HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

JAR: Cesta za chybějícím článkem

JAR: Cesta za chybějícím článkem

Téměř na rok a den přesně se vracím do Afriky. A v posledním ze čtyř týdnů se chystám na výlet za velmi zvláštními přáteli. Mají už věk – asi 3,5 miliónu let.

Zná je spousta lidí po celém světě. Dokonce i jmény. Přesto ještě před méně než 90 lety o nich neměl nikdo ani tušení. Když se v časopise Nature objevil článek doktora Darta o tom, že v jihoafrických lomech byl objeven chybějící článek, pojítko mezi opicemi a lidmi, strhla se ve vědeckých kruzích bouře. A zavinila to vlastně mladá dívka. Jmenovala se Josefína Salmonsová. Studentka medicíny a zapálená hledačka zkamenělin, která přivedla Raymonda Darta do lomu, jehož jméno si zapamatoval celý svět.

Taung – smutné místo s velkou minulostí

„To jsou ty tvé bedny, Raymonde,“ řekla paní Dartová, když se u dveří jeho domu objevili dva žrízenci s dřevěnými bednami z taungského lomu. „Ale teď ne, že ano?“ dodala významně. Jejich dům byl plný lidí, právě začínala svatební oslava jejich přítele. Profesor Raymond Dart ale příliš nevnímal. Hořel zvědavostí, co bedny skrývají. A hned na vršku první z nich našel to, co ho proslavilo a změnilo vědu. Malý výlitek mozkovny, který na první pohled nepatřil žádnému lidoopovi ani opici, ale ani člověku. Tak se po miliónech let objevilo na světě slavné Taungské dítě (Taung´s baby).

Vždycky jsem se chtěl do Taungu podívat. Na místo, které dalo světu jednoho z našich prvních předků. Představoval jsem si, jak to asi bude vypadat. A samozřejmě jsem si dětinsky přál, abych našel aspoň nějakou malinkou kostičku.

Taung leží kus od města Kimberley. Z Johannesburgu vyjíždímě večer. Po silnici, které jsou v JAR velmi dobré, se blížíme k Taungu. Kolem nás kukuřičná pole a fabriky. Afrika na hony vzdálená. Nedaleko od cíle dáváme bivak u cesty na silničním odpočívadle. Spíme v autě. Proti všem řečem o nebezpečí je noc v pohodě a ráno se vydáváme za australopitéky.

export_hs_gallery
Naleziště fosílií hominidů v lokalitách Sterkfontein, Swartkrans a Kromdraai v Jihoafrické republice patří právem k světovému dědictví UNESCO a nálezy, které vydaly byly pro paleontology nejcennější.

Kde asi našli lebku taungského dítěte?

Přichází trocha zklamání. Je vidět, že místo bývalo upravené, potkáváme pikniková místa, sem tam přístřešek pro grilování, zázemí. Všechno ale zpustlé, poničené, nikde ani noha. Necháváme auto na jednom z parkovacích míst a jdem na průzkum. Okolí moc jako lom nevypadá. Trávou a bušem zarostlé nízké pahorky, mezi nimi kamenitá koryta. Už se tu viditelně dlouho netěží. Lezu po kopečcích, hledám mezi kamením, obracím balvany. Pátrám. Určitě je to legrační pohled. Navíc nemám štěstí. A taky možná ani nepoznám to, co hledám. Každopádně se nekoná žádný úlovek.

Jedna věc mě ale zajímá ještě víc. Kde asi našli lebku taungského dítěte? Kolem dokola jen pahorky. Až na křižovatce jedné z křižovatek šotolinových cest nacházím asi metr dvacet vysoký kamenný jehlan. Taung monument. Tak tady to bylo. Možná. Fotím si ho a zkouším zachytit atmosféru místa… Pocity jsou smíšené. Jsem tu. Tam, kam jsem chtěl odmala. Místo má své kouzlo, ale mrzí mě zanedbanost, opuštěnost.

Seznamte se – Mrs. Ples

Nejjednodušší cestou, jak se potkat s jihoafrickými australopitéky, je Sterkfontein cave. Leží jen asi 5km od Johannesburgu a z letiště jste tam za 30 minut. Patří do lokality, které Jihoafričané říkají „Creddle of Humankind“. S její slávou je spojeno opět jméno doktora Darta. Největší objev v ní ale učinil jiný vědec. Doktor Robert Broom v roce 1936. Jeho pomyslným dítkem je tzv. Mrs. Ples. Její vědecké jméno bylo Plesiantropus Transvaalensis (skoročlověk transvaalský). Novináři jí pak familiérně pokřtili Mrs. Ples.

Ve Sterkfonteinu je situace naprosto opačná než v Taungu. Úhledná budova muzea s expozicí věnovanou vývoji člověka a samozřejmě prohlídka jeskyně. Expozice je velmi pěkně zpracovaná, exponáty samozřejmě ve věrných kopiích. Největší atrakcí je figurální rekonstrukce australopitéků ze Sterkfonteinu. Pár stojí ve vitríně aranžován v prostředí, které má připomínat biotop, ve kterém žili. Obě postavy jsou zpracovány velmi věrně. Jen Jana má odbornou připomínku. Pan Australopiték má všechno, jak má být. I pindík je na svém místě. Zato paní Australopitéková je v těchto místech ošizena. Janě je to líto a pokládá to za nedbalost.

Prohlídka jeskyně je pro nás – zvyklé, že se nesmí sem a nesmí tam a nešlapat na písek a nesvítit a hlavně neblýskat foťákem – překvapivá. Ve Sterkfonteinu je možné vše. Můžete se projít, můžete fotit a dokonce i blýskat, jak se vám zlíbí. Pro mě neuvěřitelné.

Little Foot

Jeskyně je rozmanitá podobně jako celá Jihoafrická republika. Chvílemi lezeme po kolenou škvírami, ve kterých mám co dělat, abych zatáhl břicho. Poté se prostor roztáhne a vcházíme do dómů rozlehlých jak koncertní haly. Krápníková výzdoba je až barokně velkorysá. To, co u nás nasvětlujeme bodovkou, aby vyniklo jako jedinečné, to se tu krčí ve tmě. Krápníky mají několik metrů. Některé i v obvodu.

Průzkum jeskyní ještě stále neskončil. Za nenápadnou mříží leží místo, kde se stále hledá. Před několika lety tu našli australopitéka zvaného Little Foot. A pořád je co objevovat. Nálezy ze Sterkfonteinu i v současnoti mluví do historie vývoje rodu Homo.

Sterkfonteinskou jesnyki jsme si užili. Myslím, že se tam podařilo najít rozumnou symbiózu, kde vedle sebe existuje vedecké pracoviště a turistická destinace. Ani jedno nedominuje a obojí rozumně plní svou funkci. Při východu z jeskyně se pak konečně setkáváme i se slovutným doktorem Broomem. Jeho bista je vyvedena v bronzu a pan profesor pohlíží do tváře „své“ Mrs. Ples.

Počkejte, pane, jen se vysprchuji…

Pojedete-li z Johannesburgu po N1 na sever, budete asi po 250 kilometrech projíždět kopcovitou  krajinou, ve které se skrývá Makapan´s groote – Makapanova jeskyně. Místo, které je s historií lidského rodu spojeno po milióny let. Návštěva jeskyně proběhla za typicky afrických podmínek. A to bylo to krásné.

Přijeli jsme kolem poledního. Jeskyni nebylo snadné najít, ale nakonec jsme narazili na nenápadnou cedulku u silnice. Parkoviště prázdné, budka opuštěná. Že bychom měli smůlu jako v Taungu? Ó nikoliv. Když už se obracíme k autu, objeví se sympatický mladý černoch. Je to správce a průvodce a samozřejmě nás provede. Je sice oficiálně zavřeno, proto tu nebyl, ale žádný problém. „Jen prosím počkejte, musím se vysprchovat…“ povídá a zmizí jak mávnutím proutku. A tak čekáme. Po třiceti minutách je zpátky. Usměvavý, vymydlený a už nám kyne, abychom ho následovali. Otevírá železnou bránu, které jsme si vprostřed vegetace ani nevšimli, a vcházíme do historie.

Fosilizované zuby prasete bradavičnatého

Makapanovy jeskyně jsou vlastně tři. První z nich patří australopitékům. Je poměrně malá. Vypadá spíš jako skalní převis. Narůžovělé stěny jsou poseté černými body. To jsou fosilizované zuby. „Tenhle,“ ukazuje průvodce, „je z prasete bradavičnatého.“ Nevím, nepoznám. Je to poměrně veliká stolička. Černá jako uhel. Při poklepu zvoní. Průvodce se staví do naučené pozice a jako pilný školák přednáší text o historii místa. Moc ho nevnímám. Rozhlížím se, fotím, vdechuji atmosféru. Působí na mě mnohem víc, než v Taungu. Krásné místo.

Po první jeskyni následuje druhá. Její osídlení je mnohem mladší, ale zato dlouhé. Na skalní stěně jsou narýsovány linky označující úrovně někdejšího terénu. Začínáme na období Homo Erectus….končíme na Homo Sapiens. Oproti běžné situaci je nynější terén níž, než v minulosti. A tak když nám průvodce ukazuje ohniště s fosilními uhlíky a úlomky kostí, máme ho na převisu nad hlavou.

Poslední je Třetí Makapanova jeskyně. Tam se doslova prohnala historie poměrně nedávná. Při Búrských válkách v ní našlo smrt několik tisíc lidí. Při trestné výpravě mstící zavraždění asi dvacítky osadníků. Pronásledovaní Bantuové se uchýlili do rozlehlé jeskyně, kterou mohli dobře bránit. Nepočítali ale s opravdu dlouhým obléháním. Měli sice zásoby jídla i vody, ale za 25 dní jídlo došlo, voda také. Do hloubi jeskyně se pravděpodobně neodvažovali, protože jinak by našli vodu zhruba 800 metrů od ústí. Nakonec byli tak vyhládlí a zesláblí, že se nedokázali ani účinně bránit. Na dva tisíce lidí tam zemřelo. Kosti mrtvých ležely v jeskyni ještě mnoho let poté. Nasedáme do auta s pocitem, že jsme opravdu prošli historií. Usměvavému chlapíkovi dáváme pořádné spropitné a vyrážíme dál. Cestou k národnímu parku Mapungubwe si představuji, že na prosluněných stráních kolem hledají své živobytí drobné postavičky australopitéků

Martin Šíl od roku 2003 cestuje po Africe. Při poslední cestě dlouhé 10.000km projel parky, pouště a vodopády JAR, Namibie, Zambie a Zimbabwe. V současnosti pracuje na překladu křováckých legend do češtiny. Provozuje weby www.poafrice.cz, www.expedicekalahari.cz a www.doneznama.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí