HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Boj o život v La Paz aneb tour po bolivijských nemocnicích

Boj o život v La Paz aneb tour po bolivijských nemocnicích

Ať se snažíte cestovat jakkoliv zodpovědně, pořád existují určitá rizika. Je nutné být na ně připraven! Příběh Veroniky Dybalová vám ukáže, co všechno se na cestách může stát!

Příjezd do La Paz, údajně nejvýše položeného hlavního města na světě (je tak občas chybně označováno, ovšem hlavní město Bolívie je Sucre) je sám o sobě dost náročný, zvlášť po dvou dnech v autobuse. Hodinky nám ukazují nadmořskou výšku kolem 4 000 m.

Již při přejezdu z chilského města Arica, přítele Honzu přepadá lehká výšková nemoc. Já se cítím fajn a tak rychle hledám v La Paz ubytování, ať si můžeme odpočinout. Další den je Honzovi lépe a tak se jdeme projít po La Paz. Po krátkém výstupu na vyhlídku se cítím velmi unavená a tak jdeme raději zpátky na pokoj.

Odpoledne mě bolí hlava, je mi na zvracení a jsem slabá. Výšková nemoc postihla i mě. Další den se k tomu přidává kašel a sípání na průduškách. Ač máme oba plno léků, na kašel máme jen pár tabletek ACC LONG. Honza se tedy vydává na internet, aby se kouknul na nějaké české léky proti kašli. Pokud v lékárně nemají nějaký lék, který je u nás, tak není nic jednoduššího, než se zeptat na účinnou látku a oni už vám většinou něco nabídnou.

Návštěva první nemocnice

Beru tedy všechny léky, které máme, plus nově koupený sirup, a modlím se, ať to co nejrychleji přejde. Ovšem nastává dlouhá noc, nemůžu spát, budím se zpocená a na průduškách mi sípe. Budím Honzu a říkám mu co se děje. Chce jet do nemocnice, já chvíli váhám a nakonec svolím. Ve 4 ráno tedy stopujeme na ulici taxík a „užíváme“ si rychlou jízdu nočním La Paz. Můžeme si i vybrat nemocnici, ale poněvadž nemáme přehled, kývneme na první, kterou taxikář řekne. Řidič na červenou nezpomaluje, pouze troubí.

Před nemocnicí chvíli váhám, jestli to neotočit. Zevnitř budovy se ozývají divné zvuky v podobě jekotu a naříkání. Vcházíme dovnitř a mám dojem, že se ocitám ve zlém filmu. Všude jsou zakrvácení lidi. Na zemi, židlích i lehátcích. Doktoři neumí anglicky a tak si začínáme zoufat.

Potom se ovšem vzbudí doktor spící na jednom z lehátek a zjišťujeme, že anglicky mluví. Bingo! Poslechne si mě a konstatuje, že je to nejspíše výšková nemoc s nachlazením, napíše nám nějaké léky a posílá nás pryč. Ani nechce žádné peníze za vyšetření, což bylo štěstí, neboť jsem nevolala předem pojišťovně (to je před ošetřením potřeba, ale asi by mi to proplatili, i kdybych nezavolala). Další dva dny odpočívám, piju čaj a sirup. Vše se lepší a tak se vydáváme na cestu.

Stav se lepší, zážitky přibývají! Nebo ne?

Když jste v La Paz, nesmíte přijít o adrenalinový zážitek s názvem Death Road – nejdelší cyklo sjezd na světě. Sjíždí se z výšky kolem 4500m do cca 1200 metrů. Opravdu je to jedinečné. Bohužel nám nesedlo počasí. Nahoře byla mlha a pršelo. Byli jsme tedy úplně promoklí a navíc nás při sjezdu ofouklo. V nižší výšce, kde se nachází prales, se udělalo hezky, vysvitlo slunko a my se trochu připálili.

Tento zážitek samozřejmě měl své následky. Další den jsme odjížděli do městečka Rurrenabaque, odkud se chodí tour do pralesa. Cesta sama o sobě by vydala na samostatný článek. Jenom řeknu, že Death road proti tomu byla pohoda. Cesta trvá asi 20 hodin a je úplně normální stát někde v pralese hodiny a čekat, až se cesta protáhne.

Čtěte další děsivé historky z cest českých cestovatelů.

V lednu a únoru je zde období dešťů a tak jsou časté sesuvy půdy. V autobuse se mi zhoršuje kašel, mám záchvaty a v noci už se nemůžu pořádně nadechnout. S Honzou se tedy rozhodneme pro nasazení antibiotik, které měl původně na krizové situace v horách. Další den přijíždíme do Rurrenabaque, bereme hotel a jdu zase odpočívat.

Honza jde sehnat nějakého českého doktora na internetu. Přichází asi po dvou hodinách, spojil se přes kamaráda s doktorem a napsal mu, že mi dal antibiotika, jestli neudělal špatně. Doktor mu řekl, že to je v pořádku a znovu mu doporučil ACC LONG. A tak další den čekáme. Přes den už to vypadá lépe, vydáváme se tedy ven na večeři. Po prvních deseti metrech se musím zastavit a vydýchat. A tak to pokračuje až do restaurace a to samé na zpáteční cestě. To už si ale i sedám. Následuje další bezesná noc. Nemůžu spát vleže, tak si pokládám pod záda krosnu a spím asi 2 hodinky, ale jen na levé straně, na pravé nemůžu dýchat.

Konec čekání, musíme jednat a rychle!

Ráno už jsme naštvaní, že se pořád nic nelepší, spíš horší i s antibiotiky. Honza tedy zase odchází na internet, sepsat podrobně všechny mé příznaky a sehnat nějakého dalšího doktora. Přibíhá do hodiny. Doktorka mu napsala, že by se mohlo jednat o plicní embolii, a že máme jet okamžitě do nemocnice, protože se na to umírá.

Po cestě Honza potkal majitele hotelu a ten nás chce odvést do místní nemocnice. Jsme tedy pro, za 3 minuty jsme tam. Najít však anglicky mluvícího doktora je nemožné. Nakonec se však nějak domluvíme a najdeme správného doktora. Anglicky nemluví a navíc nám jako odborník nepřijde. Když mu říkáme, že se plicní embolie nepozná jinak než rentgenem plic, začne se vykrucovat, že to embolie není. Asi rentgen neměli. Tak slušně děkujeme, platíme (50 bolivianů) a jdeme se sbalit. Jedeme do nemocnice v La Paz. Honzova sestra nám už zjišťuje nejlepší nemocnici a volá na ambasády, ambulanci atd.

My bereme autobus a doufáme, že nebude žádný sesuv půdy. V půlce cesty se mi dýchání zhoršuje, nemůžu si dojít ani na záchod a skoro omdlívám. Rozhodneme se jet rychlejší variantou a vzít taxi. Pomáhá nám bolivijský kluk, který trochu mluví anglicky. Auta před námi zapadají do bahna, my máme dobrého řidiče a nezapadáme ani jednou, akorát píchneme kolo (zdržení asi 25 minut).

Nemocnice, druhá zastávka

Do La Paz přijíždíme kolem 4 ráno, v nemocnici okamžitě dostávám kyslík, kapačky a jedu na rentgen. Za 10 minut jsou výsledky, přichází chvíle pravdy. Na tváři vyloudím unavený úsměv, plicní embolie to není. Ale co to může být, když ne embolie a antibiotika nezabírají. Čekám na příjmu asi 5 hodin, pak přichází doktor s diagnózou, je to silný záchvat astma, v jehož důsledku mi přestávaly fungovat plíce a okysličení organismu.

Doktor si mě chce v nemocnici nechat 3 dny. Značně se nám uleví, když víme, že za pár dní to bude dobré. Čekám na příjmu do 5 odpoledne a pak mě konečně posílají na pokoj a mění své rozhodnutí, v nemocnici zůstanu jen jednu noc, poněvadž nemám teploty. Pokoj dostávám privátní a dokonce přinesou rozkládací křeslo pro Honzu. Dostávám plno léků, antibiotika a inhalátory.  V La Paz zůstáváme 5 dní a pokračujeme v cestování směrem na jih Bolívie.

Jedna noc v nemocnici mě stála 4 000 Kč, léky také 4 000 Kč – vše naštěstí zaplatila pojišťovna, jelikož byl problém s našimi kreditkami. Cesta taxíky nás stála 2500 Kč a za telefon jsem platila 4 900 Kč, protože jsme s Honzovou sestrou stále konzultovali můj stav a rychlejší řešení transportu (přijetí hovoru v Bolívii stojí cca 60 Kč/minuta).  Pokud tedy budete potřebovat navštívit v La Paz nemocnici, doporučuji hospital Arco Iris.

A poslední rada na závěr: Pokud máte malé problémy s alergiemi v česku, jako já- mám rýmu, když začínají kvést květiny a roste tráva- nezapomeňte si vzít silné léky, zvlášť pokud pojedete do zemí, kde je jaro nebo léto (na léky se zapomíná, když zrovna problémy nemáte, např. v zimě).

Veronika Dybalová je studentkou stavební fakulty v Ostravě. Přítel ji přivedl k dobrodružnějšímu stylu cestování a touto cestou by ráda pokračovala v objevování dalších zemí. V nejbližší době má v plánu tříměsíční práci v zahraničí.

Zkušenosti čtenářů

olin

Přes vanoce jsme byli na Srilance, muj kolega Rehor mel extremne silne bolesti ledvin a nemohl mocit. Vzal jsem ho tuktukem do nemocnice v Gale. Diagnoza ledvinove kameny. Za dva dny ho dali dohromady. Ucet za 8000 kompletne zaplatila VZP z cestovniho pojisteni…

Libor

Nezlob se na mě, ale toto byl asi ten nejhloupější itinerář, co jsem kdy slyšel. Od moře rovnou do 3650 m n.m. (4000 m má sousední El Alto, ale tam jste asi nespali), pak když máš výškovou nemoc a nachlazení jet ještě o 1000 m výš do 4670 m na La Cumbre a jet v chladu, větru a dešti dolů na kole (jaké překvapení, že v období dešťů prší, zvláště na horách, chladno je v takové výšce vždy, jaké překvapení, že v tropech někdy pálí slunce a člověk by se měl namazat, zvlášť když přijede v zimě z Evropy). Death Road už moc nebezpečná není a zas tak adrenalinový zážitek to není po tom, co postavili pro auta jinou (horní úsek je s auty, ale široký). Jet autobusem v období dešťů do Rurrenabaque je bláznovství (hlavně že o sesuvech půdy jsi byla informovaná, i v období sucha je to náročné) a ty jsi tu trasu jela i nemocná zpět. Skoro všichni turisti tam létají letadlem a není to moc drahé. Měla jsi se vyléčit v Coroicu (na konci sjezdu a jet tam mikrobusem, ne na kole), kde je příjemné klima v 1700 m a ne jet do vlhkých dusných tropů léčit dýchací problémy. Tam to občas není lehké ani pro zdravého člověka.
Asi ses poučila a snad to přinese poučení i pro další lehkovážné české rychlocestovatele. Jak píšeš v závěru o tom dobrodružnějším stylu cestování a že touto cestou bys ráda pokračovala v objevování dalších zemí, tak ale nevím. Psát v úvodu o zodpověném cestování a myslet si, že to byla smůla, je dost mimo. A být naštvaný na své tělo, že se hned neuzdraví, když ho vystavuješ ještě dalším zkouškám, také.
Hlavně že poučuješ o tom, co je hlavní město Bolívie. I na wikipedii se píše, že La Paz je „world’s highest de facto capital city, or administrative capital“, protože tam sídlí vláda už od roku 1899. Sucre je konstituční hlavní město, sídlí tam jen soudy, spíše jde o formalitu, dědictví minulosti. Na návštěvu je ovšem mnohem příjemnější a zajímavější.

Klara
Libor:

No vy budete zase nějakej odborník na Jižní Ameriku a taky pěknej rejpal že?

John
Klara:

Libor neni rejpal, je to proste clovek, co ma pravdu. Do La Paz jsem taky priletel hned od more, ale byl jsem pripravenej v pripade jakychkoliv problemu zapomenout na program, sednout do letadla a okamzite preletet do Santa Cruz (on by mozna stacil i ten mikrobus do Coroica). Tahle snaha dokoncit itinerar i pres tezky zdravotni problemy je cisty hazarderstvi a nema nic spolecnyho s rozumnym a zodpovednym cestovanim. Jenze podobnejch lidi, co precenujou svoje sily, clovek potka v Bolivii spoustu – pamatuju si na kanadskou Cinanku, ktera se na Death Road hodne zle vymlatila na MTB a teprve potom z ni vypadlo, ze na kole uz dvacet let nesedela.

paul
Klara:

Klara je zrejme dobra ceska krava! Jeste k tomu te tupy akcent! OMG

Katka

Libor má naprostou pravdu. Problém je v těchto rychlocestovatelů, co chtějí vídět 5 zemí za 2 týdny.

Iva

Je mi to velmi líto, nicméně s Liborem musím souhlasit, převýšení, výškové nemoci a metabolismus organismu při zátěži studuju na vš už pět let a pokud chce někdo cestovat do tak vysokých nadmořských výšek, je třeba postupné aklimatizace, a pokud se projeví jakýkoliv náznak výškové nemoci je třeba okamžitý sestup do nižší n.v…..to že jste to neudělali je škoda, ušetřili byste si zážitky v nemocnicích na druhou strany chápu, že pokud někam dojedu a chci něco zažít i vidět je to z devadesáti procent na úkor zdraví, to už je na každém jak to zváží, ale pro příště si o tom něco přečíst;)

PaV
Iva:

Bohužel, musím souhlasit s Liborem a dalšími. Je velké štěstí, že zdravotní pojišťovny tyto „testy“ sama sebe a jejich následky, ochotně hradí.
Myslel jsem že jsem se mýlil, když jsem četl, co všechno Veronika se sebou a svým organismem – přesto že ji usilovně signalizoval problém a vyčerpání(!!!) – napáchala:-(
Štěstí, že to dobře dopadlo. Na druhou stranu nikdy si už nebude jistá, zda si to tělo někdy v budoucnu nevybere dle „půjčky za oplátku“ až to bude Veronika nejméně očekávat…
Aklimatizace je velice důležitá. Často i čtu, že potápěč po ponoru během několika hodin někam odlétal letadlem. Asi jsme už zešíleli, když tak dobrovolně riskujeme.
Na druhou stranu Veronice patří dík za to, že příběh zveřejnila. Jako memento ostatním „hltačům“ zážitků „včera bylo pozdě“…

Josef
Iva:

Porad premyslim, co vsichni minite tou vyskovou nemoci. Ja sam nejsem zadny atlet,ani moc mlady, ale jedine cim jsem byl postizen v La Paz bylo, ze se mi prvni den hure slapalo do strmych ulic. Potom jsem jeste v Potosi zkousel vystoupit na Cerro Rico a tam to same, jenom jsem musel casteji odpocivat. U jinych turistu jsem si take nevsiml nejakych potizi.

Libor
Josef:

Možná jsi byl už trochu aklimatizovaný z jiných míst a problémy s výškou jsou individuální (nezávisí na věku a jestli jsi atlet). Část lidí to zvládne ve výškách kolem 3500 m n.m. bez aklimatizace jako ty, spíše bývají nějaké problémy v noci (nad 4000 m už to ale bývá horší pro každého bez aklimatizace, pokud by tam rovnou i přespával). Pokud nastanou větší problémy, je třeba to nějak řešit, ideálně sestupem níže.

Vitek

Dik za clanek. Jet s podezrenim na vyskovou nemoc jeste vyse je opravdu zakladni chyba, ale stane se, proste nekdy se dostavi zatmeni mysli. Me zaujalo na konci clanku doporuceni na alergie, nenapadlo by me ze senna ryma by nekde v cizine mohlo byt silne astma. dam si bacha.

majo

sorry..ale tak naivne cestovatele som este nevidel, trepat sa cez pulku zemegule a potom sa klepat strachy …

..ide o to, ze altiplano ma riedsi vzduch, a trva par dni kym sa europan adaptuje, pre slabsie natury predavaju v lokal lekarne tabletky na „soroche“ pripadne domaci piju coca cola alebo zuju koku.
..
myslim ze ste spanikarili a zbytocne utratili vela penazi, v najlacnejsej krajine juznej ameriky, kedze doktor vas iba upokojil ze ste v poriadku a poslal domov a vyzdimal vam penazenky 🙂

LiborII

Také se připojím k Liborovi. Jednou během mých čtyřech pobytů v Bolívii jsem dostal výškovou nemoc na Salaru, ještě v Uyuni to jakž takž šlo, ale po noční cestě do Potosí bylo zle. Před horšími následky mne zachránil okamžitý odjezd do Sucre, ale ještě další noc tam asi nikdy nezapomenu. Hrůza. Naštěstí další ráno již bylo lepší, ale byl jsem jak moucha.

Jinak mám z různých setkání a rozhovorů taky pocit, že soroche se strašně podceňuje. Rozhodně bych to nechtěl zažít znova. Naštěstí při dalších pozdějších cestách s příletem přímo do La Pazu již to bylo OK, ale chce to vláčně, pomalu a kokový čaj.

Jirka

Zazitek neni co zavidet, ale musim souhlasit s Liborem.

Lucka

Také souhlasím s Liborem, bohužel znám případ, kdy to v Bolívii takto dobře nedopadlo a dotyčný navždy ulehl na lůžko. Navíc velký problém je takto riskovat bez aklimatizace a ještě neovládat místní jazyk.

Eva

Patřím taky mezi ty, co rovnou od moře přiletěli do La Paz. A i když jsme o aklimatizaci a výškové nemoci věděli, přesto se to podcenilo. Bolesti břicha a nevolnost se začaly projevovat již v letadle před přistáním. Dýchací problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na letišti jsme se doslova váleli po zemi. Teprve po víc jak hodině jsme byli schopni odjet dolů do města. Týden v Bolívii jsme si představovali úplně jinak, ale vzhledem k věku a přetrvávajícím potížím s výškou, jsme se adrenalinových zážitků raději vzdali. A jak jsme byli rádi, když se nám podařilo na 3x vyšlapat aspoň jednu uličku. O procházkách po městě se totiž v La Paz nedá mluvit. Tělo si samo řekne, když není něco v pořádku. Je jen na nás, zda to akceptujeme.

Boliviano

Vyskova nemoc?? Mate de coca, nebo zvikat kokovy listy.
+ Aklimatizace = Enjoy Bolivia

Khamlia

To znam, nebyla jsem sice ve 4 tisicich ale jen ve trech a stacilo mi to a byla jsem rada, kdyz jsem odjela dolu konecne. Ale nastesti jsem nepotrebovala do nemocnice tedy.

Hanka

Zajímavý článek. Jen taková maličkost – plicní embolie se rentgenem vyloučit nedá. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.

Zuzka

Mně se tedy během stáží v Amazonii osvědčili soukromé kliniky a nemocnice, není to o tolik dražší (pojišťovna to stejně proplácí) a člověk správnou a okamžitou diagnózou ušetří čas, stres i nakonec většinou tím pádem i peníze 🙂

Pavel

Boj o Život-LaPaz, je to zajímavý příběh. Pěkně se čte ale nerad bych se dostal do podobné situace.
Miluji cestovní, adrenalin dobrodružství. Ale to co jsem četl v tomto příběhu nemá nic společného s tím co já miluji. Ten příběh je pro mě šílenství, jak může někdo navštívit takovou zemi a absolutně se nepřipravit. Prostě tak to dopadá, když dva zelenáči vyráží na akci, na kterou nemají. Ale klobouk dolů, měli štěstí a zvládli to.

Hanka Tomsová

Obávám se, že to je přesně příklad lidí, kteří by měli cestovat raději s cestovkou.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí