HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Národní park Čchiaksan

Národní park Čchiaksan

Dnes jsem byl s Honzou v Národním parku Čchiaksan, který nám doporučila vedoucí koreanistiky Miriam Lowensteinová jako snad nejkrásnější korejské hory.

Výhledy z vrcholu Čchiaksanu, Jižní KoreaVýhledy z vrcholu Čchiaksanu, Jižní Korea

Celá akce začala v šest čtyřicet po asi třech hodinách spánku, protože po včerejších čtrnácti, kdy jsem ze sebe dostával únavu, jsem nemohl usnout. Pak už to šlo rychle, metrem na autobusák s dálkovými autobusy a hodinu a půl do třísettisícového Wondžu. Tam nastal problém, protože ze zastaváky před autobusovým terminálem nejezdili městské linky, které jsme potřebovali, aby nás odvezli k parku, který je asi patnáct kilometrů za městem.

Po pár zmatených rozhovorech částečně v angličtině a korejštině jsme se nakonec vydali jedním busem na zastávku, odkud už měl jet ten náš a světe div se, taky jel. U vstupu do parku jsme ale byli až po dvanáctý a v pět hodin jsme potřebovali být už zase zpátky a dostat se na terminál ve Wondžu, protože zpáteční lístek do Soulu byl na pevný čas. Tak jsem nasadil celkem rychlý tempo, v důsledku čehož Honza nestíhal a v polovině se mi ztratil za zády. Na vrchol v nadmořské výšce 1288metrů to bylo sedm kilometrů, ale první čtyři byly v podstatě po rovince a uběhly strašně rychle.

O to děsivější byly ty poslední tři. Možná za to může moje dnešní neskutečná nepřipravenost, spánek tři hodiny, ráno sendvič a potom už žádné jídlo, jenom litr pití, ale tak náročný tři kilometry jsem snad v životě nešel. Polovinu z nich tvořili malé strmé ocelové schody a zbytek velké strmé schody z balvanů, různé přitahovačky na lanech a velké výškové překážky po cestě. Takže mě dost udivovalo, kdy jsem cestou potkával Korejce nad šedesát, jak si to valí nahoru. Oni jsou ale vyhlášení kamzíci, takže by mě to už překvapovat nemělo.

Kousek před parkem obdělávají vesničané svá políčka, NP Čchiaksan, Jižní KoreaKousek před parkem obdělávají vesničané svá políčka, NP Čchiaksan, Jižní Korea

Musel jsem to hodně hnát, takže jsem téměř neodpočíval, pít jsem skoro neměl co, a jídlo jsem neměl žádný. Poslední kilometr jsem si totálně propocený dělal několivteřinové minipřestávky asi po třech schodech. Nejhorší to bylo ve chvíli, kdy mě nechal projít jeden stařeček. Já myslel, že jde dolů, ale on se vydal za mnou. Byl taky dost vyřízený a asi se rval nahoru už pěkných pár hodin, ale představa, že by mě zrovna on jako jediný za celý den předběhl, mě tak vyděsila, že jsem dal asi sto metrů bez přestávky, které jsem pak minutu rozdýchaval. On naštěstí dělal to samé asi dvacet metrů pode mnou, takže mě nedostal.

Naštěstí to trmácení stálo za to, pohled z vrcholu byl úžasný. V dálce vystupoval jeden hřeben za druhým a mezi nimi se povalovala bílá mračna. Užíval jsem si ten výhled asi dvacet minut, pak jsem musel letět dolů. Ještě před tím se se mnou dal do hovoru jeden postarší Korejec, z kterého vypadlo, že je pracuje s kamarády na armádní letecké základně a že Čchiaksan vylezl poprvé, protože je tlustý a nemá rád lezení po horách. Nakonec mi nabídl kimpap, což jsem nemohl odmítnout, takže jsem mu polovinu snědl. Poté mi nalil do kelímku improvizovaně vytvořeného z alobalu, ve kterém by předtím kimpap, trochu nějaký whisky či co.

Na korejskou pohostinost se prostě dá spolehnout. Nakonec ještě donutil kamaráda, aby mi dal napít ze své vody. Tomu se to nelíbilo, ale bylo evidentní, že protestoval jen naoko a žertem. Koneckonců za celý den ve Wondžu a v parku jsme nepotkali jedinného cizince, takže z nás museli být docela na větvy. Dva staříky jsem dokonce musel vyfotit. Mohli požádat kohokoliv z přítomných Korejců, ale ne, museli se nechat vyfotit ode mě, určitě proto, aby pak mohli vykládat historku, jak na vrcholku Čchiaksanu fotil divnej cizinec.

Cestu dolů jsem doslova seběhl, nic jiného nezbývalo. Když jsem na chvíli zastavil, nemohl jsem si nevšimnout, jak se mi třesou kolena. Cesta z parku zpět do Soulu trvala asi čtyři hodiny a klapala jako na drátkách. Akorát jsem se během ní cítil jako mrtvola a nakonec jsem v autobuse usnul. Teď už jsem zase krizi překonal a tohle dopisuju v jednu hodinu po půlnoci místního času.

Další zážitky ze studentského života z Jižní Koreje si můžete přečíst na vojta-vojta.blogspot.com/

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí