HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Holky z Kili – holky s kily aneb mezi nosiči na Kilimandžáru

Holky z Kili – holky s kily aneb mezi nosiči na Kilimandžáru

Na Kilimandžáro, i když není výstup technicky obtížný, dnes nemůže vyrazit každý jak se mu zachce, jako třeba svého času Hanzelka se Zikmundem. Podobně jako na slovenském Gerlachu se i z Kilimandžára stal dobře fungující byznys, kde mají všichni povinnost najmout si horského vůdce s tanzanskou licencí. Všichni. Já, Hanzelka i se Zikmundem nebo třeba Radek Jaroš.

Jak se sblížit s domorodci

Pomocný personál, ať nosiči nebo průvodci, jsou od nepaměti nedílnou součástí horských výstupů. Někdy kvůli obecným zkušenostem, někdy kvůli znalosti konkrétního terénu, jindy kvůli komunikaci a znalosti místního jazyka. Některé země, zejména ve velehorských oblastech, z těchto služeb dokázaly udělat skutečný průmysl. Zajímavé je, že zatímco horské vůdce vnímáme jako lidi prospěšné a spíše jako přátele či partnery,  názory na využívání horských nosičů už tak jednoznačné nejsou. A přestože právě oni obrovskou měrou přispívají k úspěchu výstupů, jejich osobnosti obvykle stojí na pokraji našeho zájmu jen jako bezejmenný dav.

Poznal jsem jich během svého výstupu na Kilimandžáro spoustu. Sedával jsem v jejich stanech, jedl s nimi jejich jídlo, pil jejich kořalku a pomalu pronikal do jejich přísných pravidel a hierarchie.

Při svém cestování považuji za důležité přiblížit se co nejvíce ke zvykům, rituálům a práci domorodců. Studovaní psychologové to nazývají „socializace nápodobou“, v praxi je to známé „vytí s vlky“. Tak jsem třeba v Turecku klečel v mešitě při modlitbách, v Lesothu vozil s dětmi na kolečku barely s vodou, v Maroku bral stopaře a v Řecku nakládal na traktor balíky slámy.

Delegát – spojnice mezi průvodci a klienty

Jako vedoucí své skupiny – nikoli jako vůdce, protože nemám tanzanskou licenci – jsem působil jako prostředník mezi svými lidmi a vůdci či nosiči. Každý stoupající turista vyfasuje minimálně 3,5 nosiče, čímž se z horalů stávají klienti. Nosiči nesou klientům stany, jídlo, palivo, vodu i jejich vlastní batohy. Já si na Kilimandžáro bágl nesl sám. Jednak si na nosiče nepotrpím – když někam chci, vynesu si věci sám a pokud to nedokážu, tak tam nelezu – a jednak chci mít svoje věci k dispozici. Opravdoví vůdci se starají jen o klienty na pochodu, stevardi servírují jídlo, nosiči staví a balí stany, nosí batohy klientů, své i společný náklad, přinášejí od pramenů vodu, jiní myjí nádobí. Každý smí nést ke svému báglu maximálně 20 kg, a protože nese batoh klienta, jeho batoh musí nést jiný nosič a jeho zase další a tak to jde donekonečna…  Čím víc nákladu je potřeba odnést, tím víc lidí si vydělá peníze. Pokud celkový náklad skupiny přesáhne váhový limit, musí se prostě přidat další nosič. Nebo – nosnice.

Nosičem na Kilimandžáru

Holky mezi nosiči pro mne byly velkým překvapením. Chtěl jsem o nich vědět víc. Kolik jich je, jak často vynášejí, proč to dělají. Nejjednodušší by samozřejmě bylo sebrat její pytel a jít; jenomže s takovou věcí se v Africe musí opatrně. Když jsem takhle boural předsudky v Jižní Africe a vrátil u supermarketu nákupní vozík na místo, se zlou jsem se potázal. „Proč mi bereš práci?!“ zlobil se na mne černoch, jehož celodenní náplní práce bylo vracet nákupní vozíky kam patří. Copak jsem věděl, jestli to na Kilimandžáru nebude projev nedůvěry v síly nosiče nebo mu potom šéf nestrhne „nevynesený“ balík z platu?

„Tak hele, Ericu,“ zašel jsem přímo za naším nejvyšším, „chci si zkusit vynést nějakej balík.“

Klient je klient, a i když má třeba podivná přání, mělo by se mu vyhovět. V naší skupině nosnice nebyla, ale stačilo ji najít, sledovat a počkat, až bude odpočívat.

Mladá, celkem hezká černoška, dobře stavěná, štíhlá, s hezkými zuby. Dole na polích se taková dívka potká málokdy. Na tanzanské poměry v dobrém outdoorovém oblečení jí to moc slušelo. Dali jsme se do řeči, ale moc nám to nešlo. Neuměla anglicky. Kdyby anglicky uměla, dělala by průvodce nebo stevarda.

