Vítr se prohání mezi suchými stébly trávy a pohupuje zrezivělými okenicemi dřevěných stavení. Jako bychom vstoupili do amerického westernu. Město Bodie na hranicích Kalifornie a Nevady ležící v pusté oblasti odlehlé od okolních osad je pravým městem duchů divokého západu, kde se čas zastavil v polovině minulého století.
Poslední kilometry cesty do Bodie chybí asfalt, kola pronajatého auta víří všudypřítomný prach cesty plné výmolů. Platíme vstupné asi osm dolarů a parkujeme na poloplném parkovišti uprostřed zvlněné americké prérie východně od kopců Sierra Nevady. Kolem desáté dopoledne už začíná kalifornské slunce neúprosně žhnout.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Prohlédněte si celou fotogalerii k článku…
Vydáváme se k prvním z několika desítek dřevěných budov, rozesetých podél pár prašných ulic nebo volně v travnaté pláni. Mezi trsy suché trávy se bez ladu a skladu válí rezivějící zbytky konzerv, různých nástrojů a nářadí, ale i celé historické automobily. Dřevěné domky ošlehané poryvy větru připomínají kulisy amerického westernu.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Centrum zlaté horečky
Bodie je jedním z mnoha měst duchů po celém USA, která zažila rychlý vzestup a pád během éry zlaté horečky. Rozmach Bodie nastal na konci 19. století, kdy se počet jeho obyvatel během dvou desetiletí vyhoupl z pár desítek na téměř 10 000. Jako pravé město „divokého západu“ i Bodie mělo několik desítek salónů, domů lásky a špatné reputace. Divoké pitky, přestřelky, vraždy nebo přepadení dostavníků tu nebyly výjimkou.
Po rychlém rozmachu přišel ovšem i rychlý pád – objevení bohatších nalezišť zlata v Utahu, Arizoně a dalších státech mělo za následek odsun řady obyvatel, kteří často ve spěchu zanechali velkou část svého majetku na pospas osudu. Z města, řadícího se na konci 19. století do trojice největších v Kalifornii, se postupně stávalo město duchů.
Ve dvacátých letech 20. století žilo ve městě podle oficiálních údajů pouhých 120 lidí. Úpadek města v první polovině 20. století završilo zavření posledního dolu v roce 1942. Opuštěné dřevěné domky, rezivějící nářadí a stroje a zaprášené tabule skla v oknech působí neutěšeným dojmem. Jakoby si jejich majitelé jen odskočili a už se pro svůj majetek nevrátili. V roce 1962 bylo město vyhlášeno státní památkou a domky jsou udržovány v původním (chátrajícím) stavu.
Zastavení v čase
Touláme se od domku k domku a čteme v průvodci osudy jejich obyvatel. Skrz zaprášené okenní tabule nakukujeme do minulosti. Prach sedá na vyřezávané skříně a pelesti postelí. Ze zdí se odlupují květované tapety, na stropě visí petrolejka a na rozviklaném jídelní stole je prostřeno, jako kdyby jeho obyvatelé měli právě zasednout k večeři po celodenní dřině v dole.
Vcházíme do prostě zařízeného kostela s řadami dřevěných lavic a skromným oltářem bez jediné ozdoby. Ve škole zůstala kromě zaprášených lavic i nesmazaná tabule. V salonu pod vrstvou prachu leží biliárový stůl připomínající bujarou zábavu, při které tu horníci propíjeli vydělané peníze. Police místního obchodu jsou plné krabic, sklenic i konzerv s potravinami. Jakoby si prodavač jen odskočil.
Docházíme až na konec jedné z uliček lemové domečky na vyvýšenině s výhledem na město. Zbytky vstupní branky se smutně pohupují v rezivých pantech. Rozhlížíme se po širé pláni: na kraji městečka je vidět shluk větších šedomodrých budov bývalého dolu, malé domky se krčí pod paprsky slunce a široko daleko není nikde nic, jen vítr melancholicky šustí seschlou trávou a vzpomíná na zapadlou slávu města zlata a hříchu…
Kdyz jsem zajel do mesta duchu, Bodie. To se jede z dalnice na prasnou cestu a dal 20km do Bodie. V jednom miste jsem zastavil a vylezl z auta. Siroko daleko pustina, uplne ticho a vune salvejovych keru. Pocit, ze jsem v kraji, ktery se nezmenil, za vic jak 100 let byl jako bych vstoupil do filmu, treba 7 statecnych. Tam se proste zastavil cas.