Na dvou kolech do Horního Slezska – moderního i zrezivělého, každopádně autentického Polska

Vysočina

Svojí cestu začínám z Jihlavy. Veze mě sem rychlík Českých drah s půlhodinovým zpožděním a výlukou, vše jak má být. Přímo od nádraží vede cyklotrasa k severu. Proplétá se příměstskou kaší průmyslových areálů a skladovacích hal u křížení s dálnicí D1 a dále pokračuje v souběhu s hlavní silnicí až do Štoků. U cesty je památníček bitvy, Rakušáci tam tři dny po Slavkově porazili spojence Francouzů (o výsledku bitvy nevěděli). Vysočina je zde dost plochá a převažují pole. Počasí je příjemně letní, ale ne horké. Sázava je tu ještě spíše potokem a pak městečko Přibyslav. Česká klasika s náměstím, zámkem s muzeem a kostelem s vysokou ohradní zdí a kamennou věží. Cesta k východu pomalu stoupá poli s pšenicí až do obce s romantickým názvem Vepřová a pak se začíná vlnit hlubokými lesy.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Polička – nově upravený park okolo hradeb

Zobrazit

Nádvoří hradu Sovinec

Zobrazit

Glubczyce – historické centrum nebo sídliště?

Zobrazit

300 m pod zemí – dům Guido v Zabrze

Žďárské vrchy

Najednou se objevují hejna cyklistů – evidentně profláklá destinace. Kde jsou časy, kdy jsem kraloval silnici, teď mě do vrchu předjíždějí důchodci na elektrokolech jen to sviští. V mezilesní osadě Račín jsou všichni na pivě v místním minipivovaru. Dávám si taky na břehu rybníka. V centrální části pohoří stoupají lesní silničky až skoro na nejvyšší kopce do výšky 800 m. Dá se zde sejít ke studánce – prameni Svratky v hustém smrkovém lese. Dále na východ se napojuji na členitou cestu lochnesku, která propojuje rázovité vsi vyšších poloh Žďárských vrchů. V nejzachovalejší vesnici Krátké v nejhezčím statečku je Dům přírody místní CHKO. Rozměry je skromný, ale všecko je hezky přizpůsobené staré chalupě. S brýlemi se dá prohlédnout 3d film. Se Žďárskými vrchy se loučím prudkým sjezdem do údolí Svratky, dále se už jede údolím.

Svitavsko

Polička, malé město někde uprostřed Česka, se evidentně snaží nezůstat vzadu. Náměstí s morovým sloupem a mohutnou barokní radnicí uprostřed je nově vydlážděné a neobyčejně dobře zachovalé hradby jsou na jižní straně obkrouženy parkem, rybníkem a novou dřevěnou promenádou s designovými lavicemi (kde místní mládež chlastá už odpoledne). A dále je tu neobyčejně dlouhá fronta na zmrzlinu, prý nejlepší ve městě. Tak na ten zázrak taky čekám, celkem obyč. Okolo Svitav se nachází tzv. Hřebečsko – někdejší největší německý jazykový ostrov ve vnitrozemí Čech. Charakterizuje ho zvláští reliéf krajiny s hřebeny táhnoucími se od severu k jihu a nekonečně dlouhé potoční vsi typické pro pozdně středověkou kolonizaci. Přes Pomezí se jede 5 km a dolů přes Radiměř 7 km. Při cestě k východu musím ty hřebeny překonávat. Naštěstí nejsou moc vysoké. K večeru a už značně unaven přijíždím do vesničky Městečko Trnávka. V hospodě je živo, místní řeší své problémy se svým moravským akcentem a poličské pivo je jako křen. Nad tím vším na zarostlém kopci zřícenina hradu Cimburka. Za soumraku jedu ještě pár kilometrů údolím na východ a nocuji na břehu říčky Třebůvka. Večerní koupel, nikde nikdo, ideál. Nemá pršet, tak nocuji pod širým nebem pod hvězdnou oblohou. Bohužel je doba slimáková, tak mám ráno zaslintaný celý svetr, co používám jako polštár, a na místo stříbrného větru ještě dva slimáky ve vlasech.

Zábřežská vrchovina, Bouzov, Javoříčko

Ráno se rychle balím a ujíždím na východ. Okolo jsou strmé lesnaté kopce, ale řeky tu běží v tom správném směru, tak se jede snadno údolím. Vesnice se zděnými domky si zatím ponechali svou malebnost. Do vrchu se ale musí na hrad Bouzov. Jeho přestavba byla dokončená snad v roce 1900 a představuje skoro ideální podobu takového romantického novodobého hradu s dramatickou siluetou s vysokými věžemi a fasádami z hrubého tmavého kamene. Byl jsem tam v osm ráno a stánkaři a párkaři se teprve rozcvičovali. Přes den tu bude asi narváno. Na další cestě mě povzbuzují skauti z tábora. Poblíž je Javoříčko s velkým socialistickým památníkem vyvraždění části vesnice fašisty. Schodiště nahoru do bukového lesa vede k jeskyni. Vstup je řešen pěkným moderním betonovým pavilonem. Otevírají sice v devět, ale první prohlídka je až za půl hodiny a tak mám dost času podívat se okolo. Nad jeskyní je propast Zátvořice a stará roubená hospoda v dezolátním stavu. V jeskyni klasika, spousta krásných sálů a krápníků, a největší cenností je tenoučká červeně zabarvená záclona. Další zvláštností je neobyčejně zvučný hlas mladého průvodce. Z Javoříčka se ještě musí do kopce, ze kterého už je vidět rovina Hornomoravského úvalu. 

Haná

Po dlouhém sjezdu vítají moravské Benátky – Litovel. No, městem opravdu prochází několik kanálů, z nichž jeden končí přímo pod vysokou a charakteristickou radniční věží. Gondoly tu ale nečekejte. Čtvercové náměstí, kostel, zbytky hradeb a za nimi příjemný park, dále paneláky, česká klasika. Řeka Morava vypadá spíš jako potok – asi že byla rozdělena do několika kanálů. Okolo města vede koridor dálniční i železniční. Rovina je na Hané absolutní a do dalšího města Uničova je to kousek. Ten je přibližně stejně velký, ale o něco historicky zachovalejší. Uprostřed náměstí je bohatě zdobená radnice, kostel se dvěma věžemi je středověký a ve zbytcích hradeb se nachází dvě brány. Obědvám ve stínu dvora, je horký letní den a vedro je i ve stínu. Natož pak při cestě dál. Rovina úvalu končí v obci Paseka, dál jsou zase kopce.

Nízký Jeseník

Toto pohoří nedosahuje nějakých závratných výšek, ze strany nízko položené roviny Hané ale tvoří působivou hradbu. A výjezd za odpoledního žáru po strmě stoupající silnici taky stojí za to. V půli stoupání se na ostrém vrchu efektně vyjímá hrad Sovinec. Vzhledem ke končící vodě a začínající bolesti hlavy jdu raději na exkurzi. V podhradí je empírový kostel a potom patero bran a nádvoří. Hrad je plný kostýmovaných lidí. Naštěstí jsem nedostal pracovní list a nemusel jsem všechny nadpřirozené bytosti najít a sesbírat tiskátka. V interiérech toho moc zajímavého není, protože hrad po válce vyhořel. Ještě vylézt na vyhlídku z věže, opět doplnit vodu a dál nahoru. Stoupání už není tak prudké a blíží se večer, tak to jde lépe. V pozadí je panorama Hrubého Jeseníku. Sjezd k říčce Moravici je spíše mírný. Město Břidličná má velkou hliníkárnu a sídliště a je to odtud spíš po větších silnicích, pokud není cyklostezka v souběhu. Bruntál je vysoko položené okresní město, 550 m.n.m. Zachovalé historické jadérko se čtvercovým náměstím je trochu stranou a dalo by se klidně minout. Je tu živo, zejména díky místní romské komunitě. Svým piknikem z Kauflandu sem docela zapadám. Na okraji centra v parku je zámek, právě v rekonstrukci. Dál na Krnov se dá jen po hlavní silnici, nejprve pěkným sjezdem a po té po rovině údolím Opavy. Potom začínají nekonečné potoční vsi Zátor a navazující Brantnice, které jsou dobře známy ze zpráv o povodních. Baráky jsou hned u řeky a štěrky okolo řeky nejsou po loňsku ještě zarostlé.

Krnov

Všechna česká města po cestě se dají shrnout slovy „česká klasika“, ne tak Krnov. Tohle město na hranici je v rámci Česka trochu zapadákov a už dávno není ani okresním, a přitom je na mnoha místech vidět, jak bylo kdysi důležité a bohaté, rakouský Manchester… Historické jádro města je docela velké a nachází se tam velký středověký kostel, menší zámek i tradiční městské domy, ale hlavně výstavné budovy z konce 19. století. To všechno je ale brutálně doplněné panelovými domy a jsou zde velká parkově upravená náměstí, se kterými jako by si město dodnes nevědělo rady. Na mnohých místech je něco začato – nové designové lavice, kašna s profláklými sochami Olbrama Zoubka, ale někde to vypadá jak po bombardování, a celkový dojem je zvláští. A vlastně je tím to město zajímavé. Z konce 19. a začátku 20. století jsou i předměstí s bloky texilních fabrik a vilami průmyslníků a mezitím palác Silesia, na svou dobu mimořádně pokroková modernistická stavba se secesním dekorem na fasádě (dnes zavřená a chátrající). Den se nachýlil a bylo to už jen na to dát jedno rychlé a hledat nocoviště. V té chvíli mě oslovili dva ještě mladí muži „z kama jedu“, já se nenechal dlouho pobízet a už jsme seděli u místního piva Nachmelená opice na dvoře zámku. Pochází z Krnova, mají to tu rádi, ale, jak to tak bývá, nevrátili se. Jeden žije v Praze, druhý ve Varšavě. Pobavili jsme se jako staří známí. Na spaní mi poradili romantický Ježečkův palouček s besídkou, ale bylo to do kopce a já jsem nedojel až tam a zůstal už na hrázi rybníčka Ježník. Dalo se tam před spaním i ošplíchnout.

Na dnešek slibovali pekelné horko, tak by bylo rozumné brzy ráno odjet, ale to bych včera nesměl sedět do jedenácti na pivu… Ještě jsem si předem objednal exkurzi do uhelného dolu. To bylo rozumné, aby tam ještě bylo místo a abych mohl aspoň na chvíli zmizet před horkem. Půl čtvrtá se zdála být s dost velkou rezervou… 

Opolské Slezsko

Znovu jsem projel Krnovem a na konci zástavby přejel hranici do Polska. Hned tam bylo pár režných cihelných stodol, které na naší straně moc neuvidíte. Silnička za hranicí byla dost rozbitá a pak už jsem najel na přímku hlavní silnice. Současné Polsko se skládá z regionů z velice odlišnou historií. Slezsko je historicky svázáno s českými zeměmi a potom s Pruskem a součástí Polska bylo jen v raném středověku a potom po roce 1945. Proto je tu více historických měst a na vesnicích zděné domky podobné jako u nás. Nevím za co mohla válka a za co tvrdá poválečná rekonstrukce, ale ze starých Hlubčic se zachoval veliký cihlový gotický chrám, radnice s vysokou věží, kousek hradeb a to je tak všechno. Zástavba centra byla doplněna panelovými domy, u radnice v novostavbě dokonce napodobili štíty měšťanských domů a přibyly rozlehlé prostory náměstí, které ale určitě nepůsobí intimně. Nakupuji si na snídani a hned nechávám mobil v košíku. Naštěstí to zjišťuji hned a ještě tam je. Mohlo být po výletu. Na toto jsem specialista.  Cesta dál mě vede mírně zvlněnou venkovskou krajinou s převahou polí se zlatým obilím, které mnohde sklízí. Je horko a sucho ideální pro žně. Pole jsou zatím docela velká, v tom je Slezsko též podobné spíš Česku. Lesů je minimum a vsi jsou většinou u potoka v údolí. Názvy vsí tu mají i v němčině, asi tu nějaká menšina zůstala. U vsi s veselým názvem Kózky je dřevěný kostel a kaplička s pramenem, ideální k odpočinku. Na Odře se nachází dvojměstí Kedzierzyn-Kozle. Kozle na levém břehu je bývalá pevnost, ze které se dochoval jen park s valy ve tvaru hvězdice. Centrum města má pravidelný rastr ulic a čtvercové náměstí, ale nepůsobí nijak zvlášť historicky. Z hradu se zachovala cihelná věž a navazující muzeum je prosklené a současné. Odra zde tvoří ostrov a působí docela mohutně, asi protože je nad jezem. Kedzierzyn na pravém břehu je v podstatě sídliště u dvou velkých chemických závodů, které vybudovali za války Němci. Objížděl jsem areál fabriky Azoty. Je fakt velký a podle provozu kamionů jede na plné obrátky. Cesta dál vede hlubokými listnatými lesy s převahou dubu. Silnic bohužel není moc a ta vybraná je hodně frekventovaná, rovná a nudná. Dochází mi síly, voda už došla dávno, už je po poledni a cíl cesty daleko. U prvního obchůdku kupuju vodu a pivo, jen to zasyčí. 

Horní Slezsko – Gliwice

Po dlouhé rovině nastává táhlé stoupání k městečku Sosnicowice a pak dlouhý průjezd předměstími Gliwic – nejzápadnějšího velkoměsta hornoslezské konurbace. Od ostatních měst se liší v tom, že zřejmě není tak na přímo svázané z těžbou uhlí a působí jako klasická metropole. Skromné historické jádro s cihlovým kostelem a nevelkým čtvercovým náměstím, jehož půlku zasedla radnice, musí člověk pohledat. Za to okolo se nachází velké městské ulice s velkými nádhernými baráky z doby bouřlivého rozvoje konce 19. století – školy, divadlo, nádraží. K tomu rozlehlé socialistické náměstí pro průvody. Do exkurze mi zbývá jen hodina a tak to beru dost z rychlíku. Do toho zjišťuji, že jsem píchnul. Tak jsem si zanadával a nezbylo než zkusit zavolat, jestli by mi vstup neodložili. Naštěstí se to povedlo a mohl jsem se plně věnovat lepení duše. Pot ze mě jen lil, ale povedlo se. Gliwice jsou známy jednou dějinnou událostí. Němci se tu převlekli za Poláky a napadly svojí vlastní radiostanici, aby měli záminku k rozpoutání války. Je to dnes takový pěkně upravený areál s parkem a menší Eiffelovkou. Popisky u památníku se věnují Katyni, což je taková polská slabost – cpou to všude možně i tam, kde to úplně nepatří. Inu propaganda.

Zabrze, uhelný důl Guido

To, že končí Gliwice a začíná další město Zabrze poznáte pouze podle cedule, stejně jako u ostatních sídel Horního Slezska. Města spojuje čtyřproudá třída s paralelně vedoucí tramvajovou tratí. Tramvaje, to je vůbec fenomén oblasti, jsou všude, a zřejmě s nimi můžete projet celou oblast křížem krážem. Zástavba kolem třídy je všelijaká, od paneláků po staré činžáky a od dělnických kolonií po zóny příměstských skladů. A to je na té oblasti krásné, že je to mozaika. A vůbec nevadí, že jedno místo je takové a druhé úplně jiné. Žádní úředníci a památkáři, kteří řeknou, co je správné a co ne, prostě ekonomie, příležitost, život. Zabrze nemá výstavnost Gliwic. Centrum se pozná tím, že je tam radnice a náměstí, ale jinak jsou tam ty samé baráky, co jinde. Není tu nic výrazného, ale přesto je to v rámci oblasti tahák pro turisty – dá se zde zfárat do uhelného dolu. To nejde jinde ve Slezsku ani na Ostravsku. Zpřístupněné doly jsou tu hned dva – královna Luisa s projížďkou na loďkách v zavodněných štolách a Guido, kde je to více o představení důlní činnosti jako takové – tam jdu já. Čekal jsem spoustu lidí, ale je tu docela klid (se solnými doly ve Wieliczce u Krakova se to nedá srovnat). Toto není turistická oblast. Dolů nás jede asi patnáct a tomu říkají velká skupina. Hloubka je asi 300 m a jede to rychle a hladce. Není tam chladno na rozdíl od jeskyně, ventilace evidentně funguje lépe. Výřečný průvodce nám předvádí různou techniku od důlních kombajnů, přes způsoby zajištění stropu štoly, po různé způsoby dopravy a všechno to uvádí do činnosti. A je to strašná věda, jak to udělat, aby se to celé nepropadlo a aby to celé nevybouchlo. A v polštině jsem teda určitě nerozuměl všemu. Každopádně je to práce naprosto nepředstavitelná, každý den osm hodin ve tmě, hluku a prachu a s pocitem, že se nemusím vrátit. Na konci prohlídky se dá zůstat ve stylovém podzemním baru, ale moc lidí tam nemají, a já taky raději jedu na povrch.  Nějak jsem to dnes v tom vedru přehnal a bolí mě achilovka i hlava a vypadá to, že jestli se to nezlepší, tak zítra pojedu domů. Jedu jen zlehka a vyhlídkově. Poblíž je stará cihelná teplárna.

Ruda Slaska

Další velkoměsto v řadě těsně navazuje na Zabrze. Centrum snad ani nemá a je to vlastně více sídel, která jsou administrativně takto sloučena a nazvána. Jestli je v Ostravě pár vzácných starých dělnických kolonií, tak tady je jich hodně, a jsou autentické a živé, nic pro turisty. Obyčejně jsou to samostatné patrové domky, dvoudomky nebo i bloková zástavba s průjezdy z režného zdiva. Pojednané jsou tradičně, často s historizujícími detaily. Stavby jsou blízko u sebe a když vcházíte dovnitř kolonie, tak už nejste úplně na veřejné ulici, ale už v nějakém prostoru napůl soukromém, kde se všichni znají a kam cizí lidé běžně nechodí. Není to asi nijak luxusní bydlení a obyvatelé jsou na první pohled spíše nízkopříjmoví. Domy jsou většinou neopravené, očouzené, s patinou, dvorky jsou intimní, sem tam úpravné s příjemným posezením, ale většinou ne. Nejběžnější formou občerstvení je v Polsku kebab, najít něco s polským jídlem je náročnější, hlavně večer, jím tedy kebab. S odjezdem na nocleh moc neotálím, protože v noci má pršet, a hledat v této obří aglomeraci místo na stan nemusí být snadné. Ale daří se to rychle. U říčky Bytomky je rybník Szkopka, snad zatopený důl, a vedle něj dubový lesík. Vůbec je tu mezi zástavbou hodně míst nikoho, kde není ani park ani pole, ale nějaké pozůstatky dřívější průmyslové činnosti. Večer je horký, dusný a komáři jsou ve svém živlu. Koupání je ve Szkopce zakázané, ale nikdo mě neviděl. V noci opravdu přichází pořádná bouřka a ráno je zase krásně a vzduch je zase svěží.

Bytom a Chorzów

Balím brzo ráno. Další v té pestré hornoslezské mozaice je Bytom. Možná jste o ní ještě neslyšeli, ale má přes 150 tisíc obyvatel. I město samotné je při průjezdu jak mozaika – hnědočerné činžáky, hornická kolonie Bobrek vedle staré funkční čmoudící hutě, nádherná teplárna Szombierki (trochu jak ikonická floydovská Battersea v Londýně), panelové sídliště, věže dolu a až pak centrum města. Tam zaujme velké modernistické nádraží, pěkně upravená pěší zóna i velký nákupní mall, za to rozlehlé náměstí působí trochu pustě. Boční uličky pak určitě nepůsobí nijak výstavně. V Polsku mají hodně pekáren, kde se dají vedle chleba koupit různé sladkosti – velké koblihy určitě předčí ty naše a mají i buchty, ze kterých se dá odříznout kousek na váhu. Dneska na snídani ekler, něco jako věneček. Dalším navazujícím velkoměstem je Chorzów. Zatímco předešlá města patřila před válkou k říši, tak Chorzów už byl polský. Zaujme zde hlavní rynek, který přetíná estakáda hlavní silnice tak, že jeho prostor úplně ubíjí. Po dlouhé pěší zóně s výstavnými domy ze zlaté éry konce 19. a začátku 20. století jezdí tramvaje. A ještě je zde fascinující kostel ve stylu geometrické moderny. Při artérii na Katowice se nachází velký park, do kterého jsou soustředěny atrakce pro celou konurbaci – obří atletický stadion, ZOO, skanzen, dětský svět atd. Atrakce propojují sedačkové lanovky, které v rovině působí bizarně, ale pro hornickou oblast jsou asi logické. Zvláštní památkou  je výstavní hala Kapelusz (klobouk) z období socialismu. Zavěšená konstrukce střechy tvoří zborcenou plochu doplněnou střešními světlíky. Působí na mě jak dinosaurus, což souvisí i se zbědovaným technickým stavem (vše kolem je tak úpravné a tato úžasná stavba chátrá, nevědí, co s ní).

Katowice

Nesporná metropole Horního Slezska. Je sice také jen jedním městem z mozaiky,ale je uprostřed a jeho centrum s dobře se doplňujícími velkorysými baráky z doby socialismu i dneška je takovým pulsujícím dynamickým a současným srdcem oblasti, které je tak nepodobné jiným městům střední Evropy zahleděných do minulosti. Znakovou budovou je mírně asymetrický létající talíř sportovní haly zvané Spodek (podšálek), opravdu elegantní stavba. Hned vedle obří kovové černé kongresové centrum, jehož střecha se uprostřed snižuje až k terénu, aby se po jejích mnoha šikminách s trávníky dalo vystoupat na oblíbenou vyhlídku. A další skvělé kusy současné architektury, strohá filharmonie, hravé hornoslezské muzeum s prosklenými kostkami vedle historických budov, nápaditá knihovna a vše v krásných nových parcích, město budoucnosti. Zbývající část města pak už připomíná ostatní hornoslezská města s jejich nenačančanou autentičností. Hlavní náměstí je směsicí různých stylů od konce 19. století po dnešek bez nějaké jasné kompozice, ale působivé svou nahodilostí a živostí. A ještě musím zmínit Osiedle Tysiaclecia na západním okraji. Sídliště jsme zvyklí vnímat jako něco stále stejného a nudného. Většinou je to opravdu tak. To ale není o sídlištích, ale o místech, kde požadavek na množství dokončených bytových jednotek potlačil touhou udělat dobré bydlení. Katowické sídliště je přesně tím příkladem, kde to chtěli udělat ukázkově, a originální projekt dotáhli do konce včetně služeb, škol, zeleně a pěších stezek, a všechno to funguje. Originální věžáky ční nad korunami stromů a dole mají přednost chodci a cyklisti a ne auta s jejich parkováním, jak jsme zvyklí. V klidnější části centra jižně od nádraží se zastavuji na oběd – mou oblíbenou polskou kvašenou polévku – žurek. Už potřebuju dobít mobil a vyprat kaťata. Při cestě dál na východ se nachází Nikiszowiec – největší a nejdokonalejší dělnická kolonie – a také jediná turistická. Vznikla na počátku dvacátého století a charakterizují ji velké bloky vymezující ulice s podloubími a  klidné dvory. Je pojednána v historizujícím stylu a samozřejmě v režném zdivu. V centru je náměstí s mohutným kostelem. Nepřipadáte si tu tak objevitelsky, jak v jiných koloniích, ale pořád je to místo, kde se žije.

Sosnowiec, Dabrowa Gornicza

Cestou na severovýchod míjím několik rybníků, jeden se jmenuje Morawa. Čistá voda, písečná pláž, nechávám se zlákat a je to fajn. Kupodivu se uprostřed tohoto obřího souměstí koupu sám.  U stánku si dávám k uschnutí zmrzlinu. Polsky lody s tvrdým L, které mi zní trošku jako „u“. Intonuji tak dokonale, že na mě děvče nechápavě hledí (i když na stánku nic jiného než lody nemá) a pak jde do skladu a přinese mi vodu. Dopadlo to ale dobře a mám své lody – je to dobré a je toho kotel. Lody mají v létě v Polsku opravdu na každém rohu, častěji než u nás. Další velkoměsto na cestě je Sosnowiec. Východní část Horního Slezska patřila v 19. století už k ruské říši a na městě je to znát. Zástavba centra je prostější a chybí bohatě zdobené baráky z režného zdiva, také nádraží je daleko skromnější a podobné na ta v Rusku. Cesta přes Horní Slezsko byla z jedné strany náročná, protože často jedete po velkých silnicích, kde je hodně aut. Na druhou stranu, tam kde bylo dost místa, jsou zřízeny pohodlné cyklostezky. Dokonce při křížení s vedlejšími ulicemi pokračuje povrch stezky do silnice hladce bez obrubníku a auta Vám dávají přednost, což činí  jízdu výrazně plynulejší. Pro Polsko palec nahoru. Přitom tu prakticky nefunguje cykloturistika, ale jezdí se hlavně účelově. Poslední metropolí v mozaice je Dabrowa Gornicza. Projíždím jím po dlouhé rovné třídě a sídliště okolo na mě působí fádně. Třída i tramvajová linka končí v obřích, dosud funkčních, hutích. Při objezdu areálu si mohu udělat představu o jeho měřítku, ale průmyslové objekty a komíny vidím jen zdáli. Ještě nová rozvojová zóna s halami z hliníku, který ještě blyští novotou, a urbanizovaná oblast končí. Snad po 100 km jsem venku z města.

Nejširší nabídku průvodců a map Polska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ogrodziniec

Byl to dneska spíš odpočinkový den a já jsem moc rád, že mě přestala bolet achilovka a mohu v cestě pokračovat. Na večer je třeba ještě odjet nějaké kilometry. Zpočátku je silnice dost frekventovaná, ale postupně se to zklidňuje. Je tu hodně lesů a cesta mírně ale pro Polsko nezvykle vytrvale stoupá. Je totiž třeba překonat hřbet Čenstochovské vysočiny. Pahorkatina s výškami do 500 m.n.m. je dost zaoblená, ale sem tam z ní vystupují vápencová bradla. Polsko není ve srovnání s Českem zrovna země hradů, ale tady je jich dost. Největší a nejznámější, na nejvyšším bradle, prostě všechna nej má Ogrodziniec. Když vidím množství stánků a atrakcí v podhradí, tak jsem moc rád, že jsem dorazil až před osmou večerní, kdy už je areál zříceniny zavřený a kolem chodí jen pár opozdilců. Bílá zřícenina na bílých skalách působí opravdu impozantně a vše podstatné je z ní vidět i při procházce okolo. Pivko, slunce zapadá a vše vypadá moc romanticky. Rozhoduji se, že přenocuji na nedalekém hrádku Birów a je to dobrá volba. Rekonstrukce pevnůstky z raně slovanských dob se sice skrývá za palisádou z kůlů, ale není tu ani noha, pěkná travička a ráno ocením otevřené ekologické WC. 

Východní Horní Slezsko, Pilica

Vyjíždím brzo ráno, aby mě tu nenačapal někdo z obsluhy. Dlouhý mírný sjezd mě přivádí do města Pilica s upraveným čtvercovým náměstím s patrovými domky okolo a milou radničkou uprostřed. Snídám v cukrárně, abych trošku přiživil mobil. Cesta dál na východ už vede klasickým Polskem. Mírně zvlněná krajina s úzkými pásy políček, kde se sem tam střídají plodiny, ale přece jenom převažuje zlaté obilí. Vesnice jsou převážně uliční nebo potoční, takže značnou část cesty jedete vsí. Přitom zástavba není nijak nahuštěná a mezi domky klidně zashují i pásy políček. Převážná většina domků jsou novodobé kostky bez nějakých stylových ambicí. Stará zástavba bývala dřevěná a už není. Jen občas jsou vidět přízemní dřevěné chaloupky se sedlovou střechou obložené prkny na svislo. Tradičně tvoří zemědělskou usedlost několik menších samostatně stojících objektů okolo dvora, obytná část do ulice, z boku a vzadu hospodářské stavby a hned za nimi vlastní pás pole. Co zde určitě neuvidíte je areál JZD, za to hodně starých traktorů. Do kolektivizace se zde soudruzi nikdy nepustili a proto je Polsko mezi postkomunistickými zeměmi svébytné. Při průjezdu vesnicí Wola Libertowska mě zaujme mile upravená stará chalupa a po té nápis muzeum starých křížů. Jedu dál, ale pak mi to nedá a vracím se. V zahradě ve stínu ovocných stromků něco skládají mladé holčiny a zvou mě do muzea. Chalupa působí trochu hundertwasserovsky a je přeplněná vyřezávanými zvířaty a skřety a panenkami Mariemi a zachráněnými starými kříži z okolí. Výbuch tvůrčího elánu. Milé místo, o kterém se asi nepíše v žádném průvodci ani na mapě. Střediskové městečko Zarnowiec s náměstíčkem a cihlovým kostelem, pak dokonce i krátké stoupání a zase dál k východu jednotvárnou krajinou. Fouká svěží vítr od západu a nic tak cyklistu ve volné krajině nepotěší, jako tato nezištná výpomoc. Na tachometru přes 25 km/h a krásně to ubíhá. I když roviny a stejnoměrné šlapání dávají zabrat svým způsobem více, než když si sem tam můžete změnit frekvenci do vrchu a odpočinout si při sjezdu. Slunce svítí a nad krajinou plují bílá oblaka v průzračném vzduchu, nádhera.