„Já to na chvíli vezmu, jo?“ Vyzkoušel jsem pytel schválně trochu neobratně; musel jsem si to dobře rozmyslet, protože jestli to v nadmořské výšce kolem tří a půl tisíce metrů prostě neutáhnu, budu z toho mít akorát tak nesmrtelnou ostudu. Byl jsem moc rád, že nemá obrovský lýkový koš, který se nosí na hlavě, ale obyčejný, i když dvacetikilový pytel. Nést bágl nějakého anglického gentlemana by se mi nechtělo. Hodil jsem si dvacetikilový pytel za krk na svůj vlastní batoh. Při přípravách sportovních programů ve skalách a v lesích jsem musel často stejným způsobem odnosit všechen materiál sám. U nás je pracovní síla drahá a můj šéf se čerta staral o to, jestli by mi neměl přidat dalšího nosiče. Teď se mi to hodilo. Mohl jsem jenom vzpomínat, k čemu bylo ranní pečlivé balení batohu, k čemu jsou balanční popruhy, ergonomická záda… Tohle bylo prostě beztvaré závaží navíc. Byla to dřina, ale dalo se to nést docela dobře. Aspoň líp aklimatizuju. Jediné, co opravdu nešlo, bylo otáčet se, odpočívat nebo to dokonce sundavat, a tak jsem to raději odnesl až do kempu. Když se to pak vybalovalo, viděl jsem, že jsem hrdě přinesl melouny, popcorn a toaleťáky. Byl jsem rád, že na mne nevyšla propanbutanová láhev nebo duralová křesílka.

Tábor nosičů s centrálním kuchyňskám stanem stojí vždycky trochu opodál

Moje kamarádka Selina

Nosnici Selině bylo 25 let a na Kilimandžáru zrovna končila první rok. Když vydrží, bude se zkušenostmi stoupat i na profesním žebříčku. Na Kilimandžáru dělají nosiče doslova tisíce chlapů. Holek je tu padesát sedm.

„Proč děláš zrovna tuhle práci?“ Protože je Kilimandžáro fascinující, miluje hory a baví ji pracovat s mnoha různými lidmi z celého světa? Tak to jsem se neměl ptát holky z Tanzánie.

„Musím se postarat o rodiče a pole nás neuživí.“

Vdaná není, takže nejspíš ani nemá děti. Chodí nahoru dvakrát až třikrát za měsíc. Rychle jsem si to spočítal, každá túra je asi na sedm dní. Doma se moc neukáže. Na druhou stranu, peníze, které tu vydělá, jsou na tanzanské poměry obrovské a ona zajistí celé rodině stabilní příjem.

V následujících dnech jsem Selinu ještě občas potkal. A pak další holku. Veronice bylo třicet a byla perfektně oblečená v Mamutu a Scottu. Nosnici už dávno nedělá. Nabrala zkušenosti, a protože umí anglicky, dělá hlavního vůdce. Vybírá si průvodce, šéfuje nosičům. Ale kdyby jim oběma někdo nabídl lepší podmínky za práci ve fabrice nebo za okopávání brambor na poli, druhý den už tu nebudou. V Tanzanii se nedělá to, co člověka baví nebo pro co má předpoklady. Dělá se tam, kde mu dají nejvíc peněz.

Moje kamarádka nosnice Selina Azka

Večeře v oblacích

Když jsem na bočních stezkách za křovím objevil zašitého huliče trávy, vyděšený obličej vystřídala úleva, když mě poznal. „Uf, ty jsi ten mzungu od Seliny. Tak to je OK.“ Drogy mají zakázané a kdyby to prasklo, strhli by mu to z platu. Disciplína mezi nosiči je tvrdá. Hlavní vůdce odměňuje podle zásluh. Kdo se fláká, dostane míň, navíc se to roznese a jeho cena na trhu práce klesá. Když někdo neudělá svůj díl práce, ostatní musí makat za něj.

Těsně před odchodem začal můj klient postrádat membránové kalhoty. Sušil je na křoví a teď byly pryč. Zachoval se velkoryse, nedělal z toho skandál, už jsme sestupovali. „Tady je k nim ještě obal, aby to bylo komplet.“ Šéf nechal všechny nastoupit a začal se vyptávat. Nikdo se nepřiznal. Když jsem večer seděl v kuchyňském stanu, podával mi kalhoty i s obalem. Nakonec nechal všechen pracně sbalený materiál vybalit a všechno důkladně prohledal, dokud je nenašel.

Pod jasnou jižní oblohou mrzlo, ale ve velkém stanu bylo teplo, světlo a veselo.

„Dáš si s námi jídlo?“ ukázal na hrnec ve kterém plavala mastná oka a podivná hmota. Že já tam lezl… moje experimentální etnografická metoda mě už donutila vypít ayran v tureckých horách i prosné pivo z kýble od malty v lesothské vesnici a teď mě čekala kejda na Kilimandžáru.

Dostal jsem misku s kejdou. Identifikoval jsem nějaké ploutvičky, očička… Bylo to teplé a naštěstí toho nebylo moc. „To jsou ryby?“

„To jsou sardinky,“ dloubl do mě Eric. „Ale ne z plechovky, tyhle jsou čerstvé, přímo z Viktoriina jezera.“

Odhodlal jsem se nabrat další lžíci. Všichni ve stanu, vůdci, stevardi a kuchaři – nosiči tam nebyli – se rozesmáli. „Fuuuj, nejez to… to je jídlo pro nosiče!“

Příprava večeře a horké vody v kuchyňském stanu

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí