HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Neviditelné děti ulice

Neviditelné děti ulice

  Tisíce lidí dnes a denně procházejí ulicemi El Alto v bolívijském La Pazu bez sebemenšího zájmu o dění kolem. Skupinky dětí žijících na ulici jsou přehlíženy a téměř nikdo se neptá, co se v jejich životě vlastně přihodilo. Ještě méně je těch, kteří pomohou. 

A přece se našla skupinka lidí, které situace místních dětí nebyla lhostejná, která se vydala do ulic hledat tyto neviditelné děti a poskytnout jim domov, vzdělání a lásku. Na tomto principu tedy vnikla Kaya Children International, jejímž zakladatelem je  Dr. Chi Huang, který se před několika lety, tehdy ještě jako student medicíny, rozhodl vzít rok volna a tuto nevládní neziskovou organizaci v Bolívii založit.

Já a druhá dobrovolnice z U.S. s dětmi, Bolívie

Já jsem se ke spolupráci s Kaya dostala zcela náhodně. Přijala jsem pozvání mého bolivijského kamaráda a do La Pazu jsem přiletěla začátkem června tohoto roku, jelikož během našich letních prázdnin všichni studují a pracují, rozhodla jsem se najít si také nějakou aktivitu. Stránky organizace jsem objevila na internetu, prostřednictvím emailu jsem ji kontaktovala a za tři dny už jsem byla v přijímací kanceláři. S prací jsem začala ihned. Během dopoledních kurzů jsem pomáhala učitelům s výukou a odpoledne jsem pro děti organizovala volnočasové aktivity. Byl to pro mě neuvěřitelně krásně strávený čas a  velmi cenná životní zkušenost, se kterou bych se prostřednictvím tohoto článku chtěla podělit, aby se lidé v České republice dozvěděli něco víc o životě v Bolívii.

Kaya v jednom z původních domorodých jazyků znamená zítra, to má symbolizovat naději na lepší budoucnost pro všechny děti. V současné době se organizace stará o 30 dětí, chlapců, ve věku od 8 do 19 let. Jde o poměrně mladou organizaci, vznikla v roce 1997, takže nejstarší z chlapců jsou první generací, která v blízké době opustí její brány a vstoupí do vlastního života. Organizace má k dispozici tři domy, kde společně s dětmi žije jeden stálý opatrovník, kterému říkají tati a taky kancelář, která slouží jako soukromá škola pro ty nejmladší. Ti nejstarší již navštěvují normální školu. Někdo by si mohl myslet, že většina chlapců asi nemá vlastní rodinu, ale opak je pravdou. Tyto rodiny jsou však často nekompletní, nedokáží zajistit vhodné prostředí pro výchovu dítěte a nebo jednoduše nemají o dítě zájem. Ať už je důvod jakýkoliv výsledkem je, že děti utíkají na ulici, kde jsou často zneužívány jinými dospělými jedinci. Jsou nuceny pracovat, jsou nuceny za těžkých podmínek přežít, to znamená i krást nebo prostituovat.  

Valná většina těchto dětí se tak již za svého kratičkého života stala oběťmi domácího násilí, často spjatého s alkoholismem, byla sexuálně či psychicky zneužívána, nechodila do školy a brala drogy. Troufám si tvrdit, že jen málokdo z nás dokáže odhadnout či alespoň částečně pochopit, jak velkou stopu může v člověku zanechat taková zkušenost, protože ty hluboké rány nenajdete na těle či na tváři, ty jsou skryty v lidské duši.

Venku, Bolívie

Víte, bylo úžasné pozorovat, co ta organizace s těmi kluky dokázala. Oni fungují jako jedna velká rodina. Vzájemně si pomáhají, konflikty řeší společně, respektují svoje opatrovníky, ví co smí a co nesmí a ve všem je cítit spousta lásky. Ti kluci nechtějí nic víc, než aby je někdo objal, aby se na ně někdo usmál, aby je někdo miloval.

Nedílnou součástí práce Kaya Children International je také, jak už jsem zmínila v úvodu, hledání dětí v ulicích El Alto. V pondělí, čtvrtek a sobotu se tedy pravidelně skupinka dobrovolníků v doprovodu místních vydává do ulic a nabízí dětem jídlo, povídá si s nimi, léčí je a informuje o tom, že existuje místo, jako Kaya a další organizace pracující s dětmi, kam můžou přijít, kde dostanou přístřeší, jídlo, vzdělání a lásku.

Spousta dětí je ve velmi špatném stavu, na ulici i obyčejná chřipka může znamenat smrt, zlomenou ruku Vám nikdo nedá do sádry a nejlepším lékem se tak na všechno stávají lehce dostupné drogy, nejčastěji nejlevnější ředidla a lepidla, která leptají sliznice a hlavně nenávratně poškozují mozek. Děti, které tyto drogy používají poznáte snadno, je to jakoby v jejich očích vyhasla jiskra, je to jakoby zemřely uvnitř. Tam, kde se tyto děti schází, je na zemi vždycky spousta prázdných lahviček.

Jedním z nejtěžších momentů, na které se jako dobrovolník, čili neprofesionál musíte připravit je, že některé děti se časem na ulici vrátí. Táhne je tam vědomí naprosté svobody, absence pravidel a povinností. Nikdo je nenutí umývat nádobí, prát či psát domácí úkoly. V tak mladém věku si také nedokáží uvědomit fatální důsledky života na ulici pro jejich budoucí vývoj. Takže když se jednou nedopočítáte, můžete už jen marně doufat, že se zatoulaly, protože tyhle děti dobře znají terén.

Příběh z ulice: Můj život jako list

Myslel jsem, že můj život je jako list, ten když se jednou dotkne země, už nikdy se nevrátí zpět… Narodil jsem se ve městě Campos Cerrados, všichni lidé tam patřili ke střední třídě. Tenkrát jsem byl ještě dítě a měl jsem rodinu. Bylo mi sedm let, když můj otec zemřel, a proto jsem ho moc neznal. Moje matka po jeho smrti zahořkla, nedokázala vydržela tu bolest, kterou cítila, kterou měla v srdci. Bylo  nás teda 7 dětí bez otce.

Náš otec nás všechny živil, nosil domů chléb každý den. Moji čtyři starší sourozenci opustili náš domov brzy, už byli ve věku, kdy se o sebe mohli postarat sami. Já a moje dvě mladší sestry jsme zůstali s matkou doma. Ona byla moc zlá a nerozuměla našim dětským neplechám. Já jsem pracoval, abych ji a moje dvě sestry uživil, ale nepracoval jsem jako dospělý. Prodával jsem sladkosti na různých místech. Nabízel jsem je na  ulici, na silnici a dalších místech. Moje matka mezitím utápěla svůj žal v alkoholu. Já jsem miloval svoje dvě sestry, ale moje matka byla agresivní, takže když mi bylo osm, opustil jsem náš dům a začal svůj vlastní život.

Nikdy jsem si nemyslel, že osmileté dítě se může zaplést s věcmi jako jsou drogy a krádež. Procházel jsem ulicemi jako tulák, bez cíle a bez domova, kam bych se mohl vrátit. Byl jsem plný starostí z tisíce různých důvodů a pořád jsem myslel na matku, ale musel jsem vydržet tu bolest nevidět ji a mé dvě sestry.

Na ulici jsem prožil spoustu škaredých zážitků, také mi řekli, že  jestli se chci připojit k bandě musím začíst krást a brát drogy a tak jsem začal. Myslel jsem, že to bude pro mě dobré, že mi to pomůže zapomenout na mou bolest a na mou rodinu. Na ulici jsem totiž myslel hodně na mou rodinu, jestli mají doma alespoň kousek chleba, jestli moje sestry mají co jíst, potom jsem začal plakat. Jeden můj přítel mi řekl o drogách, které tiší bolest a tak jsem je zkusil. Cítil jsem se líp a přestal jsem myslet na rodinu.

Po nějaké době jsem začal krást. Musel jsem, potřeboval jsem jíst. Pokaždé když jsem kradl, jsem měl strach, ale kradl jsem dál a bral jsem drogy a už jsem neměl takový strach. Stal se ze mě expert. Vyrážel jsem do ulic s mými přáteli hlavně v noci, protože v noci to bylo jednodušší krást. Jednou jsem se vydal krást, ale dva policisté mě chytli a zbili mě, aniž by respektovali, že jsem byl ještě dítě. Ti policisté byli krutí a nikomu nic neodpustili. Cítil jsem se mizerně. Ulice byla pro mě jako promenáda, protože jsem na ní trávil veškerý svůj čas. Ale byly tu i dny, kdy jsem neměl nic k jídlu.

Jsou lidé, jako děti, které mají všechno a neváží si toho, ale ony mají právo nevážit si toho, protože mají všechno a je spousta takových lidí na světě. Přežíval jsem dny, měsíce a roky s nadějí, že na světě existuje někdo, kdo pomáhá lidem jako jsem já, lidem, kteří nebyli obdařeni vším.

Na ulici jsem žil ze dne na den, trpěl hlady a zimou, bez lásky matky a otce, bez lásky sourozenců. Láska je nejkrásnější pocit na světě, ale není dopřána všem. Lidé si  myslí, že ti, co žijí na ulici,  jsou ti, co nemají lásku, protože většina lidí je nenávidí. Na druhou stranu, jsou tu lidé, kteří mají lásku pro lidi na ulici, ale nemají o ně zájem, jejich srdce jsou z kamene.

Jinak já jsem byl blázen do fotbalu, hrával jsem fotbal s mými kamarády a nikdy jsem nevynechal jediný zápas. Jednou mi přítel řekl,:  „Ty neumíš hrát! Jsi zbabělec a nemáš odvahu bojovat!“  Nemohl jsem ho nechat, takhle mě urážet a tak jsme se začali rvát. Můj přítel prohrál. Když viděl, že jsem vyhrál, chtěl mě zastavit. Všichni ostatní mě chtěli zmlátit a tak jsem odešel hledat si nové místo kde spát a nové kamarády. Říká se, že na ulici všichni jsou kamarádi, ale s nimi jsem se necítil dobře. Brouzdal jsem teda sám ulicemi a chtěl jsem krást. Strach mi to ale nedovolil a tak jsem byl hlady. Napadlo mě, že zkusím žebrat, ale všichni mě odmítali a nikdo mi nic nedal, ani nic k jídlu, a tak jsem plakal a plakal. Pokračoval jsem tedy v kradení. Už jsem se nebál. Musel jsem jíst, musel jsem krást a tak jsem kradl a kradl, víc a víc a neměl strach z ničeho. Měl jsem dost peněz i na drogy. Bral jsem je a neuvědomoval si, že mě ničí, nezajímal jsem se o zdraví, o studium o nic.

Trpěl jsem bolestmi ledvin a plic. Protože lidé z různých institucí, jako doktoři,  přicházeli a pomáhali nám se zdravím, věděl jsem, že na tom nejsem dobře, ale nevěděl jsem, co v ten moment dělat, nenapadalo mě vůbec nic.

Moje matka se dozvěděla o mém stavu, ale neměla peníze na moji léčbu, a tak jsem z nemocnice utekl. Chtěl jsem trpět, cítit tu bolest, v tu chvíli jsem se chtěl zabít. Myslel jsem si, že nejsem k ničemu, že nemůžu být společnosti nijak prospěšný, začal jsem znovu brát drogy.

Potom se stal zázrak, jedna organizace mi zaplatila operaci ledvin. Byl jsem šest měsíců na lůžku v nemocnici a spřátelil jsem se tam s mnoha dětmi. Měl jsem spoustu kamarádů. Po dvou měsících mě operovali. Operovali mě dvakrát a měl jsem štěstí, přežil jsem. Těch šest měsíců uplynulo rychle, nastal den, kdy mě propustili z nemocnice. Instituce mi našla nový domov. Byli tam chlapci ve věku devatenáct, dvacet let. Žil jsem s nimi asi jeden rok, ale trpěl jsem hodně. Byl jsem tam nejmladší, oni mě mlátili, kradli mi oblečení a schovávali mi věci. Zabili jednoho mého kamaráda, doteď nevím proč. Moje matka se o mě nezajímala.

Být na ulici je strašné, ta bolest se nedá vydržet, zachází s vámi jak s odpadem, zneužívají vás. Každý den riskujete, že zemřete, nebo že vás zavřou. Na ulici přicházeli lidé a kázali slovo Boží, ale já nerozuměl ničemu. Myslel jsem, že Bůh jenom pomáhá těm hodným, ne těm, co kradou.

Jednoho dne můj přítel z ulice, mě shodil pod auto. To auto mě srazilo a já jsem se bál, protože ten řidič byl opilý. Policisté nás zavlekli na policejní stanici, díky Bohu nikdo mi neublížil. Bůh mi dal další šanci, ale já jsem v něj už nevěřil. Z policejní stanice jsem utekl.

Bál jsem se mé matky. Šel jsem znovu krást, ale policisté mě chytli a zatkli mě za krádež. Ten člověk, kterého jsem okradl, mě brutálně zbil. Policisté mě zavřeli do vězení pro mladistvé. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem, zabránili mi v tom. Policisté chtěli ať vypovídám, já jsem jim řekl, že o ničem nevím, že nikoho neznám a taky že nejsem ničí komplic a ujistil jsem je, že říkám pravdu. Protistrana však trvala na tom, že jsem zloděj a tak jsem šel do vězení na šest měsíců. Když jsem vyšel z vězení neměl jsem peníze a byl jsem dychtivý po drogách. Chtěl jsem zase krást. Dlouhou dobu jsem byl na drogách, aniž  bych pracoval, dlouho dobu jsem byl nikdo.

Pak jsem si uvědomil, kdo jsem byl a chtěl jsem být někým jiným. Chtěl jsem se někým v životě stát, začal jsem myslet na zítřek, začal jsem myslet na budoucnost.

Adolfo, 16 let

Ti nejstarší na vyhlídce, Bolívie

Zkušenosti čtenářů

Tereza

díky za článek!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí