Cesta do Peru

Cesta do Peru

Poslední vzlet před Limou. Moc toho z Peru nevidíme – pod námi jsou mraky, ze kterých se jen občas vynořují sněhem pocukrovaní velikáni. Radek ukazuje na jeden z nich přímo pod námi, o kterém si myslí, že je to Huascarán.

Slavomír Horák

Vznik nápadu a odlet

Začátkem února jsem věděl, že opět budou zlevněné letenky od GTS, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Až se mi dostal do ruky leták s touto nabídkou a mě začalo cosi nahlodávat. Říkal jsem, že pokud seženu druhého blázna, který pojede se mnou, tak jdu do toho. Něco peněz jsem měl a snad by mě to tolik nezruinovalo.

A tak jsme po hektických týdenních přípravách 18. února seděli ve vlaku do Prahy. Protože jsme letěli časně ráno, spíme v polích nedaleko za letištěm a ráno míříme na odbavení. Oba jsme si utržili pěknou ostudu, protože oba jsme učitelé techniky cestovního ruchu a ani jeden z nás si neuvědomil, že se v letadle nesmějí převážet plynové bomby. Byli jsme bdělou kontrolou odhaleni a bomby nám byly zabaveny až do příletu zpět. Hlavně, že to je v pokynech na letence i s obrázky. Tím pádem nám vzniká první problém, když musíme spoléhat, že bombu někde seženeme, což se mi ovšem v zemích třetího světa ještě nestalo. Ale spoléháme, že Cuzco je natolik turistické centrum, že by se tam mohlo něco takového vyskytovat.

Mezitím však již vzlétáme a po krátkém letu a konverzaci s mladým sympatickým stewardem, který se chystá do Peru chvíli po nás, přistáváme ve Frankfurtu. Tady nacházíme také další českou partu šesti kluků se stejným cílem. Ve Frankfurtu se bavíme tím, že odhadujeme, jaké národnosti jsou jednotliví lidé – člověk by nevěřil, jak jsou jednotlivé národnosti, i v globalizované Evropě, odhalitelné.

Let přes oceán je přes den a většinu času prospíme, věnujeme se kuchyni nebo do sebe ještě na poslední chvíli soukáme informace o Peru. Všechno se seběhlo dost rychle, a tak jsme ani neměli mnoho času na přípravy, které jinak, alespoň u mě spočívají v hltání množství literatury a celoročním hledání informací. Takto máme dvě knížky, něco málo z internetu a ofoceného “sviňáka”, pardón, vlastně průvodce Lonely Planet.

Přelétáme nekonečnou vodní plochu Atlantiku a první vyslanci země se přihlašují v podobě ostrova Guadeloupe. Z té výšky to vypadá fantasticky. Po přeletu Malých Antil se ještě na chvíli ocitáme nad volným mořem a v dáli se již rýsuje obrys jižní Ameriky. Změť ulic a domů Caracasu a prolétáme nad pralesy Venezuely a Kolumbie. Výškoměr postupně ukazuje klesání a přibližujeme se k hlavnímu městu Kolumbie – Bogotě ve výšce 2300 m. n. m. Země s velkými problémy nám je poodhaluje především v podobě několikanásobné kontroly před nástupem do letadla, a to i při tranzitu. Nejprve detektor, poté osobní prohlídka a ještě jeden detektor. Pořád lepší, než mít zbraně n palubě. V duchu si říkám, že takovou zbraní jsou i moje bomby, které zůstaly na Ruzyni.

Poslední vzlet před Limou. Moc toho z Peru nevidíme – pod námi jsou mraky, ze kterých se jen občas vynořují sněhem pocukrovaní velikáni. Radek ukazuje na jeden z nich přímo pod námi, o kterém si myslí, že je to Huascarán. Může být, a tak si můžeme “odškrtnout” v seznamu turistických zážitků, že jsme možná viděli tuto horu, kterou zná snad každý hory milující Čech a Slovák.

Výškoměr již ale ukazuje opět klesání, prolétáme vrstvou mraků a pod námi se objevuje nehostinné pouštní pobřeží Peru. Všude samá hnědá barva, mlha, která se prosvěcuje zapadajícím sluncem. Takto nasvícené pobřeží a Lima vypadají skvěle.

Lima – Cuzco

Dosednutí na Aeropuerto Internacional Jorge Chavez. Pop klimatizaci z letadla nás udeřil večerní ještě teplý, a zejména vlhký vzduch – člověk skoro cítil moře i v tom hluku letadla. Vyřízení formalit, výměna peněz, chvíli prvního smlouvání o taxika a vrháme se do jiného moře, spíše oceánu aut, které tvoří nedílnou atmosféru večerní, ale i celodenní Limy.

Pro mě je to také první kontakt se španělštinou po mnoha měsících – naposledy jsem pořádně mluvil právě v jižní Americe, ale v Argentině. Ještě jsem nezapomněl úplně, ale už to také není ono. Vítá nás okamžitě místní fotbal – Peru hraje přátelský zápas s Hondurasem a zrovna při jízdě taxíkem dali Peruánci gól, což hlasatel oznamoval v typicky jihoamerickém stylu – asi minutu jsme z rádia slyšeli pouze tři hlásky – g, l a hlavně dlóóóóuhé óóóóó. V našich poměrech bychom toho docílili snad pouze, kdyby Česko hrálo finále mistrovství světa.

Příjezd na autobusové nádraží společnosti Cruz del Sur. Moc to neznáme, a tak se nám zdá cena 100 nových solů (ca 1100 Kč) za jízdenku autobusem do Cuzca trochu mnoho. Ale hlavně, že pojedeme do hlavního cíle naší cesty, od kterého nás dělí asi 36 hodin. Krátká konverzace s jedním Uruguyajcem – kvůli Radkovi jsme mluvili anglicky. Mezitím po očku sledujeme místní fotbalové fanoušky. Peru vyhrává asi 6:2, a tak vládne spokojenost.

Pomaličku chápeme, kam jsme se dostali s naší jízdenkou. Zaplatili jsme si totiž zřejmě nejdražší třídu autobusů (přece velevážení turisté nebudou natřásat své ctěné zadnice v nějakém rozhrkaném autobusu. To nás ani nenapadlo, že tady mají autobusy nějaké třídy, které se cenově dost liší. A tak ve třídě Cruzero pokračuje servis jako v letadle. Po výjezdu z Limy dostáváme večeři a sklopné sedačky umožňuji téměř ležení a celkem pohodlné spaní.

Ráno se probouzíme již na pobřeží. Z našich sedadel 1 a 2 přímo u čelního skla horního patra autobusu máme skvělý výhled podtržený snídaní – do našich zásob jsme zatím sáhnout nemuseli. Pouští se video, rozehrává se bingo – jízdenku zdarma z Arequipy do Limy nezískáváme, ale můžeme se kochat báječnými plážemi, velkými vlnami Pacifiku a hlavně pouští, která to všechno rámuje. Pouště mám rád, je tam teplo a pusto. Jenomže teď tudy pouze projíždíme a musíme překonat stoupání do výšky 2300 m nad mořem do Arequipy. Vůbec se Inkům a Španělům nedivím, že tady založili město – nedaleko k moři, dobré podnebí, úrodná půda, co více si člověk může přát.

Při výstupu z autobusu nás čekalo malé překvapení. Najednou se ke obrací nějaký člověk s překvapivou otázkou: “Pan niemluvi po polski?” Řekl jsem, že trochu ano, všichni Češi rozumí trochu polsky, když ovšem chtějí. Vůbec mu to nevadilo – byl moc rád, že si může na chvíli popovídat polsky, byť s tou moji, ne úplně kovanou, polštinou. Určitě musíme zavolat, až budeme příště Arequipě. Moc mě mrzelo, že jsem cestou zpět pouze projížděli a nemohli se zastavit – určitě by to bylo zajímavé.

Máme rezervaci na odpoledne a několik hodin volna na prohlídku Arequipy. Chvíli to trvá, než nacházíme směr, ale po několika dotazech se již nacházíme na naší mapě. Usedáme na hlavním náměstí, které se, jako většina v jižní Americe, nazývá Plaza de Armas (náměstí zbraní) a pozorujeme místní cvrkot před katedrálou a v parku na náměstí. Mezitím je třeba odmítat všechny nabídky na nákup všeho možného, prohlídky města a podobně. Nejčastěji používaná věta ve španělštině se tak na celý pobyt stává : “No, gracias.”

Náměstí je dnes plné lidí a, jak to v Peru v těchto případech bývá, barev. Škoda jen, že je zataženo a barvy tolik nevyniknou.

Procházíme se starými koloniálními uličkami (ze staré Arequipy nezbylo prakticky nic). Centrem a nejstarší částí města je bývalá vojenská posádka a později klášter Santa Catalina, který tvořil jakési město ve městě s vlastními uličkami, kostely, kuchyněmi (téměř každá cela měla svou kuchyň) a dalším nezbytným vybavením. Dnes zde jsou shromážděny některé poklady z koloniálního období – obrazy, relikviáře. Tato koloniální architektura je sice zajímavá a dává starému městu nádech evropského středověku, ale člověk si neustále musí opakovat, co všechno bylo zničeno právě těmi, kteří si nechávali stavět takovéto budovy.

Čas našeho pobytu v Arequipě vypršel a vydáváme se na cestu do Cuzca, kam bychom měli přijet někdo ráno. Silnice se zhoršila, již to není krásná asfaltka, ale naopak cesta, která by odpovídala naší silnici III. třídy. Nelze se však tomu divit – údržba silnice je náročná, silnice stoupá až do výšky 4500 metrů nad mořem. Přesto je nám řečeno, že se již staví nová asaltová dálnice, která zkrátí cestu z Arequipy k jezeru Titicaca na 3-4 hodiny. S pohodlnou asfaltkou sice zřejmě zmizí kus romantiky pro turisty, ale na druhou stranu vznikne nové spojení s důležitou tranzitní cestou z Bolívie – především z dolů v Potosí.

Ale my máme ještě možnost trochu zažívat pocity Zikmunda a Hanzelky, kteří tudy bezmála před 50 lety projížděli, když autobus kodrcá po silnici a hází s námi na všechny strany. Po takové celonoční jízdě po horských cestách, kdy se v noci citelně ochladilo, vylézáme ráno v Cuzcu vytřesení. Radek toho má plné zuby a zpátky jedeme vlakem.

Cestou se nám dostává první lekce z peruánského obchodního managementu. Do autobusu s námi nastoupil mužíček, kterého jsem bůhvíproč považoval za stevarda. Ale chyba lávky. Za Arequipou spustil něco o výhodách autobusu, který nás veze a výhodách připevnění zavazadel a nakonec rozehrál s cestujícími hru o bonbóny. Seděli jsme zcela vzadu, a tak k nám nedolehlo všechno. Nakonec všem rozdal bonbóny za svůj “výkon”. Čekali jsme, co bude dál. Mnohomluvný mužíček začal vybírat peníze. Chtěli jsme mu něco dát, ale z drobných jsme našli pouze 5 solů (asi 55 Kč). Chlapík se na nás podíval, sbalil “búra”, jenom se zeptal, jestli to je za oba a nevrátil nic, jak jsme se snad naivně domnívali. Poté si již dáváme pozor.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí