HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hudební festival po pákistánsku

Hudební festival po pákistánsku

Pákistán? Před pár lety by brněnskou kapelu Čankišou ani ve snu nenapadlo, že se do téhle země podívá. Ale díky muzice, kterou už víc než jednu dekádu dělá, měli možnost Pákistán poznat z jiného pohledu než toho klasicky turistického. Vy máte šanci slyšet Čankišou v Praze nebo Brně a vyhrát s námi lístky na koncert!

V létě roku 2005 jsme dostali nečekané pozvání z World music and performing arts festivalu v druhém největším pákistánském městě Lahore. Chvíli trvalo, než jsme na to kývli. Bylo to naše první pracovní setkání s muslimským světem, takže předodjezdové domlouvání bylo poněkud mimo naše evropské chápání. Až letenky koupené asi 2 týdny před odletem nás poněkud uklidnily, že tedy asi fakt pojedeme. To o dva roky později, když jsme se na stejný festival vypravili znovu, nás zkušené už pákistánský styl příprav nechával ledově klidný.

Hned po příletu nás praštil do nosu lahorský nakyslý smog, který nepolevil celou dobu našeho pobytu. Díky němu vlastně není ani jasně vidět slunce, pokud alespoň trochu nefouká vítr. Ten naštěstí občas zavál, takže nás pak spalovalo listopadové pákistánské slunce, které je v kombinaci s vlhkem pro našince docela náročné. Ale už po 3h odpolední začne sluníčko zapadat, takže opékání netrvá dlouho.

Tak trochu jiný festival

World music and performing arts festival byl v podstatě jako každý jiný festival tady v Evropě. Koncerty, každý večer věnované jinému žánru, probíhaly v betonovém amfiteátru pro několik tisíc lidí, divadlo, tanec a filmy ve stanech rozesetých kolem.

Festival měl ale samozřejmě i svá specifika. Popový večer patřil převážně místním umělcům. Narvaný amfiteátr bouřil a tancoval, což se tady na veřejnosti nenosí, takže všudypřítomná ochranka se neustále snažila lidi posadit. Před našima očima se odehrál marný boj mladého pořadatele se skupinou tancechtivých diváků. Nejagilnější byla krásná Pákistánka, která sotva se pořadatel otočil, divoce vyskočila a svým tancem strhla dav ostatních. Pořadatel si pod tlakem šéfa ochranky sedl vedle ní, ale bylo to k ničemu. Dívka tancovala dál a skoro strhla i pořadatele. Litovali jsme ho, protože oba byli zhruba stejného věku a on musel svádět těžký vnitřní boj. Naštěstí jej šéf ochranky z marného snažení vysvobodil a převelel ho na jiné místo.

Další večer patřil místním rockovým hvězdám. Amfiteátr opět praskal ve švech a největší hvězdou byl Atif Aslam. Nás zaujal především svým evropským vzhledem, na místní poměry dost neobvyklým – tříčtvrťáky, vietnamky a stříbrný řetěz kolem pasu. Místní rock je směsí popu a lehkého amerického rocku. Slyšeli jsme i několik coververzí, např. Bon Jovi.

Jiný večer nás zaujala kapela sestavené specielně pro festival: 22 Drumming Act. Dholiyias From Punjab. Spousta bubeníků bubnovala. Pak tam naběhl vysoký chlap s uhrančivým pohledem, který měl kolem krku pověšené čtyři velké bubny, asi jako sudy. Roztočil se jak derviš a bubny lítaly kolem něj. Vydržel to celkem dlouho. Vypadal divoce a nebezpečně, v transu.

Velkou vzpomínku máme na koncert v guvernérském paláci pro pákistánského prezidenta, dnes už bývalého, Pervazie Musharrafa, který se rozhodl navštívit festival vůbec poprvé v jeho dlouhé historii. Díky všemožným bezpečnostním opatřením a neustálému čekání to bylo dost náročné. Ale naše společné vystoupení s doma i ve světě uznávaným pákistánským zpěvákem Sain Zahoorem, který získal v roce 2006 velmi prestižní ocenění BBC v kategorii world music, mělo úspěch. O dva roky později jsme v Pákistánu natáčeli klip, takže nám tento kouzelník, jak jsme ho hned po prvním setkání okamžitě přezdili, hraje v klipu. Což byl při místní dochvilnosti a spolehlivosti slušný oříšek. Ale rozlouskli jsme ho. Posuďte sami.

Ať žije Pákistán!

Mimo koncertování jsme naštěstí měli čas i něco vidět. Kromě obrovské mešity Badshashi, unikátní sochy asketického Budhy a lahorské pevnosti, kde jsme třeba viděli zlatem vyšívaný korán, se nám podařilo zajet na nedalekou pákistánsko-indickou hranici. Každý večer se tam sundávají vlajky. Je to naprosto úžasná podívaná. Pákistánec si musí koupit lístek, cizinec to má zdarma. Na tribunách sedí odděleně naproti sobě muži a ženy a mezi nimi pobíhá chlapík, který hecuje lidi. A ti řvou: „Ať žije Pákistán!“ nebo „Ať žije Indie!“, jako u nás na fotbale. Mezi tím pochodují vyšňoření vojáci v krásných uniformách a vykopávají nohy až k hlavě. V 17 h se pak sundávají vlajky, pákistánská i indická musí jít dolů zároveň. Je je po všem a lidi se rozcházejí. Ale další den se vše zase opakuje.

Pákistán podruhé

Když jsme byli v Pákistánu podruhé v roce 2007, byl tam výjimečný stav. Dlouho jsme zvažovali, jestli jet či nejet. Nutno říct, že kdyby to byl náš první výjezd do těchto končin, zůstali bychom nejspíš doma. Ale druhá návštěva nás moc lákala. Nakonec jsme na místě výjimečný stav ani nepoznali. Jediný rozdíl byl v tom, že na festivalu byla výrazně přísnější ochranka, večer se procházelo detekčním rámem a i v koncertním amfiteátru byla spousta policajtů s puškami. Jinak normální život plynul svým pomalým tempem dál, ačkoliv z domova jsme měli zprávy, že to tady je opravdu divoké. Média ale všechno zbytečně zveličují. Tedy až na den, kdy se vracel z dlouholetého exilu bývalý ministerský předseda Navaz Sharrif, takže všichni byli nervózní a v ulicích bylo víc policajtů.

Samozřejmě jsme okusili oblíbenou místní záležitost: betel. Prodává se buď jako malé pytlíčky plné různých kostiček a koření nebo zelené listy pomazané karamelem a naplněné mimo jiné i vápnem. To vše zabalené do kornoutku. Betel se žvýká a poté vyplivuje. Čerstvé listy barví zuby do červena, takže na ulicích jsme potkávali nejen červené úsměvy, ale i červené fleky na chodnících, o kterých jsme si mysleli, že jsou krvavé. Betel nám dokonale zvedl náladu.

Letištní systém nás přiváděl k šílenství. Dvě důkladné osobní prohlídky, dvě rentgenové kontroly, dvě kontroly cedulek na příručních zavazadlech. Většina z nich naprosto nesmyslná. K tomu všude fronty, mraky zaměstnanců, kteří vlastně nic nedělají a ani pořádně nic neví. Chaos a úlet.

Několik posledních let festival bohužel díky tamní politické a bezpečnostní situaci nebyl. Občas dostaneme od někoho z místních zprávu, že se konala jeho jednodenní verze za účasti pouze domácích umělců. Nutno říct, že je to velká škoda. Právě mezinárodní festival je způsob, jak otevřít lidem oči a mysl a přestat se bát jiné kultury. Na nás, ale i na všechny ostatní účastníky, se kterými jsme se tam každý rok potkali, to fungovalo skvěle.

Kdy a kde můžete Čankišou slyšet a vidět

6.10. Praha – Palác Akropolis, křest desky, kmotr Xavier Baumaxa
12.10. Brno – Fléda, křest desky, předprodej vstupenek v Klubu cestovatelů, Veleslavínova 14 v Králově poli

www.cankisou.cz

Soutěžní otázka o 8 lístků na koncert (2 x 2 Praha, 2 x 2 Brno):

Kromě Pákistánu se Čankišou před lety opět díky festivalu podívali na jeden exotický ostrov. Jak se jmenuje?

Odpověď posílejte do 5.10 na petra.greifova (@) hedvabnastezka.cz, a nezapomeňte uvédst do předmětu, zda máte zájem o lístky do Prahy nebo Brna.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: