HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Město stříbrné horečky – Taxco

Město stříbrné horečky – Taxco

„Pojďte se podívat, u mě nakoupíte levně“

Takhle nás někdo láká každou chvíli při procházce Taxcem. Nechce nám prodat jídlo, oblečení ani suvenýry. Tady se prodává hlavně stříbro. A nakupuje, samozřejmě. Výběr je obrovský, až oči přecházejí. Po celém Taxců je prý 300 obchůdků se stříbrem. To je jeden takový obchod na každých 170 obyvatel tohoto starobylého a krásného města.

Ulice Taxca

Taxco vypadá poutavě už z dálky. Je posazeno na úbočí prudkého svahu a i když má 50 tis. obyvatel, nemá nevzhledná předměstí jako další podobná mexická města. Není se co divit, že celé město je národní památka. Je tak natěsnáno, že se sem nevlezou žádné větší stavby, včetně autobusového terminálu. Ty jsou tady dva menší a ten na který přijíždíme je opravdu stylový.

Taxco je tedy město stříbra. To se tady nejen těžilo (dnes už moc ne), ale dodnes zpracovává a hlavně prodává. Pro tuto exkluzivitu je tady taky všechno dražší (kromě stříbra…) a tak zkoušíme rovnou tip na ubytování od kamarádky Květy. Je to blízko nádraží, ale hned testujeme svaly, protože šlapeme pořádně do kopce. V domě s nápisem La Fuente, ale bez označení „hotel“ nacházíme co jsme chtěli. Se seňorou Conou Lugo usmlouváme cenu z 300 na 250 p. za noc. I tak je to ale nejvíc za celých 5 týdnů v Mexiku. Za odměnu máme pokoj úplně o samotě, s vlastní sociálkou a televizí se satelitem. Takže pro další zájemce: La Fuente, Calle del Progreso 3.

Po zabydlení vyrážíme na prohlídku. Město je jedním slovem nádherné. Úzké dlážděné uličky, domy všelijak poskládané, náměstíčka, tajuplná zákoutí, kostely. Tak se to asi dá popsat delší větou. Ulice v centru jsou tak úzké, že jsou všechny jednosměrné. Chodníky neexistují. Chodci sdílí prostor s auty a často se vleze buď jeden nebo druhý. Myslím, že moc lidí auto mít nemůže (kde by ho parkovali?) a tak každé druhé auto ve městě je bílý „brouk“, který tady fungují jako taxi. Ale i brouci musí některé zatáčky projíždět nadvakrát.

Hlavní náměstí se jmenuje Plaza Borda. To má klasický mexický vzhled … sestříhané fíky, lavičky, altánek …a samozřejmě kostel. Ovšem Parroquia de Santa Prisca stojí za to. Zvenku růžová a zdobená, uvnitř se spoustou zlata na pěti obrovských oltářích. Sedíme chvíli na náměstí a pozorujeme ruch. Ten tvoří z velké části turisti, kterých tady vidíme určitě nejvíc za celou cestu. Na to jsou samozřejmě připravení místní. Od nabízečů všeho možného až po žebravé děti. Těch tady vidíme taky nejvíc za celou dosavadní cestu. Ale určitě to nebude tím, že by tady žilo nejvíc chudáků. Prostě dobře ví, že před bílým turistou stačí natáhnout ruku a zatvářit se smutně.

Přímo na hlavním náměstí navštěvujeme dům Casa Borda. Ten postavil v roce 1759 zdejší mecenáš a stříbrobaron Borda (viz. kostel). Uvnitř jsou nějaké místní instituce a taky výstava moderního umění. Zdarma, ale nic moc. My jsme tam ale kvůli samotnému domu, který má být zajímavý. No, je na místní poměry obrovský, to jo, ale jinak spíš zchátralý než pěkný. Návštěva tak stojí za to hlavně kvůli výhledu z balkónů, které poskytují super fotomotivy, jaké z ulice nejdou vidět.

Za návštěvu taky stojí malé Museo de la Platería, kde jsou vystavena umělecká díla ze stříbra. Zajímavé, co se dá všechno ze stříbra a drahých kamenů vyrobit.

Ale toulání se uličkami přináší spoustu dalších a nečekaných pohledů. Nejkrásnější je město večer, když zapadá slunce a domy dostávají ten správný barevný odstín. Ne už tak příjemným, ale taky zvláštním zážitkem je cesta po městě ráno, za tmy a deště. Prázdné ulice dostávají tajuplný nádech a mokrá dlažba ve strmých uličkách tak klouže, že by to chtělo zábradlí.

Uzounke ulicky

Obchůdky se stříbrem je vidět po celém městě. Ale nejvíc právě na náměstía uličkách kolem. Od honosných a různě nazdobených až po obyčejné. Hodně obchodů je i ve „stříbrných nákupních pasážích“. Výběr je tak opravdu obrovský. Prodávají se samozřejmě hlavně šperky, ale i různé suvenýry a další předměty jako třeba spony na opasek apod. Ve stříbře se bohužel nevyznám, ale je tady asi opravdu levné. Nakupují jak bílí turisti tak Mexičani. Někteří rovnou do košíčků. Aby bylo stříbro pravé, musí mít na sobě vyražený punc „.925“. Tím je potvrzena ryzost stříbra 92,5%.

V klidnějších uličkách pod náměstím prodávají indiáni i další zajímavé, většinou ručně vyráběné suvenýry. Krásné dřevěné masky a loutky lákají, ale jsou bohužel moc těžké (pro někoho, kdo je 3 měsíce na cestě). Podobně ručně malované dřevěné podnosy, krabice i krabičky. Nadějnější jsou obrázky na ručním papíře. Jsou na nich různé lidové mexické motivy. To už bychom uvezli. Základní cena je 20, ale chceme jich víc a tak smlouváme. Nakonec se dostáváme na 100 p. za 7 kousků. O tom, že to je ruční práce se lze přesvědčit lehce. Prodejci, kteří zrovna nemají co dělat, sedí na zemi a malují.

V Taxcu je ještě jiná velká nákupní oblast. Je taky přímo v centru, ale tak důmyslně skrytá a oddělená, že o ni velká většina turistů nemá ani zdání. Jedná se samozřejmě o tržiště pro místní. Je to svět sám pro sebe. Rušné uzoučké uličky, průchody, propojené domy, všude prodejce na prodejci. Ale tohle místo se těžko popisuje. Kdo neviděl aspoň něco podobného, těžko si takové místo představí. Navíc není těžké se tu zamotat. A právě to se stalo nám… V takové chvíli nezbývá než někam jít a čekat, kde nás tržiště vyplivne.

Celou dobu jsme zespodu koukali na obří sochu Krista, který se tyčí nahoře nad městem.

„Tam ale musí být pěkný rozhled“. S touhle myšlenkou jsme si pohrávali a nakonec se ji pokusili uskutečnit.

Vyrážíme podle intuice. Prostě pořád nahoru… Je zajímavé vidět normální domky, přilepené ve svahu. Drží se zuby nehty. Jen mají za nimi někdy dost špíny a bordelu. Sem už se asi žádný turista nedostane, tak je jim to jedno. Skoro nahoře už se proplétáme mezi domky po hliněné cestě. A když už tam skoro jsme, překvapí nás fotbalové hřiště (samozřejmě hliněné), na kterém právě probíhá litý mač. Jsme navedeni na cestu vinoucí se lesem (taky pěkný svinčík). Konečně Ježíš! Má rozpažené ruce, jako by chtěl obejmout celé Taxco s údolím, které leží pod nim. Výhled je opravdu famózní, panorama se otevírá víc než 180 stupňů. Společnost nám dělají i dámy v lodičkách. Z druhé strany sem totiž vede silnice. Ale my jdeme zpátky stejně. Jen rychleji, protože už se stmívá a tyhle uličky moc důvěry nebudí..

Noční město ten večer opravdu tepe. Odevšad je slyšet hudba, ale hlavní sláva je na náměstí. Tam se koná přehlídka krásy, tzv. volba Reiny – královny. Náměstí je plné lidí. Zařazujeme se do davu a sledujeme představení. Ale co to? Královny mají asi 10 let. Je jich 5 a každá má svůj fanklub, který freneticky povzbuzuje. Děvčátka se snaží chovat jako dospělé missky, ale vyznívá to spíš trapně. No, celá choreografie je dost slaboučká. Skládá se z vyvolávání jmen, mávání a promenádování po molu. Ale davy doslova šílí. Konečně je vyhlášena Reina. Dostává korunku a další ovace.

Teď budou následovat starší kolegyně. Je to opravdu „reprezentativní vzorek“ Mexičanek. Z 6-ti holek nemá žádná indiánskou krev. Některé vypadají jako čisté Evropanky, včetně blond vlasů. Přitom v publiku, kromě nás, bělochů moc není. Zajímavé je, že nejsou tak vyhublé, jak býváme u missek zvyklí od nás. Choreografie je podobně chudičká jako u jejich mladších kolegyň. Taneček ve stylu spartakiády a několikeré halasné vyvolávání jmen. Pak mají problémy s technikou a tak jdeme spát. Kdo se stal Reinou nevíme. Ale určitě žádná indiánka, kterým to sluší rozhodně mnohem víc.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí