HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Nairobi: život na předměstí

Nairobi: život na předměstí

S těžkým životem sirotka v Nairobi bojuje malý Hezron, jehož rodiče umřeli na AIDS. Osudy všech sirotků jsou neskutečně tvrdé, a to i když se o něj s vypětím všech sil stará zbývající rodina a finančně jej podporují lidé z Evropy.

„Zatáhněte okénko a zamkněte dveře!” radí řidič taxíku. Říkám si, že určitě přehání, ale dělám, co říká. Nairobské mrakodrapy mizejí ve zpětném zrcátku a atmosféra rychle houstne. Prokousáváme se dál a dál, kousek po kousku hrbolatými silnicemi ucpanými veřejnými minibusy matatu, dobytkem a náklaďáky. Mezi tím se motají různí prodavači, žebráci a další lidé. Kolem cesty se střídají zděné, neomítnuté, často nedostavěné bytovky, jednoduché obchůdky a plechové slumy topící se v blátě. Asi po hodině jízdy jsme na místě, ve čtvrti Kasarani u devatenáctiletého sirotka Hezrona, jehož studium již několik let podporujeme.

Jediné kalhoty sirotka Hezrona

Vcházíme na malý dvorek, ze kterého se vstupuje do několika tmavých místností o rozloze sotva pár metrů čtverečních. Jednu z nich si Hezron spolu s babičkou, bratrem a bratrancem pronajímají. Jsme přivítáni s velkou slávou, babička nás líbá a se slzami v očích okamžitě děkuje za všechnu naši pomoc a za návštěvu. V místnosti je natěsnaná postel, několik židlí, skříň a stolek. Okénkem proniká dovnitř úzký proužek světla. Usedáme. Babička by nás ráda pohostila, bohužel nemá čím.

Popisuje těžkou situaci, která začala před deseti lety, když zemřeli oba Hezronovi rodiče na HIV. Chlapce i jeho bratra se ujala, přestože již tehdy nebyl její zdravotní stav dobrý. Nikoho jiného kluci neměli. Brzy osiřel i Hezronův bratranec, a tak jsou s ní teď všichni tři. Jediný příjem má babička z praní prádla lidem v okolí, což však málokdy stačí na nájem a pořádné jídlo. A tak začíná každodenní boj o přežití. Děti spí na zemi přikryté starou děravou dekou, často usínají v zimě, navíc někdy také s prázdným žaludkem. Na večeři nezbylo. Kromě školních uniforem mají každý jen jedny kalhoty, jedno triko a jeden pár bot. Zbytečně asi dodávám, že vše je těsně před rozpadnutím.

Protože děti jsou ve škole od osmi do šesti a ještě v sobotu dopoledne, šance na další přivýdělek je malá. Přesto si nestěžují. Hezron měl štěstí a místní koordinátorka si ho vybrala do programu adopce na dálku. Díky naší podpoře studuje na střední škole s vyšší úrovní, která mu dává lepší vyhlídky do budoucnosti. Část prostředků jde také do rodinného rozpočtu a tak mohou všichni zůstat v této sice malé, ale zděné místnůstce ve čtvrti Kasarani, která je pořád relativně dobrým místem k životu v porovnání se slumem v Kibeře, slumem, který obývají nejchudší nairobští obyvatelé.

Nejlepší den v životě

Plánujeme program na příští dny. Jeden den strávíme v centru Nairobi, kde Hezron nikdy nebyl, domlouváme návštěvu nedělní mše v kostele a návštěvu školy. Zjišťujeme také, jaké komodity jsou nejvíce potřeba. Později do domácnosti kupujeme mouku, cukr, prací prášek a také přikrývky. Zatím alespoň to, co je potřeba okamžitě. Otázka dlouhodobého řešení situace nám však pořád vrtá hlavou.

Druhý den navštěvujeme nairobské žirafí centrum a později ve středu města vyjíždíme výtahem na vrchol mrakodrapu Kenyatta International Conference Center, ze kterého je výhled na celé město. Hezron je fascinovaný, poznávání města je pro něj možná větším zážitkem než pro nás. Večer, když sedíme v jedné z pouličních restaurací u čaje, nám děkuje za nejlepší den v jeho životě. Po několika letech dopisování tedy dnes konečně Hezrona lépe poznáváme.

Životní osud a tvrdý režim ve škole mu vzaly hodně sebedůvěry. Působí plaše a neprůbojně, což ještě umocňuje nervozita z naší návštěvy. Přesto, že se snažíme, konverzace je převážně jednostranná, největším problémem je vyloudit na jeho tváři úsměv. Přesto se však postupem času trochu uvolňuje. Oči mu září, když v restauraci pouštějí televizi se zápasem Manchester United. „To je můj nejoblíbenější tým, ale skoro nikdy nevidím, jak hraje,“ vypráví, jak obrazovku vidí jen několikrát do měsíce u jednoho kamaráda. Na počítač se nedostane vůbec, ve škole žádné nemají a chodit do internetové kavárny si nemůže dovolit. Jeho přístup k informacím je tak omezen na to, co mu řeknou učitelé a lépe situovaní spolužáci.

Obětavá stará dáma

Nedělního rána míříme do kostela ve čtvrti Kayole, který Hezron pravidelně navštěvuje. Kostel je stlučený z vlnitého plechu, uvnitř se sedí na plastových židlích. Čtení bible se střídá se sborovými zpěvy a bubnováním a mše se někdy protáhne až do večerních hodin. Víra v boha je pro mnohé obyvatele těchto chudých předměstských čtvrtí jedinou motivací a nadějí.

Po mši se vracíme opět za babičkou, která z námi nakoupených ingrediencí uvařila typické místní jídlo kuře a ugali. Opět se všichni vtěsnáváme do malé místnosti, myjeme si ruce v lavoru a pouštíme se jimi do večeře. Kuřecí maso je výborné, jen ho na kostech moc není. Vše zakusujeme ugali, což je hustá kaše z kukuřičné mouky, na kterou Keňané nedají dopustit. Hezron pro každého z nás hrdě rukou nabírá obrovský kus a hází nám jej do talíře. Nám tak nezbývá než s pochvalami tuto, pro nás velmi těžce poživatelnou hmotu, spořádat. Naštěstí babička připravila také dušený špenát, sukuma wiki, který je výborný a zachraňuje nás před udušením.

Pomalu se stmívá, rozsvěcujeme petrolejovou lampu, elektřina sem zatažená není. Babička mluví o problémech, které jí nejvíce komplikují život. Již několik let špatně chodí, trápí jí zanícené bércové vředy. Její stav se občas natolik zhorší, že musí strávit několik dní v nemocnici. Aby za léčbu mohla zaplatit, muselo být naposledy zastaveno také Hezronovo kolo. Často se prý modlí k bohu, aby zde byla co nejdéle a starala se o chlapce.

Oběma nejstarším klukům schází rok studia na střední škole. Co přijde poté, je těžké říci. Naděje sehnat si práci není velká a s nulovými prostředky je těžké, aby se člověk do něčeho pouštěl sám. Hezron tak ještě zvažuje, že by se s naší podporou zkusil dostat na vysokou školu. S nejrealističtějším plánem však přichází místní koordinátorka Florence. Za sumu okolo 50 tisíc keňských šilinků, což je méně než našich 10 tisíc korun, by bylo možné pronajmout a vybavit v blízkosti malý obchůdek například s oblečením. O jeho chod by se starala celá rodina, která by v něm mohla i bydlet. Florence kalkuluje, že takovýto obchůdek by mohl všechny uživit. Žádáme tedy o přesný soupis nákladů a předběžně slibujeme podporu.

V soukromé škole se děti nebijí

Další den jsme slavnostně uvedeni do školy, kde vedeme proslov o důležitosti vzdělání před několika třídami. Přivezli jsme také staré učebnice angličtiny, sešity a psací potřeby. Škola je soukromá a platí ji sami studenti bez jakékoliv podpory státu. Finančních prostředků tak není nazbyt. V každé třídě je přibližně 50 dětí, jakékoliv modernější pomůcky chybějí. Ředitel se však snaží zaměstnávat kvalitní učitele a držet vysokou úroveň.

Veškeré vyučování probíhá v angličtině, studenti dostávají ve škole také stravu. Školu pro Hezrona vybrala sama Florence a ta nám také popisuje jeho předchozí studium na škole státní. Školné bylo sice o něco nižší, ve třídách ale bylo ještě daleko více žáků. Nejhorší však byl přístup učitelů. Úroveň vyučování byla nízká, učitelé se chovali velmi nadřazeně, s dětmi nekomunikovali, jejich problémy nikoho nezajímaly. Děti byly také často bity, i když je to v Keni zakázané. Bohužel i takovéto studium je ale pro řadu dětí nedostupné. Děti bez jakýchkoliv prostředků nestudují školu žádnou.

Naprosté dno v Kibeře

Na závěr našeho pobytu ještě Florence doprovázíme při návštěvě jiných rodin v Kibeře, druhém největším africkém slumu, který je vzdálen jen několik kilometrů od centra města. Přesto, že jsou s námi dva místní chlapi pro zajištění bezpečnosti, atmosféra není dobrá. „No photo, mzungu!“ bělochu nefoť, křičí na mě vedle postávající muž, když tahám z brašny foťák. Jasně dává najevo, že jestli chci něco fotit, nebude to zadarmo.

Život v Kibeře je naprosté dno, kam můžou obyvatelé Nairobi klesnout. Chatrče z vlnitého plechu nebo bahna a klacků jsou namačkané jedna na druhé, vše navíc v prudkých stráních v jílovitém lepivém blátě. Momentálně je období dešťů, a tak celá čtvrť doslova teče, lidé zapadají do bahna po kotníky, do toho ještě kolem protékají stoky odpadků. Mnoho lidí nemá doma ani podlážku a tak na bahně i spí. Namačkáno je tady více než milion obyvatel, drtivá většina je bez práce, mnoho z nich trpí HIV nebo malárií. I za plechové boudy je třeba platit nájem, což nutí mnoho z nich k prostituci nebo kriminální činnosti.

Po několika dnech strávených na chudých předměstích Nairobi je lehké propadnout depresi. Životní podmínky jejich obyvatel jsou děsivé, vidina na zlepšení situace minimální. Lidé se pohybují v začarovaném kruhu. Bez vzdělání neseženou práci a nezajistí vzdělání ani pro své potomky. Od zkorumpované keňské vlády se také velké pomoci nedočkají. Různé zahraniční projekty jsou tak často jedinou nadějí, přestože se většinou jedná o jehlu v kupce sena. I malá pomoc je však lepší než žádná. Těžko říct, jestli je vůbec možné, aby došlo v dohledné době k nějakému celkovému zlepšení situace. Keňané budou muset i nadále vést svou každodenní bitvu a bude dlouho trvat, než si budou moci opravdu upřímně říci: „hakuna matata“, tedy že není „žádný problém“.

Petr Šmelc je věčný student. Doposud mimo své rodné jižní Čechy strávil téměř tři roky na cestách po střední a severní Americe, Španělsku, Asii a severní Africe. V létě jej můžete potkat na zájezdech u CK Nomád, kde pracuje jako průvodce.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí