HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Legenda z ostrova Vanikoro

Legenda z ostrova Vanikoro

Když přestalo asi padesát mil před Vanikorem v souostroví Nových Hebrid v Pacifiku foukat, ještě jsem netušil, že zde zůstanu déle, než jsem si kdy dokázal představit.

Zvláštní je, že čím jsem se k němu blížil, měl jsem pocit, že se vracím domů. Ale přiznat jsem si to nechtěl a začal jsem uvažovat, zda ostrov minu.

Zeptal jsem se na názor posádky, Marka a Nory. Neodpovědeli, mysleli si, že je to legrace. A tak doplula Libera na zadoboční vítr ke korálovým útesům, kde více než před dvěma sty lety ztroskotaly lodě „Astrolábe“ a „La Bousole“. Naše loď nakonec zakotvila v zátoce Manevay.

Když jsme ještě téhož dne vypluli, a to směrem mezi ostrovy Banie a Tevai, foukal mírný vítr. V Dillon’s passage jsme uviděli mihotat se dvě kánoe. Začali jsme mávat, abychom na sebe upoutali pozornost, což se nám podařilo a překvapivě se nám tyto dvě z dálky malé kánoe začaly přibližovat. Ti lidé se vydali směrem k nám. V dřevěných vydlabaných kánoích měli na dně čerstvé ryby, ovoce a děti. Na první pohled neupravení a pestrobarevní, špinaví s velkými oranžovočervenými ústy. Později jsme zjistili, že je to do žvýkání betelových ořechů.

První jsem oslovil ženu, která se tak mračila, že jsem nevěděl, co si o tom myslet. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla mít strach, vždyť k nám připluli dobrovolně. Pak jsem pochopil, že zde často nevídají cizince. Pomocí posuňků a angličtiny nám vysvětlili, že mají vesnici na vnější straně ostrova a náčelník se jmenuje Ben Tua. Pozvali nás a vydali se do vesnice ohlásit příjezd cizinců.

Lod na brehu

Kotvení nebylo jednoduché, neboť se často měnila hloubka. Rychle jsme vyhodili kotvu a příď Marek přivázal lanem do oka v korálovém útesu pod vodou, kousek před námi. Jinak to nešlo.

K lodi se s velkým povykem a cákotem blížilo několik dospělých a houf dětí. První, kdo se mi představil, byl Stanley Dealon, mladý kněz vesnice Buma . Mezi několika úhlednými chýšemi jsme prošli na prostranství, kde na nás ve stínu na palmové rohoži čekali učitel Francis Hixon, kouzelník Frank Nouno a náčelník Ben Tua. Všichni byli oblečeni v tričku a trenýrkách. Jediný náčelník měl ještě sluneční brýle a hliníkovou hůl.

Ve vesnici

Potom jsme dostali průvodce s kánoí a pluli na nedaleké kotviště. Tím zvláštním kotvištěm byla jediná korálová homole, ležící ve velké zátoce, dost daleko od břehu. Homole vyrůstala ze sedmdesátimetrové průzračné černé hloubky a svůj vrchol v podobě velkého hřibu měla asičtyři až pět metrů pod hladinou. Kolísání hladiny při odlivu a přílivu bylo právě asi tak jeden metr.

Vanikoro je stará sopka a kotviště se na jeho prudce sestupujících srázech do moře hledá špatně. Kotva sesama o sobě nemohla nijak udržet na tvrdém povrchu homole, a tak jsme z toho vyvazování na útesy začali dělat běžnou praxi. Marek chytil pod vodou silným lanem ten korálový hřib jako do lasa. Spotřeboval takřka dvacet metrů lana, aby ho obepnul a já mu potom spustil kotvu přímo ke smyčce.Svázáno to bylo dohromady tak, aby kotva hřib moc nerozbila a také aby držela smyčku svou vahou u jeho paty. Několikrát bylo třeba úvaz ještě zdokonalit a pak už jsme mohli celé noci v klidu spát i za silného větru, bez obav, že se utrhneme. Každý den jsme potom jezdili na dinghym do vesnice a jeden z nás zůstával na lodi jako hlídka.

Stali se z nás přátelé a díky tomu jsem se dozvědel příběhy, na které se nedá zapomenout. Jedním z nich je i tato legenda.

O stromu Kauri

Tento ostrov měli lidé kdysi rozdělen na tři oblasti a v každé se mluvilo jiným jazykem. Teď všichni používají jazyk, kterým mluvím já, náčelník. Ty další dva se už prakticky vytratily. Náš malý ostrov nazýváme TeAnu i když má ještě jedno jméno…Tevai. Severozápadní strana hlavního ostrova se jmenuje Vano a jihovýchodní část Tanema. A tento příběh je o Kauri, Božích stromech.

Již je tomu dávno, co žila dívka z TeAnu… odsud… a chtěla si vzít za muže chlapce z části ostrova zvané Vano.Chlapec za ní chtěl jezdit na TeAnu a dávat jí dárky. Nemohli spolu ale ještě žít, protože nebyla zaplacena cena za nevěstu. Měl pro ni připraveny ozdoby na ruce a kokosové rohože isvatební oděv. To vše pro ni sám udělal. Dál pro ni měl jídlo, živé prase, tarový puding…a chtěl jí to dovézt.

Chlapcův otec jednou řekl, že se za dívkou pojedou podívat a zeptají se, jestli by chtěla žít s nimi.Chlapec byl šťasten a řekl „Och, na to jsem stále myslel, moc ti děkuji otče.“Tak vzali potřebné mušlové peníze a odjeli do dívčiny vesnice. Spolu s nimi jela i matka a všichni příbuzní.

Dívčinými rodiči byli pěkně uvítáni. Vytáhli tedy kánoe vysoko na pláž a příbuzní dívky přinesli koše betelových ořechů. Potom všichni žvýkali, plivali kolem sebe a rozprávěli. Nalovili a upekli ryby a mezi tím propáslipříliv, tedy možnost odplout domů. A tak všichni museli čekat až do rána na další příliv. Po příjemném, dlouhém večeru byli návštěvníci pozváni do chýší, aby si mohli odpočinout. Chlapcovi rodiče spali spolu s rodinou děvčete a chlapec v domě svobodných mužů, který je uprostřed každé vesnice. Jistě že to tak mělo všechno být, protože je to naše tradice.

Druhý den ráno se zeptal chlapcův otec příbuzných děvčete, kolik chtějí za nevěstu, s cenou souhlasil a zaplatil. Tím bylo rozhodnuto, že děvče odjede se svým mužem a jeho příbuznými na druhý den.Vesničané zabili prase, opekli ho. Čekání na další příliv si zkrátili pojídáním opečeného prasete.Dívka dostala od svých rodičů náramky, kokosový olej, koření, oblečení a náušnice z želvího krunýře. Když byl čas přílivu, vyprovodili děvče a dali mu na cestu i zbylé jídlo ze slavnosti. Vítr přišel z východu a kánoe ujížděly pryč velice rychle.

Kluci poslouchaji

Za šest měsíců na to děvče otěhotnělo a všichni z Vano věděli,že chlapec dokázal dobrou věc. Udělali oslavu a uvařili puding.Děvče si muselo sundat pandanový pás, protože začal být moc těsný. Mělo ho šestkrát omotaný a utažený kolem svého břicha. Brzy na to odjeli mladí manželé k dívčiným rodičům na návštěvu, aby se svěřili s radostnou novinou. Ti dali chlapci peníze, protože bylo třeba, aby se dobře o jejich dceru staral a navrhli mladým, aby odjeli až pozítří. Ti souhlasili. „Dobře, my uděláme další pudink, nasbíráme betelové ořechy, ulovíme rybu a hned ji připravíme,“ řekli dívčini rodiče. 

Děvče potom smutně naznačilo rodičům, že už nebude moci dlouho přijet. To kvůli tomu porodu a proto, že děťátko bude malé. Chlapec dostal zpátky ještě všechny peníze, které jeho rodiče zaplatili. Bylo to obvyklé, když se ukázalo, že manželství se ujalo, jako dobře zasazené semeno.

Doma potom, když mělo děvče rodit, začaly se o ně starat ženy z vesnice a muž odešel podle zvyklosti bydlet do domu mužů. Děvče dostalo bolesti a porodilo.Nebylo to však lidské dítě, ale jakýsi kus zářivé smůly nějakého stromu. Když ho děvče uvidělo, zakopalo ho za domem do země a označilo holí. Ostatní ženy mu při tom pomáhaly. Manželovi řekly, že dítě mít nebude, ale že se jeho žena uzdraví.

Děvče to stále táhlo k tomu místu, kde podivnou věc pohřbilo, a řeklo to i svému muži.Ten pohladil ženu a šel se s ní podívat tam, kam ji to táhlo…Kolem hole vyrůstalo několik malých rostlin s pevnými, houževnatými listy. Oba cítili, že rostliny spolu zplodili. Byly to velice zvláštní stromečky. Chlapcovi rodiče jim dali jméno „Delo“ a měli ze své nevěsty i ze stromků radost.

Náčelníkovo vyprávění se chýlilo ke konci …

Když stromečků vyrostlo dohromady asi třicet, do délky tak jedné stopy, rozhodli se manželé, že je nenechají na původním místě, kde by je mohl každý useknout nebo zlomit. Spolu s rodiči je vynesli na hřebeny hor a tam vysadili. Část stromků dali do koše s půdou a v kánoi je převezli na TeAnu. Také tam, s rodiči děvčete, je vysadili vysoko v horách. Každý den potom chodili na ta místa a radovali se z toho zvláštního a rychlého růstu stromků.

Zanedlouho se to dověděl celý ostrov a po mnoho generací mohou lidé ty stromy milovat a obdivovat. Mezi tím z nich vyrostly velikány, které se už ani nepodobají stromům, ale vzhůru rostoucím zahradám čnícím až do oblak.

A to je konec pověsti o tom, jak se na Vanikoro dostaly stromy Kaury.

Nove Hebridy a ostrov Vanikoro

JIŘÍ ALBRECHT bude aktivním účastníkem Cestovatelského festivalu v Praze, který se koná ve dnech 24.-25. března 2007 v Praze. Přijďte na jeho přednášku, na níž vás s sebou vezme na svou plavbu na lodi Libera nejen na ostrov Vanikoro, ale možná i na Šalamounovy ostrovy a souostroví Santa Cruz. Program festivalu najdete na www.setkanicestovatelu.cz .

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí