Karin a Zdeněk Španihelovi

Sitorai Makhi Khosa, známý spíše jako Letní palác emíra, leží několik kilometrů severně od Buchary. Tento „palác měsíce a hvězd“, jak zní překlad jeho názvu, dali vybudovat v roce 1911 Rusové pro posledního bucharského emíra Saida Alimchána. Ten jej obýval do roku 1920, kdy utekl do Afghánistánu.

Překročili jsme Amudarju (což je starověký Oxus) a dostali se do Turkmenistánu. Dvoukilometrové území nikoho jsme museli přejít i se zavazadly pěšky a celý proces odbavení trval asi 2,5 hodiny. Celníci se ovšem po celou tu dobu nijak neflákali a každému dali do pasu, na vstupní pas, celní prohlášení a další dokumenty celkem 11 razítek a naše údaje několikrát přepisovali ručně nebo do počítače.

Tádžikistán je těsně svázán se jménem Alexandra Velikého. Z kraje Baktrie, hraničícího s územím Uzbekistánu, pocházela dokonce jeho manželka Roxanna, kterou si vzal po svém vítězném perském tažení během krátké chvíle odpočinku v Babylonu.

Cesta přes poušť Karakum byla pro karavany kvůli vedrům jednou z nejnáročnějších částí celé Hedvábné stezky, proto zde byly rozmístěny karavanseraje každých 20 kilometrů. Jednu z důležitých zastávek na trase z Mervu do Nisy představovalo město Abiverd. Starobylý Abiverd prožil svůj vrchol v 10. století, v roce 1221 však byl zničen Mongoly.

Uzbekistán vyhlásil sice svou nezávislost jako první ze středoasijských republik, lidé zde ale klidně přiznávají, že ne všechno za sovětské éry bylo tak špatné. Díky tomu, že se z této oblasti snažil SSSR vytvořit největšího pěstitele bavlny na světě, vznikl dokonalý zavlažovací systém, což znamená, že Uzbekistán nemá dodnes problémy s vodou, přestože více než polovinu jeho území tvoří poušť. Také, co se týče ropy a zemního plynu, je země zcela soběstačná a za 1 USD zde dostanete přibližně 3 litry benzínu.

Jsme zpátky v Uzbekistánu a míříme přímo do pouště Kyzylkum. Město Nurota se nachází 200 kilometrů severně od Samarkandu, v minulosti se jmenovalo Nur a již ve starověku mělo významnou strategickou pozici na hranicích kultivované krajiny a prázdné stepi.

Samarkand se v minulosti jmenoval Afrosiyob a Marakanda a vždy byl jedním z nejvýznamnějších míst na Hedvábné stezce. Koncem 14. století se stal hlavním městem rozlehlé Timurovy říše a dnes je druhým největším městem Uzbekistánu.

První zprávy o městě Buchara pochází z roku 2500 př.n.l. Díky své poloze na řece Zaravshan to byla vždy významná oáza v poušti, která se stala důležitou zastávkou všech obchodních karavan. Její příjemné prostředí ještě podpořilo město výstavbou dobré kanalizační sítě. V Buchaře se nachází celkem 120 bazénů a posezení ve stínu 400 let starých morušovníků přijde v odpoledním vedru k duhu i dnes. Proto se zde taky vždy dařilo řemeslníkům a obchodníkům. Například výroba nožů má v Buchaře staletou tradici.  

Ráno nás přivítalo silným tropickým lijákem, což nás před výletem do Belize příliš nepotěšilo. Počasí se naštěstí během dne uklidnilo, asi hodinová cesta lodí z Livingstonu do Punta Gordy byla však ještě dost rozhoupaná.