Cuzco a barevné trhy

Cuzco a barevné trhy

Rozhodujeme se zůstat v Cuzcu co nejdéle a prozkoumat podrobněji jeho okolí. Vynecháme sice jezero Titicaca, ale zato nebudeme muset nikam spěchat. Zde v Cuzcu a nedaleko od něj jsou nádherné památky, přírodní scenérie a řeka Urubamba.

Stoupáme vysoko nad město, kde za vlády Inků stála dominanta Cuzca – mohutná pevnost Sascahuyaman (Saksahawaman).

V Cuzcu je “náš” první hostel, který nám přijde do cesty a jehož cena nepřipomíná konto Rotschilda. S naší novou známou Tinou z Dánska platíme 10 solů za noc, což je docela dobré. Po chvilce oddechu vyrážíme do centra. Město je, podobně jako Arequipa, plné starých koloniálních budov, na náměstí Plaza de Armas je katedrála a dvě strany náměstí s domy lemuje podloubí, které nyní, když se město teprve probouzí, dotváří atmosféru jako ze starých koloniálních časů.

Stoupáme vysoko nad město, kde za vlády Inků stála dominanta Cuzca – mohutná pevnost Sascahuyaman (Saksahawaman). Dnes zbyly z obrovské pevnosti pouze zbytky věží a zejména tři pásy kyklopských hradeb, vytvořených klasickou inckou technologií. Obrovské kameny do sebe zapadají jako skládačka a je až s podivem, jak je možné, že sem byly kameny takto dopraveny a sestaveny. Podle průvodce má nejtěžší kámen okolo 200 tun. Nelze se divit, že pan Däniken učinil z Peru, kde je podobných tajemných památek celá řada, ráj mimozemšťanů. I našemu evropskému oku se takové stavby příčí, ale organizace práce, kterou zavedli Inkové, byla natolik dokonalá a natolik efektivně ovládala a využívala obyvatelstvo jako pracovní sílu, že byla schopna podobné věci postavit. Stačí si pouze vzpomenout na obří stavby v Římě nebo sedm divů světa, které byly zcela bezpochyby vybudovány lidskou rukou. Je to přesně jako v průvodcích – mezi kameny by se nedala strčit ani žiletka.

Z pevnosti máme krásný výhled na probouzející se Cuzco a okolní hory. Foťáky mají co dělat, aby zpracovaly takovou nádheru.

Cestou dolů nás potkává další lekce z vlivu cestovního ruchu na místní obyvatelstvo. Až příliš horlivě nám místní stařenky v tradičních oděvech s lamami nabízeli vyfocení. Také to bylo za sol. Vzpomínám na Kyrgyzstán, který je podobnými “zvyky” ještě nezkažený a přemýšlím, že něco podobného se tam může vyskytnout také. Koneckonců sol není zase tak málo a pokud za den narazí na nějaké další, mají starost o denní chleba za sebou. My turisté jsme zřejmě skutečně jako kobylky, které ničí tradiční hospodářské vztahy a vazby, které poté narušují i místní ekosystémy. Ale Cuzco je skutečně na jednom z čelních míst turistického ruchu v Peru a jsem ochoten věřit, že ještě existují místa, kam mnoho cizinců nepřijde a lidé jsou přátelští a nezištní jako na mnohých jiných místech naší planety.

Vracíme se ne již rušné náměstí v Cuzcu a bloumáme na okolních trzích se suvenýry. Snad každý turista si odveze něco málo z výrobků místního původů, zářících pestrými barvami. Do očí bijí stovky svetrů – umělých i z alpaky, tašek a taštiček, čepic, klobouků a jiného prádla, které se mísí se železnými a zlatými předměty, keramikou a jiným suvenýrovým harampádím. Zkoušíme to na místním trhu dále od centra, ale ceny jsou podobné – i sem již dorazili první turisté. Naproti místnímu trhu je totiž nádraží San Pedro, odkud vyjíždějí vlaky směr Mechu Picchu – zřejmě největší turistický cirkus Latinské Ameriky. I my podléháme kouzlu turisty a zítra se chceme vydat na Camino Inca (Inca Trail), která prochází starou inckou stezkou na Machu Picchu. Konečně uvidíme také něco přírody zblízka a ne pouze z oken autobusů.

Nyní ale musíme myslet na technické zajištění cesty, což znamená na prvním místě koupit jízdenky na nejlevnější, tedy místní vlak. Dále řešíme problém, čím budeme vařit. Naštěsti se i mimo sezónu vydává na tuto cestu množství turistů a zdaleka ne všichni putují po jižní Americe s vybavením na horské túry. A tak se v Cuzcu dá dokoupit nebo vypůjčit vše potřebné na podobnou cestu. Ovšem v takovém centru panují také zcela jné ceny, a tak nás bomba do vařiče vyjde více jak dvakrát dráž než u nás. Hlavně ale, že bude teplý čaj a polévka.

Navštěvujeme centrum incké kultury a náboženství – Coricancha. Toto místo je spjato s počátky incké říše. Inkové věřili, že na počátku světa vyšly z tzv. Chrámu Tří oken jejich prarodiče Manco Capac a Mama Okljo a stanuli, podobně jako praotec Čech na Řípu, na místě, které se nazývalo Coricancha. Od této chvíle se pro Inky Coricancha stala středem Cuzca, a tím později i středem celé ohromné říše. Zde stával ohromný chrám Slunce a Měsíce, oba pokryté zlatem, které zářilo do všech stran. Celé této kráse však nebylo souzeno přežít řádění Pizzarových bojovníků. Chrám byl vypleněn, zlato odvezeno, kněží vyvražděni jménem nového náboženství. Dnes stojí na místě bývalého chrámu španělský koloniální palác, v jehož stínu se krčí obnovené zbytky toho, co bylo kdysi centrem velké říše Sapa Inky (nejvyššího Inky), která se nazývala Tawantinsuyu (Čtyři světové strany). Dnes si již sotva dovedeme představit, jak vypadaly slavnosti na počest boha Slunce (např. Inti Raimi – svátek letního slunovratu) a jak tudy procházel Sapa Inka a jeho vládnoucí rod Inků.

Něco málo z vědomostí o Incích je zachováno v nedalekém muzeu Coricancha, ale znalosti o této říši jsou však stále zamlženy dohady a bílými místy.

Odpoledne se věnujeme spíše architektuře a kultuře dobyvatelů tohoto území, kteří přišli z daleké Evropy v 1. polovině 16. století. I Španělé zde zachovali své centrum, i když hlavní město své imperiální říše přesunuli na pobřeží – do dnešní Limy.

Hned druhý den se vydávám pěšky do okolí Cuzca, kde leží staré incké lázně Tambo Machay a jejich ochranná pevnost Puca Pucará. Obě památky se rozkládají na cestě do Pisacu, odvěkého soupeře Cuzca, ležícího téměř v jeho týlu. Proto snad takové zabezpečení cesty. Beru to pěšky, ale nakonec si vyzkouším, že bezplatný stop funguje i v Peru, kde projíždějící auta mají často roli taxíku. čtyři mladíci mě vyhazují těsně před odbočkou na Tambo Machay – u pevnosti Puca Pucará. Po krátké prohlídce se usazuji, abych si vychutnal jemnou krásu této krajiny. Zde již nejsou divoké hory, ani tropické lesy, krajina spíše připomíná Středomoří – kopce, pole na stráních i pod nimi. Jenom rostlinstvo připomíná, že nejsme na Sardinii nebo Sicílii. A také si musím stále opakovat, že jsem ve výšce asi 3500 m. n. m., což zde žádná výška není. Mé plány navštívit ještě jedno tajemné místo této oblasti – obětiště nebo místo oslav Quenqo – zhatil déšť, před kterým jsem musel prchnout do města. Bohužel déšť byl krátký a o Quenqo jsem definitivně přišel. Škoda. Ale zato si mohu ještě jednou vychutnat Sascahuyaman, kam jsem se vloudil podruhé bez placení po záminkou tranzitu přes areál do Cuzca. Až nyní si mohu uvědomit ony tři pásy hradeb a zbytky věží této mohutné pevnosti, která snad opět měla chránit město před vpádem z dalších měst – především Pisacu.

Odpoledne vyrážíme již opět spolu “do města”. Radkovi je již mnohem lépe a navštěvujeme historické muzeum, které však z inckých památek zachovalo pouze málo. Spíše je zde možné se seznámit s koloniální dobou, malířstvím tohoto období – tzv. cuzqueňskou školou.

Další den máme na pořadu návštěvu pevnosti Ollantaytambo a jeho okolí. Chytáme jeden z prvních ranních autobusů – přece jen je to docela daleko. Od Pisacu, který máme v plánu na zítra, jedeme úrodným údolím řeky Urubamba. Ta je zde relativně klidná ve srovnání s tím, co předváděla v Aguas Calientes, kde rozbouřená řeka vypadala, jako kdyby se měla co nejdříve vylít ze břehů a zaplavit celé údolí. Tady tekla asi jako Labe v Pardubicích, trochu líně.

Ollantaytambo je dnes malé městečko, které oživují především trhy a turisté. Ti však nejčastěji vystupují večer z vlaku od Machu Picchu a ráno odjíždějí po prohlídce chrámového okrsku, který se majestátně tyčí nad městem. My se zde však objevujeme okolo deváté hodiny, kdy se vše teprve probouzí – jsme zřejmě první dnešní návštěvníci. Chrám v Ollantaytambu byl jedním z nejdůležitějších v oblasti, která byla poseta inckými městskými státy – zde byl právě jeden z nich.

Ještě se nám příliš domů nechce, na déšť to zrovna příliš nevypadá a vybíráme jednu z trekových tras, které je možné okolo Ollantaytamby absolvovat. Nohy nám stále ještě cítí jakýkoliv kopec, a tak vybíráme nenáročnou procházku okolo řeky Urubamby, která ovšem i tak stojí za to. Kolem tiše plyne široká řeka, jejíž vody skončí daleko v Atlantiku jako Amazonka, kolem nás defilují vesnice a zbytky terasovitých políček, z nichž některé slouží dodnes. Tak jako u nás chutná měsťákovi jahoda z lesní mýtiny, tady vychutnáváme možnost ochutnat plody opuncie přímo z kaktusu. V ruce a na jazyku nám zůstávají trny a sladko – jen se po nich zapráší. Radek je tady u vytržení a neví jestli má dříve fotit nebo sbírat květinky. Přes hranice pojedeme jako těžký kontraband.

Krátká procházka končí na autobusové zastávce a návratem zpět do Cuzca. Cestou zpět jsme mohli vychutnávat úžasnou scenérii hor s velice fotogenickým sluncem. K tomu se přidala i místní “kutálka”, která nastoupila na jednom místě z autobusu a spustila melodické andské písně, které zpívají o horách, o lásce, štěstí podobně jako v našich písničkách. Když kapela vystoupí, řidič pouští reportáž z místního fotbalového zápasu. Místnímu Cuzcu se příliš nedaří a každou chvíli se z rádia ozývá góóóóóóóóóóóól, což zní trochu smutně, protože domácí dostávají na frak. Když dojíždíme do města, ozve se to naposledy a Cuzco prohrává 1:4 a, jak komentátor říká v rámci své slovní kulometné palby, potřebuje se móóóc zlepšit.

Druhý den je neděle a zároveň je to náš poslední den zde v okolí Cuzca. Již ve článku z Lidé a Země, starém 25 let se velebí krása a barevnost pisackých trhů, a proto ještě jednou dojíždíme k Urubambě, která se pro nás za poslední týden stala osudem – viděli jsme ji nejméně obden. Autobus nás vyhodí právě za řekou a dav lidí a zvuky nás samy vedou na místní Plaza de Armas, které je dnes zcela zaplněno obchody se vším možným – zelenina, koření, barviva, ale především turistické předměty. Za těch 25 let se Pisac stal vyhlášenou turistickou atrakcí a turistů je zde trochu více než místních. Ale krása zdejšího trhu rozhodně nezmizela. Stále sem dojíždí spousta lidí z okolních vesnic, aby nakoupili, prodali nebo se jenom pozdravili se známými a poklábosili. Ženy vynikají svými pestrými oděvy a pro oko turisty a jeho fotoaparátu je to pastva. Většina starousedlíků je na to již zvyklá. Celek připomíná jedno velké mraveniště, zvláště později při pohledu shora. Asi bychom byli špatní turisté, kdybychom si odsud neodvězli alespoň něco malého – nějaký suvenýr. Nakonec vybíráme pěkné malované talířky. Trochu mě zde zklamalo smlouvání. Na Blízkém východě, pokud se ještě někde smlouvá, je smlouvání požitek a po uzavřeném obchodu jsme s prodavačem velcí kamarádi. Zde však tato hra nefunguje – co se dá dělat.

Když jsme se dost nasytili barev trhu a nakoupili vše nezbytné, vydáváme se na další stoupání – k ruinám inckého chrámu v Pisacu. Z výšky je krásný výhled na město a chrám na úpatí dalšího horského velikánu vypadá trochu ušlápnutě. Ale přesto byl v inckých dobách Pisac nejdůležitějším soupeřem Cuzca. Jeho zánik však byl ukázkou vychytralosti Inků. Když potřebovali zlikvidovat Pisac, oženili následníka trůnu z Pisacu s jednou z inckých dcer a svým ujišťováním o přátelství jej donutili přesídlit do Cuzca. Vzali s sebou i pisackou modlu, ke které nejprve lidé z Pisacu chodili, poté se za svým králem přestěhoval pisacký dvůr a město tak postupně zmenšovalo svůj význam, až z něj zbyla pouze malá vesnička a několik terasovitých políček, které obhospodařovali bývalí poddaní Pisacu. Na jejím místě poté Španělé vystavěli nové město, které lze vidět dodnes.

Když sestupujeme zpět do Pisacu, doléhají k nám zvuky tradiční hudby a na prostranství za městem je velký zástup lidí. Probíhá zde totiž velká akce ministerstva zdravotnictví proti TBC, což je spojeno s různými soutěžemi a zejména místními lidovými tancemi, což je zvláště zajímavé pro zvědavé cizince. Jeden z místních mi s hrdostí vypráví o posledním tanci, který je právě odsud z údolí Urubamby a symbolizuje námluvy dívky. Když si většina chlapců dívku “namluvila”, akce končí a turisté i místní se rozjíždějí do svých dočasných nebo trvalých domovů.

Loučíme se s řekou Urubambou, Pisacem a údolím Inků. Nazpět v Cuzcu dokončujeme poslední nákupy, večer na pokoji večeříme a naposledy uleháme v bývalém hlavním městě Inků.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí