Od Porta po Santiago – Na kole přes hory Portugalska a proti větru Kastilie

Porto

První, co jsem v Portugalsku viděl, bylo Porto. A předčilo veškerá očekávání. Možná proto, že bylo první, ale když jsem se vrátil po více než týdnu, tak příjemný dojem přetrval. Dojem z Porta není dán nějakými super památkami, spíš tím, že město působí opravdově, že žije svým životem a není to nějaká kulisa pro turisty (Ti tu jsou také, ale ne na prvním místě). Ulice centra (i toho z 19. století) nejsou široké a domy nejsou moc vysoké ani načinčané, někde oprýskané. A k tomu spousta starých obchodů se starými výkladci, které se už jinde vidí málokdy. A kachličky azulejos , které město odliší od každého jiného v Evropě. A ještě kopcovitý terén, díky kterému toho z ulice nevidíte moc, a k řece je to úplný sešup. V samém centru je nádherný železný most klenoucí se vysoko nad řekou. Slouží turistům jako úžasná vyhlídka a jednou za čas po něm přejede zdejší skromné metro.

Vedle kamene a oceli je zde příjemná gastronomie, která není mimo naše finanční možnosti. Spousta sladkostí i dobré kafe je levnější než u nás, třeba v zrcadlové kavárně v centru. Místní specialitou je Francesinha, což je sice jen takový dobře plněný sendvič politý omáčkou, ale když si ho dáte na oběd, tak do večera nemáte na jídlo pomyšlení.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Porto – v popředí sklady portského vína, za řekou Douro staré město

Zobrazit

Hornatá krajina poblíž Amarante

Zobrazit

Údolí Doura – zde vzniká portské

Zobrazit

Jedna z vesnic severovýchodního Portugalska – Carvicais

Okolí Porta

Cesta z Porta na východ žádný med. Porto má sice papírově 400 tisíc obyvatele, ale to proto, že navazující čtvrti jsou vedeny jako samostatná města. V součtu by to bylo město dost velké. Prvních 40 kilometrů jsem jel prakticky spojitou zástavbou. Činžovní domy střídali vilky v zahradách a zase nějaká dálnice a skladovací haly a tak furt dokola. Sem tam moderní nový dům s velkým prosklením, ale urbanismus žádný, aspoň jsem si nevšiml. A kopce, buď nahoru nebo dolů. Prakticky bez historických staveb s výjimkou města Penafiel, kterým se stoupá po hřebeni kopce večerní zácpou.

Až po 40 kilometrech byl kus lesa, kde jsem se mohl převléci a, s prominutím, vymočit. A pak zase dolů z kopce a do kopce další obcí a zase dolů do města Amarante. Na fotkách vypadalo moc pěkně. Starý most přes řeku Támega, náměstí, kostel. To všechno tam bylo a nic moc navíc. Bylo 8 večer a tak jsem si koupil místní Vinho verde a hledal nocleh. Městský park byl vylidněný a večeře na jezu, který tvořili betonové kvádry, mezi kterými protékala řeka, a kde se dalo skákat z jednoho na druhý, byla docela romantická.

Údolí Doura

Severovýchodní Portugalsko je dosti kopcovité a čekala mě tu čtyři táhlá stoupání s převýšením cca 700 m (Kleť hadr), tak jsem byl na svojí kondici , zvláště na jaře, kdy není moc natrénováno, dost zvědavý. Na lavičce v parku jsem posnídal místní měkký sýr a vyrazil do prvních hor. V Portugalsku jsou dobré silnice. Asi čerpali peníze z Unie a tak jdou čtyřproudé silnice k lecjaké vesnici a dálnice ke každé větší obci. Není to moc romantické, ale pro cyklistu bezpečné. Každopádně do kopce silnice stoupá s téměř konstantním sklonem a stačí jen trpělivě šlapat. Žádné dvanáctiprocentní vysilující padáky. Na prvním horském hřebenu žádný les, jen bujný podrost, a větrné elektrárny. Z průsmyku dolů do jiného světa. Končí příměstská kaše okolí Porta a začíná stará zemědělská krajina v údolí řeky Douro.

Hlavní ulička města Mesaa Fria jde po hřebeni kopce. Moc starobylosti se tu nedochovalo, ale poloha je kouzelná. Dávám si kafe, pastel de nata (košíček s pudingem, státní specialita) a záchod. Prosklená stěna směřuje k Douru. Potom sjezd. Vinice, vyhlídka a dole vše po staru. Silnice je užší a křivá, všude skládané  kamenné zídky, vsi kamenné a odrané, bujná vegetace. Nádhera. Město Pesso da Régua nevyniká až na trojice mostů – starý ocelový (nyní pro pěší), nový a vysoko nad nimi dálniční opisující oblouk. Cesta dál jde, pro východní Portugalsko výjimečně, dolinou řeky. Minimum osídlení a všude vinice s boudami a nápisy – jaká značka portského tu roste. Po protější straně údolí jede vlak – jeho rychlost moc nepřevyšuje rychlost cyklisty. A potom odbočka a stoupání nesčetnými zákruty. Krajina je tak malebná, že člověk nezastavuje proto, že nemůže, ale aby něco vyfotil. Je poledne, vedro a došla mi voda. Proto na hospodu ve vsi Ervedosa čekám, jak na smilování. Ještěže v Portugalsku vždy mají hustou zeleninovou polévku, sandéš a superbock (což není německý dovoz, ale místní pivo).

Severovýchodní Portugalsko

Dále vede cesta po horském hřbetu ve výšce 600 – 700 mn.m. s dalekými výhledy. Krajina působí stále sušší a sušší a vinohrady nahrazují háje mandlovníků a oliv. Na hřebenu je městečko Saoi Joao de Pescheria s tichým historickým jádrem s dlážděným náměstíčkem, radnicí s arkádou a malými milými domky. Dlouhý sjezd serpentinami pak  vede do městečka Vila Nova de Foz Coa a další až do údolí Doura. Za celý den jsem nenašel otevřený obchod s potravinami (sobota) a tak jsem povečeřel v bufetu u přehrady.  Večer jsem se chtěl vykoupat. Kde jinde, než u velké řeky. Ale všude kolem Doura je plot. K řece jsem se dostal až u malého mostu, ale to už byl jen přítok Rio Sabor. Voda byla studená a zjistil jsem, že mě pálí odřenina v rozkroku. Krásné nové kalhoty jsem tedy schoval do tašek a zbytek cesty absolvoval v historických, ty nedřou. Síla ještě byla, tak jsem vyrazil podvečerem do Torre de Moncorvo (na tabulích pouze Moncorvo). Po děsně předimenzované čtyřproudovce, po které téměř nikdo nejel, a pořád do kopce. Městečko s malým historickým jádrem úzkých strmých dlážděných uliček se nachází vrchu kopce. Radnice, kamenný kostel, okrouhlé náměstí s modrým podsvícením. Chvíli jsem poseděl a pak již v temnu vyrazil hledat nocoviště. Chvíli mě honil pes, to jsem měl najednou energie… Z města na východ jde cyklostezka s pěkným mlatovým povrchem. U jednoho odpočívadla jsem si ustlal. Z blízkého rybníčku kvákaly žáby.

Freixo de Espada a Cinta

Ráno kolem začali chodit místní, tak jsem se po sedmé sbalil a vyrazil. Bylo docela chladno, ale slunce rychle začínalo hřát. Pokračoval jsem po cyklostezce zvané Ecopista do Sabor a zjistil, že jde po tělese bývalé železnice s konstantním sklonem. Mlat vystřídala pěšinka v trávě, občas zarostlé nádraží. Část cesty šla po úbočí hory zarostlé borovým lesem. Na borovicích viseli igelity, zřejmě na lapání smůly. Na sever se otevíral divoký neosídlený kopcovitý kraj a vodami přehrady. Cyklostezka vyústila na silnici u obce Carvicais. Ze silnice vypadala nezajímavě, ale napadlo mě zabočit, a uviděl jsem nejkrásnější sídlo během cesty. Malé okrové kamenné domky, dlážděné cesty, kostelík, kamenná kašna s vodou. Úplně jiný svět než u pobřeží. Nádhera.Na návsi jsem si dal kávu a doplnil agua. Cesta dál vedla už spíše pustinou – mírné kopce, umírající osady, spousty keřů a už žádné mandlovníky ani vinohrady. Z nejvyššího bodu cesty jsem se ještě prodral keři k vrcholu kopce Porrinhela a pak sklesal do malého města s neobyčejně dlouhým názvem – Freixo de Espada a Cinta. Krásný kamenný kostel ve zdobné gotice, jako ve všech městech severovýchodního Portugalska, náměstí a hrad, jehož původní okrouhlé zdi nyní vymezují hřbitov. Pod starým stromem je veliký meč – dle městské legendy. Při výjezdu z města konečně supermercado. Koupil jsem si spoustu vody, jogurt a opalovací krém. Asi za 10 éček, ale vedro už bylo spalující. Posvačit šlo jen na parkovišti. Ještě jeden kopec a pak dlouhý sjezd. Opět Douro. Cesta překonává řeku po koruně hráze vysoké přehrady v nádherném hlubokém zalesněném kaňonu. A na druhé straně konečně Španělsko – Kastilie León. Chtěl jsem se u něčeho vyfotit, ale žádná pořádná cedule. Skoro by člověk státní hranici nepoznal. Za to bylo hned o hodinu více. Jogurt udělal své a tak jsem se musel u nejbližšího pangejtu vysrat. Říkal jsem si, že to není nejlepší symbolika při setkání s novou zemí…

Západní Kastilie

Od přehrady vede malinká silnička v několika dlouhých serpentýnách. Nízké doubravy na strmých skalnatých svazích nebrání výhledům. Nad kaňonem vysoko vysoko plachtí orli. Pět set výškových metrů za poledního žáru, ale s vidinou toho, že nahoře už bude meseta. A byla. Ne, že by úplně rovná, ale přeci jenom placatá. A také jiný stát s jiným způsobem hospodaření. Vpravo i vlevo pastviny za drátěnými ploty. Krávy, býci, sem tam koně a dubiska nízká a tlustá. Jarní zelená travička vůbec neodpovídala představám o vyprahlé Kastilii. A z travičky občas vyrůstá skalní plotna nebo aspoň balvan a občas se mihne tůňka. Ve vsi Barruecopardo se konala nějaká místní sláva, celá ves na návsi, plechová hudba, policie, veselo. Až jsem se z toho ztratil a odbočil na El Milano – starobylou ves s kamenným jádrem. Myslel jsem, že je to normálka a vesnici projel. Pak už jsem dlouho podobnou neviděl. Na mesetě není vidět moc zvířat, ale jeden druh je naprosto všude. Kdo by to byl řekl. Čápi. Hnízdo je na každém kostele, na každém větším dubu, chodí po lukách, ale když cyklista zastaví, tak odlétají. V další vesnici Valderrodrigo jsem se zastavil na návsi. Ulice vybetonované, domky nízké, ani živáčka – pocit zmaru. Kastilie. 

Vitigudino

Nakonec jsem dojel do místního střediska Vitigudino. Nic zvláštního – stísněné náměstí okolo kostela, asfalt. Měl jsem toho dost, potřeboval jsem orazit. Supermercado nikde, takže hospoda, těch tu bylo víc. Vybral jsem tu s poledním menu, dal jsem si cervezu, titěrného lahváče, a pak jsem zjistil, že menu došlo. Ve dvorku seděla místní společnost. Jeden krásný starý chlap uměl anglicky a trošku se mě ujal. Nakonec jsem si s jeho pomocí objednal salám, který přede mnou hostinský nakrájel, a musím říci, že tak dobrý salám jsem asi ještě neměl. A ani potom ne, byť jsem několikrát něco podobného v krámech kupoval. Ve dvorku se sedělo dobře a vyjel jsem až o půl šesté s tím, že 69 km do Salamancy bude dnes nad mé síly a že někde po cestě zakempuji. Velká rovná silnice prochází jednotvárnou krajinou, která ale má svoje kouzlo. S mírným větrem v zádech a bez zbytečného zdržování pamětihodnostmi, které tu prostě nejsou, cesta ubíhala svižně. Po dvou třetinách cesty jsem povečeřel chleba se sýrem a přes Booking si koupil místo v nejlevnějším hostelu a pak už jel šlapal a šlapal. Travnaté pastviny se solitérními duby nahradila pole s červenou hlínou a za soumraku jsem dorazil do Salamanky.

Salamanca

V podstatě hlavní cíl mé cesty. Už jen to slovo, jak lahodně zvučí. Salamanca. Město zlatého období, ideové centrum světovládného Španělska. Nejdříve dlouhé předměstí a pak nevelká řeka a za ní věže a kopule katedrály. Přejel jsem starý most plný pěších a motal se v jednosměrkách až do hostelu. Dole plná hospoda, kolo jsem mohl nechat jen na podestě schodiště, kde trochu zavazelo. Na pokoji čtyři lůžka, dvě holky a Francouz, který jde na zkoušky ze španělštiny. Smyl jsem pot a vyrazil do nočního města, které bzučelo životem. V Kastilii mají zvláštní způsob náměstí – do rostlého města vybourají čtverec, který obestaví v ideálu úplně stejnými baráky. A ten ideál je v Salamance, bude to nějaké 17. století. Seděl jsem sám, unavený a vnímal tep života. Za dne to pak nebylo takové, ale v noci je to skvělé. Pak jsem chodil ulicemi. Vše ze žlutého pískovce, žádné omítky, vše vytesané do kamene. I nové baráky drží styl Salamanky – univerzity, tradice. Na zdech jsou latinské nápisy. Město žije svým životem, turisti tu jsou, ale hlavní jsou místní a mládež, studenti. Po půlnoci se život vytrácí a i Plaza Mayor pustne. V hostelovém pokoji bylo horko a vydýcháno. O co lépe se spalo venku.

Už z večera začínal foukat vítr a ráno bylo šedivo a chladno. Katedrála je monstrózní, hodně zdobná, gotika končící v přebujelosti dekorace. Vystoupal jsem na ochoz, do triforia a na věže. V okolí univerzitní budovy – střídmé a megalomanské. Po poledni jsem vyrazil dál. Na předměstí v lékárně jsem horko těžko vysvětlil, že potřebuju mastičku na boláky na zadku. Povedlo se – zafungovala. Dnešní den měl být odpočinkový – dvě města a jen 70 km mezi nimi. Už za okrajem Salamancy bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Západní vítr se změnil na severní a docela chladný, čerstvý a soustředěný. Od řeky Tormes jsem začal stoupat do pahorkatiny, kde zase převládli pastviny s dubisky a skalisky. Vesnice pořád působili zoufale. V obci Santiz jsem zašel do hospody. To je jediné, co bývá otevřené. Nechal jsem si ohřát zbývající masové taštičky z pultíku a k tomu pivo. Byl jsem jediný host. Za vsí jsem odbočil doprava na Zamoru. Naděje, že změna kurzu ze severozápadu na severovýchod přinese zlepšení, se  rozplynula. Silnice z výšin okolo 900 m.n.m. sice převážně klesala a dalo by se tu dobře fičet, ale vítr přímo tlačil zpátky. Kolem každé silničky tu mají cedule z počtem kilometrů do jejího konce. Člověk dobře ví, jak daleko to kam má, ale při protivětru je to dost demotivující. Vesnice Peňausende s kostelem na kopci vypadala zdáli přitažlivě, ale při pohledu zblízka zase jen nízké domy a beton veřejných prostranství. A na zahrádce třeba třímetrový balvan. Do Zamory jsem dojel v šest večer, místo tříhodinové projížďky pět hodin dřiny.

Zamora

A zase velká řeka Duero, široká a dosti svižná. Do starého města přes starý most s mnoha oblouky. Historická část je na dlouhém ostrohu nad řekou. Oproti Salamance je město menší, tišší, architektura střídmější, ale má své kouzlo. Hned na prvním náměstí jsem našel v dlažbě jakubské mušle a tak dorazil do alberga. Neměl jsem žádný plán ohledně spaní a tak mi toto přišlo vhod. Počasí vypadalo všelijak. Pan hostitel uměl plynně španělsky, ale výhledem k bohatým zkušenostem s peregriny mi vše dokázal vysvětlit. Platby jsou striktně dobrovolné. Málem ho kleplo, když jsem vytáhl dvacetieurovku s tím, že si ji musím někde rozměnit. Platba je ryze tajná. Převlékl jsem se a vyrazil do města. Na náměstí mě překvapily platany sestříhané tak, aby tvořili loubí ve výšce cca 3 m. Vzhledem k chladnému počasí a tomu, že se listy teprve klubaly, jsem efekt nemohl plně ocenit. Pak jsem to samé viděl na všech placech severozápadního Španělska. Brzy se mi podařilo najít obchod a tak jsem si na večeři nakoupil všechno možné. Pak jsem procházel Zamorou a uždiboval. V Zamoře je taková spousta románských kostelů, že u prvního člověk žasne nad zachovalou tesanou výzdobou, a u posledního jen vnímá zase ty stejné detaily. Na konci ostrohu je zvláštní stará románsko-maurská katedrála a pevnost. Všude už se okolo osmé zavíralo. Poseděl jsem na lavičce v parku a chtěje něco vyfotit zjistil, že nemám mobil. Tak jsem si na všechno dával záležet a stejně… nechal jsem ho na lavičce. Běžím zpátky a tam něco řeší grupa místních turistů. Asi jsem vypadal tak zděšeně, že hned pochopili, že je můj. Už byl uložen v papírovém sáčku a asi by ho předali někam na policii… Co bych tam bez něj dělal nevím. Otřesen jsem sešel k řece a na lavičce vedle jezu s vodními mlýny si otevřel levné (a dle toho i chutné šampíčko). Kolem pořád někdo běhal a korzoval a pak už jsem musel zpátky do hostelu. V 10 večer ho zavírají, takže ani nočního osvětlení jsem si moc neužil. Na terase jsem ještě debatoval se Švýcarem s tibetskými předky. Došel za svou láskou do Salamanky a zjistil, že je zralá na psychiatrii, tak se léčí při pouti přes pláně Kastilie.

Dolina Duera

V ceně ubytování je i snídaně, internacionální hosté. Přes noc sprchlo, je chladno a fouká. Vyjíždím ze starého města přes most na druhou stranu Duerra. Je nevlídno. Zprvu mám pocit, že vítr od včera zeslábl, ale začíná pršet. Chvíli postojím pod mostem, pak přestává a já jedu dál plochou dolinou Duera. Vítr zesiluje a já zjišťuji, že jde přesně proti mně. Ne západní, ne severní, ale východní – kdo by to byl řekl. Jízda je stále náročnější a já přeřazuji na lehčí převody. Větrným tunelem pod tratí se skoro nedá projet. Pomalu se blížím k Toru, u křižovatky je pomník středověké bitvy. Mám na desátou hodinu domluvenou telefonickou poradu. Dojet nestíhám a telefon beru na silničním mostě přes Duero. Fouká jako kráva a já prostupně promrzám, zatímco se stavbyvedoucí někde v Česku vykecává a opakuje. Až ke konci mi dojde, že můžu zapnout reproduktor a telefon položit. Toro je na kopci vysoko nad řekou a stoupání přímou uličkou je hodně strmé. Chvíli i tlačím. Jsem zmrzlý a unavený z protivětru. 

Toro a větrná meseta

Toro je malé historické město uzavřené hradbami s pevností a se starými domy s dřevěnými podloubími, které potom v severní Kastilii uvidím často. Největší památkou je dokonalý románský kostel s bohatě zdobenou věží a nádherným portálem uvnitř. Nandavám na sebe všechno, co mám, a drkotám zuby. V květnovém Španělsku. Jsem asi 800 metrů nad mořem. Nikam nespěchám, odpočívám, v občerstvení si dávám pivo a rybu. Odpoledne opouštím staré město po silnici přímo na východ. Vítr je silný a neutichající a jde přímo z východu. Nedá se nic dělat, musím měnit plány. Nebude metropole Valladolid, musím trasu zkrátit. Otáčím se k severovýchodu. Nejde to o moc líp. Přímá silnice vlnící se přes pahorky se zeleným vzdouvajícím se obilím. Skoro se není na čem zachytit pohledem. Jedině cedule, které okolo každé kastilské cesty udávají vzdálenosti po půl kilometrech, značí pomalý posun vpřed. Jedu maximálně 10 km za hodinu při maximálním vypětí sil. Něco podobného jsem v životě nezažil. Takový vítr u nás můžeme mít krátce, ale ne takto soustředěně. Můžu akorát nadávat. Po 5 km vesnice Villavendimio čišící zoufalstvím, nízké žluté domky, vybetonované ulice, nikde ani noha. U prázdného hřiště za vsí si dám cigáro. A dál. Nad zvlněnou plackou se zvedají kopce. K větru se přidává ještě stoupání, ale aspoň na vrcholku ční kamenný hrad Tiedra a u něho malé městečko s typickým čtvercovým Plaza Mayor s dominantní radnicí. Mraky se rozestupují a zelená krajina vypadá mile, až na ten vichr. Silnice se na chvíli točí k severozápadu a najednou to jede, navíc je to z kopce. A pak zase rovina, směr severovýchod a proti větru. V obci Villardefrades zřícenina monumentálního kostela pod mramorovými zdobenými fasádami erodují sušené cihly. 

Urueňa, Santa Espina

Na hřebenu vlevo jsou vidět hradby, dle mapy vesnice Urueňa. Nic o ní nevím, ale přímo na severovýchod se mi už pokračovat nechce a odbočuji. Malou ves obepínají dokonale zachované hradby včetně pevnosti. U brány je parkoviště a velká mapa, takže turismus tu asi znají, ale nikde ani noha. Chodím po dlažbě vymřelé vesnice. Naděje na obchod či hospodu jsou zklamány, je tu jen knihkupectví, kde mi ochotně napouštějí vodu do flašky. Kostel, náměstíčko s ještě holými platany, skromné omítané domky a hradby otevřené k promenádě s výhledy dolů do osluněné krajiny i na prejzové střechy uvnitř vsi.  V polích dole jsou vidět ohromné kruhy, které vznikají od obřích kovových konstrukcí závlahového systému. Odtud jedu k východu řídkým dubovým lesem, kde tolik nefouká. Pak cesta klesá do údolí, kde se zjevuje veliký barokní klášterní komplex, o kterém průvodce LP nic neví. Santa Espina. Údolím pokračuje turistická cesta na kterou odbočuji a kempuji. Na déšť to už nevypadá. V tichém údolí zpívají ptáci a vše vypadá idylicky. Jen stehna mám ztvrdlá únavou a nevím, jestli mi zdraví vydrží a jestli nebudu muset vzdát a dojet vlakem.

Severní Kastilie

Ráno procitám okolo sedmé do chladného jitra a hned vyjíždím. Třeba brzy po ránu nebude tolik foukat. A opravdu dá se jet, byť pomalu. Dopoledne dojíždím do města Medina de Rioseco a hned si dávám presíčko a něco dobrého v kavárně, abych mohl dobít mobil. Městem se vine hlavní ulice s dřevěným podloubím. Dominují mu dva obří kostely, gotický a barokní. K polednímu vyjíždím k severu. Krajina je pořád stejná – zvlněná placka pokrytá hebkým kobercem zeleného obilí čechraného větrem. A jen cedule pomalu odměřují ubíhající kilometry. Vesice tu vypadjí už trochu více k světu, jen kostely jsou sem tam v ruinách. V městečku Villalón dos Campos (v polích) obědvám na hezkém historickém náměstí. V obchodě mají v lahvi gazpacho a litrové pivo, které dodá trochu odhodlání do protivětru. Jde to čím dál snáž, ale špatně jsem odbočil a pár kilometrů jel na severovýchod (vítr) a ještě jsem si to prodloužil. V neznámé vsi Grajal je velký hrad. Cítím, že slunce začíná připalovat. V pozdním odpoledni konečně město Sahagún. Těším se sem z několika důvodů – jednak je to historické město, dále se zde napojím na hlavní trasu Camina a hlavně se otočím k západu a vítr mi konečně začne pomáhat! Na turisty jsou zde připravení. V centru je dokonalý románský kostel, bohužel už jsem jich za poslední tři dny viděl tucet. V prostém kostele na kopci za městem je nezajímavá výstava o cestě do Santiaga. Nacházím obchod, nakupuju si na večeři a jedu přes starý most na západ. 

Na Caminu, přes León

Cedule Camino – Santiago 350 km – to je ještě pěkná štreka. Jestli mi krajina před tím přišla jednotvárná, tak to nic nebylo oproti kraji směrem na Léon. Tady je to úplná placka. Vítr se bohužel mezitím utišil, tak moc nepomáhá, ale hlavně že neškodí. Cesta pěkně ubíhá. Sem tam jde nějaký zoufalec s batohem na zádech. Snad se při tom dá dobře meditovat. Rovná silnice ve fádní krajině. Vesnice jsou tu už úplně jiné. V každé je několik albergos, kde vysedávají západní batůžkáři u večeře a piva. Já zastavuji u laviček u cesty a večeřím. Zastavuje tu auto a kolem chodí chlapík se psem, snad hledá houby. Na cedulích Castillia – León si někdo dal práci a zaškrtal všechny Castillie. Zřejmě tu nemají odstředivé tendence jen v Katalánsku. Za městečkem Mansilla jde Camino kolem hlavní silnice a k nudné rovině se přidává ještě automobilový provoz. Cílem je město León a daří se mi ho dostihnout, byť se soumrakem v 10 večer. Na kraji míjím alberga, ale chci to risknout v centru. Dojíždím až k nasvětlené katedrále a užívám si živého večerního města. Albergo ale nikde. Hledat vhodný park v husté zástavbě se mi moc nechce, tak hledám na Bookingu. Za 800 Kč snad ve čtvrtém poschodí činžáku blízko řeky. Chlapík nemluví anglicky, ale dorozumět se není těžké. Sprcha i postýlka je fajn.

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

León

Nepokořený León, kolébka španělské reconquisty, leží na rovině u řeky Bernesga. Centrum je vymezené dodnes částečně zachovanými hradbami. Dominantou je určitě katedrála. Zvenčí bílá stavba ježící se fiálami a chrliči, klasika. Naprosto famózní je interiér. Dochovalé vitráže nechávají vnitřek v přítmí a barevné efekty sluncem nasvěcovaných zářících oken jsou úžasné. Celá katedrála je dotažená do detailu, každá hlavice sloupu, každý svorník, vše je dokonale kamenicky propracováno. Uličky městského centra jsou úzké a křivolaké, ale historie z nich až tak nedýchá, klasicky čtvercové Plaza Mayor je pěkné, ale oproti Salamance spíš obyčejné. Chodím pěšky a pak nasedám na kolo. Vedle městského centra je divný, hrubým kamenem obložený, dům od Gaudího. Zástavba za hradbami je hodně hutná, domy jsou vysoké okolo šesti pater. Severně od města se nachází pár výrazných moderních staveb – auditorium a museum současného umění – zdánlivě chaoticky nahloučené hranaté hmoty s různobarevnými skly. Vše je to fotogenické, ale nežije. Poblíž je pompézní pozdně gotický klášter svatého Marka a od něj přes římský most vyráží Camino k západu. 

Astorga

Za řekou se jede po delší době do kopce a pak po velké silnici novými předměstími. V La Virgen del Camino je pěkný moderní kostel. Pak se dostávám od hlavní silnice jaksi složitě na hlavní pěší cestu. Je zde sice jenom šotolina, po které nejde jet rychleji, ale v pahorkaté krajině s nízkým stromovím a kvetoucími vstavači je to příjemná změna. Potom Camino přechází na místní asfaltky a vršky střídá další zemědělsky intenzivně využívaná rovina zvaná Páramo. Vesnice vypadají živěji a uspořádaněji než v Castilii, ale možná to dělá přítomnost turistické cesty. Oku není moc na čem spočinout až na vzdálené horské pásmo na severu.  Slunce začíná docela upalovat a do Astorgy přijíždím značně unaven. Rusky se to rýmuje“ v Astórge ja prósto v vastórge“ (z Astorgy jsem prostě nadšen). Centrum města se nachází na terase nad řekou Tuerto a celkově na mě nepůsobilo moc historicky. Stoupá se tam krátce ale prudce a vyjede se u pozůstatků mozaik římských bazénů, na které se koukáte svrchu z lávek. Největší stavbou je opět katedrále. Nedá se nesrovnávat s tou leónskou. Rozměrově budou podobné, jestli tato není větší, určitě je mladší, z doby španělského rozkvětu, už to není gotika, ale velice dekorativní styl. Západní průčelí z červeného kamene je úchvatné, prostor není velký a návštěvník musí k vrcholkům dvou věží hodně zvrátit hlavu. Uvnitř je všechno také ohromné, ale oproti Leónu jako by poctivost nahradila snaha o efekt a nějak se to člověka tak nedotýká (také už jsem těch kostelů v posledních dnech viděl moc…). Vedle katedrály je ještě biskupský palác, další kastilský Gaudí, a tento vypadá už opravdu jako z Disneylandu (mnohé v architektuře závisí od zadavatele, v tomto případě místního biskupa). Ještě nákup večeře v supermarketu a vyrážím do hor. 

Kantáberské Kordilery – Sierra del Teleno

Zde končí pláně mesety a začínají Kantáberské Kordilery, ne naráz, ale postupně a táhle. Tak i stoupání je zpočátku velice mírné. U cesty nádherné vesničky, snad i trochu zrekonstruované do původní podoby, s domky z červeného kamene a s dlažbou ulic natolik hrubou, že se potom na kole sotva dalo jet. Pole vystřídaly pastviny a řídké lesy a pocit pustoty a prostoru. Kolem hory, jen na východě rovina. Až poslední úsek byl strmější, ale vcelku jsem vrchařskou prémii zvládl dobře. Na sedle Puerta Foncebadon mě vítá malá kamenná kaplička a jakási hromada se sloupem navrchu. Už je večer a poutníci zalezlí v albergos, kromě mě jsou tu jen dva lidé. Dál jde cesta pár kilometrů po hřebenu a světla vytrvale ubývá. Na vrcholku Peňa Llabaya je vysílač v uzavřeném areálu, snad vojenském. Na sjezd do údolí už je pozdě a tak ulehávám kousek vedle. Údolí už jsou ponořená do tmy, jen západní strany vrcholů ještě ozařují poslední paprsky slunce. Určitě nejromantičtější místo. Chvíli po zalehnutí  se zvedá vítr a já si říkám – ty vole, jestli sem přijde nějaká bouřka, tak si v totálním průseru. Dolů daleko a schovat se není kam. Naštěstí po nějakém čase vítr slábne a já usínám.

Bierzo

Ráno je slunečné, byť chladné a já vítám východ slunce z vrcholku Peňa de la Escurpia, nadmořská výška 1529 m. Nádhera. Po sbalení mě čeká sjezd, tisíc výškových metrů, nic takového jsem dosud nejel. Cesta klesá poměrně strmě a je třeba pořád brzdit. Díky krásným výhledům se dá odpočívat při focení. Stará vesnička Riego de Ambrós je také celá kamenná, ale už vypadá jinak, kámen je šedivý a taškovou krytinu střídá tmavě šedá břidlice. V městečku Molinaseca je starý most a pár starých uliček a končí tu sjezd. Teprve v blízkém městě Ponferrada se mi daří jakš takš rozmrzat, hlavně pro ruce to bylo náročné. Ponferrada se nachází ve zvláštní úrodné nížince obklopené ze všech stran horami.  Město není nijak zvlášť historické, až na velký opevněný hrad v centru nad řekou Sil. Na náměstí si dávám klasickou maličkou dobrou ranní kávu za euro. Nížina se nazývá Bierzo a je docela hustě zastavěná, na pahorcích jsou vinice. Na západním konci nížiny je staré městečko Villafranca s románským kostelíkem. Obědvám ze svých zásob na náměstí a odpočívám před druhou vrchařskou prémií. Slunce začíná upalovat.

Kantáberské Kordilery – Serra do Orbio

Druhý hřeben je nadmořskou výškou nižší, ale oproti mesetě je výrazně níže položeno i Bierzo, takže druhé stoupání je o něco větší. Další rozdíl je, že přes první hřeben vede Camino poměrně pustým údolím, kdežto tady jde v souběhu s hlavními dopravními arteriemi spojujícími Galicii s Castilií. Po dně údolí vedle řeky vede stará hlavní silnice a výše po úbočích a mostech se vine nová dálnice, která plní údolí hlukem. Provoz na silnici naštěstí není velký. Po krajnici široké asfaltové silnice šlapou nebozí poutníci. Přibývají i cyklisté, ale většinou jsou na lehko. Stoupání je zatím mírné. U vesnice Vega de Valcarce se již dálnice šplhá výše do svahů a zdola se dá obdivovat vysoký most, pak údolí opouští i stará silnice a chvíli si mohu užívat malé silničky v zeleném horském údolí. Ne dlouho. Odbočka vlevo a začíná drsné stoupání. Na vypůjčeném kole jsou dost lehké převody. Mám tam nejlehčí a stejně musím čas od času vydýchávat. Na úbočí je dubový les obrostlý lišejníkem, který se ještě nestihl olistit, což v této jižní zemi působí nečekaně. Jsme dost vysoko a podnebí tu může být drsné, ale dnes svítí slunce. Vesnice La Laguna je vidět vysoko na kopci, ale postupně se blíží, otevírají se výhledy a nakonec jsem tam. Odtud už jsou vidět stavby na sedle. Nakonec jsem tam. O Cebreiro. Poslední horský průsmyk před Santiagem a brána do Galicie. Místo náležitě připravené a obležené turisty i s parkovišti pro autobusy. Soubor kamenných budov krytých břidlicí. Zahlédnu do kaple, ale suvenýry a hospody míjím a raději  pokračuji dál. Cesta vede ještě mírněji do kopce po hřebenu a pak začíná klesat, ale jaksi déle než jsem čekal. Přijíždím do vsi, kde na mě mávají popeláři. Naznačují mi asi, že jedu blbě. Nezdá se mi to a koukám do mapy v mobilu. Opravdu. Ze sedla jsem vybral špatnou cestu a sjel jsem zpátky na stejnou stranu hřebene. A teď mě čeká cesta po úbočí a pak 150 výškových metrů navíc zpátky na hřeben. A to už toho mám po dlouhém stoupání plné kecky. Můžu si leda tak nadávat do volů. Nakonec dojíždím do vesnice Linares a pokračuji po hřebenu. Nejvýše položené místo hřebene se jmenuje O Poio a má asi 1335 m.n.m. Dávám si tu pivo a doplňuji vodu. Sedí tu ještě pár pěších poutníků. Odtud začíná sjezd, teď už na správnou stranu kopce. Nejdřív velice mírně a pak od vesnice Fonfría prudce se serpentýnami. Zdejší svahy jsou poseté drobnými vesnicemi a zjevně se zde zemědělsky hospodaří. Veškeré střechy jsou zde z tmavě šedé břidlice.

Samos, Sarria

U obce Tricastela se silnice dostává do údolí řeky Sarria a vzdaluje se z hor. Chvíli klesá údolím, ale pak si to začíná zkracovat a přitom je to spíše lochneska než jízda údolím. V údolí se nachází veliký kamenný klášter Samos s monumentálním kostelem s barokním průčelí s jakoby uřízlými věžemi. Dále pokračuje již frekventovanější silnice k městu Sarria. To opět není nijak zvlášť historické. V centru jsou přímé ulice lemované mnohapatrovými činžáky a na kopečku bokem malé historické jádro s kostelem a náměstíčkem s typicky ostříhanými platany. Už je večer a já potřebuji a chci dojet do Luga. Camina vedou několika větvemi k západu a do Luga vede přímá hlavní silnice. Vedle ní jde ještě dálnice, tak to provozem není tak zlé. Na začátku je kopec a táhlý sjezd, ale pak je to cesta neskutečně nudná. Široká přímka vedoucí po rovině a pak mírňounce ale táhle stoupající lesem. Mírný vítr také nepomáhá. Mám toho fakt dost. Posledních pár kilometrů po přivaděči od dálnice přes předměstí do centra a nakonec táhlé stoupání městem. Nakonec projíždím branou v hradbách a jsem zde. 

Lugo

Poslední větší město před Santiagem. Není na Caminu, ale chtěl jsem ho vidět. Projíždím bránou v hradbách a usedám na lavičku na náměstí se schodištěm, sochou Římana a prakticky parkově upraveném. Večeřím, co zbylo, užívám si, že jsem sem dojel a koukám na cvrkot okolo. A pak vyrážím na procházku po hlavní pamětihodnosti – římských hradbách. Tlustá zeď výšky cca 6m, která má nahoře dosti širokou cestu. Hradba je z obou stran kamenná, teď v noci decentně nasvětlená. Na vnější straně je doplněna množstvím půlkruhových bastionů. Na mnoha místech se dá vylézt na korunu zdi a celé hradby v délce několika kilometrů se dají takto obejít. Jsou zde milenci, běžci a já, teď okolo jedenácté večerní nijak zvlášť rušno. Uvnitř hradeb je různorodá středověká katedrála s monstrózním klasicistním průčelím, pár starých ulic i jedno moderně upravené náměstí a dokonce i nějaké činžáky, parkoviště a prázdné plochy (jakoby hradby rozvoj centra škrtily). Po půlnoci začíná ruch města utichat a i já sedám na kolo a sjíždím dolů k řece Miňo. Po chvíli se mi daří najít skryté místo na břehu a nikdo mě tu neruší.

Galicie

Vstávám brzo, na budík, přece jenom jsem ve městě a do cíle ještě daleko. Nad řekou je mlžný opar. Starý most hlídá plechový legionář. Do kopečka se rozehřívám a pak projíždím docela málo osídlenou pahorkatinou. Zvláštní jsou hranice pozemků z obrovských placatých šutrů. Dojíždím do městečka Friol a dávám si tradiční ranní kávu spojenou s návštěvou toalety a dobitím mobilu. V kavárně jsou dva chlapíci převlečení za Římany. Při výjezdu z Friolu vidím proč. U silnice stojí auta a u některého se převléká legionář, u jiného kupec. Chystají se římské slavnosti. Kdo by řekl, že na tomto konci poloostrova bude římská tradice tak živá. Pokračuji na západ centrální Galicií a musím říct, že jsem od tohoto „zeleného“ Španělska čekal více. Krajina je zemědělsky intenzivně využívaná, lesy též, často převažují divné šedozelené eukalipty, vesnice jsou modernizované. Země je na tom ekonomicky evidentně lépe než pláně mesety. V malém městečku Sobrado je veliký barokní kláštěr. Dvouvěžové průčelí kostela je zdobené caminovskými mušlemi. Ranní mlha zmizela a slunce začíná upalovat. Část cesty vede po málo frekvetnovaných cestách a cyklostezkách, což je příjemná změna, až na pár kilometrů hrubé šotoliny. Cesty ale ústí na hlavní silnici a už je třeba jen dojet. Táhlá stoupání za provozu s upalujícím sluncem, objezd letiště a připojení se k hlavnímu Caminu. Množí se pěšáci zdolávající poslední úsek poutě. Ten je asi vytoužený, ale určitě ne romantický. Nová předměstí, auta, z jednoho návrší je vidět centrum Santiaga. 

Santiago de Compostella

Santiago není jen cílem poutě, ale i metropolí Galicie, byť není zdaleka nejlidnatější. Hlavní větev poutní cesty zde vede pořád rovně. Už se není, kde ztratit. Poblíž centra Camino překonává rušnou silnici v ostrém úhlu superdlouhým přechodem. A pak začíná staré město, kde už je třeba z kola slézt. Jednak kvůli množství lidí v úzkých uličkách a za druhé kvůli schodištím. Musím se přiznat, že mě Santiago nijak nelákalo, ale jádro města si mě podmanilo. Kolem kostela svatého Jakuba je několik kompozičně skvělých náměstí. Každému z nich dominuje nějaká část katedrály na schodišťovém piedestalu a sekundují strohé staré kamenné budovy klášterů a dalších institucí. Na náměstí postávají a válí se poutníci opilí pocitem, že jsou konečně tady. Někteří se sotva plouží, jiní kulhají. A uvnitř bohatě zdobené katedrály v kryptě ostatky svatého Jakuba, neboli Santiaga. Kvůli tomu jsme se sem všichni ploužili, že? Atmosféra v centru města odpovídá množství turistů – haldy suvenýrů a hlučné bandy v hospodách s drahým Budvarem. Žádná pokora a rozjímání. Večer smrdí uličky chlapskou močí. Loučím se se svým věrným dvoukolým souputníkem. Mají to dobře zařízené, prostě ho nechám na hostelu a tím je to vyřízené, někdo ho odveze. Hostel je v obří tradiční budově okolo rozlehlého dvora. Na chodbu navazují cely s pokojíky poutníků. Setkávám se s blízkými, kteří šli z Porta pěšky, ale to už je jiný příběh.