Co spojuje ženy, které lezou po skalách, chodí po highline nebo sjíždějí divoké řeky na kajaku? Celovečerní dokument FLOW přináší jejich příběhy z různých koutů světa a otevírá témata dobrodružství, předsudků i vztahu k přírodě. S protagonistkou a koproducentkou filmu Denisou Krásnou jsme mluvili o natáčení v divokých krajinách, zkušenostech žen v outdooru i o tom, proč stojí za to vydat se někdy mimo vlastní komfortní zónu.
Jsi highlinerka, pedagožka, spisovatelka i filmová producentka. Jak se tyto světy ve tvém životě potkávají? A kde se vzala tvoje vlastní cesta k highliningu?
Hodně lidí se mě ptá, jak mohu zvládat tolik zdánlivě odlišných profesí, jenže ony se přirozeně doplňují a všechny mají ve svém jádru kreativitu. Hlavní náplní mé akademické práce je psát a je to zároveň i aktivita, která mi byla už od ranného dětství nejbližší. Sotva jsem uměla psát, zachytávala jsem zážitky z cest na stránky deníků. Zároveň jsem měla vždy blízko k fotografii a později i k videu, takže máme doma vlastní amatérskou filmografii z celého světa. I highline jsem objevila prostřednictvím jejího vizuálního vyobrazení, a to, když mě na outdoorovém festivalu naprosto učarovaly záběry highline z francouzských Alp a italských Dolomit Dannyho Menšíka. Říkala jsem si tehdy, že jde o naprosto dokonalé umělecké dílo vytvořené spojením sportu a umění. Tehdy jsem si ale ani náznakem nemyslela, že bych mohla být někdy jejím objektem. Pořídila jsem si však slackline a hodně mě to chytlo. Během COVIDu jsem pak tvrdě trénovala a po čtyřech měsících vysoce frekvenčního tréninku jsem si splnila sen, když jsem se prošla po dolomitské highline na Cima Piccola di Lavadero.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
FLOW propojuje lezení, highlining a kajak na divoké vodě a navazuje na stejnojmennou knihu, na které ses podílela. Jak tento projekt vznikl a co jste chtěli prostřednictvím filmu zachytit, co se do knihy nevešlo?
Tento projekt je vlastně krásným příkladem propojení mých profesí. Nápad na knihu jsem totiž měla po tom, co jsem se v rámci výzkumného grantu zaměřila na outdoorové narativy. Ve Vancouveru v Kanadě jsem dala hlavu dohromady s mojí americkou kamarádkou, kakajářkou Alenou Rainsberry. Došlo nám, jak velké množství perspektiv stále není považováno za hodné naší pozornosti. A nemyslím tím nutně jen genderovou či rasovou reprezentaci, ale také příběhy lidí, kteří nejsou elitními sportovci ani nemají nějaký velkolepý transcendentní životní zážitek spojený s jejich koníčkem. Flow vyplňuje tuhle mezeru tím, že vedle těchto příběhů nabízí i vyprávění sportovkyň, které jsou buď nováčkami, nebo teprve na cestě k tradičnímu úspěchu. Naprostá většina čtenářů se tak může lépe ztotožnit s jejich emocemi, motivacemi i způsoby, jakými svůj sport provozují. Reakce čtenářů mi nyní dokazují, že náš instinkt byl správný a literatura se ochuzuje, když dává hlas jen tradičně úspěšným sportovcům, kteří často nejsou zároveň přirozeně nadanými spisovateli. Flow tedy chce předat poselství, že všechny tyto příběhy mají na knižním trhu své místo.
Film navazuje na poselství knihy a záměrně se zaměřuje na příběhy žen, které nejsou ve svých sportech profesionálkami, mají vlastní práci či školu a všechny se svým sportem začaly relativně nedávno, a to během pandemie covidu. Film dokáže lépe než kniha zachytit, jak vizuálně silné tyto sporty jsou, a proto bylo pro nás důležité vybrat atraktivní lokace, které spolu kontrastují. Natáčeli jsme proto na čtyřech kontinentech, v horách, na poušti, v džungli i ve městech, aby reprezentace míst a perspektiv byla co možná nejšiřší. Film tedy doplňuje vizuální stránku knihy a zároveň dává lidem možnost poznat i další podobné příběhy právě prostřednictvím knihy.
Ty sama jsi v projektu nejen protagonistkou, ale také spoluautorkou knihy a koproducentkou filmu. Jaké to bylo stát na obou stranách kamery – být součástí příběhu a zároveň pomáhat utvářet jeho výslednou podobu?
Režisér Honza Považan mě musel chvíli přemlouvat, než jsem souhlasila, aby můj příběh reprezentoval sekci highline. Zapadalo to ale do našeho celkového konceptu a dávalo nám nejvíce možností vytěžit maximum po vizuální stránce. Honza totiž pochází ze stejného města jako já a mohli jsme tak, na rozdíl od ostatních částí, natáčet po celý rok, naplánovat highline projekty a posléze vybrat ty nejlepší záběry. Nebudu lhát; zafungoval na mě i silný argument ušetření peněz při produkci. Byla jsem ale nakonec sama ráda, že mám takovou kontrolu nad filmovými lokacemi. Při samotné postprodukci jsem se pak dokázala distancovat od své osoby a při editacích jsem o sobě naprosto přirozeně mluvila ve třetí osobě, jako by ta postava na obrazovce byla někdo jiný.
Film zavádí diváky do různých koutů světa – od českých pískovcových skal přes Kanadu až po indický Himálaj a jihoamerické řeky. Které místo pro vás bylo během natáčení nejzásadnější a proč?
Úplně původní plán byl natočit 10–15minutový film v Kanadě, který by zachytil vznik fotky, na které jsou současně zachyceny všechny tři sporty. Tento segment byl tedy na začátku projektu nejdůležitější, ale nakonec uzavírá celý film. Dává ho do kontextu ke knize a je proto stále stavebním kamenem celého projektu, ale film by zároveň nefungoval bez ostatních částí. Nedá se proto říct, že by jedno nebo druhé místo bylo zásadnější než jiné, stejně jako příběhy ve Flow nemají žádnou hierarchii.
Dokážeš vybrat jedno místo z natáčení, které tě překvapilo přírodou, atmosférou nebo místní komunitou?
To je hodně těžká otázka i proto, že jsem před natáčením už měla hodně nacestováno. Nebyla jsem však například v Kerale v Indii, odkud pochází indická protagonistka Kavitha, a tento jih Indie mě příjemně překvapil, hlavně horské oblasti plné čajových plantáží. Kdybychom měli čas i na klasické dovolenkování, tak bych tam určitě dokázala vymyslet pár túr v pěkné zelené přírodě. Jinak je Indie celkově plná překvapení, ať už pozitivních nebo méně pozitivních. Že budu na den zadržená místními autoritami kvůli satelitnímu komunikátoru Garmin inReach, by mě dopředu taky nenapadlo.
Natáčet v přírodě znamená počítat s počasím, terénem i nepředvídatelnými situacemi. Co bylo během natáčení nejnáročnější?
Určitě ty nepředvídatelné situace, jako například nečitelná a stále se měnící pravidla v Indii, nebo když nás dva týdny pronásledoval kartel v Ekvádoru, protože jsme natáčeli nelegální těžbu zlata v Amazonii. Zároveň však byla výzva natočit dostatek záběrů do části o kajaku v Ekvádoru, protože Rafa, tehdy jen 15letá protagonistka, je velmi zodpovědná studentka a nechtěla zmeškat žádné dny ve škole. Natáčecí dny se nám tak hodně ztenčily a měli jsme vyloženě štěstí, že nás během nich potkal dostatek dramatických situací, které pak samy krásně dotvořily příběh této části filmu.
FLOW otevírá také téma stereotypů a překážek, kterým ženy v dobrodružných sportech čelí. S čím se ženy v těchto prostředích stále potýkají a co tě na jejich zkušenostech nejvíc překvapilo?
Těch překážek je bohužel stále spousta. Některé jsou univerzální, jiné specifické pro dané země či regiony. Sexismus, sexuální narážky či dokonce násilí jsou zkušenosti, kterým musí čelit ženy po celém světě. Stereotypy jsou často důvodem, proč mnohé překážky existují. Stále je velmi rozšířená představa, že dobrodružné sporty jsou výsadou bělochů a převážně mužů. Mnohé ženy ve Flow píší o tom, jak jim chybí vzory ze svých vlastních řad. Kavitha například mluví o tom, jak jsou ženy v Indii v dospělosti od sportů odrazovány, nehledě na to, jak talentované jsou. Lezení má být pro silné jedince a jako žena často slyší, že by si měla zvolit něco vhodnějšího, například jógu. Překážky jsou samozřejmě i socioekonomické. Dobrodružné sporty jsou drahé a pro většinu populace na světě proto nedostupné, zvlášť když chybí dostatečná komunita, která by tyto bariéry společně lépe překonala. Když se k tomu přidá fakt, že ženy mají v mnoha kulturách specifické postavení a role, je jasné, že přístup k těmto sportům je pro ně naprosto uzavřen.
Protože se této tématice věnuji akademicky už dlouho, nevím, jestli se dá říct, že mě něco vyloženě překvapilo. Spíš mě mrzí, že na většině míst světa jsou ženy stále v takové menšině, že kulturu daných sportů diktují muži. To mnoho žen buď odradí od participace, nebo je donutí změnit své chování, aby zapadly do mužského kolektivu. Často to také znamená, že pak spolu ženy soupeří o takzvané “jedno místo u stolu”, což dále pomáhá udržet status quo. Pozitivní je, že přesně tohle namotivovalo mnoho žen, aby vytvořily subkulturní prostory, jako je například týdenní festival Women’s Highline Meeting, založený Faith Dickey, jako místo, kde mohou být ženy samy se sebou, sdílet své zkušenosti a vytvářet alternativní kulturu. Je až k nevíře, kolik nenávisti musela Faith za posledních 15 let čelit za takto nevinný krok, což opět ukazuje, že překážky jsou ženám stavěny nehledě na to, v jaké fázi cesty se nacházejí.
FLOW teď vyráží na premiérovou tour a už 20.10. ve 20:30 ho může publikum vidět v Bio Oko. Na co bys chtěla diváky nalákat?
Na krásné vizuální záběry ze čtyřech kontinentů, protože Honza je opravdu mistr kameraman. Na skvělou práci editorek Markéty Poláškové a Magdalény Fukanové (aka Czech Vibes), které daly filmu ucelenou podobu. A hlavně na příběhy, které chytí za srdce a zároveň inspirují k tomu, abychom šli za svou vášní, ať už má jakoukoli podobu. Například po premiéře v americkém Oregonu za námi přišel dojatý muž, aby nám poděkoval, že ho film namotivoval vrátit se ke své vášni, bicím. Ve filmu nejde ani tak o samotné sporty jako o to, co v nás probouzí za emoce, které jsou univerzální pro všechny. Ve svém jádru je Flow hlavně o lidském propojení, o vztahu k přírodě a o našem místě ve světě. Cílem filmu je přenést tyto emoce na diváky.
Vstupenky na promítání filmu FLOW si můžete koupit na https://www.biooko.net/?projection=54880
Po projekci vás čeká společná beseda s režisérem Janem Považanem. Co by sis přála, aby si diváci z filmu odnesli, a o čem bys s nimi chtěla po promítání mluvit?
Ráda bych, aby si diváci odnesli kuráž začít s něčím novým, co vždy chtěli dělat, ale bránily jim v tom nesmyslné společenské konstrukty, tedy umělé představy, že jsou na danou aktivitu příliš mladí/staří, nemají dostatečnou fyzičku, dostatečný talent, čas či cokoli jiného. Ráda si tak vždy poslechnu jejich vlastní zkušenosti a dojmy, které si z filmu odnáší, a hlavně jaké vášni se začnou po odchodu z kina věnovat. 🙂
