaně. Nechutnal úplně nejlépe, ale obyvatelům Kayseru očividně udělal radost. Příště je tedy jasný, co vzít s sebou jako dárek.

Konečně na vodě

Další den ráno jsme nasedli do nafukovací lodě Gumotex Pálava. Rozloučili se s obyvateli Kayseru a vypluli za dalšími dobrodružstvími. Voda tekla hodně pomalu a tak nezbývalo nic jiného, než pádlovat. Projížděli jsme člověkem nedotčenou krajinou. Mávali nám majestátně vyhlížející stromoví velikáni. Jak asi byli staří? Zajímavé bylo pozorovat i liány. Po delším zkoumání jsme je začali rozdělovat na ty, které rostou shora dolů a ty co se plazí po stromech směrem vzhůru. Takové rostlinné stalagmity a stalaktity.

Skupiny žlutých motýlů posedávali ve skupinách na vlhkých bahnitých březích. Stačilo se k nim ale přiblížit a všichni se rozletěli do okolí. Bylo jich často tolik, že nad námi vytvořili žlutý mrak. Když jsme proplovali kolem stromů nebo větších balvanů, velice často jsme vyplašili malé netopýry, kteří se zde ukrývali ve stínu. Jen popoletěli k nějakému jinému stromu a pokračovali dále ve spánku.

Hluk v pralese

„Mám pocit, že vidím kajmana„, řekla Eva. Tak jsme se otočili a pádlovali zpět proti proudu. Po chvíli jsme ho opravdu uviděli. Bez hnutí seděl na větvi spadlého stromu. Splýval s okolím a tak jsem se nedivil, že si ho lodě, které jely před námi, nevšimly. Přijížděli jsme blíže a blíže. Projeli jsme téměř půl metru od něj, ale on se ani nehnul. Tak jsme se snažili ještě jednou přiblížit z opačné strany, tentokráte již vyzbrojení fotoaparátem. Metrový kajmánek však skočil do vody a my jsme měli po parádě.

Ještě jedna věc stojí za zmínku a tím byl všudypřítomný řev vřešťanů, který nás celou cestu doprovázel. Kdybych jej nikdy dřív neslyšel, tak bych si myslel, že za rohem na nás číhá rozzuřená šelma, případně vzdálenější řev připomínal hluk motorek na závodním okruhu. Kdo to nezná, tak doporučuji na youtube hledat „howler monkey“.

Zpočátku jsem se obával, jestli bude na zarostlých březích možné najít volné místo pro čtyři stany. Nakonec jsme zjistili, že obava byla zbytečná. Každý den jsme nějaké místo našli, i když někdy to trvalo třeba hodinu. První noc jsme spali na nádherných placatých balvanech uprostřed řeky. Druhý den jsme přespali v kempu, který je zbudován pro turisty – rybáře. Až sem se lze dostat motorovým člunem z Kayseru.

Kajman, SurinamKajman, Surinam

První ztráty

První tři dny bych přirovnal k výletu na Lužnici. Voda se jen líně vlekla a my museli pádlovat, abychom se pohybovali kupředu. Čtvrtý den ráno se to ale změnilo. Hned na první peřeji jsem se vyklopil (tedy přesněji řečeno byl jsem vyklopen svým nezkušeným háčkem) a utopil jsem svoji jedinou čepici, mačetu, namočil foťák a kytaru… Pak chvíli na to následovalo další koupání. Voda tekla celý den hodně rychle. Největší peřeje bych odhadoval na WW3+. Tenhle den byl nejdivočejší ze všech, většina z nás se alespoň jednou koupala.

Večer jsme kontrolovali škody – kytara po dědečkovi, na kterou jsem se učil hrát, byla rozlepená a žebra štěrchaly uprostřed trupu. Snažil jsem se ji rozebrat na součástky a slepit, ale jediné sekundové lepidlo, které jsme s sebou měli, na to nestačilo. Rozhodl jsem se tedy, že kytaru daruji v nejbližší indiánský dědině dětem na hraní.

Lov piraní

V následujících dnech jsme se bavili například lovem piraní. Někdy stačilo jen vhodit něco, co se blížilo masu, a během pár sekund začal vlasec s návnadou škubat za ruku. Používali jsme například uzený špek, který jsme měli s sebou. Výsledkem snažení pak byla velice chutná piraňa, kterou jsme si ugrilovali jako pochoutku po večeři. Jinak bych rád konstatoval, že u piraní neplatí pořekadlo „mlčí jako ryba“. Piraňa, když se vytáhne z vody, vydává docela nepříjemné zvuky připomínající vrčení psa. Občas se snaží kousat a to i tehdy, když už je zabitá. Naštěstí se jí nikdy nepodařilo prokousnout naši gumovou loď.

Několik dní se řeka líně vlekla mezi meandry. Opice (kotulové, malpy, lenochodi, vřešťani) se houpaly mezi stromy. Aligátoři se schovávali mezi stromy. Leguáni běhali po větvích a skákali do řeky. Kapybary pobíhaly po břehu. Velice vtipné byly malé rybičky, které vyskočily těsně před lodí a třeba deset metrů rychle utíkaly po hladině, co jim ploutvičky stačily, a pak se zase ponořily do vody.

Setkání s jaguárem

Šestý den začala řeka zrychlovat. Dokonce začalo i pršet, tak nebylo tak nepříjemné horko. Jiné dny se přes poledne na slunku nedalo vydržet. Teď bylo příjemně. Největší štěstí měli Honza s Adamem. Čekali na mě s Evou u jednoho ostrůvku, protože jsme byli poslední. Najednou zahlídli jaguára a on zahlídnul je. Tak na sebe chvíli koukali zhruba z padesáti metrů. Pak jsme se ale začali blížit my. Jeli jsme k jaguárovi a Honza dostal strach, aby na nás nezaútočil, tak na nás začal křičet, ať jedeme na opačnou stranu. jaguár se lekl a zmizel v křoví. Ještě dřív, než jsem ho stačil spatřit. 🙁

Po půl hodině jsme se ve čtyřech lidech vydali proti proudu do místa, kde byl před chvíli viděn jaguár. Našli jsme už jen stopy a cítili jeho pach – tohle území bylo jeho, měl ho označkováno.

Ten večer byl stejný jako všechny ostatní. Postavili jsme stany na pěkném plácku kousek od řeky. Večer ale začalo pršet a pršelo celou noc. Voda v řece začala hodně stoupat. V noci jsme všichni několikrát vstávali a přesouvali se, protože voda stoupla až do stanů. Naštěstí nám neodplavila lodě a tak jsme mohli ráno pokračovat. Myslím, že to bylo dobře, protože v následných peřejnatých úsecích bylo dost vody a tak jsme nedrhli a mohli si to užít.

Jaguár - Jihoamerický drtič lebek, SurinamJaguár – Jihoamerický drtič lebek, Surinam

Jirka Hanák jako malej kluk běhal s kytarou po lese, hrával u ohňů a spal pod širákem. Četl dobrodružný knížky. Snil o tom podívat se do Amazonského pralesa. Jednoho dne se dohodl s kamarádem, že pojede do Rumunska. Rok na to do Venezuely. Od té doby je cestování něco, bez čeho si už život nedokáže představit.

Výborné nafukovací čluny pro sjezd českých i zahraničních vod poskytuje výrobce Gumotex.

Zkušenosti čtenářů

Zdenek

Rad bych v budoucnu vyrazil s Palavou do Mongolska. Ma nekdo podobne choutky?

ivano
Zdenek:

Ja tiež, ale priznám sa, neviem čo to je Palava. Google mi našiel všetko možné, od člna, až po balón 🙂 ale nič také, s čím by sa dalo ísť do Mongolska. Ja plánujem ísť s expedičným obytným autom MAN4x4. Samozrejme, ak na to nájdem čas cca 2-3 mesiace.

Jirka
ivano:

Pálava je (mimo jiné) loď od Gumotexu. Je vidět hned na titulní fotce. Na nich jsme sjížděli řeku Lucie v Surinamu. Na lehčí vodu je to ideální loď.

Jirka
Zdenek:

Já jsem uvažoval o Jeniseji. Letos to asi nebudu zvládat, příští rok možná. Jakou řeku v Mongolsku máš na mysli? Jestli by to byla drsnější řeka, tak by možná byla lepší Baraka a nebo Raft. Jirka (autor článku)

Zdeněk
Jirka:

V Mongolsku bych chtěl sjet nějakou snadnou řeku pro nezkušené vodáky, mám nějaké tipy, rád však vyslechnu rady a dopročuní od všech cestovatelů, kteří už tam něco sjeli. Ale klidně vyrazím s Pálavou i jinam, podmínkou je snadná řeka tekoucí panenskou přírodou nebo jinak zajímavou krajinou (Sibiř, Východní Turecko…).

Lubomír Svoboda
Zdeněk:

Kontaktujte českou základnu v Ulánbátaru, kde vám poradí a po dohodě i zavezou na optimální místa:

Lubomír Svoboda
http://www.bohemia-ub.com

kitty

Ten jaguár – bomba!!

Jirka
kitty:

Honza s Adamem měli fakt štěstí. Myslím že i většina místních indiánů ho v životě neviděla. Máme ho i natočenýho. Brzy bude video na http://www.bushmanfilm.com

winetou

tady jsem narazil na nějaké expediční fotky z Mongolska
http://www.kutlici.cz/

Miloš

Dobrý den,
hledám 4 osoby do auta (VAZ 4×4) na cestu Středním Mongolskem, 21 dnů, od 10.8. do 31.8.2011. Cena osoba 8000 Kč při obsazenosti auta 6 turisty. V ceně je řidič + pronájem auta, benzín a kuchař. Ozvěte se. Díky Miloš

Zdenek
Miloš:

Dekuji vsem za reakce a tesim se na dalsi. Zejmena uvitam zajemce o ucast na expedici do Mongolka v lete 2012. Cilem bude hlavne sever, severozapad zeme, jedina reka vytekajici z obrovskeho jezera Chovsgol a okolni tajga. Vhodne pro milovniky taboreni, hor, rybareni a tesneho kontaktu s prirodou i domorodci.Letenky za rozumnou cenu lze koupit jedine z velkym predstihem! Nejlepe hned pocatkem roku 2012. Prwedem dekuji za upozorneni na jakoukoli prednasku, vystavu pod. akci o Mongolsku.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí