„Říkal jsi, že máš rád národnostní menšiny a Indii, je to pravda“ padla rétorická otázka. „Víš, že tady na jihu Vietnamu přežívá menší komunita, která by té mohla alespoň v myšlenkách do Indie přenést?“ odpoví si sám, jak jsem očekával. „Co tím myslíš?“ prolomím pár vteřin ticha, které se mezi námi na chviličku rozhostilo, a mně se tím naskytla příležitost si podrobněji prohlédnout jeho tvář.
„Ve Phan Rang, mezi tamními se místu přezdívá „město soli“, žije asi šedesátitisícová Hindu komunita – potomci Království Champa – a ti jsou historický spojení s národnostmi v Jávě. Jmenují se Balamon Chám a určitě jsi o nich musel slyšet!“
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Pravda, říkám si skloněný nad zápisníkem, do kterého zapisují slůvka co mi Thong ochotně sděluje v prázdné kavárně, ve které se nás rozhovor rozléhá a vyplňuje každičký liduprázdný kout. Než se znovu pustíme do řeči, na mysl se mi vrací projížďka na motocyklů, asi tak tři roky nazpátek, dobrovolničil jsem tehda v Kambodži. Jedno ráno jsme se společně s partičkou dobrovolníků vydali na výlet k vietnamské hranici a tam jsem poprvé zaslechl o národnosti Chám.
Na průzkum do království Champa
„Myslel jsem, že Chám jsou muslimové, pokud se nepletu?“ pokládám otázku, abych se dozvěděl maličko víc. Thong se nenechává moc pobízet a obratem dodává: „To máš naprostou pravdu, ale ty obývají hraniční oblasti mezi naší zemí a sousední Kambodžou. Ty, co zůstali, ve vnitrozemí jsou Hinduisté a uctívají Ganesu, Sivu a já už si přesně nepamatuju koho ještě. Lady Po Nagar?? Jo to je ono, hlavní modlou je zemská bohyně Po Nagar. Tady ti musí být jasné, pokud jak jsi říkal, cestuješ a navštěvuješ minoritní skupiny, že Chám jsou semi-matriarchální společnost. Chlapi musí poslouchat ženský,“ propuká v dětinsky smích a to je poslední informace, kterou od něj dostanu.
Později po cestě autobusem se mi tohle náhodně setkání s Thongem v kavárně v Saigonu vrací znovu a znovu na paměť a já se nemůžu dočkat příjezdu domů, abych si přečetl maličko informací o zmíněné národnostní menšině a úpadku jednou mocného království.
Ignorují únavu způsobenou několikahodinovým kodrcáním v autokaru a zasedám k laptopu. Konzultují několik zdrojů najednou a dočítám se: „Balamon Chám, jsou národnostní menšina non-indického původu a jsou jediná přeživší ve Vietnamu. K dnešnímu datu se komunita čítá na 60 000 členů a horko těžko bojují o zachování kulturních hodnot v ekonomický se pomalu vyvíjejícím Vietnamu.“
Zbytek večera věnují maličko podrobnějšímu čtení o Chám historii a kultuře, jejich tradicích a smutné současnosti, do postele uléhám v ranních hodinách s horkými představami o velice pravděpodobném černém scénáři přicházející Chámské budoucnosti. To, co mi ve stejnou chvilku běhá hlavou, je postrádání plánu na další dobrodružství.
Střípky z historie království Champa
Když se řekne Království Champa ne úplně každý bude mít ponětí kam ho zasadit, ale snad se mi ho podaří přiblížit, když zmíním o maličko víc proslulejší království Angkor v sousední Kambodži, za jehož trvání tehdejší králové vystavěli chrámy, které jsou dnes považovány za jeden z divů světa. Champové nejsou zdaleka tolik proslulí po světě, co se jim však nesmí upřít, je na jejich dobu vyspělost jak kulturní tak architektonická a historikové uvádějí, že Angkořané pro plány na navržení a pozdější výstavbu svých chrámu na území dnes známém jako Kambodža, načerpali právě od Champů, kteří se na jih Vietnamu doplavili někdy začátkem druhého století našeho letopočtu.
| Jaryn Čapek se při svých cestách zajímá především o mizející kultury. Přečtěte si i jeho další zajímavý článek Tamang – bratři a sestry Tibeťanů nebo Tribetraits: Honba za portréty skrz 8 asijských zemí, report o portrétování asijských kmenů. |
Při příjezdu do Phan Rang v jižním Vietnamu si nepochybně všimněte dominantních historických věží, stojících osamocené jako strážci moderního města a další jsou pak různé po jedné, v různém stadiu ať už rozkladu či rekonstrukce, roztroušeny po krajině a pokrývají plochu několika provincii.
Ten, kdo měl to štěstí a navštívil chrámy Angoru, si rychle uvědomí, že co historikové tvrdí o čerpání inspirace u Chámů se musí zakládat na pravdě. Věže nemají rozhodně tak komplexní strukturu jako má architektura v Angkoru a mají spíše relikvistický význam, než že by vypadali jako komplexní stavby sloužící jako příbytky králů a poddaných. Jejich zdobení a celkové provedení napovídá o rannější architektonické práci a jednodušším provedení. Na domácí půdě je to stejně jako srovnávat rotundu na Řípu s podobou zámku v Českém Krumlově.
Angkořané se do Indočíny dostali o několik století později a více méně jen zdokonalili to čemu Champové dali předem základy. I přesto, že jsou Champové jedním z původních obyvatelstev jihovýchodu Asie, utrpěli několik civilizačních pohrom a historicky se jejich čísla postupně zmenšovala; následkem epidemií či válek, příchodem globální ekonomiky, až na současných šedesát tisíc.
Současnost a její hořkost
Ne mnoho z nich v přítomných dnech vyznává tradiční způsob života. Ti, kteří stále zpestřují svým exotickým vzezřením vietnamský venkov, jsou většinou už jen starší členové.
Mladí se do tradičních krojů neoblékají a dávají přednost, podle jejich názoru sofistikovanějšímu životnímu stylu. Z jejich odpovědi se dá jasné vyčíst, že vzdělání a moderní životní styl jednadvacátého století je atraktivnější a upřednostňován před hrnčířstvím a tkalcovstvím. Většina mladých vidí tradiční životní styl jejich pradědů a prababiček jako něco archaického o což nikdo nemá zájem, v krajních případech vidí mladiství své předchůdce oblíkající barevné tradiční kroje jako směšné komedianty.
„Víte o tom, že jste jako minorita unikat, a to nejen ve Vietnamu?“ utrousím v průběhu rozhovoru nad čajem v jedné z vesnic, které na své cestě do Phan Rang navštívím. „Možná byste měli více usilovat o propagaci nebo…“ Tady si začnu připadat maličko hloupé a čajové opojení nechávám zase pěkně rychle vyšumět a odmlčím se v očekávání reakce přísedících.
Samozřejmě, že jsou zde menší skupinky členů různého věku, kteří se snaží lobbovat u vlády o lepší postavení Chám komunity, jsou mezi nimi i mladí lidé, ale úspěch se nedostavuje. Tradiční řemeslné dílny produkují hrnčířské a tkalcovské výrobky, které pak putují jak na místní tak vzdálené trhy po celé zemí, jenže příjem tak tak stačí na údržbu místních nemovitostí a chodu chráněných dílen
Jak vláčně plynuly dny mě návštěvy, víc a víc jsem si uvědomoval, jak silné kořeny v sobě vlastně Chám mají zapuštěny a to, že jsou přes pět tisíc let starou kulturou, se kterou ve svých dobách obchodoval sám Marco Polo, kultura která přežila tyranii francouzských kolonizátorů a několik v řadě za sebou jdoucích válek z nich činí víc než jen únikům. Chám jsou pro mnohé symbolem silné soudržnosti, kdy v období nepokojů dokážou pevně semknout dohromady a přečkat I ta nejnáročnější období.
K tomu jim dopomáhá opatrovnice kultury a zároveň i hlavní modla bohyně Po Nagar. Žena tak hraje mezi Chám dominantní roli, komunita je semi-matriarchálního charakteru, muž zastává roli spíše pasivního člena komunity, který přikládá ruku k dílu jen příležitostně. Ekonomické záležitosti mají pochopitelně pod kontrolou také ženy, které od nepaměti regulovaly pohyb financí a nemovitostí v rodinném kruhu. Moderní Chám muž má v dnešním světě spíše administrativní roli. V dobách minulých sedávali v sedlech koní a vydávali se za obchodem do sousedních království, v dobách současných usedají do sedel motocyklů a vydávají se za svou každodenní rutinou někde v bankovním úřadu nebo ve školních třídách. Maličko odlišná skutečnost od ostatních minoritních skupin ať už tady ve Vietnamu nebo v jiných částech jihovýchodní Asie. U mužů jiných menšinových národnosti se většinou zaznamenává nevzdělanost a nízká gramotnost, tudíž spíše hospodářské zaměstnání.
| Pokud vás zajímají další zážitky autora z jeho cest po jihovýchodní Asii, přečtěte si reportáž z jeho výprav za starodávnými kmeny a civilizacemi a sbírání Tribetraits. |
Chám muži mají talent pro vzdělávání a administrativní činnosti, což je činí alespoň maličko konkurence schopnými s vietnamskou majoritní populací. Můj průvodce pan Ninh je lektorem na místní střední škole a jeho dva synové vyučují v nedalekém Ho Chi Minově městě a potvrdil, že Chám mládež jsou v mnohých případech talentovaní studenti.
„Chám komunita má v Ho Chi Minově městě muzeum, které maličko pomáhá vylepšit propagaci a zvednout povědomí u lidí. Jediné, co pro nás vláda dělá, sponzoruje muzeum, zaměstnanci pak lobují u turistických kancelářích, aby nabízeli zájezdy do naší oblasti,“ spíš zasněně pronese pan Ninh nad odpolední kávou. „Víš, já si moc budoucnost nedovedu představit, je nás tak málo a věci kolem se derou nezadržitelně dopředu, podívej se, jak natěsno k věžím je zbudována dálnice. Vibrace od projíždějících nákladních automobilů narušují statiku věží, přijde den, kdy se jedna za druhou sesypou jak domečky z karet,“ pokračuje spíše sarkastickým tónem.
Tady se snažím nereagovat, protože to, co pan Ninh říká, je mi naprosto jasné a s citem odpovídám, že Asie a nejen ta, je plná minoritních skupin mající podobně výhledy do budoucnosti – stát se muzejními exponáty.
Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Jsem a proto mne tyto články moc zajímají.
Dobry den Edvarde,
co myslite vasim komentarem? Mozna Vam vypadlo sluvko ci dve 😉
S pozdravem autor