HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Kolumbie jako z dobrodružného filmu aneb vesnice Ochali proslulá násilím guerilových skupin

Kolumbie jako z dobrodružného filmu aneb vesnice Ochali proslulá násilím guerilových skupin

Ochali, vesnička v kraji Antioquia nacházející se se zhruba pětadvacet kilometrů od významného města Yarumalu, neblaze proslulá maskry a násilím guerilových skupin se pomalu vrací k životu. Místní přestali válčit a vrátili se k tomu čím byla Ochali proslulá v dobách míru – k pěstování nejjemnější kávy v Kolumbii.

Yarumalská anabáze

Dostat se do Ochali není vůbec snadné. Z nejbližšího většího města, Yarumalu, jezdí autobus žebřinák, tedy Escalera, jen dvakrát za den. Escalera proto, že normální autobus by to nezvládl. Pětadvacet kilometrů nesmírně náročným horským terénem se Escalera probíjí dvě a půl hodiny, pokud se na cestě nepřihodí závada motoru či nepraskne pneumatika. Během jízdy se brodíme řekou, bojujeme s balvany, které každou chvíli musí z cesty odklízet závozník, a modlíme se, aby nezaútočil nějaký zapomenutý bojovník z FARCu, který se nehodlá smířit s vyhlášeným příměřím.

Navíc minulý rok v okolí silnice našla armáda dvacet protipěchotních min nastražených partyzány, takže odpadá možnost odskočit si během namáhavé jízdy někam do křoví. Zatímco česky se minám namířeným proti lidem říká „protipěchotní“, tak španělský výraz je mnohem výstižnější. „La mina antipersonal“, mina proti osobě. Minulý rok tady přišel místní vesničan o nohu. Šel se vymočit mimo cestu.

Kafe jak má být

„Já nejsem žádnej tintéro, já jsem na kafe nikdá moc nebyl. Já si spíš dám frťana Aguardiente, místní pálenky, ale kafe si dám jedině ráno. To moje žena je správná tintéra. Ta, když nevypije sedm šálků za den, tak s ní není kloudná řeč.“ Tintéro. Kolumbijský výraz pro milovníka kávy. Tinto je španělský termín pro něco, co je tmavé. A v Kolumbii se uvařené kávě říká zásadně „tinto“, „tmavá“. „Hej, zvu tě na tmavou. Tak pojď. Pokecáme jak jde život.“

To na venkově v zemi magického realismu slyšíte často. Luis si mě prohlíží svýma očkama. „Pěstuju kávu už pětatřicet roků. Nikdy jsem nebyl žádnej el jefe velký farmy, co má pod sebou deset nádeníků a pozemek na němž se mu pyšní stopadesát keřů. Já mám těch svých pětadvacet stromečků a jsem naprosto spokojenej.“ Osmdesátiletý pěstitel kávy je na svůj věk nesmírně čilý. „To víš mladej, kafe potřebuje lásku. Je to hrozná dřina. Pořád to hnojit, lítat kolem toho, sušit zrnka v dřevěných ohrádkách a nikoliv na zemi v prachu, jak to dělaj vocasové v městečkách. Ne, když sušit, tak jedině na dřevě, aby se zrníčka dala pít s chutí a nikoliv se strachem, že budeš pít také prach smíchaný s chcankama z vybetonovanýho plácku před místní radnicí“.

Luis se umí nádherně rozčilovat. Vesele se u toho čertí a oči se mu převalují ze strany na stranu jako dobré tinto na horním patře v ůstech. Mizí v sto let staré kuchyni z vykuřované hlíny. Nalévá mi s hrdostí „tmavou“. Kouří se z ní a nádherně voní. „Mladej, to je kafe, jak má bejt. Žádná pasíja, ale ty nejlepší zrnka.“

Pasíja. Káva poté, co se usuší, se ručně třídí zrnko po zrnku. Zrnka pěkného vzhledu jdou jakožto „Café bueno“ na export do Evropy či Spojených států.  Kilo dobré kávy se prodává za šest tisíc kolumbijských pesos za kilo, což je na chudou vesničku štědrá odměna, když pronájem farmy s pozemkem vyjde měsíčně na stopadesát tisíc pesos. Těm ostaním se říká „pasíja“ a ty si ponechá farmář pro svou vlastní ptřebu. Zatímco v jiných oblastech v Antioquii se to chemickými postřiky a umělými hnojivy jen hemží, tak v Ochali jsou hrdí na ekologické šetrné pěstění.

Zpověď partyzána

Bývalý guerilový bojovník Enrique se před deseti roky vrátil k tomu co dělal již jeho dědeček, k hořkému zlatu. Stejně jako to dělá Luis, i on pěstuje v malém. Na jeho zahrádce se opaluje na slunci třicet keřů. „Castíllu jsem si zamiloval pro její chuť už v patnácti. Vyučil jsem se u svého táty. Dědečka jsem nezažil. Zemřel dříve, než jsem se narodil. Zřítil se do nedaleké rokle a než někdo přišel s pomocí, tak vykrvácel. Když mně bylo pětatřicet a převzal jsem po tátovi farmu, vypukla naplno občanská válka. Odnesl jsem si z ní tohle.“ Prstem mi ukazuje na průstřel levého boku.

„Mám dodnes oslabené svaly z toho, jak mi tenkrát jeden lékařskej neumětel tahal z boku kulku. Kýla, kterou jsem si uhnal při práci kolem kávy, mně trápí už dlouhejch devět let let, ale co nadělám. Zažil jsem ukrutné násilí, divoké přestřelky, kdy mi kolem hlavy lítaly střely. Pamatuji smutné časy, kdy byl člověk člověku sviní. Takže nějaká hernia (španělsky kýla) mi může být ukradená.“

Jeho smutný pohled se najednou rozšiřuje úsměvem. To, když svůj zrak upře na jámu plnou černočerného kompostu. „ To je Cáscara. Amígo, jestliže Castílla je pro nás zlatem, tak Cáscara je  stříbrem“. Hněte v rukách masu ne nepodobnou špičkové rašelině. „Když ručně sesbírám plody kávy, tak je vhodím do „despulpadory“, což je mašina, která je mechanicky zbaví „pulpy“, nebo-li slupky. Po té proudem vody dvěma kanály se zvláštˇ hromadí oloupaná zrnka a zvlášť pulpy. Ty se nevyhazují, nýbrž háží do připravené hrazené jámy kde splečně fermentují, tak dlouho až z nich vznikne Cáscara, vynikající hnojivo bez špetky chemie pro nové keříky kávy“. Enrique něžně mne v dlani poseté drobnými rankami od jeho keříků Cáscaru.

Konec starých krvavých časů

Dvacet  domů má kromě zašlých, kdysi bílých fasád jednu věc společnou. Stopy po občanské válce. Není snad dům, aby na něm nebyla nasprejována zkratka FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia), neboli Revoluční ozbrojené síly Kolumbie či A.U.C. (Autodefensas unidas de Colombia), tedy Sjednocená kolumbijská domobrana. Dvě nejznámější guerily a zároveň největší bolístka současnosti se v Ochali střetávaly vždycky. FARC verboval mezi pologramotnými vesničany, kteří se nechali často zlákat vidinou snadného výdělku, a A.U.C. za to trestal. Bylo jedno, zda je dotyčný vinen, či nikoliv. Naposledy se v Ochali popravovalo bez soudu roku 2000. Sedmnáct vesničanů včetně jednoho nezletilého chlapce bylo zastřeleno.

Tehdy z vesnice odešla drtivá většina obyvatel. Dnes zde žijí necelé dvě stovky odvážných. Kdysi zde bylo vyhlášené pekařství, řeznictví i cukrárna. Dnes se zde nachází jediný depresivní krámek s pěti lahváči, třemi flaškami Aguardiente, dvěma tabulkami čokolády a pěti pytlíky smažených brambůrků. „Nikdo až na pár starejch pardálů tu nežije. Válka lidi vyhnala do Yarumalu či Medelínu. Kdysi tu panečku bylo tak krásně živo, naprostý ráj na zemi. Jenže, když si tu začaly gerily vyřizovat ůčty mezi sebou pomocí masakrů a zastrašování, tak každej kdo mohl, vzal nohy na ramena a utekl“. Juana špinavým palcem pravé ruky drtí o umouněný stůl brouka.

„Pro těch pár duší, vždy jednou za osm dní, nechám zabít prasátko, aby měly alespoň trochu nějaké to přilepšení. O vepříky se nám s láskou stará náš pan farář. Jeho předchůdce tu byl duchovním pastýřem čtyřicet roků. Před pěti lety umřel. Faráři tu vždycky byli skvělí. Dokonce nás navštívil před mnoha roky svatý otec z Říma a naši kávu si velice pochvaloval. Snad se zde jednou vrátí staré dobré časy. Vždyť příroda je tu opravdu neskutečná. Una belleza.“

Kolumbie je produkcí kávy proslulá. Pokud chcete procestovat oblasti, kde se místní zlato pěstuje, Eje Cafetero, což v překladu znamená „kávová osa“, určitě vás bude inspirovat článek Odpočinek v kávovém srdci Kolumbie .

Juana má pravdu. Stojím uprostřed vesnice, která leží na jednom z horských hřebenů. Zažil jsem podobně krásnou vesnici v Ekvádoru, ale ta se nachází v údolí a to je obrovský rozdíl, protože tam jsem si připadal jako vězeň hor, ale zde se cítím volný jako pták. Člověku se v Ochali díky poloze místa naskýtá neskutečný pohled na všudepřítomné pohoří, jehož souvislých hřebenů napočítá šest. Šest magických horizontů. Šest různých stupínků východu a západu slunce. Opravdu, neuvěřitelná krása. Navíc kordiléry jsou zde porostlé divokou vegetací, která doslova hýří barvami.

Horská džungle. To je první věc, jež se mi honí hlavou. Místní vesničané se chodí koupat do blízkého charca, které je ukryto v zeleném údolí pod magickým vodopádem. Malou kamzíčí stezkou sestupují níž a níž, riskujíce každou chvíli zřícení se do propasti. Nebezpečí jim ale nevadí. Okouzlení z překrásné přírody je totiž dokonalým sedativem. Naděje

Ochali jsem si zamiloval už po deseti dnech. Sloužím tu pátým rokem. Pro mne je tato vesnička dokonalou definicí celé naší země. Šíří se o ní dodnes hrozné zvěsti a temnou minulost táhne na svém hřbetu jako balvan. A proto ji člověk musí osobně poznat, aby se přesvědčil, že skutečnost je poněkud odlišná.“ Souhlasím s otcem Ricardem, místním knězem. Mám naprosto stejný pocit. Nepoznal jsem osobně zemi s horší pověstí. Naštěstí jsem se tím nenechal oklamat.

Autor Matěj Ptaszek (narozen roku 1979 v Ostravě) je český bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky (ocenění Hohner Newcomer 2009), vystudovaný fotograf a spisovatel žijící od ledna 2015 v Jižní Americe (Střídavě Ekvádor a Kolumbie). Za hudbu ke snímku Občanský průkaz byl nominován na Cenu české filmové kritiky. Natočil pět oficiálních CD a napsal dvě knihy: oceňovanou učebnici na bluesovou foukací harmoniku i oblíbený atypický cestopis „ Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi “ o životě v Jižní Americe. Nyní pracuje na další knize o Jihoamerickém kontinentu. Jeho současným vydavatelem je nakladatelství Galén. Matěj Ptaszek plynně hovoří španělsky.

Zkušenosti čtenářů

Alena Tichá

Paráda! Tak krásně se to čte! Vím, že život tam musí být těžký. Ale Matěj ho popíše tak, že závidíme, že tam nejsme.

m.

vyborny clanok. vdaka.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí