HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dva kohouti na jednom dvorku, zápasy jsou pro Filipínce zdrojem zábavy i touhy po hazardu

Dva kohouti na jednom dvorku, zápasy jsou pro Filipínce zdrojem zábavy i touhy po hazardu

Je neděle, pravé poledne. Filipínský ostrov Sibuyan se připravuje na odpolední siestu v parném dni. Po ulici projíždí jen několik motorových tříkolek „haba-haba“ hledajících pasažéry.

„Arénou se ozve bujarý jásot a sázkaři se začínají domáhat výhry. Kdo své peníze svěřil pařátům poraženého bojovníka, teď z tváře stírá nejen pot, ale i slzy. Z ringu se smétají chomáče peří, zatímco zhrzený vyzyvatel zvedá ze země svého kohouta, kterému z podříznutého hrdla stékají kapky krve,“ i tak může vypadat nedělní odpoledne.

Většina obyvatel městečka Cajidiocan se však před Sluncem ukrývá ve stínu svých skromných, často pouze dřevěných přístřešků. Nikoho by ani nenapadlo, že kousek za městem se schyluje k boji na život a na smrt.

Aréna

Blížíme se k malé kruhové aréně, kterou nacházíme podle hluku. Už z dálky slyšíme kokrhání kohoutů a povyk mužů. Na poli před arénou je zaparkovaná spousta tříkolek, motorek a ojediněle i auto. Společně s námi přijíždějí poslední opozdilci, kteří v podpaží drží svého kohouta.

U vstupu nás zkasíruje usměvavá stařenka o 20 pesos (asi 10 korun) a s potutelným mrknutím oka popřeje hodně štěstí. Všichni si tady totiž jdou vsadit na vítěze. Turista se tu asi jen tak nevidí. Vždyť i kdokoli, komu jsme se zmínili, že se chceme podívat na kohoutí zápasy, jen pozvedl obočí a ujistil se, že opravdu slyší dobře. „Sabong,“ museli jsme pojmenování kohoutích zápasů zopakovat ve filipínštině. Tento způsob zábavy a hazardu je totiž v mnoha asijských zemích zakázaný. Přestože jsou kohoutí zápasy velmi populární například i v Myanmaru či Kambodži, pro turistu je téměř nemožné se na ně podívat. Zápasy probíhají tajně a místní nemají zájem o pozornost.

Na Filipínách tomu ale tak není a nachází se tu více než 2500 menších či větších stadionů. Venku před bojištěm se připravují soutěžící. Někteří kohouti jsou jen přivázaní ke sloupu a ještě nemají tušení, co je čeká. Soudě podle jejich neporušeného, lesklého peří je dnes před nimi vůbec první zápas. Mají nevýhodu – ještě v boji nestanuli a neví, že je to boj o cenu nejvyšší. Muži všech věkových kategorií čekají v řadě a postupně je jejich ptačímu šampionovi přivazováno na jednu nohu asi deseticentimetrové ostří. Zatím je vražedný nástroj schovaný v pouzdře, které je sundáno až těsně před samotným soubojem. Ještě zaplatit startovné a jde se na to.

Uvnitř dřevěné arény jsme nejen jediní běloši, ale já i jediná žena. Kolem jsou jen snědí muži, ve vzduchu jde cítit napětí, emoce, vzrušení. Všichni doufají ve výhru opeřence, na kterého si vsadili nemalé peníze. Na ulici běloch většinou budí zvědavost, tady si nás nikdo nevšímá. Obecenstvo upíná pohledy na malé bojiště uprostřed arény.

Na tabuli za tribunou si můžeme přečíst pečlivý rozpis zápasů. Kohoutí derby má několik kol a kromě absolutního vítěze je v sázce i cena za nejrychlejší smrt. Na začátku každého duelu totiž rozhodčí spustí stopky a může tak zapisovat, jak dlouho trvalo vítězi porazit svého soka.

Sázky

Soutěžící přicházejí do ringu a v rukou drží své šampiony, které je potřeba vyprovokovat k boji. Zatímco muži vzájemně burcují své kohouty a nechávají ozobávat jeden druhého, z dosud pokojného šumu v hledišti, se stává nepřehledný povyk. Výběrčí sázek, zvaní „kristo“, kterých je hned několik, kolem sebe máchají rukama a hledají v obecenstvu kohokoli, kdo je ochoten si vsadit. Kristos lze poznat jednoduše. Své pojmenováni si vysloužili podle pozvednutých rukou při sázení. Navíc jsou to většinou ti nejtlustší ze všech, se zlatými hodinkami na rukou. Někteří si dokonce vybírají, od koho sázku vezmou a od koho ne. Vypadá to, že místní už mají kohouty v oku a snadno poznají, který z nich má větší šanci na vítězství. Na okamžik to vypadá, jakoby se aréna změnila ve Wallstreet.

Chcete se užít Filípíny? Pročtěte si článek Camotes Islands: opravdu přátelské filipínské ostrovy ležící na pomezí turistického zájmu.

„Meron! Meron! MERON!“ ozývá se hledištěm, čímž dávají sázející najevo, že vloží peníze na favorita. Jako meron je označen ten kohout, který má teoreticky větší šanci na výhru a na kterého už jsou sázky vypsány. Šance se posuzují podle jeho velikosti i váhy, rodokmenu a vyhraných zápasů. Dav ale může sázky obrátit, pokud věří ve štěstí druhého kohouta a peníze svěří výběrčímu až při výzvě: „Wala!“. Kristos si sázky nikam nezapisují, jejich obdivuhodnou schopností je to, že si částky i obličeje k nim přidružené pamatují z hlavy.

Co nás na tomto gamblingu udivuje nejvíce, jsou sumy, které jsou chudí Filipínci ochotni riskovat. Kristos se obtěžují přijmout vklad jedině tehdy, máváte-li alespoň 500 pesovou bankovkou. Častěji však vzduchem víří čísla mnohem vyšší.

Boj

Než jsou všechny sázky vybrány, kohouti už jsou patřičně rozzuření. Zvednutým peřím okolo krku i na ocase se snaží dát svému soupeři najevo, že tomuhle dvorku vládne pouze jeden z nich. Majitelé kohoutům opatrně sundávají kryt z břitvy na noze a matador každé ostří otře kusem látky, jakoby se ujišťoval, že na ni nikdo nenanesl jed. Spouští se časomíra a kohouti jsou na zemi. Ale ne na dlouho. Unisono vyskakují do vzduchu a snaží se přistát soupeři na zádech. Vzduchem nelétají pouze kohouti, ale hlavně peří. Publikem se ozývá ryk, každý fandí svému šampionovi.

Některé zápasy trvají půl minuty, jiné se vlečou i pět, než konečně jeden ze soupeřů padne. Rozhodčí během delších zápasů kohouty opětovně zvedá a posílá je proti sobě. V tomto souboji je vždy aspoň jeden poražený. Remíza nastává pouze v případě, že se kohouti zabijí navzájem. „Vítěz postupuje do dalšího kola, z poraženého bude kari,“ vysvětluje nám asi patnáctiletý vesničan. Přitom láskyplně hladí mladého kohouta, kterého má uhnízděného v klíně.

Výhra

Po zápase v bojišti zůstávají jen chomáče peří a stopy krve. Mrtvého kohouta majitel odnáší za nohy pryč. Matador oběma soutěžícím ale pomáhá nasadit zpět kryt na břitvu, která by snadno projela i zápěstím. Poražený kohout sebou totiž i po smrti zmítá. Na tabuli jsou pečlivě zapsány výsledky a připravuje se další kolo. Bojiště je zameteno a hlína pokropená vodou, aby přes prach byli kohouti při souboji vidět.

V publiku se zatím přerozdělují výhry. Snažíme se přijít na kloub tomu, jak odhalit, který kohout má větší šanci na výhru. Zdá se, že častěji vítězí ti kohouti, kteří už podle vzhledu mají nějaký ten zápas za sebou. Chybí jim hřebínek, polovina peří nebo třeba celý ocas. Někdy je ale vítěze snazší odhadnout z výrazu majitele. Ti nejsebevědomější z nich jakoby si přišli pouze pro týdenní výplatu a vůbec nepochybují o výhře svého šampiona. Jiní jsou zase značně nervózní a mají proč. Někteří jsou velmi chudí a prohra je připraví i o kohouta, který není vůbec levnou záležitostí.

Krvavá tradice

Kohoutí zápasy jsou nejen poměrně kruté, jde především o velký hazard. I z toho důvodu jsou ve většině asijských zemí ilegální. Kohouti stojí v přepočtu od tisíce až po desítky tisíc korun. Někteří mají i rodokmen a podle svých majitelů bojují inteligentně jako lidé. Nejbohatší vesničané mají kohoutí farmy, které si musí pořádně střežit. Kolem několika z nich jsme projížděli. Za ostnatým plotem jsou rozesety malé přístřešky ze dřeva nebo i použité pneumatiky a k nim přivázaní jejich ptačí obyvatelé. Péče o opeřeného zápasníka také není jen tak, pro kohouty jsou dokonce vyvíjena speciální krmiva.

Kohoutí zápasy jsou na Filipínách populární již po staletí. Už před kolonizací byly mezi obyvateli ostrovního státu velmi oblíbené a dodnes se v hlavním městě Manile pořádají světové derby, známé jako Olympiáda kohoutích zápasů, která je vysílána v televizi a sjíždějí se na ni diváci z více než 7000 filipínských ostrovů. Udává se, že ročně při kohoutích zápasech zemře až 30 milionů opeřenců. A přestože se jedná o krvavou tradici, neoddělitelně patří k filipínské kultuře.

Nedělní zápasy končí v pozdních odpoledních hodinách. Po několika absolvovaných kolech odchází s výhrou a živým kohoutem pouze hrstka vyvolených. Na poražené ale čeká cena útěchy – o večeři je v jejich rodině dnes postaráno.

Darina Fedorová a Dominik Franěk již přes rok putují kolem světa. Stopují, chodí pěšky, mluví s místními a hlavně užívají okamžiku. O svém cestování píší blog, na kterém už teď najdete příběhy z minulých putování. Blog naleznete na zasedmerohorami.com.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí