Indie je dokonalá masala

Indie je dokonalá masala

„Bharát se mi otevírá. Mám před sebou tři měsíce života na jiné planetě, zvané Indie.“ Zveme Vás na pokračování 11ti měsíčního výletu Katky Mandulové po Asii.

Celý jeden lidský život by nestačil na to, aby člověk tomuto světu porozuměl. Oficiálním jazykem Indie se při troše dobré vůle domluvíte i v Pákistánu, kde se však používá jiné písmo. Tato jednota je však na hony vzdálená běžnému životu. Ve skutečnosti je celý subkontinent rozdělen na nespočet menších etnických, kastovních a kmenových společenství, které se tu mísí a vzájemně ovlivňují. Zmatený cizinec, který se ocitne v tomto mumraji, si s povděkem vypomáhá anglickými slovíčky, na které si zdejší uši v dobách kolonizace přivykly.

Žije zde více než jedna miliarda lidí a všichni jsou na ulici. Není snadné projít se po městě v tom chaosu, který zde vládne. Smogem zamořené ulice křižují zelenožluté autorikši, které se přemnožily jako hmyz a blokují provoz. Člověk musí neustále uskakovat před posvátnými krávami a dávat pozor, aby neuklouznul na posvátném lejně. Když se na něco zeptáte, nikdo nic neví nebo se rozhodne vás mystifikovat. O můj zdravý rozum se pokouší absurdní novinové články Hindustani times. Kdosi mi představil muže, který snědl naráz 95 chlebových placek (čapátí). V chrámu se mě ujme sadhu, který má jedenáct prstů. V uších mi hučí mantry, vrhají se na mě oprsklé opice, splaší se velbloud, na kterém se vezu. Ten zmatek je k nepřežití, musí si myslet každý, kdo sem zavítá. Později jsem pochopila, kde berou Indové sílu, aby přežil další den. Když se ráno probudí, připomenou si svou slavnou védskou mytologii, zopakují si „My India is great“ a v klidu vyčkají večera.

Na bílé tváře už si v Indii dávno zvykli. Za peníze je všecko k mání: možno získat pozitivní energii od brahmána, ajurvédské masáže hlavy, bhanglassi, dokonce mi jeden podnikavý mladík nabízel, že za 20 rupií předvede skok do vody. Dotěrní nahaněči se vnucují s nabídkami nejlevnějších hotelů, projížďkou v cyklorikše, tečkou na čelo nebo chtějí bakšiš jen tak z principu. Rychle jsem se naučila je odpálkovat větou „Nežer mi můj mozek“.

Návštěva Benáresu (Varanasí)

Rovnýma nohama skočím přímo do svatého města Varanasí neboli Benares, nazývaný též Anandovan, což značí místo radosti. Město je starší než historie sama. Protéká tudy posvátná řeka Ganga, matka hinduistů, která smývá hříchy ze všech, kdo se v ní vykoupou a odnáší je daleko do oceánu. Protější opuštěný břeh je prokletý. V Indii jsou vzácná místa, kde nenajdete ani nohu. Uprostřed Varanasí leží zlatý chrám a v jeho těsné blízkosti, jak naschvál také mughalská mešita. Okolí je pod ostřížím zrakem policejních hlídek, což dává tušit, že zde není něco v pořádku. Jako každé hinduistům svaté město má i Varanasí silnou muslimskou komunitu. Mezi hinduisty a muslimy panuje značné napětí, živené z velké části rétorikou fundamentalistických politických stran. Místo trpí symptomem strachu z náboženské nesnášenlivosti. Lidé by se tu nejspíš pomlátili a zbořili si navzájem své svatostánky, kdyby je spustila z očí armáda. Tak se mimochodem stalo v roce 1992 v městě Ayodhya.

Kdo chce poznat smysl slova shanti, musí z velkoměsta pryč. Na indickém zapadákově vládne neuvěřitelný klid. Orcha, Gwalior, Fatehpur Sikri, to jsou místa, kde je ukryto kouzlo Indie. Najdete zde pevnosti jako z pohádky a rozpadající se chrámy (mandiry), jež nesou stopy někdejšího bohatství a zašlé slávy. Vše je tak velkolepé. V mých představách rázem ožívají postavičky z miniatur, kde maháradžové v turbanech obklopeni orientálními tanečnicemi a hudebníky přijímají velevážené hosty na svém dvoře. To je však pryč. Pestrobarevné mozaiky na hradbách tiše odpadávají a zdi chrámů se drolí do ztracena.

Ohromující Taj Mahal

Chvála organizaci UNESCO, budiž zachován alespoň zlomek té nádhery pro příští generace.Příkladem je město Agra s nejkrásnější stavba světa Taj Mahal. Mnozí varují před její přílišnou komercializací, přesto mě návštěva ohromila. Taj Mahal je boží místo, nikoli lidské. Na bílém mramoru jsou vepsány verše z Koránu a na hlavní bráně je arabskými klikyháky načmáraný nápis Vítejte v zahradách rajských. Moudrý muslim mi vysvětlil, že když budu činit dobré skutky, pomáhat lidem a milovat rodinu, bůh mi dá v nebi dům ještě krásnější. To je věru motivace.

Autobusy značky „Indian Style“

Ale zpátky na zem k pozemským strastem. Cestování v nakřáplých autobusech tzv. indian style prověří vaši odolnost. Je třeba počkat až se autobus naplní, tedy přeplní tak, že dře podvozek o vozovku, pak teprve můžeme jet. Natřásám se na sedadlech v rytmu indických šlágrů z bolywoodské produkce, které působí na pasažéry poněkud hypnoticky. Hudba zřejmě oblbuje i řidiče, který by se mnohdy na cestu asi ani neodvážil. Tísním se mezi staroušky v turbanech a ženštinami v barevných sárí. Všichni jsou na mě zvědaví a neustále se vyptávají, nejraději v hindí nebo v nějaké místní hatlapatilce. Indické vlaky jsou koloniální dědictví Anglie a mají neopominutelné cestovatelské kouzlo. Většina cizinců volí jízdenku druhé třídy s lehátkem, což je celkem pohodlný způsob přepravy na dlouhé vzdálenosti. Skutečný cestovatelský zážitek je však jízda přeplněnou třetí třídou. Nebojte se toho, poslední vagón bývá navíc vyhrazen pro ženy! Nic horšího, než že jsem chytla vši, se mi nepřihodilo.

Celá Indie uctívá dennodenně Šivův lingham, falický symbol plodnosti. Není divu, že nastala demografická exploze a hrozí přelidnění. Vzájemná pomoc v rámci rodiny zvyšuje šanci na přežití jejich členů. Sociální dávky totiž neexistují, lidi se o sebe musí postarat sami. Často jeden z členů ekonomicky zajišťuje celé své příbuzenstvo. Proto také rodiče svým dětem pečlivě vybírají jejich nastávající. V Indii je svatba byznys. Svatba z lásky je výjimkou, kdežto indické líbánky to je fenomén. Nevěstě a ženichovi po svatebním obřadu ještě ani nestačí vyblednout hena na kůži a už se vypraví na svatební cestu na některé profláknuté místo, jako třeba Kajuraho, Jaisalmer nebo údolí řeky Parvati. Novomanželé jsou jak vystřižení ze žurnálu, neustále si špitají do ouška, fotografují se a dopřávají si zmrzlinu nebo zobou popcorn. Ve většině případů se vlastně spolu poprvé seznamují. Jakoby si chtěli požít na vlastní kůži vysněné pasáže z bolywoodských filmů.

Západobengálská Kalkata

V Kalkatě hledám bengálskou duši. Město vypadá trochu jako Londýn, o který se 100 let nikdo nestaral. Vše tu připomíná koloniální časy, kdy Indie byla Raj. Britové odtud vládli světovým mořím. Spočinu s radostí na anglickém trávníku, prozkoumám Indické muzeum připomínající časy pradědečka a na Lalbazaru se zastavím u stánků s čajem z Daargilingu na ochutnávku letošní sklizně. Podle pověsti bylo tělo strašlivé bohyně Kálí rozsekáno na kusy a právě sem spadl její prst. V hlavním chrámu je každodenní shon. Lidé stojí frontu, aby obětovali Kálí hrstičku rudých ibiškových květů a doufají, že ona za ně pak vyřeší všechny problémy. Jenže já mám dojem, že na spoustu lidí ta strašlivá Kálí jen škodolibě vyplazuje jazyk a nechává své věrné na holičkách. V těsné blízkosti chrámu je nemocnice Matky Teresy, kde důstojně dožívají a umírají lidé z ulice. Hluboce se skláním pře všemi dobrovolníky, kteří zde pracují s otevřeným srdcem. Lidí, kteří potřebují pomocnou ruku je kolem víc než dost.

Horská vesnička Šimla

Pokud vám přeleze přes hlavu ten indický zmatek, doporučuji odskočit si „na prázdniny“ do Šimly. Koneckonců z Kalkaty tam jezdí přímý Kalka express, pravda, napříč celou Indií, ale je to na trase. Před sto lety byla tahle horská vesnice hlavním městem Subkontinentu. Anglický viceroy a všichni ouředníci se do posledního na sezónu nastěhovali do podhůří Himálaje, aby se uklidili před nesnesitelným bengálským parnem. Na místo vás doveze romantická úzkokolejka. Šimla je posazená mezi kopci a jen hlavní promenáda je na rovném hřebínku. Kamkoli v Šimle jdete, musíte po schodech. Obyvatelstvo je tak přirozeně udržováno v dobré fyzické kondici, což také nebývá v Indii zvykem. Nejrušněji je uprostřed města zvaném Scandal point, kde pravděpodobně došlo k únosu dcery viceroye mladým maháradžou. Pánská společnost se schází v Indian Coffee House, kde pánové delikátně usrkávají kávu, probírají politiku a nechávají se obsluhovat pohunkem v turbanu s chocholkou. Město je neobyčejně čisté a udržované. Na každém kroku je cedule Udržujte Shimlu v čistotě anebo Neplivat! Přimyslete si k tomu ještě anglický kostel s novogotiskou věží a na pár dní zcela zapomenete, že jste daleko od domova.

Chandighar

Nedaleko leží ještě jedno město, které se vymyká indickému standardu a to je Chandighar – hlavní město indické části Punjabu, které vzniklo na objednávku po rozdělení Indie. Je to zajímavý experiment známého architekta Le Corbusiera. Nejenže je zde spousta originálních funkcionalistických staveb a příjemných růžových zahrad, ale naprosto fascinující je návštěva zahrady Rocky Garden. Její autor, originální fantasta, nasbíral nepotřebné haraburdí všeho druhu a postavil z nich surrealistické království. Podařilo se mu z polámaných náramků, střepů z nádobí, barelů a plastových odpadů vytvořit labyrint chodbiček a příjemných zákoutí, kde se lidi můžou zhoupnout na houpačce, dát si zmrzlinu a cítit se dobře.

Holi – válka barev

Indové mají stále dobrý důvod něco slavit. Není lepší příležitost k dovádění, než oslava příchodu jara zvané Holi. Je to hra s barvičkami, což zní na první pohled celkem nevinně, ale věřte mi, je to ten nejztřeštěnější svátek v roce. Kdosi mi nakukal, jestli prý chci zažít pravé Holi, musím do Mathury. Půda je tu svatá, neboť se zde před 6000 lety narodil rozpustilý bůh Krišna. Tuším, že jsem tu správně, přípravy jsou právě v plném proudu. Natěšenci ve velkém skupují barevný prášek a stříkací pumpičky, aby jim při oslavě nechyběla munice. Schytala jsem prvních pár střel a na triku mám první šmouhy. Jsem cizinec, tím pádem snadný terč. V den oslav však nikdo není ušetřen – policajti v uniformách, rikšouni a nedej bože ani svaté krávy – všichni se barví na růžovo. První spršku modré barvy snáším statečně, postupně se však hra mění na barevný masakr. Jsem pod nepřetržitou palbou stříkacích pumpiček, kýblů růžové barvy, kterou na mě lijí ze střechy, zbabělci. Sápou se po mě opilci a patlají mi barvy po tváři. Nemám se čím bránit, chyba, podcenila jsem zbrojení. Řádění nezná mezí, Indové jsou horší jak malé děti. Zachránil mě jeden brahmin, který se nade mnou slitoval. Poskytl mi azyl v domě, suché prádlo, čaj a cukrátka. Odpoledne bláznění utichá a začne se uklízet. Zvedne se voda z kanálů a proudy růžové vody z ulice se řinou do řeky Yamuny, která je tak jako tak toxická. Zbytek dne trávím pod sprchou a snažím se ze sebe smýt ten sajrajt. Dost dobře to nejde a tak si ještě nějaký čas ponesu symptomy Holi jako je zelený krk, narůžovělý obličej melír ve vlasech a flekaté tričko.

mathura

Z Indie mi jde po čase už hlava kolem. Těším se až si v Pákistánu konečně oddychnu. A navíc, za hranicemi už na mě čeká společnice pro další putování, cestovatelka Jana z Lokte.

Zkušenosti čtenářů

jana

a kdyz se mi ten clanek hrozne libi, tak mam zmacknout jednicku, nebo petku?

Majkl Džekson

viac sexu

Olymper

Barvičky super …sluší

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: