HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dovolená ve střední Americe aneb lidé na druhém konci světa

Dovolená ve střední Americe aneb lidé na druhém konci světa

El Salvador, země, kterou  běžný Evropan – natož  Čech – hned tak nenavštíví, je nejmenší,ale nejhustší osídlený stát v celé střední Americe. Je menší než Morava a  je jedinou zemí ze středoamerických států,který nemá kontakt s Atlantikem. Mají tu více než pětadvacet vulkánů. Nejdelší řeka Rio Lempa měří 300 kilometrů. Hlavním přístavem je Acajutla a největší jezero se jmenuje Lago de Ilopango.2 730 metrů měří Cerro El Pital a je nejvyšší horou.Nejvyšším vulkánem je De Santa Ana s 2 365 metry.Hlavní město San Salvador má  2 224 000 obyvatel. Nemají tady metro,ani tramvaje.Časový posun je – 7 hodin,oproti nám.

Je to tropický  svět,kde si „pěstují“sopky, roste káva, čaj, kakao, mango, kešu, ananas, banány, pomeranče a spousta dalšího tropického ovoce. Země,kde mají sedmnáct druhů kolibříků, pětadvacet druhů manga. Orchideje nebo strelície tady rostou jako plevel .A kam půjdete tam zakopnete o mayské památky.

Jak to všechno začalo

Je krátce po poledni 4. března 2008 . Na ruzyňském letišti nás „spolkl“gate 7 a letadlo Airbus A310 – 300 se vzneslo s téměř dvoustovkou pasažérů  směr střední Amerika. Let byl klidný a vcelku i pohodlný. Po jedenácti hodinách dosedáme na plochu letiště La Romana v Dominikánské republice. Něco přes hodinu se producírujeme po letadle a čekáme na dotankování a  výměnu posádky. V El Salvadoru na letišti Compala SAL jsme přesně v půl desáté večer místního času. “Zemička“, která je menší než Morava, nás vítá jak se na místní poměry sluší a patří. Pravá tropická „prádelna“s třicetistupňovým vedrem.Odbavení jde velmi rychle a po dvouhodinové jízdě autobusem jsme na místě.Hotel Royal Dekameron Salinitas,který je umístěn přímo u břehu Tichého oceánu – největšího oceánu na světě.

I přes pozdní příjezd dostáváme najíst,napít, kolik sneseme a také obálku s číslem,kde je klíč od pokoje a spousta propagačních letáčků.Vše v češtině.O zavazadla se nám stará místní personál,který nám ho prakticky z letiště dopravuje až k pokoji. V půl druhé ráno usínám s nadějí, že až se ráno probudím, uvidím ze svého balkonu Pacifik. Ráno je tady. Moc jsem toho nenaspal. Jdu k velikému oknu a balkónovým posuvným dveřím, netrpělivě odhrnuji těžký závěs.
To co vidím je nádhera. Nestačím se vynadívat na tu úžasnou zahradu,plnou palem, pestrobarevných keřů a oceán.Tichý oceán mám pár metrů přímo před sebou – úžasné!
Na odpoledním sezení se dozvídáme nezbytné informace a máme možnost zakoupit si některý z lákavých zájezdů.Všech čtyřiadvacet nabídek dostanete v malé brožůrce,kde máte vše od odjezdu až po příjezd podrobně popsané v češtině. Dozvídáme se že třídenní zájezd do guatemalské Antiguy a honduraského Copánu, který jsem po doporučení chtěl absolvovat je beznadějně vyprodán! Hm a  první rána je tady. Špatná nálada a beznaděje ovšem netrvala dlouho a ke třem výletům, o kterých si řekneme později, jsme si zajistil i dva jednodenní výlety  do zmíněných míst, jenže s kanadskými turisty!

Sopky a jezero Coatepeque

Je 6.března  na výlet jsme si museli  přivstat, protože odjezd na sopku San Salvador, která se nachází na západě města a patří k masivnímu  komplexu,který má další dva vrcholy –  Picacho (1 967 m) a Jabalí (1 397 m) i jezero Coatepeque, je už v osm ráno.Všichni jsou přesní. S řidičem,průvodcem a nezbytným „policajtem“,nás vyráží pouze čtrnáct. Jedeme směrem k hlavnímu městu podél pobřeží Pacifiku. V městečku La Liberta,máme možnost poprvé se podívat do marketu. Obchod přestože je přecpán zbožím, vypadá čistě a vkusně. Úzkou uličkou jdeme na místní tržiště s ovocem a rybami.Jsme středem pozornosti. Pro zdejší lidi,jsme tady jako černoši u nás.Turistika je tu v plenkách a od místních se lišíme,když už ničím, tak výškou postavy stoprocentně. Jejich výškový průměr odhaduji na sto šedesát centimetrů, a to jsem ještě dost rozdavačný.Všichni jsou strašně milí, mávají nám do kamer a rádi zapozují při focení. Někteří pospávají na zídkách kolem cesty. Ovoce, toho tady je nepřeberné množství, a ryb ještě více.Místní dvěstěmetrové molo slouží, jako rybí tržnice.Koupit si tady můžete rybu červenou,žlutou, malou i velikou,vykuchanou i usušenou nebo třeba také želví vajíčka.Na konci mola je jeřáb,který každou chvíli „vynáší“ z hladiny oceán u rybářské lodičky i s rybáři a jejich  úlovkem. Sotva je loď na molu obklopí ho nedočkaví kupci a dohadují se kdo jakou rybu koupí aby jí mohl dál prodávat.
Prodavači odhánějí mouchy čím se dá – třeba igelitovou taškou přivázanou na tyčce, jenže odletí jen ty méně dotěrné.Přestože je deset hodin ráno,už nyní je nejmíň třicetistupňové vedro a ve vzduch rybí pach, je to pastva pro oči, kterou zase dlouho nikdo z nás neuvidí.

V kráteru pěstují špenát

Cesta pokračuje přes San Salvador,kde je na první pohled vidět obrovské rozdíly, jak žijí lidé v hlavním městě. Náš malinký autobus si to míří téměř k vrcholu kráteru El boquerón.Na samotný vrchol,ve výšce 1 800 metrů musíme po svých.Hned na počátku krátkého výstupu nám místní ženy nabízejí za jediný dolar veliké zralé maliny. Když nekoupíte a přesto máte na ně chuť,nevadí,okolo chodníčku jich roste dost.Všude kde pohlédnu je plno kvetoucích orchidejí a též nádherné květy kaly žluté a bílé.

Po ujití ani ne půl kilometru jsme na vrcholu sopky, která zničila hlavní město sedmkrát. Erupce se datují od roku 1671 a poslední exploze zde byla v roce 1917,po které přišlo ničivé zemětřesení.
“TLAMA“,jak se tady říká kráteru je hluboká 280 metrů a má průměr je 1 500 metrů. Místní lidé přišli na to,ž e v kráteru se dobře daří špenátu a  začali ho tam pěstovat. Horší už je,jak dostat úrodu nahoru.Salvadorci si poradili a špenát sbírají do síťových ošatek,které napěchované o váze až padesát kilo.Ženy nosí úrodu na hlavě a muži na zádech po uzounkých pěšinkách.
Cestou na vrchol kráteru i zpět k autobusu nám dělali místní děti.Trhaly kytky,kterýma obdarovávaly hlavně ženy a byly vděčné,za každou drobnost,kterou od nás dostaly.

Odpoledne jsme se vydali k jezeru Coatepeque, které je považováno jako jedno z desíti nejpěknějších jezer na světě. Proťali jsme slavnou panamerickou čtyřproudovou dálnicí a jeli podél nejdelšího lávového pole, které je dlouhé 62 kilometrů. Všude kolem je vidět menší i větší kopce podobné hoře Říp u nás. Jsou to všechno pozůstatky Mayů, které čekají na státní peníze, aby mohly být odkryty a prozkoumány.

Jsme na místě. Jezero,které se řadí mezi deset nejkrásnějších jezer na světě,je před námi. Tato přírodní nádhera vznikla propadem sopečného popela dvou kuželů sopek a v jazyku Náhuat, mu říkají  –  Pahorek hadů. Je to opravdový skvost místní krajiny.

Příroda, tady „napustila“ vodu jako do vany a je jí zde stále stejně. Díky podzemním vodám jí neubude,ale ani také nebude více.Tam někde dolů u vody vidíme honosné chaty a sídla nejbohatších obyvatel země, kteří zde jezdí trávit svoje víkendy. Jsme poměrně hodně vysoko, takže plavky jsou nám,k ničemu. Fotím,abych si tu krásu mohl stále připomínat a „odvézt“ domů.
Naše cesta pokračuje podél pobřeží pacifického oceánu.Vidím odvážné surfaře,j ak se vozí ve vlnách oceánu.Jediné,co mě v tu chvíli napadá je slůvko šílenci.Jenže oni to umí. Jedou na vlně zhruba tři sta metrů a pak se ztratí,jako kapesník v pračce,ve vlnách divokého oceánu, aby se znova vynořili a pokračovali dál v jízdě.

Copán  –  město Mayů

Je tady další den. Ještě je tma a venku lije jako z konve. Odjíždíme do Hondurasu,kde nás čeká, nejstudovanější město, za posledních sto padesát let – Copán. Po dvaceti minutách jízdy směrem na sever Salvadoru,se na rozednívajícím nebi objevuje slunce.Neprší. Projíždíme druhým největší městem Santa Ana a dále přes Metapán na hraniční přechod Entonera – San Cristobal. Řidič šlápl na pedál a Guatemalu, přes kterou, jsme museli projet se dostáváme,do druhé nejmenší země střední Ameriky Hondurasu.
Ten se na rozdíl od El Salvadoru, „dotýká“ i Karibiku. Je škoda,že ostrovy, které  v tomto teplém moři patří Hondurasu, jsou turisty navštěvovány stále více než mayské památky v centru Copánu, na které se dost zapomíná.

Vcházíme do zdejšího parku,kde nás vítají nádherně vybarvení papoušci Ara arakanga (macao).Vypasená,téměř tři čtvrtě metrová délka papouška je zbarvená červeno žlutě modrým peřím a aby vypadali ještě honosněji,tak mají veliký zobák.
Jdeme tropickým lesem a najednou je před vámi veliká louka s krásně střiženým trávníkem a na ní skvostné pyramidy, hieroglyfická schodiště, rozmanité sochy a další mayské monumenty, nás utvrzují,že tady stálo nádherné město. Jste ohromeni tou krásou.Tady na vás opravdu dýchne starověk.
Od průvodce se dozvídám,že  mayové, byli nejen astronomové, matematici,ale i sportovci.Nachází se zde stadión,pro míčové hry s hřištěm o parametrech 26 x 7 metrů. Posvátný rituál,nebo hra se hrála pouze rameny,lokty a boky. Hráči nesměli dopustit, aby míč spadl na zem. Rituál,končil popravou poražených.Ti byli obětování bohům.
Mayové měli způsoby obětování – tzv.boží soudy – dobře promyšlené. Byla to skvěle sehraná show. K nejčastějším patřilo vyrvávání srdce.To prováděli kněží. Na modro zmalovaná oběť, byla  položena nahá na veliký balvan a kněží,mu vrazil pazourkový nůž pod srdce.Rukou mu pak vyrval ještě tlukoucí srdce z těla ven, které předal vyššímu knězi.Ten krví potřel obraz božstva,kterému byla oběť přinášena. Balvan je na louce dodnes. Obětních rituálů bylo mnoho.
Hlavní panovník se jmenoval Pán nebes,další Kouřící jaguár,Král Rozcuchaná hlava,nebo Osmnáct králíků.Jeho jméno,bylo jen těžko vyslovitelné – Uaxaaclahun Ubak Káwí, jako i dalších, králů dynastie. Strašné,co?
Ženy, které chtěly mít děti – prosily pomocí motliteb a darů boha. Jeho soška se ukládala pod lůžko chtěné rodičky. Novorozené děti „dostávaly krásu“,v podobě deformace hlavičky, šilhavosti, propichováním rtů, uší, nosní přepážky i brady.To byl největší projev matčiny lásky.
Celou tu krásu si tady proti povětrnostním vlivům chrání igelitovými plachtami, které vypínají tlustá lana,takže focení je dosti složité.
Copánští vládcové chodí brzo spát. Areál se zavírá v pět odpoledne.
Nádherná prohlídka končí u pestrobarevných papoušků,které na noc zavírají do klecí.
Opouštíme Copán město, které kdysi neslo jméno Santa Rosa de Copán, ale to bylo dávno.
Jsem rád,že ničivý hurikán Mitch v roce 1998, který byl označen nejvyšší kategorií 5, zanechal pyramidy ve stavu jakém jsou.
Je to nádhera být v zemi, kde mačety jsou šperky mužů a sopky vám připadají jako indiánek zakoupený od nejlepšího cukráře s ukousnutou špičkou.

Příště: Káva Gurmet,ze Santa Leticia a zastavení u černého Krista.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí