HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Do sprchy s nosorožčí rodinkou

Do sprchy s nosorožčí rodinkou

Otevřeným oknem se do šumění vody mísí zvuk trhání trávy. Jako když se poblíž pase kůň. Při cestě do koupele jsem kolem musel projít, takže vím, že to kůň rozhodně není. Pase se tam veliká samice nosorožce.

Kempování mezi nosorožci

Začalo to naprosto nenápadně. Jako docela obyčejné zahnízdění v kempu. Protože jezdím do Afriky proto, abych si ji maximálně užil a prožil, nespím v bungalovech, hotelích či chatkách, ale ve stanu. Tak si na mě černá dáma může sáhnout. Proto se na bráně parku hned ptám, kde je nejbližší camp site. Je už dost hodin, za chvíli padne tma, která tu přichází nezvykle rychle. Sotva postavíme stany, už je velmi šero. Přichází za mnou Alda a se spikleneckým výrazem mi říká, že támhle za tím keřem je nosorožec.

„Jasně,“ culím se, „a za ním druhej.“ Alda má vždycky velký oči. Jenže po chvíli přichází Jana a tvrdí to samé. Teprve teď si uvědomuji, že kemp není oplocený. Jen perimetr, za který lidé nesmí, vyznačený z nízkých kůlů asi pět metrů od sebe. Zvířata můžou, kam je napadne. Jdu se podívat. A doopravdy. Dva nosorožci v poklidu  ukusují trávu a nenechávají se ničím rušit. Kulím oči.

V průběhu večera se do kempu, kam je asi nalákala čerstvá nespasená tráva, sešla celá nosorožčí rodinka. Dohromady pět dospělých a dvě mláďata. Kemp je skoro prázdný. Nás šest a jeden manželský pár, který vypadá, že je to pro ně naprosto běžná záležitost. Sedáme na trávu…pozorujeme, šeptem si povídáme. Od manželů se dozvídáme, že když je v kempu klid, nosorožci chodí pravidelně. Je to neskutečné. Sedím na bobku a koukám do tváře velké nosožčí samici. Špička rohu se tyčí metr a půl nad zemí. Kdybych chtěl, mohl bych se dotknout jejího čumáku. Neskutečná chvíle. Ani nedutám, jen se přitrouble usmívám. To je ono. Proto jsem tady. Když pak jdeme do sprchy, slyším, jak nosožci ukusují trávu pod oknem.

export_hs_gallery

Marakele National Park

Relativně malý národní park ležící na severu Jihoafrické republiky. Asi 3,5 hodiny jízdy autem od letiště v Johannesburgu. Rozdělený je na dvě části. V jedné nejsou kempy (ani ten s camp sity) oploceny. Tam nežijí velké kočky ani jiná nebezpečná zvířata. Druhá větší část je hornatá, nabízí krásné výhledy do africké krajiny.

Mapungubwe National Park

Leží na úplném severu JAR. Na hranicích s Botswanou a Zimbabwe. Rozdělen je rovněž na dvě části. Je v odlehlé části země, takže je nezbytné zajistit se potravinami, vodou a benzínem.

V noci ležím ve stanu a přes síťovinu pozoruju střídavě hvězdy  a pasoucí se obry. Je to taková paráda, že se bráním spánku. Stejně ale nakonec chrním jako dřevo. Budí mě kamarádi. Ke všemu dobrodrůžu s nosorožci je ještě těsně nad ránem úplné zatmění měsíce.

Tuším, že se sem budu rád vracet. Vždycky, když mám cestu kolem, do tohodle parku jedu, protože se chci znovu potkat s rohatými pány a dámami. Jmenuje se to tu Marakele National Park.

Jaký má oči slon?

„Psssssssssssss…….!“ ozvalo se zdola a mě je hned jasné, že jsme píchli. Není moc divu. Cesta je jako kamenná řeka. Hrany mají ostré a naše levé zadní kolo to nevydrželo. Když ho měníme, zastaví u nás auto a řidič nabízí pomoc. „Díky, už jsme hotoví,“ usmívám se. Pokyne na pozdrav a povídá, abychom si to nechali rychle spravit, že se to tu stává často. Při pohledu na cestu mu věřím.

Do parku přijíždíme věrni tradici – za soumraku. A samozřejmě se ptáme po camp situ. Chlapík na recepci pokyvuje hlavou. Není problém. Jen upozorňuje, že nejde elektřina. Kontruji tím, že máme čelovky a posvítíme si. Ještě netuším, že se to má trochu jinak, než tuším. Park je moc prima. Cesta do kempu vede lesem. Mezi stromy, asi 50 metrů od tábořiště, potkáváme pěkného sloního samce. Zvolna a rozvážně nám přechází přes cestu.

Camp site je pod obrovským rozložitým stromem. Krásné místo. Kolem po keřích poskakují kočkodani a ječí. Po obvodu kempu je natažen elektrický ohradník. Přemýšlíme, jaká zvířata v téhle části parku (je rozdělen na dvě poloviny) asi mají. Stavíme stany. Alda jde k ohradníku a vyhlíží slona. Vrací se se záludnou otázkou. Jaký má slon oči? Povídám, že nevím. Alda sevře dlaně obou rukou, vznikne obrovské mžourající oko. „Tam vzadu, když jsem tam posvítil, bylo véliký oko. A takhle na mě mrkalo…“ demonstruje názorně. Směju se a Alda prohlašuje, že spí na záchodě. Kdyby přišel ten slon.

Ráno debatujeme o tom, kdy pojedeme opravit kolo. Musíme jet do Messiny. Sedmdesát kilometrů. Projíždíme si park. Pak vyrážíme do servisu. Na cestě zpět se ze zadní sedačky ozve Jirka. „Hele, tady jsme včera…“ než dopoví, ozve se hlasité „Psssssssss!“ a naše levá guma je znovu prázdná. Neskutečné.

Jenom sloni, lvi a lehvarti. Nic nebezpečného.

Protože se nám park líbí, rozhodujeme se ještě pro jednu noc. Chlapíka na recepci se ptám:

„Už jde elektřina?“

„Výborně, pane, to je dobrá zpráva.“

„Vy mi nerozumíte, já se vás ptám.“

„Ona nejde?“

„Nevím.“

„Když jste odjížděli, šla?“

„Nešla.“

„Tak to nejde, pane,“ vítězoslavně dedukuje recepční a sepisuje bumážku. Když mi papíry podává, utrousí: „Rozdělejte si oheň, pane. Pro vaši bezpečnost.“

Sotva přijíždíme do kempu, potkáváme ukližečku a rangerku. Ta je viditelně překvapená, že vidí turisty.

„Víte, že nejde elektrika?“ ptá se.

„Ano, to víme, ale na táboření světlo nepotřebujeme a v ohradnících je, ne?“ povídám.

„No, tam právě není!“ odpovídá rangerka.

„Ale tady v té části stejně nejsou nebezpečná zvířata, ne?“ snažím se uklidnit hlavně Aldu.

„Ne. Jenom, sloni, lvi a levharti.“

Alda na nic nečeká, vysazuje plech od grilu a sbírá dřevo. Za chvíli už plápolá oheň. Snažím se ho uklidnit. Dráty ohradníku nezmizely a zvířata vědí, že dávají rány. Nebudou zkoušet, jestli to funguje. Alda ale nedbá a přikládá na oheň

Tady máme nejlepší mamby!

Ráno nás probouzí sbor kočkodaních adolescentů. Randál jak v sedmé bé. Jedem do parku. Mapungubwe je proslulý dvěma věcmi. Archeologickým nalezištěm a mambami. Prý tam mají nejdelší mamby černé v JAR. My jsme bohužel žádnou nepotkali. Tihle krásní dlouzí hadi jsou dost jedovatí. Když vás kousne taková čtyři a půl metru dlouhá mamba černá (ve skutečnosti je šedá, černý má vnitřek tlamy), máte podle situace tak čtvrt hodiny. Někdy míň.

Archeologické naleziště se jmenuje Mapungubwe Hill. Dávné sídliště. Průvodce nám říká, že lidi, kteří sídlili na Mapungubwe Hill odešli a výše na severu založili Great Zimbabwe. Zajímavá myšlenka. Protože máme mezi sebou čtyři archeology, je jasné, že na kopci nezůstali v klidu. Okamžitě se rozprchli, nebohého průvodce nechali vykládat jen postaršímu manželskému páru, a začali hledat střepy. Našli jich požehnaně. Alda dokonce i malé černé  a bílé korálky.

Pěkným místem v Mapungubwe bylo i trojmezí. Místo, kde dřív byly palposty jihoafrické armády. Teď se z kopců rozhlížejí turisti. Na jednu stranu Botswana, na druhou Zimbabwe a za zády JAR. A k tomu soutok řek Limpopo a tuším, že Sashe. Zkrátka – park, který stojí za to navštívit.

Martin Šíl od roku 2003 cestuje po Africe. Při poslední cestě dlouhé 10.000km projel parky, pouště a vodopády JAR, Namibie, Zambie a Zimbabwe. V současnosti pracuje na překladu křováckých legend do češtiny. Provozuje weby www.poafrice.cz, www.expedicekalahari.cz a www.doneznama.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí