Dobrovolničení v zahraničí aneb život v thajské jógové komunitě se všemi krásami i úskalími

Dobrovolničení v zahraničí aneb život v thajské jógové komunitě se všemi krásami i úskalími

Pro tohle se většinou rozhodnou lidi kolem 20 nebo 25, maximálně 30. Já se rozhodla ve svých 36 letech opustit komfortní zónu známého města, bytu i práce a vyrazit.

Většinu věcí jsem prodala a rozdala, ponechala si pár kousků oblečení a osobních důležitostí a vyrazila do světa na zkušenou, přes dobrovolnickou webovku, kterých je na internetu hromada. Vypomáhat můžete s lecčím, od hlídání dětí a psů přes práce na farmách, zahradách a pozemcích, stavební a údržbářské práce až po výuku angličtiny nebo jiných jazyků, jógy, umělecké práce nebo animační a týmové spolupráce. Časté jsou také tvorby webů, marketing a výpomoc při propagaci na sociálních sítích, zejména pro turisticky atraktivní asijské destinace.

Některé webovky nabízejí dobrovolničení výměnou za platbu ročního členství, jiné chtějí profitovat víc, a proto si berou za zprostředkování místa (někdy i dost vysoký) poplatek. A protože jsem se několikrát setkala s tímhle scestným dotazem, raději dodávám: „Ne, letenku a pojištění vám nehradí žádná z nich!“ Takže možná padnou vaše životní úspory, ale určitě získáte zkušenost, které nebudete litovat.

Já si na jedné webovce pořídila roční členství a vyrazila jsem výměnou za postel a stravu nejprve na měsíc na Bali, a pak dál – do Thajska, kde aktuálně působím jako lektorka jógy v léčebném reiki a jóga centru v oblasti Krabi. Zatímco na Bali jsem v resortu, kde jsem učila, měla svůj bungalov, jídlo z restaurace třikrát denně a zajištěný úklid bungalovu, praní i dopravu na blízké pláže zdarma, tady mám svůj pokojík a snídani, kterou musím každý den v sedm nachystat spolu s týmem lidí, kteří tu tak jako já vypomáhají.

Obědy a večeře si vařím sama nebo si na ně někam zajdu – nejradši do levnějších lokálních bister, za což pak jednou týdně dostaneme pár bhatů jako refundaci nákladů (které většinou onen příspěvek přesahují). Za půjčení skútru, praní a třeba i tisk důležitých formulářů (například pro naše další cesty) si musíme zaplatit. Přesto mám tohle místo moc ráda. Přirostlo mi k srdci spolu s komunitou lidí, kteří jej tvoří. A to je důležité, protože jako solo traveller spoléháte na „laskavost cizích“, slovy Tennesseeho Williamse.

Nadmíra spirituality

Když pracujete v léčebném a jógovém centru, jste neustále vystaveni vysokému stupni spirituality, který může být inspirativní, ale někdy i náročný. Čas tu rychle ubíhá s brzkým vstáváním kolem 6:30, aby se od sedmi začala chystat snídaně a řešit základní úklid společných prostor, dvěma lekcemi jógy každý den (ráno a večer), reiki léčením, ježděním na pláže, do chrámů a chozením na procházky do džungle hned za resortem s deseti psy, které majitelka resortu, původně Němka, posbírala na ulici, aby se o ně postarala a poskytla jim domov.

Naše komunita (tým) má celkem 7 lidí: energická majitelka resortu, která má ráda, když věci šlapou tak, jak si představuje, její thajská asistentka, vždy usměvavá a velmi jemná Laila, typicky thajsky krásná, údržbář Lek, který rád vtipkuje a fotí si hezké Evropanky, tým leader a instruktor jógy, který tu žije (na studentské vízum – učí se thajsky) už rok, osmadvacetiletý Američan Nick, mladá francouzská sociální pracovnice a léčitelka reiki, Céline, a další americký instruktor, Karl, kterého před pár dny vystřídala Britka Dawn, protože Karlovi už se nepodařilo prodloužit turistické vízum.

Tým funguje opravdu dobře, až mě to samotnou někdy překvapuje, že si lidé různých kultur, názorů, vyznání a zázemí můžou tak rozumět. Ale to je právě základ komunitního života: tolerance, ochota, vstřícnost vůči sobě, ostatním a hodnotám svým i druhých.

Záměrem téhle komunity není vytvořit úzkoprofilový a realitě vzdálený ezoterický, alternativní eco-friendly a zen-friendly resort, kde je všechno organické a funkční a kde je největším krédem upcyklace a bylinná zahrada. Naopak, komunitní život může dobře fungovat jen tehdy, když je dynamický, když dává prostor k hledání a zkoumání. Tady člověk pochopí, že nikdy není nic tak úplně jednoznačné a že tvůj názor je stejně dobrý jako názor druhého. Že se možná dají skloubit. Že lze najít konsensus.

Jakýkoli manýrismus je tu na škodu, ale respekt vůči jinakosti nade vše. Takže třeba kuchyně je vegetariánská a nesmí se v ní vařit maso, ale když na něj máš chuť, zajeď si někam do restaurace nebo bistra a klidně si ho dovez i sem, jenom ho neohřívej na pánvi, kde si pak dělá jídlo vegan.

Základem dobře fungující komunity je ryzost. Majitelka centra neustále zdůrazňuje, že nemusíš být pořád happy a v good vibes, buď ryzí, opravdový, upřímný ve svých pocitech a vjemech, sděluj je, když chceš, jdi na dřeň, pokud potřebuješ. V komunitě je víc, když se rozbrečíš, protože máš PMS nebo prostě těžký den a potřebuješ obejmout, než když budeš dělat, že jsi těžce a pořád v pohodě a budeš ostentativní a nepravdivý, uvelebený v nějaké pro sebe přijatelné alternativě, kvůli které jsi přestal hledat opravdovost.

Člověk se neustále učí

Komunitní život tě naučí hromadu věcí, které si ve škole, v práci, v zájmových kroužcích ani doma neosvojíš. Naučí tě rozhodovat se kolektivně a ohleduplně, což je něco, co je společensky žádané, ale k čemu nikdo z nás není standardně vychovávaný. Naučí tě hospodařit. Musíš pochopit, že existuje něco jako rozpočet, do kterého je třeba započíst i nenadálé události typu ošetření v nemocnici, jinak se ti může stát, že pofrčíš domů o týdny dřív, než sis plánoval, protože už prostě došel cash. Naučí tě, že jídlo se nevyhazuje (protože je to plýtvání penězi i energií, a protože po ulicích se táhnou nejen hladoví psi, ale i lidi, se kterými se můžeš rozdělit).

Naučí tě, jak se chovat k věcem (opatrně, jako by byly vlastní, protože ony v principu jsou vlastní), a když si něco rozbiješ, možná ti to pak bude chybět). A stejně tak i ohleduplnosti k pocitům druhých. S čímž souvisí i to, že tě naučí slušnému chování vůbec, třeba jako klepat na dveře, protože nikdy nevíš, co se děje za nimi, a hezky poděkovat, pokud ti někdo poskytne část svojí večeře, když ty sis nestihl zajet nakoupit nebo sis tu svou připálil.

Když máš moc velké ego, dlouho tu nevydržíš. Když nemáš žádné, taky ne. Naučíš se citu pro spravedlnost a odpovědnost. Naučíš se tvořivosti, i té základní, kterou prostě potřebuješ k přežití. Například zjistíš, že většina věcí se dá opravit izolepou, že žáby se dají nabrat koštětem na lopatku a vynést z kuchyně (a že je dobré to udělat a na nic nečekat, protože pro žáby si chodí kobry), že kompost se dá v tropech házet z okna do džungle, abys s ním nemusel pořád někam běhat, tím spíš, když nastane monzun. Nikdy není nic hotovo a všechno je v neustálém procesu. Když se opraví jedno kolo, rozbije se druhé, když spravíš střechu, do které skrz polámané palmové listy teče, zjistíš, že se ucpal záchod, protože někdo z turistů zapomněl, že tady se toaletní papír hází do koše, ne do záchodové mísy.

Samota je tu volbou

Výhodou komunitního života je, že když chceš být přes den nebo večer ve svém volnu sám, prostě si zalezeš do pokoje nebo někam vyrazíš a máš svůj prostor. A naopak, když nechceš být sám, prostě někoho vytáhneš s sebou na výlet, na západ slunce na lasí, nebo na pláž. Prostě nemusíš být sám, pokud nechceš být.

Někdy je to tu náročné, když přijede hodně hostů nebo začne školení učitelů v rámci Yoga Alliance Teachers´ Training. To se kolikrát člověk nestíhá ani naobědvat, protože se neustále vynořuje něco, co je potřeba udělat. Majitelka resortu přiběhne s tím, že v chill out zóně nechal někdo vytéct svíčku na podlahu, nebo že se tam kvůli dešťům začala tvořit plíseň nebo že je potřeba uklidit po červotočích v shale a vystříkat nábytek speciálním přípravkem, a první člověk, který jí přijde do cesty, prostě musí jít a uklidit to s tím, že takových “drobných úkolů“ se někdy nastřádá celá kupa.

Chcete se dozvědět, jsk se žije v Thajsku v době, kdy tam skoro pořád prší? Přečtěte si článek Tropický život v jižním Thajsku v době monzunu aneb jak mi zplesnivěly všechny ořechy

Ale pak jsou zas jiné momenty. Občas mi po večerech skoro tečou slzy dojetím, když někdo z týmu začne hrát na banjo nebo zpívat, nebo když se v shale po večerní józe vytáhnout bubny a tibetské mísy a celý prostor se rozezní společně vytvářenou hudbou, která tak samozřejmě a plynule spojuje a která ti vždycky pomůže uvědomit si, proč tohle všechno vlastně děláš, proč máš potřebu být s těmihle v principu neznámými lidmi, když „doma“ máš spoustu přátel, kteří tě znají roky.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zkušenosti čtenářů

Milan

Rozumím tomu,když má někdo potřebu pomáhat druhým.Jen mi není jasné proč na druhém konci světa,když tady u nás máme dost příležitostí pomáhat potřebným?

Vlasta
Milan:

Já to vnímám tak, že právě ta zem, to místo, krajina a poznání tě naplní štěstím a láskou, kterou pak můžeš dávat. Proto –  jestli je to tady, nebo na konci světa – je to o tom, že poslechneš svoje srdce. 🙂
 

Milan
Milan:

Já pro změnu zase nerozumím lidem, kteří by nejraději jiné vodili a zpoza monitoru jiným říkali jak, kdy a kde mají pomáhat. Takový lidi asi nikomu nikdy nepomohli, protože by se jim jinak také nelíbilo, kdyby je někdo diktoval nebo se jich vyčítávě ptal.

Karel
Milan:

Milane.
Některým lidem nemusíš a nebudeš rozumět. Důležité je možná víc, jestli rozumíš sobě.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí