Prohlédněte si další fotografie k článku…
Tento třetí největší kontinent světa je rozmanitý co do národů a kmenů, barvy pleti, klimatických podmínek, jazyků, ale i náboženských vyznání a tradic.
Jen si sedněte, zavřete oči a vyslovte „AFRIKA“! Co Vás napadne? Jaký obrázek se Vám vybaví? Někoho okamžitě napadnou války, krvavé boje o území a moc, zabíjení, hlad a bída. Jiný si představí Velkou pětku – tzv. BIG 5 – kam patří lev, slon, leopard, nosorožec a buvol. Někomu před očima plápolá oheň, kolem nějž pomalovaní domorodci tančí rituální tance, či hliněné chatrče se slaměnou střechou a kolem ve vyprahlé savaně pasoucí se dobytek.
Koho by takové místo nepřitahovalo, zvlášť když se čas řídí dle jiných „hodinek“ než těch našich uspěchaných, evropských?! Čas je jiný nejen při pohledu na vývoj jednotlivých zemí, ale stačí si i sednout někam stranou, do stínu košatého mangovníku a pozorovat, jak se kolem vše zpomaleně pohybuje. Všichni mají času dost. A aby člověk mohl poznat alespoň malinko nabízenou nádheru, malebnost, ale i drsnost tohoto místa, je třeba se přizpůsobit a také mít dostatek času.
Svou neodolatelností a přitažlivostí pohltila nejednoho návštěvníka, který se s láskou na tuto půdu vrací. Otřepaným mottem je „Jednou Afrika, navždy Afrika“ (z originálu Once Africa forever Africa). Co se za ním skrývá a proč? Snad je to pro tu omamnou vůni, pro okouzlující volání divočiny či pro čas, kde ručička hodinek ubíhá mnohem pomaleji.
Nebo pro krásu, pohodu a vyrovnanost místních lidí. Nevěděli jsme, a nikdo nám nebyl schopen vysvětlit důvod, proč. Nezbývalo tedy, než se vydat najít odpověď sami a zároveň utišit touhu nahlédnout pod pokličku mystického světadílu.
Máme již za sebou nějaké cesty po Novém Zélandu a Austrálii, Skandinávii, Britských ostrovech a Evropu vůbec. Afrika je zajímavá a přitažlivá …Byla naším snem a z původně plánované návštěvy jen některých zemí se zrodila velká cesta…
Když Afrika, tak jedině autem
Přesně před několika lety zesílilo volání a vůně dálek a my jsme se rozhodli náš sen si splnit a podívat se za menší louži do černé Afriky. Nápad jet vlastním autem se zrodil již v roce 2005, pak následovalo spoření na náklady a v roce 2007 začali skutečné přípravy. Začali rozsáhlé přípravy na divokou cestu, naší divokou cestu, velký výlet, pro nás „expedici“ přes obrovský kontinent.
A vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli pro svou vlastní dopravu, byla organizace a přípravy o to složitější a delší. Pro sebe jsme si obstarali vícestránkové pasy, já měla dva, průvodní dopisy, seznamy věcí v arabštině, průvodce do Libye, který byl v té době povinný, nakoupit osobní věci, kempinkové, safari a foto potřeby.
Důležité bylo i očkování. Některé je povinné, například žlutá zimnice je povinná do každého státu na cestě. Dále se pak doporučuje, záleží na oblasti, kam se jede, žloutenka, meningokok, cholera, vzteklina atd. Řádně jsme si vybavili i lékárničku potřebnými medikamenty a přípravky.
Náročné přípravy
Pořídili jsme si auto s pohonem na všechny čtyři kola, offroada 4×4, ta nějak k tomuto kontinentu patří. Bylo to velice náročné, neboť v této době byla taková cesta vyjímečná, na českém internetu se nedala najít ani informace, co je potřeba si zařídit, natož co a jak s autem a doklady. Auto jsme museli kompletně zkontrolovat o všech stránkách. Spousty dílů jsme měnili za nové, některé dokonce za díly vhodné do náročných podmínek.
Vnitřní prostory auta jsme upravili, udělali z něj pouze dvoumístné auto a zbytek vybavili úložnými prostory ve formě stabilních boxů a zásuvkového systému a prostoru na lednici. Mezi přední sedačky trezorový box. Většina práce, kromě motorové byla dělána doma. Mužská část rodiny, experti na sváření a práci se železem, vyrobili stabilní zahrádku a špičkové pevnostní nárazníky.
Na zahrádku přišla ložnice ve formě stanu na střechu auta. Proti případnému odcizení auta jsme se pojistili alarmem s immobilizérem. K autu, ale patří i doklady, bez kterých se nedá jet. Tedy pokud nechcete platit vysokou dovozovou daň v každém navštíveném státu. Na diskuzních fórech jsme našli informace k technické stránce vozu, ale střešní stany, duální baterie k zapojení lednice, případně navijáku byla výzva i pro otřelé offroadisty.
Týdny jsme leželi na internetu a telefonu a zjišťovali potřebné. Experimentovali a vymýšleli. Každá informace a nový poznatek byl neuvěřitelný přísun energie. Úspěch byl hnacím motorem. Byl to opravdu, jak se říká „hard work“! O to víc jsme si celou cestu potom užívali. (jak jsme si ji užívali je vidět na době, kterou jsme na cestě strávili).
Na našem webu jsme uváděli všechny poznatky a informace, které jsme získali, nejen proto, že jsme byli rádi a hrdi na to, co jsme zjistili, ale také, aby Ti, které naše cesta zaujme a budou ji chtít podniknout také, měli přípravy jednodušší. Ne vždy je to oceněno. S připraveným autem jsme podnikli několik krátkých testovacích jízd. Nakonec jsme po více než roce náročných příprav byli připraveni k odjezdu.
Afrika – co nás opravdu potkalo?
V říjnu 2008, po náročných příprav bylo vše hotovo a my se opravdu rozloučili s rodinami a přáteli a s naším expedičně upraveným Nissanem Patrol vyjeli na velkou 10ti měsíční cestu, která vedla přes spoustu zajímavých a nádherných zemí černého kontinentu. Co nás čeká, bylo velké překvapení, které nakonec mnohdy i pozitivně předčilo naše představy.
První zemí, jež odstartovala poznávání, bylo Tunisko, kam jsme dorazili po vodě trajektem z Janova. Dva a půl týdne jsme brouzdali křížem krážem touto turisticky známou destinací. Na severu po pobřeží, kde se nachází nejsevernější místo Afriky – Ras Endjella až k alžírským hranicím. Od Mekky pro chudé – Kairouan, čtvrté nejposvátnější muslimské město, napříč daleko na východ k vodám Středozemního moře na mys Africa.
Zpátky k alžírským hranicím a dolů přes původní úkryt Berberů na vrcholu Table de Jughurta, přes obrovské solné jezero Chott el Jerid na jih do bílých i oranžových pouštních písků. První zkušenost v písečných dunách za branou pouště nám připravila i fázy vyprošťování. Naštěstí kousek od civilizace s dostatkem vody a potravin.
Na skok do Libye
Kamením a skalami jsme se přidrkocali k Libyi. Ta si nás moc neužila, vzali jsme to hopem, neboť Kaddáfí do své země nepustil nikoho bez průvodce, a pořádný průvodce také něco stojí. Tím se cestování po této, jinak nádherné pouštní zemi, stává drahým až luxusním. Na hranicích na nás čekal brýlatý trpaslík v nažehleném obleku s kufříkem v ruce a už z dálky mával oprýskanou žlutou libyjskou značkou v ruce.
Vše bylo domluveno a objednáno dopředu, byrokracie tedy netrvala dlouho. Abychom alespoň něco ušetřili, tak jsme si ho nastěhovali do auta. Na 4 dny se uvelebil na předním sedadle a já se mačkala na zásuvkovém systému místo lednice. Vyrazili jsme napříč saharskou zemí, pěkně podél pobřeží. Z každého domu a každého bilboardu se na nás culil neoblomný sebezbožňující se diktátor, celým jménem Muammar Muhammad Abu Minyar al-Gaddafi. Měl se děsně rád, bohužel však skoro jediný.
Být v Libyi a nezastavit se ani u jednoho z pokladů země by byl hřích. Nádhernou velice zachovalou památku po Féničanech, starobylé město Leptis Magna, rozkládající se na pobřeží Středozemního moře není možné objet bez povšimnutí. Zmačkaní z auta jsme se protáhli při procházce amfiteátrem, trhem, lázněmi nebo dokonce nevěstincem, ten zajímal našeho průvodce ze všeho asi nejvíce.
Expres pouť po této zemi jsme zakončili návštěvou válečného pohřebiště Tobruk. Myslím, že náš průvodce byl rád, že ve zdraví a bez úhony dorazil na hranice a zbavil se nás. Že jezdit v Libyi je jako ruská ruleta ví asi každý, a jsou na to zvyklý, ale že by za volantem seděla ženská, to už je trochu moc…
Přes byrokratický očistec do Egypta
Po 1800km jsme přejeli hranice plné byrokracie do země pyramid, nádherných pouštních oáz a pozoruhodného barevného podmořského světa. Egypt byl první zemí, kde jsme strávili poněkud více času. A to hned dva měsíce, courali jsme se tajemnou a romantickou oázou Siwa, Bílou a Černou poušťí poblíž Bahariya, a oázou Dakhla plnou zajímavých islámských pamětihodností a velice pohostinných lidí.
Trochu nervů jsme ztratili v hektické Káhiře, kde jsme měli i první špatnou zkušenost s českými úřady. Na rozvrzaném voru jsme se přes Suez dostali až na Sinai, egyptský divoký západ. Suché, kamenité a nehostinné místo, jehož pláže jsou omývány jedním z nejkrásnějších moří světa.
Podnikli jsme výstup na horu Gebel Musa neboli Mojžíšovu horu s pražícím sluncem nad hlavou, nebylo tedy divu, že jsme se nechali zlákat chladivými vlnami Rudého moře. Podmořský svět a korálové útesy jsou zde tak barevné a nádherné. Nedá se to jen tak obejít a tak se z nás stali certifikovaní potápěči. Pro potápění je Rudé moře ráj, viděli jsme spousty nádherných míst a vodních živočichů.
Podél řeky Nil, nejdelší řeky světa jsme se přes Karnak, Údolí královen a Abu Simbel dostali do přístavu Aswan, odkud jsme jedinou možnou cestou vyrazili do Súdánu, trajektem po jezeře Nasser. S trochou obav jsme svěřili naše auto se všemi věcmi na „kocábku“ a nastoupili na jinou, větší (po africku) luxusní loď.
Jezero skrývá spousty pokladů zatopených nubijských vesnic. Archeologové odvedli bezvadnou práci právě na Abu Simbel, historická památka, která byla kousek po kousku posunuta o 65m výše od hladiny jezera Nasser. Naserovo jezero, neboli Asuánská přehrada byla postavena na řece Nil a způsobila zatopení nubijského okolí. Vzala s sebou nejen domorodé vesnice, ale i pradávné chrámy.
Černá Afrika čeká
Za tři dny jsme opět seděli na sedačkách Nissana, časově se posunuli zpět do 15tého století a spolu s malajskou rodinou a holandským párem, které jsme poznali při nakládání aut a užili si s nimi mnohahodinové cesty na palubě obrovské lodi mezi 5× denně se modlícími muslimy, jsme sjížděli k hlavnímu městu Súdánu – Chartúm. Tam se naše cesty rozdělily.
My čekali peklo a zatím přišel ráj. Vstřícní, přátelští a pohostinní súdánští lidé s úsměvem na tváři s námi popíjeli kávu u kávové lady a o své zemi s nadšením vyprávěli. I tady v zemi černých lidí, jak Súdán nazvali středověcí muslimové, je nespočet nádherných míst jako stvořených ke kempování. V Chartúmujsme poznali nejen několik súdánských Arabů, kteří nás částečně zasvětili do tajů této země, a v jednom obrovském národním kempu, jsme se poprvé setkali s těmi nejčernějšími z černých. Předsudky se ztráceli.
Naším cílem byl právě západ a jih, kde začínají jedni z nejzajímavějších kmenů Afriky. Na západ do Dárfúru nám nebylo vydáno povolení, neboť peklo v této oblasti neskončilo a asi ani brzy neskončí. Ovšem pohoří Nuba, příhraniční oblast dnešního Jižního Súdánu, je také velmi zajímavá. Dlouhá léta krvavých bojů několika občanských válek a genocidy odstřihly tuto část od okolního světa.
Na skok do minulosti
Byli jsme jedni z hrstky Evropanů, kteří se těmito končinami brouzdali, pokud jsme „bělocha“ potkali, byl většinou zavřený ve své Toyotě s nápisem UN, Červeného kříže či jiné pomoci a mezi domorodce se moc nevměšovali. V takovém případě, kdy je člověk odlišné kůže v takové oblasti, je cestování a poznávání ráj. Místní lidé byli nejprve překvapeni, ale za chvilku roztáli a vřele nás u nich vKadúglívítali. U dětí byla reakce poněkud horší, nebo spíš jiná.
V roce 1983 se zastavil veškerý cestovní ruch, 22 let války nebylo vidět jiné barvy kůže než černé. Pro ty malé bezstarostné děti to bylo nepochopitelné, většinou se báli a plakali. Když nakonec zjistili, že si s tou osobou s divnou barvou kůží ostatní povídají, a ve spousty případech slušnou angličtinou, začali nás pošťuchovat, sahat nám na ruce a utírat tu bělobu z naší kůže. Každý by rád byl v malinkém okénku té krabičky, kterou jsme nosili na krku. Foťák byl v tu chvíli nejzajímavější a my byli středem pozornosti.
Užili jsme si tu i pěknou saunu. Přes den hodně přes 40°C a v noci jen krůček na 28°C. Jenže s Kadúglím, i přesto, že tam bylo báječně, jsme se neloučili úplně bez problémů. Vysoké horečky, a těžké zdravotní potíže mě postihli těsně před odjezdem. Věřte, v takovém horku se špatně marodí. Zázračné bylinky a semínka mě postavili alespoň trochu na nohy a my mohli pokračovat dál. Jednu z nejzajímavějších částí cesty jsme, se svatebním zdobením Hennou, po měsíci opouštěli směr Etiopie.
Cestování v čase
V čase jsme se posunuli opět jinam. Tentokrát ze Súdánu o 600 let vpřed, do 20 století. Do přeplněné Etiopie. Po otřesné cestě jsme se rychlostí 30km/h dodrkocali k pohoří Simiens, kde se také pyšní nejvyšší hora této hornaté země Ras Dashen 4620m a bydlí tu i endemický druh paviánů dželada. Málo času a neustálý boj s žebráky nás hnal kupředu. Objeli jsmeLalibelu a jiné klenoty a hnali se napříč zemí za hyenami. Nikdy mě nenapadlo, že budu stát tváří v tvář jednomu z nejnebezpečnějších a nejodpornějších zvířat africké buše.
I přesto, že nás boj s žebráky hnal ze země pryč, i tak jsme se zdrželi měsíc. Etiopie je kávovým rájem. S jídlem na tom také nejsou špatně. V Harer, domově hyen jsme se nechali zlákat k posezení v příjemné etiopské restauraci. Kozí kotlík a obrovská nakyslá placka injera s několika druhy omáček, luštěnin a mas. Injera je národní jídlo, a tak nechybí v žádné hospůdce a restauraci. Po večeři káva, to si člověk vážně nemůže nechat ujít. Příprava je učiněný rituál, čerstvě pražená a servírují ji v krásných hliněných konvičkách do malinkých šálečků.
Přeplněná Etiopie
Etiopská krajina je nádherná, kopcovitá, zelená a malebná. Ovšem plná, spíš až přeplněná. Na 1 km2 je vměstnáno zhruba 80 obyvatel (dneska už asi zase o pár víc). Člověk si nemůže ani pořádně odskočit, aby mu k tomu neštěbetal tucet
Sobotní trh nabídl barevné pokoukání, domorodci z mnoha kmenů si sem přišli doplnit zásoby. Nejrušnější ovšem byla část, kde se prodával alkohol a tabák. Podroušení Mursiové a Hamaři se pak motali po cestách do svých vesnic. Cestovatelský bůh byl zrovna vzhůru a seslal nám samotného hamarského náčelníka malé vesničky v bílé Toyotě, aby nás vymotal ze spleti cest, cestiček.
Nakonec jsme u něj ve vesnici strávili poslední noc při podivné místní večeři. Podávaly se sorgamové šišky, teplé mléko a káva. Vše servírováno v kalabaších, což je vydlabaná usušená dýně sloužící jako talíř, hrnek, naběračka, peněženka a podobně. Večeři zakončil ceremoniál přivolávání boha dešťů. Jižní Etiopii a severní Keňu zasáhla největší sucha. Kolem chatrčí postavených z materiálu „co vítr dal“, patřících kmeni Dasaneč jsme opustili pátou zemi putování.
Jak jsme přejeli keňské hranice, a jestli se dostali do cílové destinace, se dozvíte v příštím dílu.
Zajímá-li Vás více nejen o důležitých přípravách, ale především o celé expedici napříč tímto fantastickým kontinentem, a mnoha dalších afrických výpravách, navštivte autorčiné stránky www.divokaafrika.cz , které Vám budou motivací, a také velmi dobrými pomocníky při přípravách Vašich cest. Sledovat vše můžete na FB stránce www.facebook.com/anythinginafrica. |
