Boj o život v La Paz aneb tour po bolivijských nemocnicích

Příjezd do La Paz, údajně nejvýše položeného hlavního města na světě (je tak občas chybně označováno, ovšem hlavní město Bolívie je Sucre) je sám o sobě dost náročný, zvlášť po dvou dnech v autobuse. Hodinky nám ukazují nadmořskou výšku kolem 4 000 m.

Již při přejezdu z chilského města Arica, přítele Honzu přepadá lehká výšková nemoc. Já se cítím fajn a tak rychle hledám v La Paz ubytování, ať si můžeme odpočinout. Další den je Honzovi lépe a tak se jdeme projít po La Paz. Po krátkém výstupu na vyhlídku se cítím velmi unavená a tak jdeme raději zpátky na pokoj.

Odpoledne mě bolí hlava, je mi na zvracení a jsem slabá. Výšková nemoc postihla i mě. Další den se k tomu přidává kašel a sípání na průduškách. Ač máme oba plno léků, na kašel máme jen pár tabletek ACC LONG. Honza se tedy vydává na internet, aby se kouknul na nějaké české léky proti kašli. Pokud v lékárně nemají nějaký lék, který je u nás, tak není nic jednoduššího, než se zeptat na účinnou látku a oni už vám většinou něco nabídnou.

Návštěva první nemocnice

Beru tedy všechny léky, které máme, plus nově koupený sirup, a modlím se, ať to co nejrychleji přejde. Ovšem nastává dlouhá noc, nemůžu spát, budím se zpocená a na průduškách mi sípe. Budím Honzu a říkám mu co se děje. Chce jet do nemocnice, já chvíli váhám a nakonec svolím. Ve 4 ráno tedy stopujeme na ulici taxík a „užíváme“ si rychlou jízdu nočním La Paz. Můžeme si i vybrat nemocnici, ale poněvadž nemáme přehled, kývneme na první, kterou taxikář řekne. Řidič na červenou nezpomaluje, pouze troubí.

Před nemocnicí chvíli váhám, jestli to neotočit. Zevnitř budovy se ozývají divné zvuky v podobě jekotu a naříkání. Vcházíme dovnitř a mám dojem, že se ocitám ve zlém filmu. Všude jsou zakrvácení lidi. Na zemi, židlích i lehátcích. Doktoři neumí anglicky a tak si začínáme zoufat.

Potom se ovšem vzbudí doktor spící na jednom z lehátek a zjišťujeme, že anglicky mluví. Bingo! Poslechne si mě a konstatuje, že je to nejspíše výšková nemoc s nachlazením, napíše nám nějaké léky a posílá nás pryč. Ani nechce žádné peníze za vyšetření, což bylo štěstí, neboť jsem nevolala předem pojišťovně (to je před ošetřením potřeba, ale asi by mi to proplatili, i kdybych nezavolala). Další dva dny odpočívám, piju čaj a sirup. Vše se lepší a tak se vydáváme na cestu.

Stav se lepší, zážitky přibývají! Nebo ne?

Když jste v La Paz, nesmíte přijít o adrenalinový zážitek s názvem Death Road – nejdelší cyklo sjezd na světě. Sjíždí se z výšky kolem 4500m do cca 1200 metrů. Opravdu je to jedinečné. Bohužel nám nesedlo počasí. Nahoře byla mlha a pršelo. Byli jsme tedy úplně promoklí a navíc nás při sjezdu ofouklo. V nižší výšce, kde se nachází prales, se udělalo hezky, vysvitlo slunko a my se trochu připálili.

Tento zážitek samozřejmě měl své následky. Další den jsme odjížděli do městečka Rurrenabaque, odkud se chodí tour do pralesa. Cesta sama o sobě by vydala na samostatný článek. Jenom řeknu, že Death road proti tomu byla pohoda. Cesta trvá asi 20 hodin a je úplně normální stát někde v pralese hodiny a čekat, až se cesta protáhne.

Čtěte další děsivé historky z cest českých cestovatelů.

V lednu a únoru je zde období dešťů a tak jsou časté sesuvy půdy. V autobuse se mi zhoršuje kašel, mám záchvaty a v noci už se nemůžu pořádně nadechnout. S Honzou se tedy rozhodneme pro nasazení antibiotik, které měl původně na krizové situace v horách. Další den přijíždíme do Rurrenabaque, bereme hotel a jdu zase odpočívat.

Honza jde sehnat nějakého českého doktora na internetu. Přichází asi po dvou hodinách, spojil se přes kamaráda s doktorem a napsal mu, že mi dal antibiotika, jestli neudělal špatně. Doktor mu řekl, že to je v pořádku a znovu mu doporučil ACC LONG. A tak další den čekáme. Přes den už to vypadá lépe, vydáváme se tedy ven na večeři. Po prvních deseti metrech se musím zastavit a vydýchat. A tak to pokračuje až do restaurace a to samé na zpáteční cestě. To už si ale i sedám. Následuje další bezesná noc. Nemůžu spát vleže, tak si pokládám pod záda krosnu a spím asi 2 hodinky, ale jen na levé straně, na pravé nemůžu dýchat.

Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Konec čekání, musíme jednat a rychle!

Ráno už jsme naštvaní, že se pořád nic nelepší, spíš horší i s antibiotiky. Honza tedy zase odchází na internet, sepsat podrobně všechny mé příznaky a sehnat nějakého dalšího doktora. Přibíhá do hodiny. Doktorka mu napsala, že by se mohlo jednat o plicní embolii, a že máme jet okamžitě do nemocnice, protože se na to umírá.

Po cestě Honza potkal majitele hotelu a ten nás chce odvést do místní nemocnice. Jsme tedy pro, za 3 minuty jsme tam. Najít však anglicky mluvícího doktora je nemožné. Nakonec se však nějak domluvíme a najdeme správného doktora. Anglicky nemluví a navíc nám jako odborník nepřijde. Když mu říkáme, že se plicní embolie nepozná jinak než rentgenem plic, začne se vykrucovat, že to embolie není. Asi rentgen neměli. Tak slušně děkujeme, platíme (50 bolivianů) a jdeme se sbalit. Jedeme do nemocnice v La Paz. Honzova sestra nám už zjišťuje nejlepší nemocnici a volá na ambasády, ambulanci atd.

My bereme autobus a doufáme, že nebude žádný sesuv půdy. V půlce cesty se mi dýchání zhoršuje, nemůžu si dojít ani na záchod a skoro omdlívám. Rozhodneme se jet rychlejší variantou a vzít taxi. Pomáhá nám bolivijský kluk, který trochu mluví anglicky. Auta před námi zapadají do bahna, my máme dobrého řidiče a nezapadáme ani jednou, akorát píchneme kolo (zdržení asi 25 minut).

Nemocnice, druhá zastávka

Do La Paz přijíždíme kolem 4 ráno, v nemocnici okamžitě dostávám kyslík, kapačky a jedu na rentgen. Za 10 minut jsou výsledky, přichází chvíle pravdy. Na tváři vyloudím unavený úsměv, plicní embolie to není. Ale co to může být, když ne embolie a antibiotika nezabírají. Čekám na příjmu asi 5 hodin, pak přichází doktor s diagnózou, je to silný záchvat astma, v jehož důsledku mi přestávaly fungovat plíce a okysličení organismu.

Doktor si mě chce v nemocnici nechat 3 dny. Značně se nám uleví, když víme, že za pár dní to bude dobré. Čekám na příjmu do 5 odpoledne a pak mě konečně posílají na pokoj a mění své rozhodnutí, v nemocnici zůstanu jen jednu noc, poněvadž nemám teploty. Pokoj dostávám privátní a dokonce přinesou rozkládací křeslo pro Honzu. Dostávám plno léků, antibiotika a inhalátory.  V La Paz zůstáváme 5 dní a pokračujeme v cestování směrem na jih Bolívie.

Jedna noc v nemocnici mě stála 4 000 Kč, léky také 4 000 Kč – vše naštěstí zaplatila pojišťovna, jelikož byl problém s našimi kreditkami. Cesta taxíky nás stála 2500 Kč a za telefon jsem platila 4 900 Kč, protože jsme s Honzovou sestrou stále konzultovali můj stav a rychlejší řešení transportu (přijetí hovoru v Bolívii stojí cca 60 Kč/minuta).  Pokud tedy budete potřebovat navštívit v La Paz nemocnici, doporučuji hospital Arco Iris.

A poslední rada na závěr: Pokud máte malé problémy s alergiemi v česku, jako já- mám rýmu, když začínají kvést květiny a roste tráva- nezapomeňte si vzít silné léky, zvlášť pokud pojedete do zemí, kde je jaro nebo léto (na léky se zapomíná, když zrovna problémy nemáte, např. v zimě).