HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jogging s Jeremym, císařovy narozeniny a Irish pub s Akinorim

Jogging s Jeremym, císařovy narozeniny a Irish pub s Akinorim

Nikdy bych neřekl, jak může bejt den před štědrým dnem tak pestrý… Vstal jsem v sedm (a šlo to hodně ztuha) – v 7:30 jsem měl domluvenej ranní běh, i když jsem si to pak vyčítal, jak můžu bejt takhle blbej a nechat se navýzt do takovýhle akce. Ale nechtěl jsem vypadat jako že jen plácám do větru a skutek utek, takže jsem před půl vyšel do krásného, leč mrazivého rána.

Shiodome

Jeremy už skutečně stál před béčkem, v rukavicích, čepici a šále. Když viděl, že s sebou táhnu foťák, usoudil, že je to výbornej nápad, nechal mě dole (kdyby Hasan náhodou dorazil) a šel pro něj taky. Pak jsme vyběhli, jen dva. Byl jsem na sebe zvědavej, protože mě čekaly zhruba čtyři kilometry a ty jsem neběžel dobrej rok dva. Působilo mi potíže Jeremyho tempo; jeho styl mi připadal trochu jako běh těch zvláštních ušlechtilých koní, který sice běžej pomalu, ale o to víc zvedaj nohy nahoru (z dálky to působí jako běh na místě). A hned dole u cesty podél moře se Jeremy zastavil, začal si sundávat šálu a čepici a provozovat strečink. On je ten kluk hrozně milej, ale tady jsem se na něj trochu zlobil. Pochopitelně jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou a teď do toho nějakej strečink. Tak jsem místo toho zatím fotil lodě a moře, trochu byla vidět i Fuji, na což když jsem Jeremyho upozornil, otevřel pusu, řekl „oooo… beautiful day!“ a začal fotit taky.

Běželi jsme až na první pevnost a já furt naivně myslel, že zpátky jdeme, jako že je potřeba se vydýchat a tak, jenže běželi jsme i zpátky a to už jsem začínal bejt trochu za zenitem a byl vděčnej za to, že je Jeremy pejskař: občas se zastavil u nějakýho čokla, majitele se zeptal na jméno a pak psa chvíli drbal, zatímco já odpočíval. Ale doufal jsem, že zbytek dne se budu cítit skvěle (alespoň tak mi to popisoval Jeremy).

A před vánocema (i když dárky nás naštěstí minuly) začal bejt frmol – odpoledne jsme měli namířeno za císařem, kterej má 23. narozeniny a u příležitosti čehož jsou otevřený jinak nepřístupný části zahrad; tyhle zahrady sice nebyly až zas takový terno, ale zase jsme se jeho milosti podepsali do knihy návštěv u příležitosti jeho dne, jako jedni z mála latinkou. To ale až po několikerým důkladným prošacování, situace před palácem připomínala vojenskou juntu třeba v Myanmaru. Šla s náma i Ji-Sheng a to i přesto, že na sobě neměla svůj obvyklý denní krém (vyrukovala s teorií, že v Japonsku je silnější ultrafialové záření).

Byli jsme dost utahaný a to jsme rovnou od císaře museli jet do irský hospody, kde jsme měli sraz s Japoncem Akinorim; tohodle kluka měla Veronika dohozenýho od bratrance (s Akinorim se seznámil na jazykovým kurzu v Irsku).

Ale taky jsme kupovali brambořík! Na štědrý den nás totiž čekala návštěva v japonský rodině a kromě starostí, jestli nám nedaj k obědu napůl živou chobotnici, jsme řešili i otázku dárku. Nakonec zvítězila kytka, neurazí a snad i potěší. Čili jsme koupili brambořík, nechali ho svátečně zahalit do papíru a tašky a s tímhle monstrem pak vyrazili na pivo s Akinorim a cestou vymýšleli jak to zaonačit, aby se po tom nezačal hned sápat. Zamlouvala se nám např. věta „Ahoj, já jsem Vojta a tohle je dárek, ale ne pro tebe,“ ale nakonec to nebylo zapotřebí.

O Akinorim jsme toho dopředu moc nevěděli: v mailu na sebe prozradil jen to, že je 165 cm vysoký, má brýle a bude sedět s kamarádem v rohu. Nakonec jsme ho našli hned. Měl parádní přízvuk, před sebou třetí pivo a byl dost kamarádskej. Seděl tam s kámošem-historikem, kterej na univerzitě v Sapporu studuje jugoslávský dějiny 19. století, což nám přišlo dost bizarní. Strávili jsme s klukama asi tři hodiny a i když bylo období „happy hours“, pivo stálo 700 jenů.

Nějak jsme se dostali k tomu, že Japonština postrádá písmeno „r“. Akinori nám to odkejval, ale vzápětí se kluci začali mezi sebou hádat, jaký jim vlastně schází to písmenko, Akinori trval na „r“, zatímco jeho kámoš na „l“. Jinak ale Akinori prokázal solidní znalost (minimálně názvů) českých měst, i když v jeho přednesu pro nás byla kolikrát rébusem, např. Cheb jsme hádali dlouho (a aby ne, když ho vyslovil jako „heb“, kde dal velký důraz na písmeno „b“).

Pak kluky začala honit mlsná a poručili si párečky. Byli jsme z toho trochu na větvi – Japonci chodící do irského pubu na pivo a pojídající párky. Ovšem když jim donesli párečky, to jsme se teprv nasmáli, párky byly precizně srovnané do pagody a navrch do nich byla zapíchnutá petržel.

Chtěl jsem od Akinoriho osondovat, jaký jsou v Tokiu kluby s živou hudbou, ale byl úplně mimo, odkázal mě na každou první sobotu v měsíci, kdy v tomhle Irish-pubu hrajou Irové na dudy a flétnu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mi jde o jinou hudbu a zavedl řeč na Yoyogi park, ale Akinori neslyšel (nebo nechtěl slyšet). Nedal jsem se a zopakoval Yoyogi – ukázalo se, že tam snad v životě nebyl. Tak nevím, jestli zrovna tohle bude můj sparring-partner…

Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: