Nurek – nejvyšší přehrada světa

Protože v Dushanbe dlouhodobě pracuji, nemohl jsem při svých cestách po blízkých i vzdálených koutech střední Asie přehradu Nurek vynechat. K Nureku to není z Dushanbe nijak zvlášť daleko (jen asi 60 km), přes hory se skoro nejede (nejvyšší průsmyk má pouhých 1400 metrů, což je na tádžické poměry opravdu zanedbatelné) a silnice je ve skoro perfektním stavu (pokračuje totiž do Dangary, odkud pochází místní supervládce president Rahmonov, tak si dal záležet).Najdu avtostojanku s neoficiálními taxíky, rusko-tádžicky usmlouvám rozumnou cenu (7 somoni – asi 2 dolary), a po hodince jízdy postarší Ladou dorazím do města Nurek.

Město samotné mě příliš nezajímá, nijak se totiž příliš nevymyká sovětským standartům jiných měst v okolí, takže chci přímo k hrázi. A ouvej – bez povolení s razítkem to na hráz nepůjde. Takže jsou jen dvě možnosti, jak se dostat blíž k vodě – buď zkusit smlouvat s policajty nebo je pešky obejít velkým obloukem a prohlédnout si hráz aspoň z výšky okolních kopců.

Můj taxikář samozřejmě chápe, že jako cizinec jsem si do Nureku nepřijel prohlížet sovětské paneláky, tak nabídne pomoc. Buď půjdu k němu domů jako host a popijeme nějakou vodku na rozmyšlenou, nebo s policajty promluví, protože tam občas u závory pracuje jeho bratranec.Překvapivě rychle se s policajty domluví – nejdřív předhodí historku, že mám dneska narozeniny a že mi chce dát exkurzi po hrázi jako dárek a pak dobrou vůli utvrdím pár bankovkami. Závora se zvedá a my už vyjíždíme do prudkého svahu.

Na nejvyšší přehradě světa

Přiznám se, že jsem si pocit “teď stojím na tělese hráze nejvyšší přehrady světa” představoval trochu monumentálněji. Těch 300 výšky totiž není kolmých, svah je pozvolný, v úhlu 45 stupňů. Přehradu stavěli 19 let (1961 – 1980) sovětští inženýři a dodnes je to takový malý zázrak Tádžikistánu. Co by si tahle země bez Nureku počala si snad ani nebudu zkoušet představovat.

Z hráze pak několika tunely ve skalách vyjedeme ještě o něco výš, kde je pěkný výhled na město s řekou Vachs na jedné straně a “Nurecké moře” na druhé straně.Tady se se svým taxikářem rozloučím, i když mě moc nechce pustit. Přesvědčuje mě, že když už tak pěkně přechytračil ty policajty s mými fingovanými narozeninami, že bychom je mohli přeci jen nějak oslavit. S díky odmítám a začínám stoupat do svahu s předsevzetím, že si postavím stan až na vrcholu a zítra ráno se slezu vykoupat do jezera na druhé straně tohohle hřebenu.

Přesně podle plánu si to druhý den ráno namířím dolů k vodě, odhadem asi 8 km od tělesa hráze, abych se náhodou nepotkal zase s policajty a nemusel se s nimi dohadovat. Sestup je docela náročný, žádná cesta tady nevede, jen sem tam úzké pěšinky od pastevců ovcí v rozkvetlých loukách.Mám zase jednou pořádné štěstí, protože v liduprázdné krajině nedaleko ode mě sestupuje nějaký místní chlapík. No štěstí – vidím člověka v maskáčích nesoucího na zádech flintu, tak si říkám, že se snad ani nebudu chtít seznámit a počkám někde za křovím, až sejde o hodně níž. Tady člověk nikdy neví, když se objeví zbraně – hodně drsná občanská válka skončila teprve před 9 lety a pašováni drog ze sousedního Afghánistánu je pořád ještě hodně výnosný obchod, takže opatrnosti není nikdy dost.Ale jak tenhle chlapík uvidí mě, rovnou změní směr z prudkého sestupu dolů na příčný traverz po svahu ke mně. Mává ať počkám, tak počkám, co jiného taky dělat? Příjemně se směje a gestikuluje už z dálky, tak si trochu oddechnu. Je mu ani ne 30, rodilý Tádžik, jmenuje se Růstám a dneska jde na ryby. Nevidím nikde udici, tak mi chvilku trvá, než to pochopím – aha, on ty ryby nebude chytat prutem, ale jako pořádný pytlák střílet brokovnicí.

Věčně ledová voda

Spolu s Rustamem jde sestup rychleji, protože tu zná pár zkratek mezi skálami, které bych sám asi radši obcházel.Za hodinku jsme dole u vody a říkám si, že teď se z toho potu pěkně vykoupu. Zůstane ale u přání – vlezu do vody po kolena a to mi víc než stačí. Tahle průzračná, ale ledová voda stéká přímo z pamírských ledovců a protože průměrná hloubka Nureku je přes 100 metrů, nikdy se moc neohřeje.Místo koupání se tak s Rustamem číhám na ryby. Chce dneška střelit nějaký pořádný kus (rozumí tím aspoň 1 metr), ale nedaří se nám, kolem plavou jen menší kousky. Náladu nám to ale moc nekazí, bez pořádné dávky trpělivosti to v Tádžikistánu nejde. Protože mě čeká ještě ale pár hodin výstupu od vody k nějaké silnici a pak dojet domů do Dushanbe, loučím se a Rustama nechám rybařit samotného. Asi po půlhodině výstupu slyším ze zdola výstřel – tak hurá, přeci jen střelil rybu jakou chtěl! Protože jsme posedávali jen 3 metry nad vodou, netrefit se snad ani nedalo.

Při výstupu zahlédnu za jedním hřebenem vesničku, tak se nasměruji k ní – tam odsud určitě povede nějaká cesta k silnici. Tahle zapomenutá vesnice vypadá dost děsivě – jen splácaná hlína a kamení, žádná voda nebo elektřina. Přežívá tu jen pár pastevců ovcí, co se odmítli vystěhovat poté, co jim jejich původní vesnice na dne údolí zaplavila voda přehrady. Už jsem viděl v téhle zemi hodně bídy, ale tahle vesnice je z těch nejchudších. Dám si s pár pastevci nezbytný čaj, jeden z nich mi ukáže správnou cestu a aby měl klid ze nezabloudím, raději mě ještě doprovází až k silnici. Tam mi ochotně zastaví můj oblíbený dopravní prostředek – kamión Kamaz. Nejezdí nikdy sice moc rychle, ale je docela pohodlný i na těch nejhorších tádžických silnicích.

Už za tmy dorážím do Dushanbe a když si ještě v hlavě promítám zážitky z tohohle víkendu, všimnu si, že před prezidentským palácem nově nainstalovali jakási ohromná elektrická blikátka. Jen si tak povzdechnu: „Ach jo, kdyby tu radši postavili víc Nureků místo hloupostí jako tahle a dali vlastním lidem elektřinu každý den a ne jen občas a na pár hodin…“